SOW - 15. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Když se mě dotkl dech jeho slov, bylo to, jakoby mi po kůži přejel pírkem. Ruce mu spočívaly na mých pažích a jemně je masírovaly. Nikdy bych si nemyslela, že paže mohou být erotogenními zónami, ale každý jeho dotek ve mě vyvolal příjemné chvění. Měla bych mu přikázat, aby se odtáhl. Okamžitě. Ale to jediné, čeho jsem byla schopná, bylo jen povzdechnutí: „Neměl bys teď se mnou bojovat, místo toho, aby ses mě snažil svést?“

Jeho tichý smích mě zalechtal na uchu a na všech těch správných místech. „Kdo říká, že nedokáži obojí?“

Mé tělesné reakci se nedalo věřit. Nepomáhalo, že jeho jemné doteky a kontakt s jeho ústy mou touhu ještě zvyšovaly. Netrvalo dlouho a byla jsem ráda, že jsem udržela ruce u sebe a nevrhla se na něj.

„Přestaň s tím hraním.“ Chtěla jsem, abych zněla řezavě, ale to se mi vůbec nepovedlo. To, co ze mě vyšlo, se spíš podobalo vrnění. Ó Bohové, to už to bylo pravdu tak dlouho, co jsem si dopřála trochu zábavy, takže bylo zapotřebí, abych se poddala zrovna tomu nejnebezpečnějšímu ze všech svůdníků?

„Jestli mě chceš zastavit, tak to udělej“, zamumlal a na krku jsem ucítila dotek jeho špičáků. Kdyby mé srdce ještě tlouklo, tak teď by bušilo jako na poplach. Byla jsem v prekérní situaci. Tak proč chtěla ta nezodpovědná část mého já zaklonit hlavu dozadu, a odhalit mu tak hrdlo, aby měl lepší přístup?

„Řekni ne“, pokračoval. „Nebo mě odstrč. Pak přestanu.“ Jeho tón hlasu potemněl a byl plný příslibů. „Ale jestli neuděláš ani jedno z toho, tak určitě nepřestanu.“

S každým slovem se rty dotkl mé kůže. Chvěla jsem se, a když to ucítil, zasáhl mě jeho přerývaný dech. Jeho pach se změnil na luxusní směsici karamelu a koňaku. Užívala jsem si jí a hrudí jsem se k němu přitiskla. Tiše zasyčel a přitiskl mě k sobě tak, že by se mezi nás nevešel ani papír. Když jsem ucítila tlak jeho beder, všechna má nervová zakončení se rozvibrovala. Poté se o mě začal pomalu otírat. Nedokázala jsem zabránit zasténání. Sevřel mě pevněji a na hrdle jsem ucítila stisk jeho rtů. Když mě olízl, znovu jsem zasténala, ale pak jsem ucítila tlak jeho špičáků a v panice jsem ho odstrčila.

Zastavil se, a když zvedl hlavu, pocítila jsem zničující úlevu. Když jsem se vymanila z mlhy smyslnosti, ve které jsem se ztratila, všechny mé poplašné zvony bily na poplach. Copak jsem se zbláznila? Odpověď zřejmě zněla ano.

Ian na mě zíral, nepřibližoval se, ale ani se neodstoupil dál. Snažila jsem se získat zpátky kontrolu sama nad sebou a vrhla na něj ten nejpřísnější pohled, jaký jsem svedla. „Myslím, že pro dnešek jsme si zahráli na zamilovaný páreček už dost.“

Ian se zašklebil. „Zahráli? Jak zvláštní. Já měl pocit, jako bych za poslední minuty poprvé uviděl tvé pravé já.“

Nebyla jsem připravena spustit ho z očí, ale udělala bych to ráda. Jeho vědoucí pohled působil stejně intimně jako to pomalé, intenzivní tření proti mému podbřišku. Měl pravdu – byla jsem příliš bezstarostná a nechala jsem se unést. Kdyby se mě svýma šikovnýma rukama a ústy dotýkal déle, možná bych mu nechtěně odhalila své tajemství. Ne, nebyla jsem arogantní natolik, abych si nepřiznala, když jsem byla poražena, ale pro Iana bylo až směšně jednoduché překonat mou vůli. Z důvodů, které neměly nic společného se zdravím nebo sebezachováním, jsem se k němu cítila šíleně přitahována. A teď to věděl s jistotou i on. Musela jsem se postarat o to, abych ztratil o mé svedení zájem. Pokud se nemohu spolehnout na vlastní sebeovládání, tak jsem musela důvěřovat tomu jeho. Ian měl pár citlivých bodů, ale byla tu jedna věc, se kterou jsem ho mohla zranit tak citelně, že už se mě nikdy nedotkne.

