TP - 39. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

SKRZE OPAR OSPALOSTI jsem slyšela zvonit telefon. Promnula jsem si oči a zívla, když jsem se na posteli posadila, slepě se pro něj natáhla na nočním stolku a při každém pokusu minula. Když přestal zvonit a začal zvonit podruhé, podařilo se mi úplně se probudit a podívat se na obrazovku – Nancy. Zamračila jsem se a podívala se ven. Neměla jsem tak luxusní žaluzie jako Warren – nebo jeho bratr – měla jsem běžné plastové žaluzie, které se neustále zachycovaly pokaždé, když jsem je chtěla roztáhnout a zatáhnout, a jedna z nich vždy zůstala zkrouceně otevřená, i když jsem se ji snažila zadělat. Proto jsem věděla, že ještě není ani šest ráno. Rychle jsem hovor přijala a připravila se na zprávu, protože jsem věděla, že žádné dobré zprávy takhle brzy nechodí. Ne od ženy jako Nancy, která byla dost slušná na to, aby zavolala nejdřív po osmé a nejpozději před devátou večer.

„Jde o Treyvona.“

Srdce se mi zastavilo. Zavřela jsem oči. „Pane Bože. Co se stalo?“

„Včera v noci byl postřelen.“

„Cože?“ Zalapala jsem po dechu tak hlasitě, až jsem zakašlala a pak vykřikla: „Ach můj bože. Cože?“

„Je v pořádku. On není… „ Vydechla. „Bude v pořádku. Volala mi jeho matka. Naštěstí to dostal do ramene. Jen jsem chtěla, abys to slyšela ode mě. Už jsem volala jeho poradci, abych mu dala vědět.“

„Kde je?“

„Brooklynská nemocnice.“

Rychle jsem se oblékla a spěchala tam. Čekárna byla katastrofa – všude čekali lidé. Děti, dospělí, senioři, ti všichni se nacpali do malého prostoru a čekali, až se o ně postarají a taky o jejich blízké, jejichž jednou z nich jsem teď byla. Stála jsem v rohu, kde jsem nemohla nikoho rušit, a poslala jsem sestře SMS, kde jsem jí dala vědět, kde jsem a co se stalo. Po něčem, co mi připadalo jako věčnost, mi sestra dala souhlas, že probíhají návštěvní hodiny a mohu Treye navštívit.

Když jsem procházela, snažil jsem se představit si, co uvidím. Byl na dětském oddělení, kde byly stěny a výzdoba určeny pro děti. Z nějakého důvodu mi to přišlo divné. Treye jsem potkala, když mu bylo čtrnáct, teď mu bylo sedmnáct, a nedokázala jsem si představit, že by mi připomínal dítě. Možná to bylo proto, že byl nezávislý, a tak dlouho se staral sám o sebe a pomáhal své matce. Možná to bylo tím, že měřil přes šest stop a nějak jsem si to spojovala s osobou věkově k té výšce. Ať tak či onak, tohle všechno mi připomnělo, že tomu tak není. Byl ještě dítě. Nezletilé dítě nucené dělat věci pro sebe a své rodiče, za které by žádné dítě nemělo nést odpovědnost.

Emoce mi sevřely hrdlo, když jsem držela kliku jeho pokoje. Zhluboka jsem polkla a snažila se to odsunout. Potřebovala jsem být tak silná jako on. Pro něj. Tolik jsem tomu dítěti dlužila. Otevřela jsem dveře, rozhlédla se a uviděla ho ležet uprostřed postele s telefonem v ruce. Jakmile mě uviděl, zvedl hlavu a na tváři se mu rozlil obrovský úsměv.

„Slečno A!“

Zavrtěla jsem hlavou a usmívala se, když jsem přecházela k němu, a zamrkala slzy, o kterých jsem věděla, že už je nelze o něco déle zadržet. Vypadal jako obyčejný Treyvon, i když měl omotanou levou paži.

