SOW - 17. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

KDYŽ JSEM ZAČALA PÍT, sedělo se mnou u stolu dvacet osm konkurentů. O hodinu později to bylo třináct. O hodinu později už jen šest. Momentálně zbývali ještě dva a jeden seděl na své židli tak nahnutě, že se jeho přátelé postavili každý z jedné strany, aby z té židle nesklouzl.

Já jsem se opírala oběma rukama o stůl, protože jsem po posledním drinku došla k názoru, že vzpřímený sed se přeceňuje. Přede mnou bylo na sobě poskládaných tucet křišťálových skleniček, takže tvořili miniaturní zámeckou věž. Sloužící po každém vypitém drinku mé prázdné skleničky kreativně stavěli na sebe.

„ooo, néni… ožné“, šišlal Andrew, upír nahnutý na stranu. Poté máchl prstem mým směrem. „K… ik ťi je… et?“

Řeč opilců jsem ovládala plynně, takže jsem věděla, co tím myslel. „To se nesluší ptát se dámy na její věk“, pronesla jsem a dávala si pozor, abych taky šišlala, aby nikdo nepojal podezření. „A přestaň zdržovat. Jsi na řadě.“

Andrew vrhl zamračený pohled na skleničku, stojící před ním. „.enávidím tě“, řekl jí, ale nakonec ji přece jen zvedl. Netrefil se do úst a krev mu vystříkla na tvář. Když se vylila na jeho ještě před chvílí dokonalý smoking, zašklebil se, ale pak uchopil novou skleničku, kterou mu sloužící okamžitě nalil.

Soucítila jsem s ním, ale nedělala jsem si žádné vážné starosti. Upíři se nemohli upít k smrti. Andrew bude mít zítra ráno příšernou kocovinu, ale doufala jsem, že si v budoucnu rozmyslí, jestli se ještě někdy napije Rudého draka.

Ian nesledoval ani Andrewa ani toho druhého zbylého konkurenta. Sledoval mě, tak jako mě sledoval celou dobu. Horší bylo, že podle mého názoru neměla jeho pozornost nic společného s tou obrovskou sumou, kterou na mě vsadil. Krátce jsme si vyměnili pohledy, ale poté jsem očima rychle uhnula. Díval se na mě tak, jakoby se snažil rozluštit všechna má tajemství. Nevšimla jsem si, že se Ian přesunul ze své pozice na druhé straně stolu, ale ucítila jsem, že se blíží. Přelila se přese mě jeho aura. I mezi těmi všemi přítomnými byla jasně rozpoznatelná a stále silnější. Zastavil se za mou židlí. Poté mě rukama pohladil po ramenou. Jeho síla způsobila, že jsem se zachvěla. Když jsem se opřela dozadu a nevědomky tak vyhledala jeho blízkost, potlačila jsem zasténání. Ale to nebyla má vina, pomyslela jsem si. Na vině byl všechen ten Rudý drak, co jsem vypila. Proto byl každý jeho dotek na mé kůži jako kouzlo, kterému jsem podléhala víc a víc. Prsty mu sklouzly pod tenká ramínka mých ledově modrých šatů a začal mi masírovat ramena, až z nich všechno napětí spadlo. Poté mě pohladil po zátylku, až jsem musela zatnout zuby, abych se o něj nezačala otírat jako nějaká kočka. Možná to vypadalo jako obyčejná masáž zad, ale bylo to víc. V jiném, nerušeném prostředí by se to dalo považovat za předehru.

Shayla, která samu sebe jmenovala rozhodčím této soutěže, vrhla na Andrewa pohled prostý jakýchkoliv emocí. „Zbývá ti jedna minuta, abys to vypil, jinak jsi prohrál.“

Toto střízlivé oznámení zapůsobilo na mé nervy jako kýbl studené vody. Setřásla jsem Ianovy ruce a byla ráda, že mě pustil a poodstoupil. Nyní jsem mohla opět jasně myslet. Andrew vrhl na Shaylu nepřátelský pohled. Nebo se o to aspoň pokusil. Už jsem viděla unavená štěňata, která působila hrozivěji.

„Tak do toho“, vykoktal a hodil obsah skleničky do sebe.

Dav, stojící okolo stolu, začal tleskat. Ale to přestalo, když Andrew protočil oči a padl obličejem přímo do věže, postavené z vypitých skleniček. Jeho přátelé ho okamžitě znovu posadili a snažili se ho probrat. Andrew byl, jak se říká, odpočítaný.

„Je venku“, prohlásila Shayla o okamžik později a kývla na čekající sloužící. „Odneste ho.“

Lyndsay, můj jediný protivník, vrhla pohled plný naděje na žetony, kroužící jen pár centimetrů nad stolem. Poté vrhla odhodlaný výraz na skleničku, stojící před ní. Při prvním pokusu ji minula, ale při druhém se jí podařilo skleničku uchopit. Poté krev smíchanou s drogou kopla do sebe.

