TCDL - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

„Zlatíčko, chyběla jsem ti?“ Angel podrbala Lolu za ušima, zatímco starý španěl se jí dychtivě tiskl k nohám.

„Myslím, že se jí stýská po slanině, kterou jsme měli u snídaně.“ Jonathan se zasmál a pověsil Diegovi na obojek vodítko. „Co kdybych ty dva rošťáky vzal ven a dopřál ti stejný klid?“

„Díky, to by bylo skvělé. Dara mi půjčila telefon a já nutně potřebuju napsat mámě.“ Ušklíbla se, když pomyslela na to, že má rodinu informovat o tom, co jí připadalo jako její nejnovější selhání v dlouhé řadě špatných životních rozhodnutí.

Ale na druhou stranu, ne všechno bylo v těchto dnech mizerné.

Přesto možná Jonathana udržím v tajnosti, jen o něco déle. Tajemství, které je jenom moje. Dokud nevyřešíme tuhle záležitost s vlky.

A nebylo to tak, že by se chystala lhát své rodině. Ale tohle spojení s Jonathanem jí pořád připadalo tak nové, tak krásné a nemožné, že nechtěla, aby jí ho něco nebo někdo zkazil.

A škádlení její rodiny mohlo počkat.

Vzhledem k tomu, jak dopadly poslední pokusy o randění, by mi nejspíš stejně nevěřili.

Přes prosklené dveře Dařiny kanceláře sledovala Jonathana, jak vyvádí psy na dvůr. Diego se tvářil téměř rozmrzele, že ho musí následovat do sněhu, zatímco Lola mu dychtivě kráčela po boku a tiskla mu hlavu k noze, jako by do něj byla stejně zamilovaná jako Angel.

Při té představě se usmála.

Říká se, že psi mají šestý smysl pro lidi. Jestli ho Lola miluje, tak to opravdu svědčí o tom, že je to dobrý člověk.

Ale to už přece věděla. Přesto bylo příjemné mít důkaz, že jí to pro jednou skutečně vychází.

Pak s hlubokým povzdechem poslala zprávu mámě a jedné ze svých sestřenic. Její zpráva byla krátká. Místo o dracích a strašlivých vlcích vysvětlovala, že dům, který hlídala, poškodila sněhová bouře.

V bouři jsem přišla o telefon, ale já i psi jsme v pořádku, nebojte se. Nedaleké zimní středisko nám poskytlo přístřeší. Je tu krásně; když už nic jiného, mám z té vánice zimní dovolenou zdarma. Mám tě ráda, Angel.

Stiskla tlačítko Odeslat a pak si povzdechla. O jednu věc bylo postaráno. Ta nejjednodušší věc.

Teď to bude mnohem těžší…

Vzala do ruky Dařin telefon a přihlásila se do svého e-mailového účtu. Procházela e-maily, dokud nenašla Mitchellovu uklidňující zprávu, kterou jí Dara přeposlala. Když si jí četla, musela zamrkat slzy; opravdu se k celému dramatu chovali mile.

Možná si opravdu dělala příliš velké starosti. Třeba se o to postará pojišťovna a všechno bude v pořádku.

Přesto jim teď dlužila alespoň zavolat. I vzhledem k časovému rozdílu by teď měli být vzhůru.

Vytočila číslo a s napětím čekala, až telefon zazvoní. Nikdo to nezvedl. Po chvíli uslyšela automatickou zprávu ve schránce.

Ukončila hovor a zamračila se. Pak to zkusila znovu, tentokrát na číslo asistentky, které měla zavolat, kdyby Mitchelovi nebyli k dispozici.

Tentokrát to někdo zvedl.

„Ahoj, já jsem Angel, Angel Harris. Hlídám Mitchellovým psy…“

„Ah, oni mi o tobě všechno řekli,“ ozval se ženský hlas s falešnou sladkostí, kterou si Angel spojovala s vysoce postavenými lidmi z PR. „Neboj se, jsou moc rádi, že se tobě a psům nic nestalo! Řekli mi, abych ti vyřídila, že se nemáš ničeho bát. Pojišťovna to všechno vyřeší. Záleží jen na tom, abyste vy tři byli v pořádku.“

„Díky, to je od vás moc milé.“ Angel se pokusila usmát na telefon, stále se cítila trochu znepokojená. „Jsou tu někde Mitchellovi? Ráda bych si s nimi promluvila.“

„Promiň,“ řekl hlas sladce. „Obávám se, že dnes nejsou k dispozici. Je to pro ně další den na cestách. Na letišti došlo ke zpoždění a jejich rozvrh je teď celý rozhozený. Příštích pár dní pro ně bude chaos.“

„Aha,“ řekla Angel. „Chci říct, díky, že jsi mi dala vědět. Pošlu jim místo toho e-mail.“

„To udělej zlato. Dávej na sebe pozor!“

Když hovor náhle skončil, opřela do Dařina pohodlného kancelářského křesla.

