TCDL - 8. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Zlomek vteřiny předtím, než Jonathan stačil použít zbytky své síly, aby se proměnil a ochránil Angel, ucítil vlnu energie přicházející zvenčí.

Byl to známý pocit.

Venku stál dračí měnič – mocný drak, stejně silný, jako byl Jonathan před zamrznutím.

O úder srdce později se rozpoutalo peklo.

Vzduchem vířily sněhové vločky a kusy rozbité omítky a skla, drak prorazil okno.

A právě tak hrozivý vlk zastavil svůj útok a utekl.

Jonathan se hnal za ním, ale zvládl jen pár kroků, než ho dostihlo uvědomění. Zlý vlk byl nebezpečný a zaútočil na Angel – ale nemohl nechat svou družku samotnou s jiným drakem. Ne, když ani nevěděl, jestli je ten drak na straně strašlivého vlka.

„Drž se dál od mé družky,“ zavolal.

Viděl, že se Angel stále pevně drží nalezené zbraně – části zničené židle, kterou držela jako baseballovou pálku.

Stále ztěžka dýchala a oči měla doširoka otevřené, když zírala na obrovskou šupinatou tlapu s lesklými drápy, která se sem dostala oknem. Ale neustoupila.

Na Jonathanova slova se tlapa raději stáhla zpět oknem. Na okamžik bylo všude ticho.

Pak na ně zavolal lidský hlas.

„Jste v pořádku? Cítil jsem, že něco není v pořádku. Víte, že jste velmi blízko mých pozemků.“

„Blízko, ale ne na nich,“ opáčil Jonatán a teritoriální drak v něm zahučel.

Bojoval s ochranitelskými nutkáními svého draka. Druhý drak se nezdál být nepřátelský, takže by nebylo dobré ho rozzlobit.

Ne teď, když měl po boku svého druha.

„A jsme v pořádku. Většinou,“ dodal.

„To byl strašný vlk?“ zeptal se měnič zamračeně, když vešel dveřmi.

Jonathan ho nikdy předtím neviděl, ale něco mu na něm bylo povědomé. Byla to přítomnost, kterou vycítil před lety, když sem přišel a našel svou jeskyni.

„Byl,“ řekl Jonathan. „Sledovalo nás to. Tohle bylo podruhé, co to zaútočilo.“

Nový měnič pomalu přikývl. Na okamžik se jeho oči zastavily na Angel. Na rtech mu zaškubal úsměv.

Drak v Jonathanovi začal majetnicky vrčet, ale pak si uvědomil, co mu předtím uniklo.

Ten muž byl spárovaný. Tam, v jeho srdci, byla pevná důvěra, pouto silné jako diamant.

A vědoucí pohled, který mu teď cizinec věnoval, svědčil o tom, že vycítil počátky pouta druhů, které se začalo vytvářet i mezi Jonathanem a Angel.

„Co je to strašlivý vlk?“ Zeptala se znovu Angel a nechala třísky konečně klesnout k zemi. „A kdo jsi sakra ty?“

„Jsou to prehistoričtí vlci. Z doby před tisíci lety, kdy byli vlci větší a silnější. Jo a omlouvám se za svůj vstup.“ Muž se ušklíbl. „Moje družka bude se mnou mít řeč za první dojem, který jsem musel udělat. Ale cítil jsem, že něco není v pořádku, tak jsem se vydal na let, jen jsem kroužil nad horami, jestli něco nezahlédnu. A pak se objevila vánice – vánice, která by neměla existovat. Když jsem se přiblížil, vycítil jsem, že je tu další drak. A pak jsem si uvědomil, že jsi to nebyl ty, kdo způsobil všechny ty potíže.“

Natáhl ruku k Angel, která ji opatrně přijala. „Já jsem Henrik Drakeson. Jsem dračí měnič, stejně jako tvůj přítel. Pocházím ze Sněžného hradu, z Vánočního údolí.“

„Oooh.“ Angel upustil odštípnutý kus dřeva. „Četla jsem o tom. Vypadá to úžasně.“

„Ty jsi tam ještě nebyla?“ zeptal se Henrik, pak se otočil a uchopil Jonathanovu ruku.

Jeho stisk ruky byl pevný a v jeho pohledu nebylo nic nepřátelského. Byla v něm ostražitost, jako by si stále nebyl jistý, co si má o Jonathanovi myslet. Ale to bylo přirozené.

Dračí měniči byli od přírody teritoriální. Jonathan věděl, že teď, když už nespí v ledu, je mu příliš blízko.

Jeho vlastní drak se při pohledu na jeho současnou slabost rozčiloval a měřil si konkurenčního draka. Henrik byl silný – ale ne silnější, než bude jeho vlastní drak, až se vzpamatuje z dlouhého spánku v ledu.

Není to náš soupeř, pomyslel si Jonathan klidně. Je spářený. A docela klidně snáší skutečnost, že jsem se mu vloudil do jeho vlastní říše.

Na draka vypadal Henrik jako hodný chlapík. Přesto. Vzhledem k tomu, že na svobodě byl i strašlivý vlk, Jonathan věděl, že se nebude moci cítit klidný, dokud se mu nevrátí všechny jeho vlastní síly.

„Chtěla bys to vidět?“ zeptal se Henrik a jeho úsměv se rozšířil. „Myslím Sněžný hrad.“

Jeho pohled se významně vrátil k oprýskanému oknu a Jonathan se ušklíbl.

Návštěva cizího dračího domu mohla být křehká záležitost, tanec zdvořilosti a politiky. I když Henrik nevypadal jako typ draka, který by ho nutil chodit po skořápkách, instinkt ho nutil nabídku odmítnout.

Na druhou stranu, dům byl z poloviny vyhořelý, druhá polovina se pyšnila rozbitými okny, uvnitř se hromadil sníh a pravděpodobně bylo rozbité topení.

Což by bylo to nejmenší, co by je trápilo, kdyby se ten strašlivý vlk vrátil.

Lola zakňučela a opatrně přistoupila blíž, aby mu strčila svůj studený čumák do dlaně. Když se rozhlédl, viděl, že Diego je stále ještě natlačený v zadním rohu místnosti a ostražitě si Henrika prohlíží.

„Psy si samozřejmě můžeš vzít. Nikoho bych v zimě nenechal bez přístřeší, ať už měniče nebo člověka. A moje družka bude mít ráda společnost,“ dodal Henrik.

„Dobře,“ řekl Jonathan po chvíli.

Aby přišli na kloub tomu, co se děje se strašlivým vlkem, budou potřebovat spojence. A hlavně budou potřebovat místo, kde by Angel ani psi neumrzli.

A po tolika letech spaní v ledu část Jonathana toužila po teple domova a radosti z opravdových rodinných Vánoc.

„Hlavně abychom neobtěžovali,“ řekla Angel, i když v jejím hlase byla patrná úleva.

Henrik se zasmál. „Slibuju, že další dva hosté na Vánoce vůbec nic nezmění.“