TCDL - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Když přistáli poblíž Sněžného hradu, Angel si uvědomila, co tím Henrik myslel.

Na hradě bylo rušno. Všude bylo plno lidí: rozesmáté děti po sobě házely sněhové koule, zatímco teenageři jako by mezi sebou soutěžili ve stavění nejvyššího sněhuláka. Páry se procházely sněhem a v rukou svíraly hrnky svařeného vína nebo horké čokolády, které prodával jeden z dřevěných stánků. Byly tu dokonce sáně tažené osmi tlustými, malými poníky, které vezly dvě rodiny na projížďku.

Vzduchem se rozléhal slabý zvuk koled. Všude, kam se podívala, se třpytil led, dveře zdobily cesmínové věnce, na stromech zářila světýlka a čistý, studený vzduch voněl skořicí a vanilkou.

„Vítejte na Sněžném hradě,“ řekl Henrik a tvářil se potěšeně. „V zimě máme vždycky nejvíc práce – doufám, že máš ráda Vánoce, protože to je to, co tady děláme.“

„To je neuvěřitelné,“ vydechla Angel a zadívala se na obrovský dům před nimi. Opravdu vypadal jako hrad. Měl dokonce dvě věže.

A tamhle stranou, nedaleko, někdo postavil menší hrad úplně ze sněhu. Když se na něj dívala, ze dveří se vysypala skupinka dětí, které křičely a smály se, zatímco je pronásledoval tým rodičů s náručí plnou sněhových koulí.

„Ubytujeme vás,“ řekl Henrik hrdě, „a pak vás nechám prozkoumat.“

***

O půl hodiny později se Angel procházela po břehu zamrzlého jezera, ruku v ruce s Jonathanem. Psi se schoulili uvnitř velkorysého apartmá, které jim Henrik poskytl. S hlavami zakrytými pod huňatými ocasy dávali Lola i Diego neomylně najevo, že pro dnešek už mají dobrodružství dost.

Což bylo příjemné, protože teď se Angel pro jednou nemusela bát, že Diego uteče nebo že se Lola vyděsí. Byla tu jen ona a Jonathan – a před nimi se rozprostírala ta nejúžasnější zimní krajina.

„Prolistovala jsem si ty brožury, co tu Mitchellovi měli,“ řekla, „ale tohle je – nemám slov. Ty obrázky to nevystihují.“

„Je to nádhera,“ souhlasil Jonathan.

Díval se do dálky. Přemýšlela, na co myslí.

Před nimi stál stánek, kde si hosté mohli půjčit brusle. Vedle něj další stánek prodával cukrovou vatu ve všech barvách duhy.

„Není to moc?“ zeptala se tiše a najednou si vzpomněla, že Jonathan spal v ledu deset let. Tady muselo být víc lidí, než kolik jich viděl za celou věčnost.

Zavrtěl hlavou. „Ne, je to… je to hezké.“ Chvíli mlčel a pak sevřel prsty kolem jejích. „Vlastně je dobré si připomenout, o co jsem přišel. Tohle mi chybělo. Ani jsem si to neuvědomoval – ale chybělo mi to.“

„Chceš to zkusit?“ kývla směrem ke stánku, kde se rozdávaly brusle. „Varuju tě, že mi to asi moc nepůjde. Už je to věčnost.“

„To jsem nedělal od dětství.“ Jonathan se tiše zasmál. „Proč ne. Zkusíme to.“

„Jen se nesměj, až spadnu.“ Nemohla se přestat usmívat, když ho táhla k boxu s sebou.

Bylo jí jedno, jestli skončí rozpláclá na zadku na ledě. Byla příliš šťastná. Reproduktory hrající vánoční koledy, smějící se děti, vůně cukru… To všechno vyvolávalo vzpomínky.

Zvláštní, o kolik jednodušší a světlejší byly Vánoce, když jsem byla dítě.

Myslela si, že je normální, že dospívání znamená, že svátky ztratily své kouzlo. Kouzlo bylo stejně pro děti – ne pro dospělé, jejichž problémy nepřestávaly jen proto, že sněžilo.

