TMSM - 14. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

To je špatně. Všechny jeho instinkty na něj křičely, když sledoval, jak se Martha navléká do neoprenu, který si půjčila v letovisku. Byla pouštní bytostí, stvořenou pro světlo a smích. Na co myslel, když ji bral do chladných, tichých hlubin?

Ale ona neústupně tvrdila, že to je to, co chce.

„Chci tě jako svého druha,“ řekla včera večer a její jemné konečky prstů umlčely jeho protesty. „A teď jsem tě viděla z obou stran – jako Finna i jako Mistra Žraloka. Nemůžeš se rozpůlit a předstírat, že jedna polovina neexistuje. A ani já bych to nechtěla. Můžu být šťastná kdekoli, pokud budu s tebou.“

Obával se, že to nebude pravda. Ale ona byla cílevědomá jako žralok na krvavé stopě. To nejlepší, co se mu podařilo, bylo přesvědčit ji, aby mu dovolila vzít ji na krátkou návštěvu Atlantidy. Dnes jí plánoval ukázat, jaký by byl její život doopravdy, kdyby se k němu připojila pod vlnami.

Pak se vrátí do Písků Měničů. A ona se pak definitivně rozhodne.

„Přestaň se tvářit, jako by ti chcípl pes,“ řekla a zapnula si neopren. „Nebo tvoje zlatá rybka, nebo co to vlastně chováte jako domácí mazlíčky. Máte na Atlantidě domácí zvířata?“

„Ne. Martho, ty ještě nechápeš, jak odlišné…“

„Ne, a nehodlám čekat ani okamžik, abych to zjistila.“ Nemotorně se v ploutvích přikrčila a natáhla se, aby ho zatahala za paži. „Přestaň se trápit, Finne. Bude to v pořádku.“

Nechal ji, aby ho přitáhla k sobě a políbila, ale nedokázal zabránit tomu, aby se mu ruce sevřely v pěst. Víc než kdykoli předtím v životě nenáviděl to, čím byl.

Jsem slabý, slabý, že jsem jí dovolil tuhle oběť. Přísežný bratře, styděl by ses za mě.

On by měl být ten, kdo se pro ni vzdá všeho. Koneckonců jeho vlastní přísežný bratr, Perlový císař, opustil oceán kvůli své lidské družce. Tehdy měl blízko k tomu, aby ho nenáviděl za to, že dokázal tak snadno zradit Perlový trůn – opustit ho.

Odpusť mi, přísežný bratře. Teď už to chápu. Udělal bych přesně totéž, kdyby mě o to požádala.

Ale ona to neudělala.

Věděla, že v její hřejivé, radostné smečce není pro žraloka místo. Přesto byli opravdoví druzi, kteří se nedokázali rozdělit. Protože se nemohl připojit k jejímu světu, odsoudila se k pobytu v tom jeho.

A on byl příliš slabý na to, aby ji zastavil.

„Bude to v pořádku,“ zopakovala, když konečně odtrhla své rty od jeho. Navzdory jejím slovům jí čelo poznamenala malá vráska obav. „Takže, jsi si naprosto jistý, že nepotřebuju potápěčskou výstroj?“

Vzal ji za ruku a otočil ji dlaní vzhůru. „Potřebuješ jen tohle.“

„Ach, Finne, to je nádhera.“ Podržela filigránový medailonek s dvířky proti světlu a obdivovala vzor vlnek vyvedených do zlata. „Možná to bude znít hloupě, ale… je to kouzlo?“

„Ne. Je to jen schránka.“ Přemohl náhlou nervozitu a znovu natáhl ruku. „Tohle je kouzlo.“

Při pohledu na perlu v jeho dlani se jí rozšířily oči. Musel tajně přiznat, že ho docela potěšilo, jak se mu to povedlo. Byla neobvykle stříbřitě šedá, jako bouřkové mraky, s modrozelenými záblesky v místech, kde zachycovala světlo.

„Tohle ale není pravá perla, že ne?“ Prstem se vznášela nad lesklým povrchem, jako by se bála dotknout. „Je obrovská!“

„Chtěl bych, aby byla větší.“ Kriticky si perlu prohlížel a znovu hledal jakýkoli náznak vady. Musela být dokonalá, pokud měl svou družku svěřit jejímu kouzlu. „Ale už jsem neměl čas.“

Překvapeně sebou trhla. „Ty jsi ji vyrobil? Jak?“

V odpovědi položil druhou ruku na perlu a skryl ji před zraky. Zavřel oči a naposledy ji převalil mezi dlaněmi.

Skrytý oheň termálních průduchů, v nichž hoří samotná voda. Chuť síry v jeho žábrách. Drobní žhnoucí tvorové, kteří nikdy nepoznají slunce a žijí si svůj soukromý, tajný život na temném mořském dně. Bez zájmu o jeho obrovskou tichou postavu, která se vznáší na jejich obloze.

Zalapala po dechu, když znovu otevřel obě ruce a oči. Perla na vteřinu zazářila vzpomínkou, kterou kolem ní ovinul, než se rozplynula v lesklé hladině.

„To je to, s čím sis tuhle hrál!“ vykřikla. „V posteli, ráno po tanci. Vyráběl jsi tuhle perlu?“

Přikývl, vzal si od ní zlatý medailonek a otevřel ho. „Mořští draci si nárokují mnoho umění. Ale tohle ukradli mému lidu. My nejsme zběhlí ve slovech. My místo toho tvoříme perly z našich myšlenek. Mohou mít velkou moc, záleží na tom, co do nich vložíme.“

Dívala se, jak perlu upevňuje do medailonu. „A co jsi vložil do téhle?“

„Sny žraloka.“ Opatrně jí medailon s perlou připevnil kolem jejího štíhlého krku. „Abych naučil tvé tělo tomu, co moje už zná.“

Její ruka vylétla k medailonu. „Mám se proměnit ve žraloka?“

Její očividné zděšení ho řezalo u srdce… i když jí to nemohl mít za zlé. Kdyby byl kojot, také by se nechtěl proměnit ve žraloka.

„Ne,“ řekl a jeho hlas zdrsněl. „To je mimo mé umění, a neudělal bych to, ani kdybych mohl. Ale mělo by ti to alespoň umožnit dýchat pod vodou.“

Stále se tvářila ustaraně, ale záda se jí narovnala. „Tak na co čekáme? Pojďme to vyzkoušet.“

Beze slova napochodovala do příboje, důstojná jako královna, přes všechny své směšné, neohrabané ploutve.

Ach, má družko, můj nebojácný kojote. Nejsem hoden tvé odvahy.

Přesto ji následoval a držel se jí po boku, když vyplavala do zátoky. Ačkoli za svůj dlouhý život vyrobil mnoho perel k různým účelům, nikdy předtím nevyrobil takovou. Přistihl se, že zatajuje dech, když podplouvala pod vlnami.

Vynořila se se smíchem, stříbrem prokvetlé vlasy měla hladké jako lachtan a oči jí zářily. Musela vyprsknout mořskou vodu, než mohla promluvit. „Panebože, to je úžasné!“

Vydechl a jeho bušící srdce se uklidnilo při její očividné radosti. „Těší tě to?“

Vrhla se k němu v odpověď a obtočila mu ruce a nohy kolem trupu. Ve vodě byli stejně vysocí, mohla ho volně líbat, aniž by se k ní musel sklánět. Na jejích rtech cítil chuť moře a soli, když se ho zmocnila s prudkou, nespoutanou radostí.

„Pojď,“ řekla a konečně ho pustila. „Ukaž mi svůj svět.“