TP - 30. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

DĚLALA JSEM NÁM snídani, když jsem ho slyšela ke mně přijít. Usmála jsem se a obrátila klobásu, kterou jsem smažila, zatímco mě objal kolem pasu.

„Voní to tak dobře,“ řekl, stiskl mě a zabořil mi obličej do krku.

„Bude to hotové asi za dvě sekundy,“ řekla jsem. „Pokud přestaneš pohybovat rukama po mém těle.“

„Miluješ mé ruce na svém těle.“ Posunul je níž a jednu zastrčil do přední části mých kraťasů. Zadržela jsem dech, tep se mi zrychlil.

„Pokud nepřestaneš, spálím to.“

„Můžu odejít bez jídla.“

Jeho ruka vnikla do mých kalhotek a jeho dlouhé prsty se pohybovaly po mých záhybech. Se zasténáním jsem hodila hlavu dozadu. Ten muž rozhodně uměl používat prsty. A svůj jazyk. A svého ptáka. Otřásla jsem se proti němu.

„Měl bys opravdu přestat,“ zašeptala jsem lapajíc po dechu, když přejel po mém citlivém místě.

I když po posledních dvou dnech bylo všechno citlivé. Pokračoval v pohybu ústy podél mého krku, prsty po mém klitorisu, druhou rukou zvedl, aby uchopil moje prsa, nahá pod bavlněnou košilí, kterou mi včera večer půjčil do postele. Cítila jsem přicházet orgasmus předtím, než jsem mohla začít protestovat. Špachtle mi vypadla z ruky v hlasitém třísknutí o pánev a já zasténala, jeho jméno, kolena se mi podlomila slastí. Warren mě zvedl a naklonil se přes mé rameno, aby posunul pánev a vypnul sporák, než mi stáhl bavlněné šortky úplně dolů a otočil mě čelem do obývacího pokoje. Moje ruce se roztáhly přes pult, když mě sklonil a roztáhl mi nohy dál od sebe. Vůbec mě nevaroval, než do mě vklouzl pomalým, dlouhým tahem. Cítila jsem jeho délku až k hrudi, jeho obvod zabíral zbytek prostoru ve mně a já hlasitě zalapala po dechu. Políbil mě na rameno a pak se začal opravdu hýbat.

„Neopouštěj mě,“ řekl, když mi zasténal u ucha. Když jsem se kolem něj sevřela, hluboce zasténal. „Proboha. Sakra, neopouštěj mě, Camilo.“

Ztěžklé oči se mi zavřely, když mnou začala proudit vlna druhého orgasmu, díky čemuž mě brnělo od špiček prstů na nohou až po temeno hlavy. Setkala jsem se s jeho hlubšími přírazy, rychleji, tvrději a znovu jsem zasténala, když jsem ucítila další vlnu, která se přese mě valila. Zakousl se do mého ramene, jeho prsty se zaryly do mých boků, když mě k sobě hrubě přitáhl, setkal se se mnou ve dvou posledních přírazech, než se ve mně vyprázdnil s hlasitým hrdelním zasténáním mého jména.

„Neměl jsem mít před tréninkem sex,“ vydechl a položil si čelo na mé rameno.

Vložil mi papírový ručník mezi nohy a já si ho přidržela rukou, zatímco jsem šla do koupelny.

„Proč? Podlamují se ti kolena, když běžíš?“ zeptala jsem se, když jsem se vrátila. Warren si zastrkával dres do trenýrek. Jeho oči přilétly k mým a zasmál se.

„Vážně jsi posedlá mými koleny.“

Usmála jsem se. „Z čistě sobeckých důvodů.“

„No, v tom případě,“ natáhl se ke mně, objal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě, aby mě znovu políbil, „se ujistím, že moje kolena zůstanou zdravá pro tvůj sexuální apetit.“

Odtáhla jsem se od něj a otočila se ke sporáku, abych skryla ruměnec, ale jeho smích mi řekl, že to stejně viděl. Než odešel, posnídali jsme – i ty spálené klobásy.