Vybuchl jásot, ale byla jsem spíš šokovaná, než plná obdivu. Bohové, kolik Rudých draků musela Lyndsay roky pít, aby jich dokázala tolik vydržet! Jen jsem doufala, že nevěděla, odkud to pochází. Snad to nevěděl nikdo z nich. Protože pokud to věděli a přesto to pravidelně pili… Prostě byl pro to důvod, proč byla krev smíchaná s drogou ilegální.

„Jsi na řadě“, řekla Lyndsay a bouchla skleničkou o stůl.

Uchopila jsem svou skleničku a dávala pozor na své pohyby. Nepůsobilo to na mě ani zdaleka tak, jak by to působilo, kdybych byla normální upírka. Dokonce jsem se předtím, než jsem se napila, zhluboka nadechla, jako bych musela nabrat sílu. Poté jsem si obsah skleničky nalila do úst a chvíli ho tam nechala, jako bych musela bojovat s nutkáním ho vyplivnout. Nakonec jsem polkla.

Znovu se ozval aplaus. Lyndsay se chytila za hlavu, jakoby jí ten hluk způsoboval pekelné bolesti. Poté hodila šavli přímo do vířících žetonů, kvůli kterým se tak namáhala. Křeče neustávaly, jakoby se její tělo snažilo zbavit většiny Rudého draka, kterého vypila. Sloužící okamžitě posbírali žetony.

„Vítězka“, oznámila Shayla a ukázala na mě. Všichni přihlížející vyjadřovali hlasitě své zklamání nebo triumf. To záleželo na tom, na koho si vsadili. „A naše vítězka se jmenuje…?“

„Ianova malá panenka“, odpověděla jsem a vrhla na něj škodolibý úsměv. Pokud by mé vítězství v této soutěži nestačilo, aby se drby rozšířily, nemohlo Dagonovi ujít, že tu byl dnes večer Ian osobně.

Ian se usmál a přistoupil k mé židli. „Myslím, že je na čase odvést Ianovu malou panenku do postele, aby mohla své vítězství náležitě oslavit“, řekl a vysloužil si tím aplaus a přisprostlé gratulace. I když jsem mohla bez problémů stát na vlastních nohách, zvedl mě a na moje protesty nereflektoval. Kývl na rozhodčí. „Mohla bys nás vyplatit?“

Shayla luskla prsty. Žetony nad stolem se okamžitě poskládaly do krychlové formace a přiletěly k ní. Poté ukázala na sametový závěs, dělící tuto místnost od další. „Následujte mne.“

Ian mě vynesl z místnosti; mezi námi a Shaylou se vznášely žetony. Uvnitř byla taková tma, že bych bez svého upířího zraku neviděla nic. Navíc si to pití začalo vybírat svou daň. Sotva jsem rozeznávala nízké pohovky a široké polštáře, tvořící většinu mobiliáře. Shayla nás vedla ke dveřím, které byly ze stabilního dřeva místo dalších sametových závěsů. Těmi jsme prošli do malého separátního prostoru s dalšími třemi dveřmi. Shaly zvolila dveře na pravé straně a světlo, které zpod nich vycházelo, bylo tak jasné, že jsem sebou škubla a zavřela oči.

I když jsem se nepozvracela a neztratila vědomí jako mí protivníci přede mnou, byla jsem všechno jen ne střízlivá. To světlo mě bolelo. Má hlava taky. Kromě toho se točila buďto tato místnost nebo to byl můj mozek. Možná to nebyl tak špatný nápad, že mě Ian nesl, přitom jsem si nemohla vzpomenout, kdy to pro mě někdo udělal naposledy. Ale jeho paže byly silné a cítila jsem se v nich bezpečně. Jeho tělo bylo teplé a pevné a voněl správně, správně dobře…

„Přestaň s tím“, ozval se Ian a lehce mě zatahal za vlasy. Až teď jsem si všimla, že jsem mu roztrhla límec, abych ho mohla hladit na krku. Místo toho, abych se zastyděla, zachichotala jsem se. „Omlouvám se. Chtěla bych tě sežrat“, prohlásila jsem naprosto vážně.

„Samozřejmě, že chceš. To chtějí všichni“, odvětil a držel mě pevně za vlasy, abych mu nemohla jít po hrdle. „Ale ne tady. Shaylo, mohli bychom to nějak urychlit?“

„Jistě“, odpověděla. V mé bolavé hlavě se rozsvítilo světlo. Jasně, chtěla jsem ještě udělat něco důležitého. „Chci víc Rudého draka“, řekla jsem a pro případ, že by mi nerozuměla, jsem udělala rukou gesto, jakože piju. „Okamžitě.“

Ian si povzdechl. „Nevšímej si jí. Měla toho dost.“

„Neměla“, pronesla jsem důrazně a praštila ho loktem. Proč se mě snažil zadržet? Copak nevěděl, co jsem měla v úmyslu? Ach ano, nevěděl, protože jsem mu to neřekla. No to bylo jedno.

„Rudého draka“, zopakovala jsem. „S sebou“, dodala jsem a znovu do Iana strčila loktem, když otevřel ústa, aby o tom diskutoval. „Neříznutého.“

Až do mého posledního slova na mě Shalyla reagovala jen znuděně. „Neříznutého?“, zopakovala pomalu a přimhouřila oči.

