TCDL - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Jonathan

Když se probudil, měl pocit, že plave na hladinu a bojuje s tíhou hluboké, temné vody nad sebou.

Když konečně otevřel oči, chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo.

Angel byla stále v jeho náručí. Spala, hlavu měla položenou na jeho hrudi.

Angel – která teď věděla, co je zač, a která před ním neutekla.

Naplnilo ho teplo spolu se vzpomínkou na to, proč se cítil tak vyčerpaný.

Použil své schopnosti, aby jí ukázal, že je skutečně dračí měnič. Poté, co ho deset let v ledu naprosto vyčerpalo, a poté, co se ještě více vyčerpal bojem se strašlivým vlkem.

Opravdu si musím dát den nebo dva na zotavení, pomyslel si zničeně.

Nejen proto, že měl pocit, jako by ho bolely kosti, něco v něm vyschlo a zkřehlo tam, kde vysával vlastní životní sílu, aby mohl pokračovat.

Ale také proto, že tu stále byla hádanka se strašlivým vlčím měničem. Bylo zvláštní, že neutekl, když si uvědomil, že je také měnič. Což znamenalo, že tu byl z nějakého důvodu.

Že šlo po Angel z nějakého důvodu.

A dokud se budu vysávat dřív, než se vzpamatuju, nebudu ji moci ochránit.

Někdy během jejich spánku se pes pohnul z gauče. Teď byla natažená před krbem a sem tam sebou škubla tlapkami, jak se zasnila.

Jonathan se usmál. Byl rád, že bouři přežila. Už když bojoval se strašlivým vlkem, vycítil tam záblesk života. Ale musel se zhroutit do sněhu dřív, než měl příležitost ji hledat, jakmile byl strašlivý vlk pryč.

Museli se co nejdřív přesunout. Kdyby museli, dokázali by ještě den nebo dva žít z burákového másla a sušenek, ale ta představa nebyla nijak zvlášť lákavá.

A sněhová bouře ustala. Venku ležel hluboký sníh, ale jako ledovému drakovi mu zima příliš nevadila.

Bylo by jednodušší, kdyby se mohl proměnit. Mohl by prostě odletět s Angel a Lolou pryč.

Ale k proměně nedojde, dokud se úplně nezotaví. Byl tak vyčerpaný ze svých schopností, že ho proměna jediného šálku kávy v led odrovnala. Proměna v této chvíli by ho nejspíš zabil.

Doufejme, že si to ten strašlivý vlk neuvědomí. Kde se to vůbec vzalo?

Vycítil přítomnost dalšího draka poblíž, když si vybral toto místo ke spánku v ledu. Ale žádný měničský drak by jistě nedovolil, aby se tu volně potulovala taková bestie, jako byl ten strašný vlk…

Ledaže by strašlivý vlk pracoval pro draka?

Ale to, co z toho druhého draka už dávno cítil, byla obvyklá podezíravost a bojovnost jejich lidí. Drak chtěl být ponechán na pokoji – stejně jako Jonathan.

Naproti tomu ze strašlivého vlka cítil vztek, chamtivost a zlobu.

Žádný drak, který by chtěl být ponechán okolnímu světu na pokoji, by si nenechal takového strašlivého vlka pracovat pro sebe. Zvlášť když tyto hory byly v zimě oblíbené mezi turisty. Náhlé, nevysvětlitelné útoky by vyvolaly velkou pozornost.

Musím nás odsud dostat.

Opatrně vstal. Protáhl se.

Nebyl ještě tak silný jako dřív, ale na túru sněhem by to zvládl.

Potřebovali se dostat zpátky do civilizace. Angel se potřebovala vrátit k hledání svého druhého ztraceného psa. A on se potřeboval na pár dní někde ubytovat, aby doplnil energii.

Léčení měničů bylo rychlé. Kdyby si zlomil nohu, kost by se mu zahojila během jediné noci. Možná dvě, vzhledem k tomu, jak byl teď slabý.

Ale tentokrát to nebylo jeho tělo, které bylo zraněné. Byla to jeho dračí síla, která byla nebezpečně nízká.

Jako auto s vybitou baterií v zimě, pomyslel si a pak se zasmál. To byl vlastně docela dobrý příklad. Možná by to Angel pomohlo pochopit.

„Cítíš se lépe?“ Angel se na něj usmála a její oči se dlouze zastavily.

Dovolil, aby jeho vlastní pohled přejížděl po tom malém kousku jejího těla, který byl odhalený.

„Mnohem lépe. Bude chvíli trvat, než se můj drak vzpamatuje, ale dokud se nedostaneme do nějakých rvaček, budu v pořádku.“

„Víš, kde jsme?“ vstala a na chvíli se zastavila u Loly, aby ji zkontrolovala.

„Ne,“ musel přiznat. „O těchhle horách nic nevím. Ale měl bych být schopen tě dostat zpátky domů. Kéž bych se mohl proměnit a odletět tam s tebou – ale myslím, že počasí je dost dobré na to, abychom se vrátili pěšky.“

„Dobře.“ Angel si zhluboka povzdechla. „Po tomhle už nechci vidět žádný sníh aspoň pár let. Jen doufám, že se Diego dostal zpátky domů…“

„Jestli jsi ho ztratila blízko domova, bude v pořádku,“ uklidňoval ji Jonathan. „Znám pár psích měničů. Jsou dobří ve stopování.“

„A Lola nás vysledovala až sem.“ Sklonila a vtiskla kokršpanělovi pusu na hlavu. „Dobře, přesvědčil jsi mě. Tak tedy výlet sněhem.“

I teď bylo těžké odtrhnout oči od jejího těla. Ale možná bylo lepší, že je Lola vyrušila. Kdyby vyrazili teď, měli by se k Angel vrátit ještě před západem slunce.

