TP - 35. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

O TŘI DNY POZDĚJI na mě po příchodu z práce čekaly kytice rudých růží. Ne dvě kytice. Nebo tři. Bylo toho mnohem víc, a já netušila, co s tím mám dělat. Stála jsem tam, zírala na růže a v očích mě pálily slzy, když jsem si představila, jak zvedl telefon, aby je objednal a řekl jim, co mají napsat na jednotlivé karty. Přemýšlela jsem, kdy je doručili a jak je sem všechny přinesli. Kolik chlapů bylo potřeba, aby je všechny doručili? Překvapilo mě, že ostraha budovy dovolila doručovateli nechat je všechny takhle na chodbě. Byla jsem si jistá, že jde o nebezpečí požáru. Pak jsem si vzpomněla, že Warren je vlastníkem budovy, a ramena mi poklesla. Tohle opravdu udělal. Můj myšlenkový proces byl chaotický. Za méně než třicet sekund jsem se posunula z polichocené na rozrušenou.

Byl osudový. Pokud bych se nepřestěhovala, což jsem zatím nemohla udělat, protože jsem podepsala nájemní smlouvu. Navíc to, co jsem platila, byla krádež, protože Belmonte měl na Harlem stejný účinek jako na Brooklyn, což znamenalo, že každý dramatik, každý zpěvák a každý herec nám teď zaplavil bydlení a zvýšil tím tak ceny nájmů.

Stále jsem stála před svými dveřmi a snažila se přijít na to, co se všemi těmi květinami udělám, když se otevřely dveře výtahu a za mnou se ozval dojemný hvizd. Otočila jsem se a uviděla Charlieho, jak jde ke mně. Neviděla jsem ho od té doby, co jsme onehdy obědvali v baru, i když mi poslal SMS, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Takový byl Charlie. Znal mě natolik dobře, že mi dopřál čas pro sebe.

„Někdo je… Promiň. Potřebuješ pomoc s tím dostat je dovnitř?“ zeptal se se zvednutým obočím, když očima přejel po květinách. Povzdechla jsem si při pohledu na květiny a on znovu promluvil s úsměvem na tváři: „Nebo je vyhodíme do smetí?“

To mě rozesmálo. Zvažovala jsem tuto možnost, ale ke každé kytici byla připojena karta a moc se mi ta vůně líbila, než abych je jen tak vyhodila. Co by mohl říct? Bylo to už víc jak týden a on se ani neozval. Neposlal ani SMS. Jediný sklon k omluvě, kterého se mi dostalo, bylo, když jsem ho viděla v televizi vstřelit gól, i když věděl, že bych se na to nedívala. Chci říct, jak sakra věděl, že jsem to vůbec viděla? Možná se omlouval někomu jinému. Možná podělal víc než jednu ženu najednou. Když jsem na to myslela, projel mnou vztek. Pokaždé, když jsem si myslela, že to překonám nebo budu alespoň méně naštvaná, prolétly mnou vzpomínky a znovu jsem cítila tu zradu.

Charlie mi pomohl přenést všechny květiny dovnitř a zůstal na večeři. Na rozdíl od Vanessy se neptal na Warrena, což jsem ocenila. Na rozdíl od mé matky nevyšetřoval problémy s mým tátou. Prostě zůstal. Při jídle jsme se dívali na televizi, a když viděl, že jsem mnohokrát zívla, sešel dolů do svého bytu a nechal mě samotnou s mými myšlenkami a mými květinami. Šla jsem do své ložnice s plným úmyslem nechat kartičky nepřečtené do zítřka, ale sladká vůně růží mě přivedla zpět do mého obývacího pokoje.

Otevřela jsem láhev bílého vína, které mi před dvěma lety dala moje sestra, když mě přijali do nové práce, a modlila se, abych nezemřela na otravu alkoholem, když už láhev prošla. Google zmírnil mé obavy a já začala zapíjet svůj smutek, zatímco jsem zírala na kartičky připnuté ke kyticím. Když jsem dopila druhou sklenici, sáhla jsem po jedné z karet a přečetla si ji. „Omlouvám se. Navždy s láskou, Warren.“

To bylo ono?

