TCDL - 10. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Stále jemně sněžilo, když prošli obloukem, který se objevil na konci sněhové chodby.

Jonathan očekával další chodbu, která je zavede hlouběji do bludiště, ale místo toho se zdálo, že je dívčiny instrukce zavedly do slepé uličky.

Ale jaká to byla slepá ulička.

Před nimi se rozprostíralo malé náměstí, ze všech stran obklopené ledovými stěnami. Ve světle mírného zimního slunce se led třpytil a leskl.

A uprostřed malého náměstí někdo z ledu vytesal anděla.

Ne, uvědomil si Jonathan. Tohle nebylo dílo lidských rukou.

Bylo to dílo draka. Sochu z ledu musel vytvořit sám Henrik.

Anděl byl dokonalý do posledního, nejmenšího detailu. Dlouhé prameny vlasů jí obepínaly tělo a vypadaly hebké jako hedvábí. Na zádech měla roztažená nádherná křídla, každé pírko dokonale tvarované.

A v ruce držela misku s ledem. Byla naplněná různými semínky a oříšky. Když přistoupili blíž, uviděli, že v misce sedí drobný ptáček a klove do semínek.

Jejich přiblížení ho přimělo poplašeně vzlétnout, i když nedoletěl daleko. Přistálo na špičce andělova křídla a vyčítavě na ně cvrlikal, zatímco je podezřívavě pozoroval.

„Promiň,“ řekla Angel a zasmála se. „Běž pro ta semínka, než dorazí tví přátelé.“

S dalším podezíravým cvrlikáním pták přiskočil o něco blíž. Jeho hlava se otáčela sem a tam.

Pak roztáhl křídla a znovu vzlétl, aby jednou obletěl sochu a pak se vrátil a přistál na okraji mísy.

Drobný ptáček, který je stále sledoval, začal znovu klovat semínka a pochutnával si na hostině, kterou mu někdo musel připravit.

Jonathan si náhle uvědomil, že sníh přestal padat. O chvíli později slunce náhle zesílilo, jako by se za ním pohyboval mrak. Sluneční světlo způsobilo, že se anděl leskl, světlo se odráželo od ledových stěn všude kolem nich, až měli pocit, že stojí v místnosti z křišťálu a světla.

„Je to nádhera,“ řekla Angel tiše a zvedla jednu ruku, aby si chránila oči před světlem, když si sochu prohlížela. „Všechno je tu tak klidné.“

Zhluboka se nadechl. Měla pravdu. Všechno tu bylo dokonalé.

Ve všem cítil dotek Henrika a jeho družky, až do nejmenších detailů Sněžného hradu. Vytvořili si tu skutečný domov. Nádherné místo, které v něm náhle vyvolalo touhu, o níž si myslel, že už dávno pominula.

Touhu po těch prostých dnech jeho dětství, po kouzlu prázdnin, po vzrušení z čekání na dárky, které přinese Ježíšek.

V dětství bylo všechno tak snadné. Ale pak vyrostl. Už dlouho necítil to kouzlo. Nemyslel si, že by si po tom, co udělal, ještě někdy zasloužil takový pocit.

Ale pak se objevila Angel. A nejenže ho probudila ze spánku, ale také mu vrátila magii. Radost se mu rozlévala srdcem ještě teď.

„Tady venku je všechno tak jednoduché. Jako by na všech těch věcech, o které jsem se dřív bála, vůbec nezáleželo,“ řekla.

Angel se zhluboka nadechla.

Sledoval, jak zaklonila hlavu a usmála se na zimní slunce, které na ně svítilo. Pak se k němu otočila zpátky a kývla směrem k lavičce, která stála u ledové stěny naproti soše anděla.

„Chceš si ke mně přisednout?“

Bylo snadné jen přikývnout a následovat ji. Přišlo mu jako ta nejpřirozenější věc na světě obejmout ji kolem ramen a cítit, jak se k němu tulí.

V jeho náručí byla cítit dobře. Jako by byli oba přesně tam, kde mají být.

Což samozřejmě byli, protože byli druzi.

Kdyby tak dokázal zapomenout na minulost. Na to strašné zklamání, kterým byl. Ani teď si nemohl pomoct, ale v srdci cítil bodnutí viny.

Neměl by tu být. Ne po tom, co udělal. Koneckonců uzavřel dohodu…

„Dobrovolně přiznávám, že o dracích nic nevím,“ řekla tiše, „ale vím, že nehibernují. A zrovna jsi mi chtěl říct, co se tenkrát stalo, když nás vyrušil ten vlk.“

Zhluboka se nadechl. Stále se díval na sochu anděla, který se leskl ve slunečním světle.

Jeho drak byl v klidu. Obklopen sněhem a ledem byl jeho drak ve svém živlu. Kousek po kousku získával zpět sílu, která z něj během dlouhého spánku vyprchala.

Byly Vánoce, jeho oblíbené období v roce. Jeho družka byla po jeho boku. Bydleli v krásném zimním středisku. Nemohlo to být dokonalejší.

A on věděl, že si nic z tohoto štěstí nezaslouží.

