TP - 34. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Warren

ŽÁDAL JSEM O VÍCE ČASU na rozmyšlenou, jestli chci nebo nechci přejít do Barcelony. Sezóna už začala a nechtěl jsem nutně měnit týmy uprostřed sezóny, ale udělal bych to, kdyby to bylo potřeba. Po scéně v klubu média zachytila, co Elena řekla, a roztrhala ji tak krutě, že uprchla ze země. Přál jsem si, abych se kvůli ní cítil špatně, ale neudělal jsem to. Ublížila Camile, vynutila si mou ruku a přiměla mě jí říct něco, co jsem jí měl říct dřív, ale chtěl jsem jí to říct v lepší chvíli. A způsobila roztržku v našem klubu, což bylo nepřijatelné. Navzdory tomu nebyla důvodem, proč jsem stále zvažoval Barcelonu. Opravdu zvažoval Barcelonu. Jen jsem nechtěl do ničeho spěchat. Souhlasil jsem, že se sejdu s majitelem a manažerem klubu. Tolik jsem jim dlužil.

Sergio nechápal, proč bych odmítl to, co nabízeli. Bylo to téměř dvakrát tolik, než jsem dostával nyní, což by ze mě udělalo jednoho z pěti nejlépe vydělávajících fotbalistů na světě. Ale pro jednou to nebylo o penězích nebo slávě, které by to přineslo. Bylo to o míru. V Barceloně jsem mohl bydlet poblíž svých prarodičů, na které jsem měl štěstí, že je stále mám. Mohl jsem žít na venkově, daleko od blesků fotoaparátů a hejna lidí, kteří mě honili. Mohl jsem uniknout všemu, co přinášelo toto hledané území, dokud bych nemusel jít do práce, usmívat se a předstírat, že to všechno pro mě znamená všechno. Kdysi to tak bylo. Snažil jsem se myslet na to, kdy k té změně došlo. Kdy jsem přestal toužit po slávě? Kdy jsem se přestal starat o auta a sponzorství? Každá otázka vedla ke stejné odpovědi: když ta ubohá holčička z Washington Heights přišla na to setkání v Belmonte a vyrazila mi dech.

Když jsem s ní mluvil poprvé, věděl jsem, že ji musím mít. A jakmile jsem ji začal sledovat, stal jsem se na ní závislý. Ze všech žen, které jsem kdy potkal, pro mě byla Camila ta nejsnadnější, do které jsem se zamiloval. Nedávala falešné sliby ani se neschovávala pod materialistické věci. Nevymlouvala se na to, kdo je nebo proč dělá věci, které dělá. Byla prostě skutečná, s tělem, které by přivedlo každého muže k šílenství, a se zlatým srdcem, které by každému muži přineslo štěstí, kdyby se jim ji někdy podařilo chytit a udržet. A na chvíli byla moje.

S tou myšlenkou jsem vstal z postele, ve které jsem kdysi spal v domě svých prarodičů, a přidal se k nim na večeři. Odmítli mi dovolit zůstat v hotelu, když jsem byl ve městě, a byl jsem vděčný za jejich vytrvalost, protože v dobách, jako jsou tyto, jsem potřeboval rodinu. Zatímco jsme jedli večeři, babička na mě vrhala žalostné pohledy a házela „Eres un idiota, Warrene“, kam se jí vešlo.

Řekl, že jsem idiot, a to se s Camilou ani nesetkala. Kdyby ano, nepochyboval bych o tom, že by mě praštila do hlavy dědečkovou holí. Nemohl jsem se obtěžovat s ní nesouhlasit. Byl jsem úplný idiot, ale to bylo něco, čeho jsem se nebál. Teď ne. Potřeboval jsem zjistit situaci ohledně půjčky. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že mě můj tým vlastně chtěl půjčit do Barcelony na tři roky, hlavně proto, že jsem byl druhý nejlepší hráč na soupisce. Když jsem se setkal s majiteli v Barceloně, pochopil jsem to. Byli ochotni zaplatit mně a mému týmu miliony eur za tři roky, a když mi řekli, jaký silný tým se snaží dát dohromady, skoro mě přesvědčili, abych podepsal. Prostě jsem se k tomu nemohl přimět. Ne bez porady s Camilou.

„Ona není tvoje žena,“ řekl můj dědeček u večeře. „Nemusíš se s ní radit.“

„Manueli, prosím,“ odpověděla moje babička. „Říkáš to jen proto, že jsi zahořklý.“

„Zahořklý kvůli čemu?“

„Zahořklý, protože šel hrát za tvůj konkurenční tým.“

„Neměl jsem na výběr,“ připomněl jsem jim.

Můj dědeček si cucal zuby. „Vždy máš na výběr.“

Moje babička převrátila očima.

Zakřenil jsem se. „Co jsem měl dělat? Zlomit si nohu?“

„To je jedna z možností,“ řekl a zvedl husté obočí.

Mohl jsem se jen smát té směšnosti, i když se to zužovalo, když jsem si vzpomněl na Camilu a své koleno. Chyběla mi. Chyběl mi její hlas, její oči a živý způsob, jakým mluvila. Chyběl mi komfort, který mi přinesla, když byla poblíž. Ze všeho nejvíc mi chyběla ona.