„Mé pravé já je ta samá osoba, která se přičinila o to, že bylo zavražděno dítě tvého nejlepšího přítele, vzpomínáš?“

Každé slovo bylo chladné stejně jako příkaz Rady, když byl vysloven. Ty, kteří se vyslovili pro její smrt, jsem okamžitě nezabila jen z toho důvodu, že jsem potřebovala důvěru členů Rady, abych mohla později tomu dítěti a jemu podobným pomoci. Ale to Ian nevěděl. Jeho výraz ztvrdil a na jeho tváři se objevil všechen vztek, který jsem cítila i já, když byl můj protest Radou zamítnut. Jeho sevření zesílilo, až to zabolelo.

Tentokrát jsem se opravdu pokusila se od něj osvobodit. Bylo to neuvěřitelné, ale jeho síla se rovnala té mojí. Poté zablokoval mé koleno, kterým jsem mířila na jeho podbřišek, a nohama mě znehybněl.

„Pusť mě“, přikázala jsem mu.

„Ne.“

Nyní mě k sobě tiskl místo smyslnou touhou brutální silou. Dokonce mi přimáčkl hlavu ke stěně, takže jsem se nemohla rozehnat a hlavičkou ho poslat do bezvědomí. Už mi zbývalo jen kousání, ale to by skončilo katastrofou, protože by mi to určitě oplatil.

„Nenecháš zamrznout čas, abys mě zadržela?“, zašeptal tiše a naštvaně. „To nedokážeš, že ano? Existují opravdoví čarodějníci a kouzelníci, kteří jsou proti tomuto triku imunní. Kdyby viděli, co dokážeš, tak by o tvé síle vyprávěli ostatním. Ale protože nemůžeš hýbat pažemi, nedosáhneš na zbraně. Takže nemáš na výběr a odpovíš mi na všechny otázky.“

Příliš jsem ho provokovala. Řekl, že nechce použít žádné kouzlo, aby ze mě dostal mé tajemství, ale osobu, která to vyslovila, jsem už v jeho očích nepoznávala. Nyní tam byl někdo, koho jsem vyprovokovala údajnou smrtí dítěte jeho přítele a ten neznal žádné slitování.

„Iane, nedělej to“, začala jsem.

„Při kouzle, které nás spojuje, ti přikazuji, abys mi řekla, jestli jsi démon, který se zmocnil těla, ve kterém se nyní nacházíš“, skočil mi do řeči.

Kouzlo se okamžitě aktivovalo. S každou sekundou, kterou jsem neodpovídala, ve mně plápolaly plameny bolesti a neustále sílily. Dokonce, i kdyby do mě napumpovaly lávu, tak by to tak nebolelo. Podlomily se mi nohy a zhroutila jsem se, protože se mi kosti roztékaly rychleji, než se dokázaly zahojit. Jen Ianovo pevné sevření zabránilo tomu, abych se svezla na zem.

„Ne.“ Můj hlas byl plný utrpení, když mi byla odpověď vytrhnuta z těla. „Toto tělo patří mě a nikomu jinému.“

Protože to byla pravda, bolest se okamžitě zmenšila. Přesto to nějakou dobu trvalo, než se mi vrátila síla, i když se mi kosti začaly hojit téměř okamžitě. Díky všem Bohům pod i nad zemí, že Iana nenapadla správná otázka.

„Jak je to možné?“, zeptal se drsně. „Máš mnohem větší sílu, než by měl normální upír mít. Něco takového jsem dosud zažil pouze jednou, když se jeden prastarý démon zmocnil několika mých přátel najednou.“

Démon, který byl tak silný, že dokázal ovládat několik osob současně, byl opravdu pozoruhodný, ale to nebylo mé tajemství.

„Už ti zbývá jen jeden příkaz“, pronesla jsem a snažila jsem se přitom udržet se na nohách vlastní silou. „A my toho máme ještě hodně před sebou. Opravdu s ním chceš takto plýtvat?“

Zíral na mě, jako bych ho znovu příliš provokovala. Napnula jsem se a byla připravená použít drastická opatření, pokud by se opět chystal vyslovit ta slova „Přikazuji ti“. Místo toho se ode mě prudce odtáhl, takže jsem byla ráda, že se opírám o zeď. Jinak bych upadla.

„Ne, to nechci“, odpověděl, ale jeho lehký tón neodpovídal jeho znepokojivě temnému pohledu. „Teď si zahrajeme jinou scénu, aby se doneslo až k Dagonovi, že jsme tu byli.“