TP - 36. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Warren

PRVNÍ VĚC, KTEROU jsem udělal, když jsem včera pozdě v noci přistál, bylo požádat Antoina, aby mě odvezl k její budově. Zaparkovali jsme přes ulici a já vystoupil z auta, opřel se o něj a jen zíral na její okno a přemýšlel, co by udělala, kdybych tam šel a zaklepal na její dveře. Místo toho jsem šel do bratrova prázdného bytu na Park Avenue, který mi připadal světelné roky daleko od Camily. Proti mému lepšímu úsudku, když jsem se druhý den ráno probudil, šel jsem na slavnostní otevření fotbalového parku s vědomím, že tam bude. Věděl jsem, že ji nepotěší, že mě vidí, ale zamračil jsem se při představě, že bych ji vůbec nespatřil. A popravdě, nemohl jsem zabránit tomu, abych nešel. Dokonce i Antoine mě varoval, že to nemusí být nejlepší nápad, a přesto jsem pokračoval.

Vanessa si mě všimla, jakmile jsem tam došel, a udělala trojí záběr, jako by nemohla uvěřit, že jsem tam opravdu byl. Potom ke mně napochodovala.

„Co tady sakra děláš?“

„Musím ji vidět.“

Zírala na mě. „Tady? Víš, pod jak velkým tlakem teď je?“

Rozhlédl jsem se po parku, který jak se ukázalo, byl opravdu pěkný. Hřiště bylo dokonale upravené, tribuny byly zcela nové a dav dětí, který se shromáždil, byl na fotbalovém hřišti působivý.

„Vypadá to na dobrý výsledek. Jak by mohla být právě teď pod tlakem?“ zeptal jsem se a ohlédl se na Vanessu, která se na mě stále dívala, jako bych ztratil rozum. Možná jsem ho ztratil. „Poslouchej, nejsem tady, abych dělal nějaké problémy. Chci ji jen vidět.“

„Chápu,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Ale když po tobě něco hodí, neříkej, že jsem tě nevarovala.“

Odešla a přistoupila k Adamovi, který zvedl hlavu, když mu něco řekla. Podíval se na mě a s úsměvem a mávnutím přikývl, takže jsem mu to vrátil. Ještě jednou jsem se rozhlédl po poli a snažil se najít Camilu. Když jsem ji konečně uviděl, cítil jsem, jak mi srdce kleslo do žaludku. Stála vedle Quinna, chlapíka z kapely a usmívala se něčemu, co jí říkal. Sledoval jsem je, jak se otočil k ženě stojící poblíž a něco jí řekl, když objal Camilino rameno a přitiskl si ji k sobě. Polkl jsem přes uzel, který se mi vytvořil v krku, a potáhl jsem si límec u košile. Nežárlil jsem na něj. Byl to Quinn, chlápek s amatérskou kapelou, ten, kdo s ní chodil do kina, ten, kdo nechtěl nic jiného, ​​než dostat se jí do kalhotek.

„No, viděl jsi ji.“ Ten hlas mě vyděsil. Zamrkal jsem, odvrátil se od Camily a Quinna a znovu se podíval na Vanessu vedle mě. „Ona je šťastná. Jen ji nech na pokoji.“

„Ona je šťastná?“ zeptal jsem se a můj pohled se znovu zadíval na Camilu. „Jsou to dva týdny. Nemohla se…“ Pohnout dál, chtěl jsem říct, ale nešlo to.

„Co ti na tom záleží?“ zeptala se. „Nebydlíš tady, lhal jsi jí o jediné věci, na kterou nemůže ani pomyslet, a stále si myslím, že to nechápeš.“

„Nenávidí mého otce, chápu to. Neměl jsem nic společného s jeho špatnými rozhodnutími. Kvůli ničemu z toho jsem tu ani nebyl.“

„O tom to není. To jsi tak zabedněný? Měl jsi s ní být od začátku o krok napřed. Moje sestra je jedním z nejvíce shovívavých lidí, které znám, ale ty jsi vážně posral její emoce.“

„Já vím.“

Cítil jsem se kvůli tomu hrozně, ale sral jsem na omluvy. Omlouvám se, byl jediný způsob, jak se omluvit, a i když jsem věděl, že to Camile nebude stačit, nevěděl jsem, co jiného s tím dělat. Vanessa znovu odešla a začala mluvit s někým jiným, a já jsem Camilu a Quinna pozoroval o něco déle, než jsem odešel. Možná měla pravdu. Možná Camila potřebovala najít štěstí jinde. Když jsem došel na chodník, naposledy jsem se ohlédl a zachytil na sobě oči Camily. Trochu se zamračila, než si uvědomila, že jsem to já a ne její mysl, ale jakmile to udělala, její výraz poklesl a běžela opačným směrem, skrze dav. Snažil jsem se ji následovat, ale neviděl jsem, kam šla. Jako by úplně zmizela. Zůstal jsem tam ještě pár minut, než jsem definitivně odešel.

V autě jsem jí poslal SMS.

Jsem na tebe hrdý. Je to skvělý park. Doufám, že jsi opravdu šťastná.

Neodpověděla. Ne že bych to od ní čekal, a kvůli tomu jsem se začal zlobit.