TMSM - 12. kapitola

Překlad: Carolyn
Kor.: Evudar, Jířa 

Nechtěla jít s ním. Jeho naděje se rozplynuly jako příliv, když si povídala se svou rodinou, a jeho srdce zůstalo bezútěšné a opuštěné. Její tmavé oči byly rozzářené, emoce se jí ve výrazné tváři míhaly stejně jasně jako hejna tropických ryb.

Jeho druh byl od přírody samotářský. Žraloci se mohli sdružovat za nějakým účelem – aby se nakrmili, pářili, bránili území – ale obvykle to bylo jen krátkodobé spojenectví. Ve své aroganci se domníval, že smečka není nic víc, než neobvykle vytrvalá lovecká skupina.

Ale teď, když ji slyšel mluvit s tou její, věděl, jak moc se mýlil. Bylo mu jasné, že smečka se podobá spíš korálovému útesu – symbiotickému vztahu, a jejich životy jsou tak dokonale provázané, že dohromady působí jako jediná, jednotná bytost.

A on ji požádal, aby to nechala za sebou. Aby vyměnila svou rušnou, sluncem prozářenou, radostnou existenci za osamocené, temné ticho hlubin.

Nehodlala jít s ním.

A nechtěla, aby se její smečka vůbec dozvěděla, že existuje.

Martha se na něj podívala přes rameno, čelo se jí svraštilo, a on se přinutil zatlačit zoufalství do propasti své duše. Slíbil jí čtyři dny. Dovolenou od jejich skutečných životů, jak tomu říkala.

Kdyby tyhle čtyři dny byly všechno, co kdy mohli mít, nechtěl by si je kazit svou neukojitelnou touhou po dalších dnech.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho. „Nohy v pořádku?“

„Jsem v pořádku.“ Popravdě řečeno, nohy ho příšerně bolely. Ale bolest byla vítaným rozptýlením od hlubší bolesti v jeho srdci.

Otočila se, položila si ruce na boky a pohlédla na něj. „Žádné falešné hrdinství, Finne. Ty přece nemůžeš být zvyklý na pěší túry.“

„Trávím spoustu času v lidské podobě.“ Prodloužil krok, aby ji dohnal, a přinutil se nekulhat. „Musím, abych mohl být Hlasem císařovny. Různé typy mořských měničů spolu nemohou mluvit ve své přirozené podobě, a tak se shromažďujeme na Atlantidě, abychom mohli mluvit lidskými hlasy. Jsem zvyklý chodit.“

Bohužel tato kamenitá polní cesta měla daleko k hladkým, korály dlážděným ulicím Atlantidy. Průvodce letoviskem ji popisoval jako „krátkou, nenáročnou túru“. Pokud to byla pravda, pak se děsil pomyšlení, co by suchozemec mohl považovat za obtížnou túru.

Jedním prstem ho šťouchla doprostřed hrudi a stále se tvářila nepřesvědčeně. „No, prostě mi řekni, jestli si chceš dát pauzu, jo? Není ostuda přiznat, že si potřebuješ odpočinout.“

Znovu klusala vpřed, její nohy v teniskách se lehce míhaly po nerovném terénu. Vypadala stejně svěže jako před dvěma hodinami, když se poprvé vydali na cestu. Když sledoval, jak se jí napínají svaly na silných hnědých nohách, byl v silném pokušení navrhnout, aby si skutečně udělali přestávku… i když ne na odpočinek.

Vrhla na něj přes rameno další pohled, ale tentokrát byly její oči spíše rošťácké než znepokojené. „Začínám si myslet, že se opožďuješ záměrně, víš.“

„Obdivuji ten výhled.“ Nechal svůj pohled sklouznout po jejích křivkách, svůdně vystavených v ustřižených šortkách a krátkém topu. „Říkala jsi, že to je účel výletu.“

„Aha, ty rošťáku.“ Přesto se jí při odvracení boků ještě víc pohupovaly. „No tak, se dívej. Už tam skoro musíme být.“

Pod cizím trylkováním a skřehotáním suchozemských ptáků a hmyzu teď slyšel známé šumění moře. Vůně vlhkosti ve vzduchu sílila, jak sledovali stezku po několika posledních zatáčkách.

„Ach.“ Potěšeně si povzdechla, když se konečně vynořili z džungle a znovu se ocitli na slunečním světle. „Podívej se na to.“

Z útesů se valil třpytivý vodopád a vrhal jiskřivé duhy na opotřebované skály. Padesát metrů pod nimi se sladká voda setkávala s oceánem ve spršce bílé pěny. Vodopád obklopovala malá, dokonalá zátoka, bujná smaragdová džungle přecházela v úzký pruh stříbrného písku.

