TMSM - 10. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

Počkal, dokud si nebyl jistý, že spí. Bylo těžké odtrhnout se od jejího teplého, uvolněného těla, ale chtěl všechny její noci, nejen tuhle.

Což znamenalo, že ho čeká náročný rozhovor.

Nikdo se nedokázal pohybovat tak tiše jako žralok. Ani se nepohnula, když sbíral svou zbroj a vyklouzl ze dveří.

Měsíc klesal k obzoru. Zamračil se na něj, když se oblékal a počítal časová pásma. Na Atlantidě bylo teď velmi brzy ráno, ale byla to jeho nejlepší šance, že bude moci svou prosbu přednést v soukromí.

Ujistil se, že má medailon svého úřadu správně umístěný na srdci, a zamířil k moři. Byl příliv, jemné vlny šplouchaly vysoko do bílého písku.

Vydechl při prvním vítaném doteku slané vody na bosých nohách. Od posledního přesunu uplynulo už několik dní; měl pocit, že mu vyschly kosti. Ale na plavání teď nebyl čas. Potřeboval svůj lidský hlas.

Došel po dně dál, až mu voda sahala k pasu a dotkl se perly zasazené do svého medailonu. „Má císařovno.“

Perla pod jeho rukou jemně zazářila a dala mu najevo, že jeho volání bylo vyslyšeno. Přesto trvalo několik minut, než se vlnící se vlny kolem něj srovnaly do zrcadlového klidu.

„Pane Žraloku?“ Z vody na něj vykoukl odraz Perlové císařovny. Zdálo se, že na sobě nemá nic víc než prostěradlo, takže hádal, že používá scrying-bazének v královském apartmá. „Co se děje? Je nějaký problém?“

„Nic se nestalo. Ale musím o něco požádat.“

Odhrnula si zamotané vlasy z obličeje a modré oči měla znepokojené. „Když voláš za svítání, musí to být víc než ‚nic‘. O jakou laskavost jde?“

„Žádám tě o svolení vzít si s sebou… hosta, až se vrátím na Atlantidu.“

„Hosta?“ Obočí jí vystřelilo vzhůru. „Myslíš suchozemce?“

Mlčky přikývl. Za zády sevřel pěst. Když řekne ne…

Vyfoukla dech, vypadala otráveně a jemu se sevřelo srdce. „Pane Žraloku, vy máte být na dovolené. Ne vyjednávat o diplomatických spojenectvích.“

„Ne diplomatického hosta. Osobního.“

Zamrkala. „Mistře Žraloku, to mi vůbec nedává smysl.“

„Má císařovno.“ Zhluboka se nadechl a nastavil ramena. „Rád bych dostal svolení přivést na Atlantidu svou družku.“

Upřeně se na něj zadívala.

„Prosím,“ dodal a hlas se mu při tom nezvyklém slově zlomil.

„Co že chce udělat?“ Nad císařovniným ramenem se objevil královský konzul, který zjevně musel poslouchat. Indigo-vlasý mořský drak měl holou hruď a byl rozespalý, ale v ruce držel meč.

Při jejich šokovaných pohledech se mu sevřel žaludek. „Chápu, že přivést na Atlantidu suchozemce je něco nevídaného. Ale má císařovno, pokud jsem vám posloužil…“

„Mistře Žraloku, můžeš si sem přivést kohokoli, koho chceš,“ přerušila ho císařovna. Navzdory svým slovům se ale stále tvářila ohromeně. „Koneckonců ti dlužím víc, než ti kdy budu moci splatit. Ale… skutečně jsi potkal svou družku? Na souši?“

„Je to kojotí měnič, vůdkyně smečky a matriarcha velkého postavení,“ řekl a přál si, aby jeho drsný hlas dokázal dát najevo hrdost, kterou pociťoval. „Jmenuje se Martha Hernandezová.“

„Martha,“ zopakovala císařovna a na tváři se jí rozlil zářivý úsměv. „Ach, už se nemohu dočkat, až se s ní seznámím. Samozřejmě že ji musíš přivést na Atlantidu.“

Zdálo se, že královský konzul nesdílí zjevnou radost své družky z této novinky. Mořský drak si ho stále prohlížel, z jeho přísných rysů se nedalo nic vyčíst.