Ještě před jedním nebo dvěma dny věřila, že bílé Vánoce jen se psy jako společností a možná s celou vaničkou zmrzliny jsou pro ni tak dobré, jak jen mohou být.

Žádná kouzla, žádné nadšené děti, žádný Santa. Jen klid a vzácná chvíle, kdy se může nadechnout, daleko od všech, kteří by ji soudili za její neúspěšnou kariéru.

Samozřejmě, že v reakci na to si s ní osud pohrál a vysadil ji přímo uprostřed něčeho, co vypadalo jako Santovo sídlo na severním pólu.

A tam se stal ještě větší vánoční zázrak.

Podívala se na svou ruku v Jonathanově a uvnitř ní se vzedmulo teplo.

Ty bezdeché okamžiky, kdy byli kůže na kůži pod dekou, v ní stále ještě vyvolávaly pocit, že ji něco uvnitř svírá potřebou. Ale svým způsobem ji ještě víc uklidňovalo, když si uvědomila, že mezi nimi je víc než jen touha.

Jonathan to chtěl také. Jen spolu trávit čas.

„Připravena?“ zeptal se, když si nazuli brusle.

„Vsadím se, že jsi v tomhle profík,“ nemohla si pomoct, ale škádlila ho. „Všechen ten led…“

Jonathan se usmál a chytil ji za ruku. Společně udělali první krok na led.

„Myslím, že je to nefér výhoda,“ připustil. „Ale všechna ta náklonnost k ledu nepomůže, když nejsi schopná udržet rovnováhu – ouha!“

Chytili se jeden druhého, když jejich první krok málem skončil přistáním na ledě.

O chvíli později se bezmocně chichotala a stále se ho držela, stejně jako on se držel jí.

„Vidím, že nakonec začínáme na stejné úrovni.“

„Vždyť jsem říkal, že už je to dlouho,“ řekl jízlivě. „Dobře. Tohle můžeme udělat. Chceš to zkusit znovu?“

„Ano, prosím. Pomalu!“ Nemohla se přestat smát. „Nemůžu uvěřit, o kolik jednodušší to bylo v dětství.“

Zvládli několik vrávoravých kroků na ledě, klouzali velmi pomalu a stále se drželi jeden druhého.

„Tak, vidíš? Člověk jen tak nezapomene, jak…“

Zatímco mluvil, začal se kymácet.

O úder srdce později se znovu ocitli spolu na ledě, nohy propletené, jak se drželi jeden druhého.

Angel se stále ještě chichotala. „To je trapné! Podívej se na toho pětiletého kluka támhle. Je v tom lepší než my.“

Jako na povel se dívka bez námahy roztočila v dokonalé rovnováze.

„No, možná.“ Jonathan se škádlivě usmál. „Ale něco na tom bude, když ze sebe na ledě uděláš úplného hlupáka.“

„Je to tak?“ podezřívavě se zeptala.

O chvíli později se ocitla přitisknutá k němu a Jonathan ji líbal, až zapomněla na chlad, který jí pronikal skrz kalhoty.

„Jakmile si sáhneš na dno, nemusíš se už starat o to, co si o tobě budou myslet ostatní.“

Zasmála se, zavrtěla hlavou a objala ho kolem krku. „Toho se bojíš?“

„Vlastně ne.“ Bezelstně se na ni usmál a pak ji znovu políbil.

„Oooh,“ vydechla posměšně skupinka teenagerů a vydávala přehnané zvuky líbání, aby se vzápětí rozplynula v chichotání a spěšně odcupitala pryč.

Nemohla si nevšimnout, že bruslí mnohem elegantněji než cokoli, co dokázala.

Přesto se usmívala, když se konečně zvedla a stále se držela Jonathana.

„Jen žárlí, protože neumějí padat tak elegantně jako já,“ řekla a pak málem znovu ztratila rovnováhu.

Břicho ji bolelo z toho, jak moc se smála, a stále se nemohla přestat usmívat. Stačilo, aby se na sebe podívali, a začali se smát znovu – jen aby se honem pevněji chytili, když znovu upadli.