Její teplá ruka se vplížila do jeho. Chvíli mlčky stáli a jen se dívali.

Země a moře, voda a vzduch. Potok potřeboval skálu, aby proměnil svůj věčný pohyb v krásu; břeh by byl bez vody holý jako kost. Vše se spojilo v dokonalé jednotě.

Podíval se na Marthu a věděl, že ji potřebuje stejně jako země vodu a voda zemi.

Nevzdám se jí. Musí existovat nějaký způsob.

„Mohla by ses pro mě proměnit?“ zeptal se.

Překvapeně na něj pohlédla, vyplašená z nadšeného rozjímání nad vodopádem. „Chceš vidět moje zvíře? Tady? Teď?“

Zvedl ramena v malém pokrčení. „Ještě nikdy jsem neviděl kojota.“

Kdyby lépe pochopil její povahu, možná by pro ně viděl cestu vpřed. Potřeboval znát její tajemnou duši, pokud měl mít nějakou šanci najít způsob, jak propojit jejich dva světy.

Sklonila hlavu a vypadala trochu plaše. „No… tak dobře. Ale neměj příliš vysoká očekávání. Kojoti nejsou zrovna majestátní.“

Vrátila se do stínu stromořadí a zula si tenisky. Když si přetáhla tričko přes hlavu, jeho krev se prudce vzedmula. Měl co dělat, aby zůstal v klidu. Ruce se mu sevřely a svrběly ho, aby nesáhl na její bujná ňadra.

Podle jejího rychlého mrknutí očí směrem dolů a náhlého samolibého úsměvu dobře věděla, jak na něj působí. Rozepínání podprsenky jí trvalo poněkud déle, než bylo nezbytně nutné, a ramínka si pomalu stahovala přes snědá ramena.

„Jsi si jistý, že chceš vidět mého kojota?“ škádlila ho.

„Ano,“ zavrčel a zuby nehty se držel sebeovládání. „Nejdřív.“

Otočila se k němu zády a vrhla nesmělý pohled přes rameno. Prohnula se v pase a stáhla si šortky a kalhotky přes měkká stehna. Její kulaté pozadí se na něj svůdně vyvalilo a z odhalených růžových půlek se linula její vůně.

Tomu nemohl odolat. Bezděky se za ní ocitl a strhl ji na kolena. Vydala ze sebe vítězoslavné zachichotání, které se změnilo v lapavé zasténání, když jí prsty zajel do lákavých záhybů.

Už byla pro něj vlhká, kluzká a dychtivá. Přitiskla se k němu, když do ní dvěma prsty vnikl a druhou rukou se natáhl k jejím tvrdým bradavkám. Zatnul zuby a bojoval s nutkáním zabořit je do jejího ramene, když se kolem něj chvěla.

Zakňourala, roztáhla nohy do šířky a zadek jí vyrazil do vzduchu. „Víc, Finne. Potřebuju tě.“

On jí také potřeboval víc, než by kdy dokázal říci. Shodil ze sebe šaty a nalehl na ni, příliš zaslepený potřebou, než aby byl něžný. Její horké hlubiny ho přivítaly. Objímala ho jako samo moře, mocné a neodolatelné. Rytmus jejího pulzujícího přílivu ho bezmocně unášel k vlastnímu vyvrcholení.

„Martho,“ zalapal po dechu, vylil se do ní a vrátil se domů. „Moje družko!“

Zhroutil se na ni, jen tak tak se dokázal zachytit na rukou a ušetřit ji celé své váhy. Ztěžka dýchal a opřel se čelem o její rameno. Spokojeně zabručela a prohnula se proti němu v zádech.

„Vyhrála jsem,“ řekla samolibě.

Dovolil si usmát se, protože mu neviděla do tváře. „Stejně bych rád viděl tvého kojota.“

Zasmála se a vykroutila se zpod něj. „No, když ses tak hezky zeptal…“

Vyšvihla se na nohy, udělala pár kroků od něj a držela s ním oční kontakt. Vpíjel se do pohledu na její nahou, potem zbrocenou kůži, na měkké křivky jejího břicha, na krásné vrásky, které se jí vlnily kolem usměvavých očí.

Zatřásla sebou, celým tělem se zachvěla. A v okamžiku byla žena pryč.