Obával se, že by se Královský konzul mohl v tomto případě ukázat jako jeho nepřítel. Nebyla mezi nimi žádná velká láska – oba si nesli jizvy od zubů toho druhého, ačkoli od té doby mezi sebou uzavřeli nesnadný mír. A mořský drak byl rytíř-poet První vody, vázaný ctí a přísahou. Ačkoli královský konzul byl myslí o něco pružnější než většina ostatních, rytíři mořských draků se stále pevně drželi svých starých zvyků.

Bude se mě snažit odradit. Bude tvrdit, že je příliš nebezpečné vpustit do Atlantidy suchozemského měniče, že to ohrozí císařovnu.

Když však královský konzul promluvil, jeho slova byla naprosto nečekaná. „Pane Žraloku… ona si sem přeje přijít?“

Na okamžik zaváhal, byl zaskočen. „Ještě jsme o tom nemluvili. Jsme však druzi. Musíme být spolu.“

Královský konzul přikývl, jako by tuto odpověď očekával. Dotkl se ramene císařovny.

„Mé srdce,“ řekl tiše. „Mohu si na chvíli promluvit s Mistrem Žralokem o samotě?“

Císařovna na něj zúžila oči. „Johne, ať tě ani nenapadne něco namítat na základě nějaké hloupé tradice. Máme tu mořské měniče, kteří se teď odvažují na souš. Je jen správné, že bychom tu na oplátku měli přivítat jiné měniče ze souše.“

Zavrtěl hlavou a zlaté přívěsky, které měl zapletené do vlasů, zachytily světlo. „Proti tomu nic nenamítám. Ale přesto jsou tu bezpečnostní obavy, které s ním musím probrat, jako bojovník s bojovníkem. Jsem císařský rytíř a zároveň tvůj konzul. Je to věc mé povinnosti.“

Císařovna mu věnovala nepřesvědčený pohled, ale ustoupila. „Těším se na setkání s tvou družkou, Mistře Žraloku. Ozvu se ti, abychom vyřešili praktické záležitosti.“

Královský choť chvíli počkal, až císařovna opustí místnost. „Mistře Žraloku,“ řekl a jeho tón přitvrdil, „pokud by vaše družka nechtěla přijít na Atlantidu, zůstanete s ní na pevnině?“

Ta otázka ho zasáhla jako rána. Byl tak soustředěný na pronásledování své družky, že příliš nepřemýšlel o tom, co bude dělat, až ji úspěšně uloví.

Co když si Marta nebude přát přiletět na Atlantidu?

„To,“ řekl chladně a nedal na sobě znát ani náznak náhlé pochybnosti, kterou pocítil, „není věcí tvé starosti.“

„Při vší úctě, Mistře Žraloku, je.“ Mořský drak před jeho pohledem vůbec neuhnul. „Jsem zodpovědný za blaho císařovny. A ona tě potřebuje. Perlová říše tě potřebuje.“

Nemohl popřít pravdivost slov královského konzula. Perlová císařovna získala svůj trůn zpět teprve nedávno. Stále kolem ní kroužilo příliš mnoho nepřátel, kteří by využili jakoukoli příležitost, aby ji svrhli.

A on přísahal jejímu otci, že ji bude chránit vlastním životem.

„Je mi to líto,“ řekl královský choť tiše, když nepromluvil. „Dobře vím, jaké to je zmítat se mezi povinností a láskou. A popravdě ti nemohu říct, abys dal přednost povinnosti před svou družkou. Já jsem se o to sice pokusil, ale teď vím, že kdyby se mi to podařilo, úplně by mě to zničilo.“

Bylo ještě těžší než obvykle vyrazit slova ze sevřeného hrdla. „Tak co bych podle tebe měl udělat?“

„Musíš přesvědčit svou družku, aby přišla na Atlantidu. Kvůli mé družce.“ Královský konzul se mu vyrovnaně podíval do očí. „Kvůli nám všem.“