„T, co to proboha?“ Řekla jsem, políbila ho na čelo a položila na podnos s jídlem malý modrý sáček, když jsem se posadila.

„Co jste mi přinesla?“ zeptal se, ignorujíc mou otázku.

„Nic vzrušujícího. Sehnala jsem to dole v obchodě.“ Věnovala jsem mu ostrý pohled. „Co se sakra stalo?“

Zvedl obočí a zhluboka si povzdechl. „Víte, jak to je.“

„Ne, nevím, jak to je, tak proč mi to neřekneš?“

„Hrál jsem s míčem a nějaký kluk se se mnou začal rvát, protože mě viděl ve škole mluvit s jeho dívkou.“ Pokrčil rameny zdravou paží. „Dali jsme řeč, já odešel a on vytáhl zbraň.“

Zavřela jsem oči a přemýšlela o scénáři. Vídala jsem to často, ale nikdy nebyl někdo, koho bych milovala, takhle postřelen. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo zaplete s Treyem. Byl jedním z dobrých dětí. Jedno z nejlepších dětí, které prošlo Winsorem. Byl to skvělý student a v basketbalu měl skutečnou budoucnost. Zavrtěla jsem hlavou a znovu otevřela oči.

„Mohl jsi být zabit, Treyi,“ zašeptala jsem a natáhla se pro jeho ruku.

„Vím.“

„Trey,“ řekla jsem a čekala, až setká s mým pohledem. „Mohl jsi zemřít.“

„Já vím.“ Polkl. Bylo mi jasné, že zadržuje slzy.

„Jak mám pak sedět jako soudce u hry Knicks, když zemřeš?“

To ho rozesmálo. Chvíli jsme se na sebe dívali a smáli se.

„Vážně si myslíte, že to zvládnu, co?“ řekl.

Kolik z nás projde životem, aniž by nám kdokoli dal špetku platnosti? Aniž by nám kdokoli řekl: „To zvládneš.“ Nebo: „Pokračuj. Jednou budeš skvělá.“ Věděla jsem, co to pro Treye znamená, protože i když měl rodinu, nikdo z nich nevěděl, jaké to je odejít dvacet mil z čtvrti, ve které vyrostli. A to je v pořádku. Moje babička z matčiny strany nikdy neopustila farmu, na které vyrostla, než jí bylo pětadvacet a žila šťastný život. Chodit na střední školu pro ně bylo dostatečně působivé. Ale tohle nebyla Dominikánská republika ani Haiti, odkud pocházeli Treyovi prarodiče. Tohle byla Amerika. A měli jsme tu zatracené příležitosti. Držela jsem jeho pohled.

„Treyvone, vím, že to zvládneš.“ Stiskla jsem mu ruku. „Už nikdy tě nechci navštívit v nemocnici, pokud ti nebude víc než pětadvacet a tvoje žena nebude mít dítě.“

Smál se a přikrčil. „Do prdele, slečno A, zraňujete mě. Jak se má nový přítel?“

Vydechla jsem dlouhý, drsný povzdech. „Starý.“

„A sakra. Zbavila jste se ho?“

Pokrčila jsem rameny.

„Je to kvůli vzdálenosti?“

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Proč si neděláš starosti ohledně zlepšení se a nepřestaneš poslouchat všechny ty drby ve Winsoru?“

Odešla jsem se slibem, že se s ním uvidím příští týden, až se dostane ven. Jakmile jsem se dostala do práce, zavolala jsem jeho matce a prosila ji, aby se přestěhovala do bytové jednotky Winsor. Byl to jeden ze způsobů, jak udržet Treye mimo ulici a zajistit, aby zůstal na správné cestě. Naštěstí se nehádala.

Věděla jsem, že nemůžu vyřešit problémy všech nebo udělat všechny šťastnými. Kdybych mohla, Warren by mi nelhal, měl by hloupou práci od devíti do pěti a žil by v New Yorku. Byla jsem ráda, že jsem prostřednictvím práce mohla alespoň pomoci ostatním, aby měli šanci na jednu z těchto věcí.