TMSM - 18. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Tyto vpády na naše území nebudeme tolerovat!“ Paní Tuleňů udeřila pěstí do povrchu stolu Mořské rady vykládaného mušlemi a její hnědé oči plály hněvem. „Pokud nechcete ovládat své příbuzné, ctihodný Lorde Kosatek, pak je budeme ovládat my za vás!“

„Nedovolím, aby divoké velryby trpěly hladem.“ Obnažené zuby měniče kosatky byly bílé jako jeho vlasy, což ostře kontrastovalo s jeho černým odstínem kůže. „A co mám podle vás udělat, nařídit kosatkám, které nejsou měniči, aby jedly snad plankton? Jejich přirozenou kořistí jsou tuleni. Nemáte právo chránit své příbuzné na úkor mých!“

„Paní Tuleňů, a Lorde Kosatek, prosím o klid.“ Perlová císařovna si třela čelo a vypadala unaveně. „Už se o tom bavíme celé hodiny a vy se jen stále točíte v kruhu. Pane Žraloku? Co si o tom myslíte?“

Teplá srst a rozesmáté oči. Sluneční světlo a písek.

Všechny jeho myšlenky patřily jen jí. Ale jeho císařovna si ho zavolala. S námahou se přinutil soustředit se na hádající se lordy, ačkoli na to neměl srdce.

Neměl už vůbec žádné srdce.

Vstal. „Můj lid si bude nárokovat sporné území. A oba vaše druhy budou naší přirozenou kořistí.“

Císařovna na něj mrkla přes stůl, když v sále rady propukl poprask.

„To nemůžete udělat…“

„Naprosto nepřijatelné…“

Paní Tuleňů a Lord Kosatek se konečně shodli alespoň v jedné věci. Jejich překrývající se hlasy se rozhořčeně zvedly.

„Ještě chvíli mluvte,“ řekl rázně a jeho drsný hlas prořízl blábolení, „a já vás sežeru.“

Tlama Pána Kosatek se se slyšitelným cvaknutím zavřela. Paní Tuleňů, mladší a méně zkušená, se zatvářila smrtelně dotčeně.

„Jak se opovažuješ…“ začala.

Podíval se na ni. Zmlkla a stáhla se zpátky na své místo.

Císařovna vstala a způsobila hromadné škrábání židlí, protože všichni ostatní členové Mořské rady si pospíšili, aby také vstali. „Uděláme si krátkou přestávku. Pane Žraloku, na slovíčko.“

Zbytek Mořské rady se vděčně rozprchl. Císařovna vybídla k odchodu i stráže ve službě, ačkoli královský choť zůstal jako vždy po jejím boku.

Císařovna počkala, dokud všichni tři nezůstali sami, a pak se k němu otočila čelem s rukama v bok. „Co to proboha bylo?“

„Přála jste si, abych vyřešil jejich spor, Vaše Veličenstvo.“

„Ale ne zuby!“

„Já jsem žralok. Jak jste očekávala, že to vyřeším?“

Prohrábla si rukou kudrnaté vlasy a narazila si korunu na hlavu. „S taktem a jemností a jen s nepatrným náznakem hrozby, tak, jak jsi to ostatně dělal vždycky. Pane Žraloku, co je to s tebou?“

Upřeně na ni hleděl. Moc dobře věděl, co se děje. Byl nucen jí to říct, s minimem slov, když se nečekaně vrátil na Atlantidu.

Císařovna se zarazila a kousla se do rtu. „Je mi to líto, pane Žraloku. Bylo to ode mě lehkomyslné. Podívejte, jste si jistý, že si nechcete vzít volno?“

„Jednu dovolenou jsem si vzal na váš příkaz, Vaše Veličenstvo,“ řekl strnule. „Další už si brát nebudu. Nyní mi dovolte, abych se vrátil ke svým povinnostem.“

„Ne.“

On i císařovna se rozhlédli po Královském konzulovi. Vznešený mořský drak se s jejich pohledy setkal neochvějně, jeho indigové oči byly chladné a nečitelné.

„Když jsem se naposledy díval, královský choti,“ procedil skrz zaťaté zuby Mistr Žralok, „‚císař‘ mezi tvými mnoha tituly nebyl.“

„Ale já jsem stále císařský rytíř, zodpovědný za blaho císařovny.“ Mořský drak si založil ruce na široké hrudi, obrněné chrániče odrážely světlo. „A ty ses stal přítěží.“

Naplnil ho slepý vztek, první emoce, kterou pocítil od chvíle, kdy jeho družka odešla. „To ty jsi trval na tom, že mě tu potřebují!“

„Císařovna potřebuje Mistra Žraloka!“ Hlas samotného mořského draka se zvedl, kolem jeho slov drhly pohrdavé harmonické tóny. „Ne nějakou dutou, hladovou slupku. K čemu jsi jí takhle dobrý, zbabělče?“

Jeho ovládání se zlomilo. Kdyby měl svůj meč, už by ho měl mořský drak v srdci. Vrhl se na královského chotě holýma rukama, vražedně rozzuřený.