Přikývla jsem a ignorovala, že Ian ztuhnul. „Lépe se to transportuje.“ Poté jsem ukázala na žetony, vznášející se mezi námi. „Tohle všechno za neříznutou láhev.“

„Nemyslím…“, začal Ian.

„Dnes večer“, dodala jsem a snažila se udržet své vrávorající smysly pohromadě, zatímco jsem sledovala, jak její pohled těká mezi kompaktní hromádkou žetonů sem a tam. „Prosím“, dodala jsem směrem k Ianovi a doufala, že dokáže číst mezi řádky. Musel mi ještě jednou důvěřovat, i když mu to bylo totálně proti srsti a navenek to vypadalo dost šíleně.

Změnil své držení, takže mě držel jen jednou rukou. Poté pustil mé vlasy a vrhl na Shaylu rezignovaný pohled. „Dej jí tu láhev. Jinak nedá pokoj.“

Shayla vrhla pohled na žetony. Dávala jsem tak dobrý pozor, jak jen to v mém opilém stavu bylo možné. Kolem ní se zachvěla mlha, kterou nikdo jiný vidět nemohl. Když se zbarvila do zelena, měla jsem svou odpověď. Poté se chladně usmála a mlha zmizela.

„Tak dobře, ale dnes večer to nejde. Potřebuji trochu času, abych tak speciální objednávku zorganizovala.“

„Blbost“, prohlásila jsem čile a použila jeden z výrazů, které říkal Ian, když ho chtěl někdo oblafnout. „Máte ho tady. Při soutěži v pití chutnaly drinky pokaždé čerstvěji a intenzívněji.“

Jejich zásoba Rudého draka jim musela dojít, protože nebyli připraveni na hromadnou pijatiku. Aby zajistili pití při soutěži, museli draka vyrábět přímo na místě, ale očividně neměli k dispozici dost lidské krve, aby směs namíchali stejně jako předtím.

„Považuješ se za fajnšmekra?“, zeptala se Shayla falešně přátelsky.

Dostala jsem škytavku a vůbec nebyla hraná. „Není to očividné?“

„Pomalu se začínám nudit“, pronesl Ian napjatě.

Právě jsem chtěla protestovat, když jsem si všimla, že se dívá na Shaylu a ne na mě. „Kromě toho, že se zvyšovala síla – což se rovná podvodu –, vypila dost Rudého draka na to, aby poznala rozdíl mezi čerstvě namíchaným drinkem a starými zásobami. Dej jí, co chce, jinak odneseme svou výhru někam jinam a najdeme někoho, kdo je schopný dodávky.“

Shayla se naštvaně vytáhla do výšky. „Jsme jedinými dodavateli ve státě.“

Ian si odfrkl. „To už jsem tento týden slyšel dvakrát.“

„Pak ta osoba lhala“, zasyčela Shayla.

„Už se také nudím“, přerušila jsem je a klesla Ianovi do náruče.

Ian mě uchopil trochu pohodlněji. „Já vím, drahoušku, už jdeme. Shayla, má nabídka brzy skončí. Poprvé, podruhé…“

„Prodáno“, řekla, vrhla krátký pohled na žetony a poté zpět na nás. „Počkejte tady.“

„Musím na chvíli ven“, prohlásila jsem a rukou si přejela po těle, jakoby mi bylo v tom tenkém materiálu mých šatů nesnesitelně teplo. „Je tu vedro. Potřebuji vzduch. Pomalu mi začíná být… špatně.“

Ian na mě vyčerpaně pohlédl. „Během příštích pěti minut zabarvíš všechny stěny doruda, že?“

Brkla jsem si a poté to, co vyběhlo nahoru, polkla. „Možná.“

„Dobře, jdeme ven.“

Shayla otevřela rychle dveře. „Láhev přineseme na vyhlídkovou platformu strážní věže.“

Nenechala jsem si to ujít, a vší silou Shaylu objala, než mě Ian od ní odtrhl. „Děkuji!“

„Bylo mi potěšením“, zalhala tak přirozeně jako nikdy předtím. „Mějte se.“

Ian mě pronesl všemi těmi místnostmi a na zpáteční cestě ho lidé, kolem kterých jsme procházeli, poplácávali po ramenou. Fakt netuším, proč mu gratulovali. Zatímco mě Ian odnášel na konec mostu, venku jsem se vděčně nadechla chladného vzduchu. Nehrála jsem to, že je mi horko a špatně. Přišlo mi, jakoby to, co jsem vypila, začalo působit všechno najednou.

Jakmile Ian vstoupil na zem, zámek a kamenný most zmizeli. Ian udělal ještě pár kroků a postavil mě na nohy poblíž kamenných základů zámečku Belvedere. Poté počkal, aby se ujistil, zda se udržím na vlastních nohách a ustoupil.

„Vím, že nemáš v úmyslu konzumovat ještě víc Rudého draka. Takže, co jsi to chtěla tím posledním číslem docílit?

Vrátila jsem mu jeho tyrkysově zbarvený pohled a věnovala mu křivý úsměv. „Chtěla jsem zbarvit stěny do ruda, tak jak jsi říkal.“