„To je ostuda,“ prohlásila šťastně. „Vybral sis si špatnou volbu, pro ledového draka.“

Jonathan zavrtěl hlavou, opatrně uvolnil sevření na jejím rameni a znovu ji chytil za ruku.

„Byla to přesně ta správná volba.“ Přitáhl si její prsty k ústům, aby ji políbil na klouby.

A o chvíli později se začal znovu kymácet.

„To jsem ráda,“ řekla zarytě, když nějakým způsobem znovu skončila v jeho náručí – tentokrát se jako zázrakem stále drželi na nohou.

Kolem nich znovu bruslili teenageři, hlasitě se chichotali jejich exhibici a jí to bylo úplně jedno.

„Jednou to budeš ty,“ křikla, když se znovu přiblížili.

Stále se ještě smála a pak se zhluboka nadechla. „Tolik legrace jsem nezažila od-od doby před vysokou, myslím. A co ty?“

„Od dětství ne.“ Znovu ji opatrně pustil a držel se jen její ruky.

Pomalu udělala první krok. Pak další a další. O chvíli později už bruslili po jezeře ruku v ruce – stále vratce, ale bruslili. A tentokrát nespadli.

O půl hodiny později už většina vratkosti zmizela. Trochu zrychlili, a dokonce přišli na to, jak spolu udělat velmi pomalou zatáčku, aniž by jeden přes druhého spadli.

Přestože byl horský vzduch svěží, vůbec necítila chlad. Místo toho byla celá zahřátá od pohybu a vzrušení.

„To je ono. Myslím, že jsem pro dnešek skončil,“ prohlásil nakonec Jonathan.

Jeho oči byly horké. Stále měly tu přízračnou, průzračnou barvu, která jí připomínala třpytivý led, na němž bruslili, ale tvář měl zarudlou a nepřestával se usmívat.

Vlastně stále vypadal trochu jako přerostlé dítě, všechna jeho dřívější vážnost byla pryč.

Bylo příjemné ho takhle vidět. Tak bezstarostný.

Najednou si uvědomila, že stále neví, proč se šel schovat do ledu. Ale ať už to bylo cokoli – teď to vypadalo, že se probudil. Opravdu se probudil.

Nebyla v něm žádná část, která by teď nebyla naživu.

Společně vrátili vypůjčené brusle. Žena u stánku se na ně vědoucně podívala.

„Vy dva vypadáte, že potřebujete horkou čokoládu,“ prohlásila. „Na vašem místě bych šla k bludišti. U vchodu mají stánek – a v tuhle denní dobu je tam většinou klid. Děti se venku ve sněhovém hradu koulují,“ řekla.

Mrkla na ně a Angel ucítila, jak v ní stoupá nové horko. Byla tak nápadná?

Ale na druhou stranu, ve Sněžném hradu nejspíš žilo hodně novomanželů a párů, které spolu trávily první Vánoce. A jakkoli byla u jezera zábava, nevadilo by jí pár chvil klidu.

Jen ona a on. Jonathan, který se na ni stále díval, jako by byla skutečný anděl. Jonathan, který byl ohromně pohledný, chytrý a odvážný. Který kvůli ní bojoval se strašlivým vlkem. A který stále nějak cítil potřebu schovávat se před životem v jeskyni…

„To zní skvěle,“ řekl a otřel si pot z čela. „Podíváme se do bludiště? Dal bych si trochu té horké čokolády.“

„Já taky,“ řekla s hlubokým povzdechem.

Teď, když stáli na místě, cítila, jak ji do odhalených tváří a nosu znovu štípe chlad.

Ale doufala, že je bludiště před větrem ochrání. A možná, pokud je to opravdu tak odlehlé, jak to ta žena líčila, se jí podaří přimět Jonathana, aby jí řekl víc o své minulosti…

Stánek s horkou čokoládou obsluhovala dívka ve studentském věku s vlasy obarvenými na jasně modrou barvu.