A pak, možná až se Angel znovu setká s Diegem, by spolu mohli strávit nějaký čas bez neustálého vyrušování psy nebo strašnými vlky. A Jonathan by se mohl dál zotavovat, protože jeho drak by konečně mohl dobít své síly.

Nebo se možná nevrátí. Možná jsem se vyčerpal natolik, že je to konec. Už se nikdy nevrátí.

Na okamžik při té představě pocítil nával naděje, i když jeho drak zděšeně couvl. Bude žít lidský život – a už nikdy nebude muset čelit jinému drakovi.

Na druhou stranu, jak by bez těchto schopností udržel Angela v bezpečí, kdyby se ten strašlivý vlk vrátil…?

Ale o to se mohl starat později. Teď museli vyrazit.

***

„Jsi si jistý, že je to správná cesta?“ Angel se zastavila, aby si otřela pot z čela, když zdolávali další kopec.

Před nimi se rozprostíralo malé, sněhem pokryté údolí. Jonathan si už ani nepamatoval, kolik takových údolí do této chvíle prošli. Díky silné vrstvě sněhu, která pokrývala vše živé, vypadalo jedno jako druhé.

Ale oni se pohybovali – pohybovali se směrem k jeho jeskyni. Tolik si pamatoval.

A Lola se také nemohla dočkat, až se vrátí domů. Několikrát, když váhali, kterou cestou se vydat, je Lola neomylně vedla vpřed.

„Jsem si jistý,“ řekl a zastavil se po jejím boku.

Hora se teď zvedala za nimi. Ani oni nešli po přímé cestě dolů z hory – drželi se na západě, snad mířili k horskému svahu, kde se nacházela jeskyně, v níž spal dlouhých deset let. A tam, nedaleko, se muselo nacházet sídlo, které Angel hlídala.

Dokonce i teď, když byly jeho dračí síly téměř na nule, cítil Jonathan neodbytné vědomí něčeho mocného v zádech.

Nepříjemně pohnul rameny.

Druhý drak, kterého vycítil už v době, kdy si vybral toto místo ke spánku, byl stále poblíž. Nebyli na jeho území – ale dost blízko na to, aby neustálé vědomí jeho přítomnosti působilo jako svědění.

Možná ten drak žil na druhé straně hory. Nebo to možná byl vrchol hory za touto.

Ať tak či onak, snad je nechá na pokoji. Do jeho říše nezasahovali a on nechtěl svádět další boj s mocným měničem.

O chvíli později zúžil oči.

Zpoza nepříliš vzdáleného hřebene viděl stoupat kouř.

„Tady,“ řekl vítězoslavně. „Buď je to tvůj dům, nebo jeden z tvých sousedů.“

„Myslím, že v krbu nehořel oheň,“ řekla pomalu. „Nešla bych ven a nenechala oheň bez dozoru. A ústřední topení je tak pohodlné, že mě ani nenapadlo ho znovu použít…“

„Takže soused,“ řekl.

V odpověď se Angel zasmála. „Žádní sousedé nejsou. Ani v docházkové vzdálenosti. Ale hele, nebudu si stěžovat, když jsi nás místo toho zavedl do toho vánočního letoviska. Dokud si budu moct sednout k teplému jídlu, je mi jedno, kde skončíme.“

Soukromě si Jonathan pomyslel, že mu na té oblasti něco připadá povědomé. Nemyslel si, že by je zavedl na scestí. Museli teď být blízko jeho jeskyně – což znamenalo, že jsou blízko Angelina domu.

Trvalo jim další hodinu, než překonali údolí a dostali se až na hřeben, který jim bránil ve výhledu na to, co bylo za ním.

Jakmile se jim to podařilo, Angel zalapal po dechu.

Před nimi se rozprostíralo další údolí, v němž se leskl hustý, nedotčený sníh.

Za ním se zvedal další kopec, který pokrývaly hustě rostoucí jedle. Vzduch byl svěží a čistý a poskytoval jim úžasný výhled na pásmo hor, které se před nimi rozprostíralo.

A také jim poskytl dobrý výhled na sídlo, které stálo nedaleko, velkorysý dům s malebným červeným dřevem a obrovskými okny byl lákavým pohledem.

Tedy až do chvíle, kdy si Jonathan uvědomil, odkud přichází kouř, který viděli.

Nevycházel z komína. Nečekal na ně hořící krb.

Polovina domu byla zčernalá, okna pokrytá sazemi, ohořelá dřevěná prkna spočívala ve sněhu. Dům už nebyl v plamenech, ne – ale jeho části musely být, ještě nedávno.

„Panebože,“ řekla bez dechu, když na něj zírala. „Shořelo to. Musela jsem nechat rozdělaný oheň nebo jsem zapomněla na troubu a ta se vznítila a já jsem zapálila dům. Přišla jsem o jejich psa a shořel jim dům. Psa a dům dvojice hollywoodských miliardářů. Jsem mrtvá.“

„Nevíme, co se stalo.“

I když musel uznat, že to nevypadá dobře.

Přesto nebyl důvod se domnívat, že to byla Angelina vina.

Prohlížel si ohořelá okna. „Sněhová bouře nejspíš rozbila okno a něco se zkratovalo.“

„Při mém štěstí ne,“ řekla zachmuřeně. „Jsem tak mrtvá. Nebo ve vězení až do konce života. Sbohem, IT kariéro.“