Mořský drak byl ani ne o polovinu mladší než on a byl to nejlepší šermíř v moři – ale on byl Mistr žralok. Sotva ucítil ránu, kterou mu Královský konzul zasadil do obličeje, vrátil mu jednu vlastní, která mladšího muže poslala do kolen.

„STOP!“ Císařovnin výkřik je oba zastavil – a to doslova.

Její magie mu zmrazila krev v žilách a zastavila ho. Všechna moře patřila jí a on byl součástí jejího panství stejně jako vlny nebo příliv a odliv. Na okraji jeho zraku se objevila tma a srdce se mu zadrhlo.

Císařovna je ještě chvíli držela, než je pustila. On i královský choť padli na kolena, na boj zapomněli, jak lapali po dechu.

„Přišel jsi o rozum, Johne?“ žádala odpověď císařovna od svého druha. „Co si myslíš, že děláš?“

„To, co bych si přál, aby někdo udělal pro mě,“ odtušil rytíř mořského draka. Navzdory krvi, která mu stékala po bradě, se mu ústa zkřivila v křivém úsměvu. „Vrazit mu trochu rozumu do jeho tlusté lebky.“

„Ach ti muži,“ zamumlala si císařovna potichu. „Vstaňte, vy dva. Mistře Žraloku, i když s Johnovými metodami nesouhlasím, má pravdu. Ničíš sám sebe. Musíš jít za svou družkou.“

Královský konzul vyskočil na nohy s ladnou hbitostí mládí. S poněkud vyzývavým leskem v očích se sklonil, aby mu nabídl ruku. Mistr Žralok na ni vteřinu zíral… a pak ji stiskl. Dovolil mořskému drakovi, aby ho vytáhl na nohy.

Krátký boj ho zbavil otupělosti v duši. Královský konzul měl pravdu. Byl zbabělec. Utekl od své družky ze strachu, že mu ona ještě víc ublíží.

Ale přitom nic nemohlo bolet víc než její nepřítomnost.

Přesto zaváhal. „Ale já jsem tu potřeba.“

„Chcete, abych vás musel udeřit znovu?“ zeptal se královský choť tónem nejvyšší zdvořilosti.

Císařovna svého druha odstrčila loktem, ačkoli jí na rtech zaškubal úsměv. „Myslím, že už jsme zjistili, že momentálně nejste úplně ve své kůži, pane Žraloku. A Martha se bude cítit stejně, ne-li hůř. Jakou bolest si myslíš, že teď prožívá?“

Její slova ho zasáhla silněji než pěst královského konzula. Už jen pomyšlení na to, že Martha cítí jen zlomek téhle agónie…

„Má podporu své smečky,“ řekl a snažil se přesvědčit sám sebe. „Stačí jí. A… a nechtěla, abych ji následoval.“

Obočí královského konzula se zvedlo. „To opravdu stačí tak málo, aby se žralok odvrátil od své družky?“

„Co ti říká tvé srdce, Mistře Žraloku?“ Zeptala se císařovna tiše.

Natáhl ruku po pachu své družky… a věděl, že bez ohledu na to, co mu tehdy řekla, ho volá i teď.

„Moje císařovno.“ Poklekl před ní na obě kolena a sklonil hlavu v plné formální úctě, jak se sluší na někoho, kdo usiluje o velké dobrodiní. „Bez své družky už nemohu být sám sebou. Ale ona sem nepřijde.“

„Pak se budeme muset naučit obejít bez tebe.“ Císařovna mu položila ruku na tvář a zvedla mu bradu, aby se setkal s jejím pohledem. „Pane Žraloku, pokud Perlová říše vyžaduje, abychom jí museli obětovat své duše, pak si nezaslouží existovat. Musí být větší než kdokoli z nás. Dokonce i ty. Dokonce i než já.“

Dlouhou, dlouhou chvíli se na ni díval.

Dcera jeho přísežného bratra. Člověk a mořský drak, dítě dvou světů.

„Tvůj otec, řekl, „by na tebe byl pyšný.“

V očích se jí zaleskly slzy. Naklonila se a políbila ho na tvář.

„Jdi za svou družkou, pane Žraloku,“ zašeptala.

„Finn,“ odpověděl a vstal. „Jmenuji se Finn.“