„Cítíte se dnes experimentálně?“ zeptala se vesele. „Dnešní specialita je horká čokoláda s chilli a šafránem. Nebo pokud byste chtěli něco tradičnějšího, moje oblíbená je horká čokoláda s mátovým sirupem.“

„Myslím, že ani nevím, jak šafrán chutná,“ přiznala Angel.

Dívka se zachichotala a naklonila se dopředu. „Podle mě nechutná vůbec po ničem. Jediné, co cítím, je chilli. Ale lidé ho milují. Myslím, že je to proto, že šafrán zní tak romanticky…“

„Ráda bych to zkusil,“ řekla. „Trochu tepla by se mi hodilo. Na tom jezeře jsme museli strávit hodinu. Mám úplně otupělý nos.“

„Tak si vezmu mátový sirup. Jestli ti šafrán vadí, můžeme si ho vždycky vyměnit,“ nabídl Jonathan.

„To zní dobře.“ Opřel se o Jonathana a sledovala, jak jim dívka připravuje horkou čokoládu. Přišla ve skutečných hrnečcích, ne v papírových. Hrnky, na kterých byl obrázek Sněžného hradu.

„Prodávají je v obchodě se suvenýry vzadu na hradě,“ vysvětlila dívka. „Kdybyste si chtěli vzít jeden domů. Vím, že to je to, co moje rodina doma dostane k Vánocům.“

„Ty tady nebydlíš?“ Zeptala se Angel.

Dívka zavrtěla hlavou, takže jí modré vlasy létaly ze strany na stranu. „Jsem holka z města, ale moje nejlepší kamarádka Tessa je z Vánočního údolí. Ona mi sehnala tuhle práci – pomáhá tady na Sněžném hradě už několik let, od té doby, co ho znovu otevřeli. Je to perfektní, že? Trávíme spolu svátky a vyděláváme peníze! A já se učím lyžovat. A taky je to tu úžasné. Už jste se svezli na saních? Tessa letos pomáhá s poníky.“

„Viděla jsem poníky,“ řekla Angel zamyšleně. „Ještě nikdy jsem na saních nejela.“

„Právě jsme přijeli.“ Jonathan ji objal kolem pasu. „Ale měli bychom se na to podívat.“

„Pokud nás náš hostitel ušetří.“ Pobaveně se zasmála, že si Henrik vůbec našel čas, aby je přišel zachránit. „Henrik vypadal tak zaneprázdněně – ale když jsem teď viděla, jak je tohle místo velké, není se čemu divit.“

„Ah, vy jste přátelé Henrika a Dary? V tom případě jsou na účet podniku. A prozradím ti tajemství… Jestli tam chceš mít klid, zahni první čtyři odbočky doleva.“

Dívka na ně mrkla a pak se spěšně vrátila ke své práci, když z bludiště vyšel hlouček nadšených dětí následovaný malou skupinkou dospělých.

Jonathan znovu uchopil Angel za ruku. Vdechovala páru, která unikala z jejího hrnku horké čokolády. Ruku v ruce vstoupili do bludiště, které se před nimi otevřelo.

Na rozdíl od tradičního bludiště z živého plotu bylo toto z ledu a sněhu. Stěny se nad nimi tyčily tak vysoko, že se přes ně nedalo dohlédnout.

Jakmile zahnuli za první roh doleva, začalo opět sněžit.

Tentokrát to však nebyl těžký sněhový poprašek. Byly to tlusté, nadýchané sněhové vločky, které tančily ve vzduchu a přistávaly jí na odvrácené tváři, než roztály.

Uvnitř bludiště bylo všude ticho. Po vzrušení na zamrzlém jezeře bylo ticho uklidňující.

I když věděla, že jsou jen pár kroků od vchodu a stánku s horkou čokoládou, měla pocit, že je s Jonathanem na světě úplně sama.

Byl to příjemný pocit. Bylo to vědomí, které v ní cosi uvolnilo. Pro jednou zapomněla na všechny starosti o svou budoucnost a soustředila se na krásu, která ji obklopovala, na teplo Jonathanovy ruky v její a na lákavou vůni horké čokolády.