„Říkal jsi, že jsi někomu zničil život,“ řekla. „To se ti nepodobá. Neznám tě dlouho – ale riskoval jsi vlastní život kvůli psovi.“

Jonathan polkl. Ani teď nedokázal zapomenout na výraz sestřiny tváře.

„Moje sestra Maya,“ řekl. „Našla si svého druha. Dalšího dračího měniče – z jedné z nejstarších a nejpyšnějších linií. A z jedné z nejbohatších. Jeden z mála rodů, které zůstaly a drží se starých tradic.“

„Jaké?“ zeptal se.

„Třeba propracovaný svatební dar. Můj otec vyprázdnil rodinnou pokladnici a poslal Vincentovu otci krabice zlata, diamantů a rubínů. Byl to její záměr – dobrý chlap, na to, že pocházel z té přísné rodiny. Nikdy jsem nepochyboval, že ji miluje celým svým srdcem.“

„A pak? Nestačilo to?“

Jonathan zavrtěl hlavou. „Stačilo to – jen stěží. Darem, který na oplátku poslali naší rodině, byl jeden z největších existujících diamantů. Před tisíci lety ho nosil král. Jeden z Vincentových předků vyhrál bitvu proti tomu králi a jeho rytířům a od té doby byl ten diamant součástí rodinné pokladnice. Neumíš si představit, jak velká čest pro nás byla, že nám ten klenot svěřili. A zatímco moje sestra a Vincent byli zaneprázdněni plánováním své vysněné svatby, můj otec mě pověřil úkolem hlídat náš poklad. Zůstával jsem v naší jeskyni dnem i nocí a spal jsem u vchodu. Nikdo se kolem mě nemohl dostat, aniž by mě vzbudil. Vlastně jsem si připadal docela šťastný, že mě minulo všechno to drama s tím, kam kterého hosta posadit a jaké víno vybrat.“

„Tak kde se to pokazilo? Vincentova rodina nakonec svatbu zrušila?“ zeptala se zvědavě.

„Ne, proběhla podle plánu. Až do dne svatby. Ten diamant měla nosit moje sestra. Vincent měl mezitím nosit nějaký šperk, který jim darovala naše rodina. Jenže ten diamant byl pryč.“

Ještě teď se mu při vzpomínce na to, jak následoval svého otce do jeskyně, kterou dnem i nocí hlídal, sevřelo srdce hrůzou a studem.

Diamant spočíval na čestném místě, přímo uprostřed řídké hromádky zlata, která zbyla poté, co Vincentově rodině poslali většinu svých šperků jako dar.

Jenže toho dne byla zlatá schránka, v níž byl obrovský diamant uložen, prázdná.

Angel se zamračila. „Byl právě pryč? Ale jak? Někdo se kolem tebe proplížil?“

„Ani měnič, ani člověk se nemohl proplížit kolem draka, který hlídá svůj poklad. Já bych je vycítil.“ Jonathan se trpce usmál. „To není možné. Náš poklad je naší součástí. Střežíme ho jako o život. A samozřejmě, jakmile se to všechno provalilo, Vincentova rodina mě obvinila, že jsem ho ukradl. To samozřejmě dává smysl. Buď jsem zrádce beze cti, který okradl vlastní rodinu, nebo jsem tak líný a slabý drak, že bych nechal někoho ukrást jeden z největších diamantů na světě přímo pod sebou. Ať tak či onak, znamenalo to, že moje rodina v dračí společnosti skončila.“

Angel se po tváři rozlil zděšený výraz. „Ale co tvoje sestra a Vincent? Nebyli náhodou spříznění?“

„Jeho rodina se o to nestarala,“ řekl Jonathan trpce. „Vincentův otec je velmi tradiční a přísný. Nechtěl, aby moje hanba pošpinila jméno jeho rodiny. Vincent samozřejmě Mayu miloval – víc než otcovo jmění. Plánovali, že spolu utečou a začnou znovu někde jinde. Což by samozřejmě pro Vincentova otce znamenalo ještě větší skandál. Takže když se dozvěděl, co plánují, nabídl mi dohodu. Přijmout hanbu a potupu, že jsem nedokázal ochránit rodinný poklad, a stáhnout se do ledu.“

Angel se natáhla po jeho ruce a propletla jejich prsty. S vděčností ucítil, jak se jím opět rozlévá jemné teplo a zahání led, který tak dlouho obklopoval jeho srdce.