Otevřela jsem třetí, čtvrtý, pátý. Všechny říkaly přesně to samé. Znovu jsem se napila. Po čtvrté sklence jsem začala být frustrovaná a místo toho, abych to nechala být, zvedla jsem telefon a udělala to, co dělají všichni idioti po celém světě, když mají v těle alkohol… Zavolala jsem mu.

Přesněji: pustila jsem videohovor, protože moje palce pracovaly rychleji než můj mozek. Naštěstí jsem to dokázala vypnout, než odpověděl, a jakmile můj adrenalin opadl, rozhodla jsem se na celou věc zapomenout. Nemusela jsem mu děkovat. Neměla jsem mu co říct, co by nezahrnovalo urážky. Telefon mi zavibroval v ruce, po malém upozornění videohovoru se mi sevřelo srdce až v krku. Stiskla jsem konec. Znovu to zavibrovalo. A znovu. Nakonec jsem odpověděla.

„Camilo?“ řekl a oči se přizpůsobily světlu v mém obývacím pokoji.

Srdce mi poskočilo při pohledu na něj. Otevřela jsem ústa a zavřela je. Možná, že kdybych zavěsila, nic z toho by si nepamatoval. Měla bych zavěsit, ale nemohla jsem se přestat dívat na jeho obnaženou hruď a paže a ty rty a… Bože, proč jsem s ním byla na videohovoru?

„Co se děje? Dostala jsi moje květiny?“

Květiny. Správně. „Ano, a omluvil ses ve dvaceti šesti kartičkách poté, co jsem ti řekla, že nechci žádnou zatracenou omluvu.“

Znovu zamrkal a posadil se na posteli. Prostěradlo se posunulo dál po jeho holé hrudi. „Jsi opilá?“

„Ne,“ ušklíbla jsem se.

Usmál se, i když to byl malý úsměv. „Vidím za tebou prázdnou láhev vína.“

„Ach.“ Sáhla jsem za sebe a neobratně ji posunula z dohledu.

„Chybíš mi zlato.“

„Ztratil jsi právo mi tak říkat,“ zašeptala jsem a zahnala slzy, které se mi hromadily.

„Omlouvám se, Camilo. Vím, že zním jako porouchaná deska, ale nevím, co víc říct.“

„Musím jít.“

Zavřel oči a posunul se na posteli. Slyšela jsem přikrývky pod ním a usilovně jsem se snažila nepamatovat si, jaké jsou na mých prstech. Opravdu to bylo už víc jak týden? Připadalo mi, jako bych tam byla.

„Brzy budu ve městě.“

Srdce mi poskočilo. Odvrátila jsem obličej od telefonu.

„Můj otec na tom není dobře,“ řekl. Držela jsem pusu zavřenou, zuby zatnuté. „Existuje nějaký způsob, jak bych tě mohl vidět, když tam budu?“

Držela jsem obličej odvrácený a soustředila se na dýchání, protože jsem měla pocit, že každou chvíli začnu plakat. „Musím jít.“

Stiskla jsem konec hovoru, než mohl protestovat. Nemohla jsem snést jeho protesty, mluvit se mnou o jeho otci nebo mě vidět, když byl ve městě. Vypnula jsem telefon, lehla si do postele a ubrečela se ke spánku. Druhý den ráno jsem se probudila s bolestí hlavy velikosti Texasu. Zasrané víno. Jsem to ale debil. To všechno je na hovno. Hlavou mi probleskly obrazy mého hovoru s Warrenem a já se přikrčila. Opravdu jsem to udělala? Opravdu jsem to udělala. Horší bylo, že jsem každým coulem věděla, že neexistuje způsob, jak ho vymazat ze své mysli. Nebo ze svého srdce.