Opatrně si lokla.

Horká čokoláda byla bohatá a krémová, s tou správnou směsí sladkosti a hořkosti. A po chvíli ucítila teplo chilli – právě tolik, aby jí příjemně zahřálo ústa a hrdlo.

„Jaký je šafrán?“ zeptal se Jonathan.

Zamyšleně si olízla rty. „Nesměj se, ale myslím, že ho cítím. Je to slabé, ale je to jako – uklidňující teplo. Nedokážu to popsat. Ale chutná to, jako když strávíš zimní den s babičkou, zabalená do deky, zatímco venku padá sníh. Jako pohoda, láska a dobrodružství.“

„To je silná chuť,“ řekl Jonathan velmi tiše.

Angel v jeho hlase zaslechla náznak zádumčivosti a naklonila se blíž, až se jejich ramena otřela.

„Jaká je ta tvoje?“

„Je vynikající. Chutná jako dětství.“ Tentokrát Jonathanovu tvář zahřál skutečný úsměv.

„Stojí to za to, aby ses probudil z ledu?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou. „Ne, probudil jsem se kvůli tobě. A není nic jiného, co by tomu mohlo konkurovat.“

Cítila, jak jí do tváře znovu stoupá horko. Před nimi se rýsoval další otvor ve sněhové stěně. Vedl doleva, a tak se jím vydali.

V bludišti bylo stále naprosté ticho. Sem tam zaslechli slabou melodii – Dobrý král Václav, uvědomila si po chvíli, která se k nim nejspíš nesla z reproduktorů u zamrzlého jezera.

Ale kromě jemných tónů koledy nic jiného nerušilo ticho, když pomalu procházeli zasněženou chodbou a usrkávali horkou čokoládu.

Dívka si od toho příliš neslibovala. Po všem tom vzrušení posledních hodin bylo dobré, že se mohla zhluboka nadechnout a připomenout si, že je vděčná.

Angel mohla úplně zmasakrovat jednoduchou práci hlídače domu a málem přijít o psy dvojice hollywoodských miliardářů a mohla málem skončit v břiše hrozivého vlka.

Ale nezemřela. Byla naživu a psi také. Cestovala do něčeho, co vypadalo jako kouzelná zimní země divů – a po boku měla Jonathana.

Jonathana, který byl dračí měnič a který už deset let spal zamrzlý v ledu. A který pro ni a pro psy, kteří jí ani nepatřili, riskoval život.

Který nedovolil, aby mu dračí slabost po dlouhém spánku zabránila dvakrát se postavit hrozivému vlkovi. A který se na ni díval, jako by nebyla zklamáním, za jaké ji všichni ostatní považovali.

„Pořád nemůžu uvěřit, že je to všechno skutečné,“ zašeptala, když udělali poslední, čtvrtou zatáčku doleva. „Ještě nikdy se mi nic vzrušujícího nestalo.“

„Alespoň jsi tu v bezpečí. A psi jsou taky,“ řekl. „Obvykle bych jinému drakovi tak snadno nevěřil – ale věřím, že Henrik chce chránit své vlastní země před strašlivým vlkem. Což z nás dělá spojence.“

„Pořád nechápu, co se s tím vším děje.“ Angel zmateně zavrtěla hlavou. „Na mně není nic zvláštního…“

„Tak o tom bych se hádal.“ Jonathanův úsměv se rozšířil. „Ale možná by to ten strašný vlk viděl jinak. Každopádně možná nešlo o tebe.“

„Takže ti psi? To dává ještě menší smysl,“ odpověděla. „Ledaže…“

Mysleli si, že bouře zničila Mitchellovo sídlo. Ale možná to všechno – strašlivý vlk, sněhová bouře – bylo jen odvedení pozornosti…

Jonathan vydal zamyšlený zvuk. „Říkáš, že ti lidé, kterým jsi hlídala psa, jsou vlivní lidé. Bohatí lidé.“

Zasmála se. „Vlivní – ano, ale pochybuji, že se tenhle strašlivý vlk zajímá o to, s jakými nepřáteli bude Miléniová žena bojovat ve svém dalším filmu. Ledaže by se ukázalo, že náš vlk je jedním z těch opravdu šílených fanoušků.“

„Takže zbývají peníze,“ řekl Jonathan.