Vyrazila mu dech. „Ano. Taková jsi.“

Měla stejné rozesmáté jantarové oči, stejný hrdý sklon hlavy. Její bdělé uši byly stvořené k zachycení každého zvuku, štíhlý čenich k sledování i toho nejslabšího pachu. Její bujná srst skrývala tisíce jemných odstínů písku a kamení. Při lovu byla rychlá a tichá, nenápadná a neúnavná.

Její dlouhý jazyk se vyplazoval v nezaměnitelném úsměvu. Přiklusala k němu a strčila mu nos pod ruku. Nejistě ji pohladil po hlavě, překvapen její srstí. Ještě nikdy se nedotkl chlupatého tvora. Měkká, tak hebká, ale pod ní velká síla. A tak teplá.

Napůl zavřela oči a s očividným potěšením se sklonila k jeho doteku. Přejel jí dlaní po krku, zkoumal hustotu jejího kožichu a tvrdá, svalnatá ramena. Její opeřený ocas tloukl nadšeně o zem.

Byla stvořena pro otevřené nebe a širé pouště. Pro celonoční běh, štíhlé nohy a silné tlapky hltající kilometry. Ach, její části byly vskutku dobře sladěné. Ačkoli jejich postavy nemohly být rozdílnější, obě byly stvořeny pro rychlost, vytrvalost a lov.

A díky tomu byla jejich situace ještě horší, než si myslel.

Obával se, že se od sebe příliš liší. Místo toho si byli až příliš podobní. Co by dělala v uzavřených podvodních stěnách Atlantidy? Byla by žralokem v nádrži, neschopným projevit svou pravou povahu. Nekonečně kroužící, nekonečně toužící. Uvězněná.

Jedno špičaté ucho nastražila jeho směrem. Kousla ho do zápěstí, neporušila kůži, ale zřetelně mu zatlačila zuby do masa. Hluboko v hrdle zavrčela a zatřásla mu rukou, jako by ho chtěla vytrhnout z temných myšlenek.

„Má družko.“ Přitiskl tvář na její teplou srst a vdechoval její čistou, suchou vůni. „Jsi opravdu nádherná.“

Její oči se na něj bokem zaleskly. Bez varování vyskočila a srazila ho dozadu, přičemž se mu předními tlapami opírala o hruď. Její široký vlhký jazyk mu olízl tvář od brady až po čelo.

Vyprskl a překvapením se nahlas rozesmál. Ztuhla, s hlavou skloněnou k němu, a on ztuhl také.

Zapomněl na sebe. Odhalil své zuby.

Zachvěla se a teplá srst se změnila v teplou kůži, přitisknutou k jeho. Stále ještě roztažená, se jemně dotkla jeho úst.

„Ukaž mi je znovu,“ řekla.

Čelist se mu stáhla. „Ne.“

Sklonila se a přitiskla svá ústa na jeho. Zavřel oči, neschopen odolat jejímu jemnému naléhání. Roztáhl rty a dovolil jejímu měkkému, sladkému jazyku, aby prozkoumal zubaté hroty jeho zubů.

Měl jich trojitou řadu, jako všichni jeho druhu. Žraločí zuby v lidských ústech.

Znovu se odtáhla a naposledy ho dlouze políbila. „Líbí se mi tvůj úsměv. Měl bys ho ukazovat častěji.“

„To ano.“ Nemohl si pomoci, aby ironicky nezkřivil ústa, ačkoli zvyk tentokrát zuby bezpečně skryl. „Když chci lidi vyděsit.“

Přejela mu palcem po spodním rtu. „Ty mě neděsíš. Finne, tohle nebude fungovat, pokud se budeš přede mnou snažit skrývat, kdo doopravdy jsi.“

S povzdechem sklopil hlavu a zadíval se na bezmračnou modrou oblohu. „Vždycky jsi mě viděla takového, jaký skutečně jsem. Nechci, abys mě začala vidět tak, jak mě vidí ostatní.“

Složila mu ruce na hrudi a opřela si o ně bradu. „Jako lidé na Atlantidě?“

Mlčky přikývl.

„Jestli se tam k tobě připojím, tak to zjistím, uvědomuješ si to?“

Zvedl hlavu a zadíval se na ni. Stále se mu dívala do očí, její vlastní byly velmi vážné.

Opravdu o tom stále uvažuje?

„Ukázala jsem ti své zvíře.“ Posadila se, ten pohyb byl rychlý a rozhodný. „Myslím, že je načase, abys mi ukázal to své.“