„Uff,“ řekla nahlas. „To šlo dobře…“

Na druhou stranu to nebylo tak, že by mohla Mitchellovi vinit z letištního chaosu.

A možná, že když už lidé měli tolik peněz jako hollywoodský mocenský pár, opravdu jim tolik nezáleželo na tom, že jeden z jejich domů zničila sněhová bouře.

Vtom se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Dara trochu pootevřela dveře.

„Promiň, nechci tě rušit. Potřebuju jen tenhle jeden dopis…“

„Pojď dál! Omlouvám se, že jsem si nárokovala tvou kancelář, ale už jsem skončila svůj hovor.“

Angel s hlubokým povzdechem vstala z Dařina křesla. Když sledovala, jak druhá žena zdatně listuje složkou, dokud nenašla to, pro co si přišla, začal se Angel v hlavě rodit další nápad.

„Bude to znít divně,“ řekla, „ale, ehm, vidím, že ty a Henrik jste opravdu dobří v technice.“

Dara se na ni rychle usmála. „To dneska musíš, když chceš vést takovýhle podnik. Většina lidí si teď objednává dovolenou přes internet.“

„Takže ses ho to naučila?“ Zeptala se Angel. „Nebo existuje něco jako… Facebook pro dračí měniče?“

Dara se zasmála. „Většina měničů používá Facebook stejně jako my dva. Jen o tom, že jsou měniči, nemluví na veřejnosti.“ Pak na ni Dara naklonila hlavu. „Můžu ti s něčím konkrétním pomoct?“

Angel na okamžik zaváhala. Pak si vzpomněla na bolest, kterou cítila v Jonathanově srdci, na starou ránu, která se nikdy nezahojila.

„Zajímalo by mě, jestli můžu na internetu najít jeho sestru,“ řekla. „Neříkej mu to. Myslí si, že už je pozdě. A možná má pravdu. Ale on si myslí, že jí zničil život. A já bych ráda zjistila, jak se jí dneska vlastně daří.“

Daře se zaleskly oči, když se posadila do křesla a přitáhla si klávesnici blíž. „Nějaký ten facebookový stalking neuškodí,“ prohlásila. „A v poslední době tam mám docela dost přátel z řad měničů. Takže. Co o ní víme?“

„Je mladší než on,“ začala Angel. „Měnič ledového draka, stejně jako on.“

Dařiny prsty se rychle pohybovaly po klávesách a Angel horlivě sledovala obrazovku.

Nejspíš ani nevyjde. Už takhle napínala své štěstí až příliš. Mít Jonathana ve svém životě byl dostatečný vánoční zázrak.

Chtít na Vánoce druhý zázrak bylo nejspíš příliš.

Přesto. Jak by mu nemohla chtít pomoci, když cítila bolest, kterou tak dlouho držel v srdci?

Nějak ho ta hloupá, zastaralá víra o dračí cti přiměla myslet si, že to všechno byla jeho vina, i když v příběhu, který vyprávěl Angel, byl jen jeden padouch.

Nezáleželo na tom, jestli to tak staré a mocné dračí rody dělaly – otec, který by zničil štěstí svého syna, byl špatný. Zvlášť teď, když ví, jaké to je být družkou. Odepřít druhům svolení ke sňatku byla naprostá krutost.

Jonathan v tom příběhu nikdy nebyl padouch a ona si byla jistá, že jeho sestra to vidí stejně.

Ovšem, co Angel věděla, jeho sestra věřila stejným hloupým kecům o dračí cti. Přesto, kdyby Maya milovala svého Vincenta stejně jako Angel Jonathana, jistě by si už dávno uvědomila, kdo je ve skutečnosti viníkem.

Ledaže by měl Jonathan pravdu a Maya nikdy nepřišla na to, co se vlastně děje. Že se Jonathan obětoval pro ni.

No. Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit…

„Bingo,“ řekla Dara vzrušeně a klikla na profil ženy se stejně výraznými ledově blond vlasy jako Jonathan. „Myslím, že ji máme.“