„Hmm.“ Angel v okolí domu opravdu neviděla nic, co by stálo za ukradení.

A Mitchellovi ji ujistili, že se nemusí bát, že by omylem zničila starobylou vázu nebo bezcenný Van Goghův obraz.

Tohle bylo jejich horské útočiště. Místo, kde se hollywoodský mocenský pár mohl cítit jako doma. Bylo to útulné, pohodlné místo – samozřejmě vybavené nejmodernější technikou, ale kdo by si dal tu práci jen proto, aby ukradl obyčejnou plochou televizi?

Ne, kdyby ten strašlivý vlk toužil po cennostech, které by mohl přehradit, jistě by se vloupal do drahého manhattanského apartmá manželů.

„Já nevím,“ řekla. „Neviděla jsem nic, co by stálo za krádež. Cennosti si nechávají v jiných domech. Tenhle dům má samozřejmě zabezpečení, ale nechápu, proč by ho někdo chtěl vykrást.“

„Všechno je tu divné,“ zamumlal. „Nebo se možná mýlíme. Třeba to byla nehoda. Třeba je ten strašlivý vlk v oblasti nový a chtěl si vydobýt území…“

„Neříkal jsi, že je to Henrikovo území?“ zeptala se.

Kdo by to byl řekl, že dračí politika je tak složitá.

„Tahle hora je. Henrikův nárok se táhne o něco dál – ale ne tak daleko jako Mitchellův dům nebo jeskyně, kde jsi mě našla.“

Angel se znovu napila horké čokolády. Jonathanova ruka ji objala kolem ramen.

Stále si nebyla jistá, co si o tom má myslet. Možná byl ten strašlivý vlk náhoda. Možná teď, když viděl, že je nebezpečně blízko dračího území, opustí oblast.

Pak by to přestal být její problém – a ona by se mohla soustředit na nápravu jiných věcí.

Třeba na škody na Mitchellově domě. A na to, že dračí měniči existují.

A že jsem do jednoho z nich beznadějně zamilovaná…

Při tom pomyšlení ji zalilo teplo spolu s vlnou rozpaků. Čím si zasloužila muže, jako je Jonathan? Její život byl v troskách. Po tomhle hlídání domu se bude muset vrátit k rodičům a zároveň se přinutit absolvovat ten rychlokurz programování.

Jonathan byl zatím vřelý, kultivovaný, klidný a silný, vyzařovala z něj tichá sebejistota.

Předpokládám, že ani on teď nemá domov, pokud nepočítáme tu jeskyni… Ale pak je to dračí měnič. Nejspíš má přátele a rodinu po celém světě. A někde schované tajné sídlo.

Ona žádné sídlo nepotřebovala. Chtěla jen život, kde by nemusela neustále žít ve strachu, že nebude schopná platit účty, s malým bytem, který by byl jen její, a s prací, kde na ni nikdo nekřičí a ona o přestávkách nekončí s pláčem v koupelně.

Ale byl to život, který by dračí měnič chtěl?

Teď, když viděla, jaký život vede Henrik, s vlastním hradem a zimním střediskem, které nemohlo být dokonalejší, nemohla si pomoct, ale myslela si, že Jonathan by chtěl víc než to.

Víc než mě. Bude chtít víc než mě. Já nejsem měnič. Dokonce ani nejsem nijak zvlášť úspěšná v tom, abych byla obyčejným člověkem.

Nikdy nepatřila k těm, kteří se ztrácejí v nesplnitelných snech. Chtěla bezpečnou práci s výhodami, ne hrad.

Ale teď si poprvé v životě nemohla pomoct a přála si, aby se z ní vyklubala dávno ztracená princezna nebo tajná dědička mediálního magnáta, jen aby byla hodna někoho, jako je on.