„To je hrozné,“ řekla. „A bezcitné. Chtěl po tobě, aby ses proměnil v led, výměnou za to, že si tvá sestra vezme jeho syna? To je absolutní bastard. Doufám, že mu tvoje sestra řekla, ať si strčí diamanty tam, kam slunce nesvítí!“

Jonathan mlčky zavrtěl hlavou. „Ona to neví,“ připustil po odmlce. „Nikdo jiný to neví. To byla součást naší dohody. Odcházím. Přijímám veškerou vinu i hanbu. Zdálo se mi to jako malá cena za sestřino štěstí. A čest mé rodiny. Zvlášť když to byla moje chyba. Ten diamant jsem neukradl já – což znamenalo, že ho někdo ukradl, když jsem ho hlídal. A drak, který nedokáže ubránit svůj vlastní poklad, je lepší mrtvý.“

„Nesmysl,“ řekla rozhodně. „Koho zajímá nějaký pitomý diamant? Nebo debilní táta, kterému záleží víc na penězích než na vlastním synovi?“

„Někteří ano,“ řekl tiše. „Já ne. Věř mi.“

Angel na něj naklonila hlavu. „To je pravda… Nejenže nemám diamanty, které bych mohla nabídnout tvé rodině, ale dokonce ani nejsem měnič.“

„Ale ty jsi moje družka. A jsi zábavná, chytrá a statečná. A úchvatně nádherná.“

Ani teď, když měl pocit, že si právě vyrval vlastní srdce z hrudi, aby jí ukázal všechny ty ošklivé, temné jizvy, které na něm zanechala jeho minulost, z ní nemohl spustit oči.

Její vlasy se leskly a sluneční světlo jim dodávalo teplý kaštanový lesk. Na pevných kadeřích se stále drželo několik sněhových vloček.

Její hnědé oči byly tmavé a měkké, když se na něj dívala, ústa měla stále odhodlaně nastavená, jako by byla připravená jít a říct Vincentovu otci, co si o něm myslí.

A nejspíš to udělá, uvědomil si Jonathan. Ačkoli na sebe byla Angel hodně skleslá, nikdy ji neviděl ani jednou zaváhat, když se něco týkalo lidí – nebo domácích mazlíčků –, které milovala.

Pro ztraceného psa se vydala přímo do sněhové bouře. Nepochyboval, že by se také vrhla přímo na jednoho z nejbohatších a nejmocnějších draků na světě, aby bránila jeho vlastní čest.

Ta myšlenka Jonathana přiměla k úsměvu. Byla to vítaná úleva od tíhy, kterou nesl na svých bedrech.

Ani si neuvědomoval, jak velká tíha to je – ale teď to věděla a zdálo se, že jí je jedno, že je nejnižší z nejnižších, alespoň v dračí společnosti.

Drak, který si nedokáže hlídat vlastní poklad, je typ draka, který by nebránil ani vlastní družku.

Alespoň to říkával jeho dědeček. Jonathan ho stále slyšel, jak mu to říká, když mu pokaždé, když ho přišel navštívit, vtiskl do ruky malou zlatou minci a učil ho, jak si vytvořit vlastní poklad.

Jako dítě to měl samozřejmě jednodušší. Všechno to vypadalo jako hra.

Myslel si, že bude muset bránit své poklady proti lidským rytířům s lesklými meči a kopími. Pak vyrostl a uvědomil si, že tito králové a rytíři dnes existují jen v pohádkách a že lidé zapomněli, že draci jsou skuteční.

Ale dědeček ho to dobře naučil. I teď, když se díval na svou družku, nemohl si pomoci, ale cítil všudypřítomné obavy, že jednoho dne opět selže.

A co když ho příště jeho selhání nebude stát diamant, ale život jeho družky?

„Jediná cenná věc, kterou kdy máma vlastnila, byl její snubní prsten,“ řekla Angel zamyšleně. „A i ten byl na poměry snubních prstenů levný.“

„Ale tvého tátu milovala?“ zeptal se.

Přikývla a část obav z její tváře zmizela, jak se uvolnila. „Nebylo to pro ně vždycky snadné. Když jsem byla menší, museli jsme se vždycky hodně starat o peníze. Teď se jim daří tak nějak dobře. Ale i když se sem tam pohádali, vždycky to zvládli. Je to takový ten pár, který je zároveň nejlepšími přáteli.“

„To se počítá,“ řekl. „Tradice je moc fajn – ale ne, když je to na úkor štěstí tvého dítěte. Věř mi, že jsem se to dobře naučil. Deset let jsem spal v ledu. A nebyl to diamant, který mě probudil. Byla jsi to ty. Ty, taková, jaká jsi.“

Při pohledu na ni se jí na tváři objevil neochotný úsměv. Místo aby promluvila, sevřela své prsty kolem jeho a on ucítil, jak v něm stoupá nová vlna horka.

„Bude to znít hloupě,“ řekla, „ale svým způsobem cítím totéž. Jako bych předtím spala a život mi unikal. Snažila jsem se jít za svými sny a nevyšlo to. Byla jsem tak na dně, že jsem se chtěla spokojit s bezpečnou, nudnou kariérou a doufala, že si třeba najdu bezpečného, nudného muže, jen abych si už nepřipadala jako neúspěšná.“

„Nic na mně není bezpečné,“ řekl a jeho hlas zněl drsně.

„A nic na tobě není nudné.“ Naklonila se dopředu a oči se jí zaleskly.

V tu chvíli mu připadala jako ta nejživější věc, jakou kdy spatřil – samé teplo a teplá, pulzující krev, pravý opak těch promarněných let uvězněných v ledu. Byla nádherně, nádherně živá – a jeho tělo toužilo po tom, aby se stala jeho.

Jeho družkou. Teď a navždy.