TP - 32. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Warren

HRÁL JSEM CELÝ SVŮJ život a vynechal jen hrstku tréninků. To bylo tehdy, kdy jsem byl příliš nemocný na to, abych mohl cvičit, ale přesto jsem šel. Šel jsem a sedl si na postranní čáru a dělal tréninky, které jsem dokázal zvládnout. Dnes jsem byl vážně nemocný. Probudil jsem se a zjistil, že všechny stopy po Camile z mého domu zmizely, a já to ztratil. Viděl jsem to ve všem, co bylo na dohled, od dvou Ballon D’Ors, které jsem vyhrál, až po křišťálové vázy s květinami, které mi Camila oprášila a doplnila v den, kdy šla ven s Miriam. Všude, kam jsem se podíval, jsem viděl její tvář. V kuchyni jsem cítil její vaření. V kino sále jsem ji viděl na pohovce. Ve své ložnici jsem cítil její vůni na mém prostěradle.

Seděl jsem na studené mramorové podlaze, nohu jsem neměl daleko od rozbitých kousků křišťálových váz, které jsem rozbil o zem, když se ozvalo zaklepání na dveře. Ignoroval jsem to. Podíval jsem se nahoru a přes skleněný panel jsem uviděl Sergia stát na druhé straně. Ohlédl jsem se na podlahu. Po hlasitějším zaklepání konečně odemkl dveře. Hlava mi vystřelila nahoru.

„Jak jsi sakra –“

„Kdo myslíš, že vzal Camilu dnes ráno na letiště?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima, když skenoval obývací pokoj. „Vypadá to tady jako zasraná válečná zóna. A nehledej v tom slovní hříčku.“

„Takže ti volala?“ zeptal jsem se a můj hlas zněl stejně odtažitě, jak jsem se cítil.

„Volala Miriam.“

„Viděl jsi ji?“ zeptal jsem se a polkl přes uzel, který se mi vytvořil v krku.

„Ano.“

„Jak vypadala?“

„Ne o moc líp než ty,“ odpověděl, přistoupil ke mně a posadil se na podlahu vedle mě. „Takže hádám, že bych měl připravit tiskovou zprávu o tom, že dnes budeš chybět na tréninku?“

„Necítím se dobře.“

„Jo, měl jsem v plánu použít tuto výmluvu.“

„Ne, vážně se cítím zatraceně špatně.“

Předtím jsem dvakrát zvracel a nedokázal jsem říct, jestli jsem něčím procházel, nebo jestli to byl způsob, jak se mé tělo samo od sebe vyčistilo. Neobviňoval bych ho, kdyby tomu tak bylo. Sergio zůstal zticha.

„Myslíš, že jsem ji ztratil nadobro?“ zašeptal jsem.

Když jsem ta slova pronesl, zaplavila mě vlna emocí. Věděl jsem, že nebudu plakat, ale měl jsem pocit, že bych mohl. Podíval jsem se na dveře, jako by jimi každou chvíli chtěla projít a znovu mi vběhnout do náruče, i když jsem věděl, že to neudělá.

„Nevím, kámo. Doufám, že ne. Je pro tebe dobrá.“

„Ona je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“

Sergio si těžce povzdechl. Choval jsem se k ní jako osel.“

„Slyšel jsem. Vím, že jsi to myslel dobře, ale vyhodil bych tě, kdybys v tom pokračoval,“ řekl jsem a podíval se na něj. Usmál se.

„Warren Silva se zamiloval. To je skvělý název pro novinový článek,“ přemítal.

„Naser si.“

Zasmál se. „Budeš v pořádku. Jen jí dej čas.“

Srdce se mi při té představě rozbušilo. Čas. „Jak dlouho?“

„Tolik, kolik ho potřebuje.“

Povzdechl jsem si. Mohl jsem tam sedět a obviňovat Elenu, že je tou kundou, kterou byla, ale neudělal jsem to, protože to byla moje chyba. Měl jsem jít s pravdou ven dřív. Nikdy jsem před ní neměl tajit svou identitu.

„Jsem tu už jednatřicet let a tak dlouho mi trvalo, než jsem skutečně žil,“ řekl jsem nikomu konkrétnímu. „A trvalo Camile, aby mi ukázala, jak na to.“

„Budeš v pohodě.“ Sergio vstal a poplácal mě po koleni. „Ukliď ten nepořádek, kamaráde. Očekávám, že se zítra vrátíš na hřiště.“

S tím odešel. Věděl jsem, že Camila je stále v letadle, tak jsem čekal a kontroloval telefon každé dvě sekundy, dokud jsem nevěděl, že přistála. Nakonec jsem to udělal. Plně jsem očekával, že hovor nechá přejít do hlasové schránky, takže když to zvedla a já slyšel její chraplavý hlas říct ahoj, srdce se mi sevřelo až v krku a sotva jsem mohl odpovědět.

„Už jsi zpátky?“ Zeptal jsem se. Můj vlastní hlas zněl chraplavě. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo tím zvracením, nebo tím, že mi srdce bušilo v krku.

„Ano.“

Povzdechl jsem si a nenáviděl způsob, jakým se mnou mluvila, jako bych byl cizí. Co bych mohl udělat, aby to bylo lepší? Co bych mohl říct? Vyrukoval jsem s tím jediným, co mě napadlo.

„Miluji tě, Camilo. Tak moc tě miluji.“

Chvíli mlčela, dva, tři údery srdce. Podíval jsem se na obrazovku, abych se ujistil, že tam stále je. Když jsem na ni zavolal, slyšel jsem, jak popotahuje.

„Nevíš, co je láska, Warrene,“ zašeptala. „Milovat znamená odložit své vlastní city ve prospěch toho druhého.“

Opřel jsem se o čelo postele a srdcem mi projel dopad jejích slov. Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale ona promluvila dřív, než jsem to stihl.

„Musím jít. Opatruj se.“

A právě tak ukončila hovor, čímž mě fakticky vyřadila.