„Pokud si myslíš, že zvládneš jízdu po levé straně silnice, vezmi si jedno z aut. Všechny mají navigaci,“ řekl, když jsem ho doprovázela do garáže.

„Nemám řidičák, pamatuješ?“

„Aha,“ zazubil se. „Chceš, abych tě vysadil u Miriam doma? Umírá touhou strávit s tebou nějaký čas.“

Usmála jsem se. Krátce jsem se s ní setkala, když včera přišla se svou dcerou Penelope, ale neměly jsme šanci si promluvit. Líbila se mi. Byla pravděpodobně jednou z mála lidí, které jsem měla v Manchesteru zatím ráda, takže jsem s tím souhlasila. Warren telefonoval, zatímco jsem se oblékala a šla ke garáži, a místo aby přešel k sedadlu řidiče, šel ke spolujezdci a zavěsil přede mě klíčky. Zarazila jsem se.

„Neumím řídit.“

Zachechtal se. „Pobav mě.“

Rozhlédla jsem se po garáži, po čtyřech luxusních autech, které tam měl. „Které z nich by nestálo jmění opravit, kdybych se rozbilo?“

„Rozbilo?“ zeptal se s vytřeštěnýma očima. Z tváře mu zmizel úsměv. „No doprdele.“

„Říkala jsem ti, že neumím řídit.“

„Ty jsi ještě nikdy neřídila? Vůbec nikdy?“ zeptal se a vrhl na mě nevěřícný pohled.

„Myslíš si, že bych ti lhala v něčem tak… zvláštním?“

„Doufám, že mi vůbec nebudeš lhát, ale nevím,“ pokrčil rameny.

Převrátila jsem očima. „Jediné, co jsem kdy řídila, je Vespa, a to bylo v Dominikánské republice, když mi bylo čtrnáct let. To se ani nepočítá, protože jsem jela asi pět mil za hodinu a babička seděla za mnou a celou dobu mě prakticky řídila, protože se bála o svou bezpečnost.“

Warren se hlasitě zasmál, až hodil hlavu dozadu. Zasmála jsem se tomu, i když to bylo na můj účet… nebo mojí babičky. Ať tak či onak, milovala jsem, jak se mu tvář rozzářila, když se tak nestydatě smál. Podíval se na mě a v očích mu zablesklo pobavení.

„Stačí si vybrat auto.“

„Ty vyber auto,“ řekla jsem přísně s očima dokořán. „Nechci, abys mě nenáviděl, když jednoho z nich nabourám.“

Pohled mu změkl, když ke mně došel a přitáhl si mě na hruď. Vdechovala jsem jeho vůni, zatímco mi masíroval zadní část hlavy. „Nikdy bych tě nemohl nenávidět, zlato.“

„Říkal jsi, že jsi nikomu nedovolil řídit tvoje auta,“ řekl jsem tlumená jeho hrudí. Naklonil se dozadu, aby se mi podíval do očí.

„Ty nejsi jen tak někdo,“ řekl.

Jeho oči byly tak vážné, že se mi stáhl žaludek. Chtěla jsem se ho zeptat, co to znamená, kdo vlastně jsem, proč to řekl, proč se zdálo, že je neoblomný v tom, abych to cítila stejně jako on – jako bych pro něj byl tou nejdůležitější věcí na světě. Příliš jsem se bála zeptat, tak jsem se místo toho zvedla na špičky a políbila ho. Zasténal a narazil do mě, díky čemuž jsem klopýtla dozadu na bok černého auta za mnou. Těžce dýchající jsme se od sebe odtáhli.

„Kvůli tobě přijedu pozdě.“

„Kvůli sobě přijedeš pozdě.“

Usmál se. „Vyberte si auto.“

Polkla jsem a vzala ruku, kterou mi nabídl, abych vstala. Otočila jsem se a znovu se podívala na auta, nakonec jsem ukázala na černé SUV. V SUV se nemůže nic stát, že? A kdybych nabourala, nezemřeme… že ne? Zasténala jsem, když jsme k němu šli. Warren se za mnou zasmál.

„A aby toho nebylo málo, musím jet po špatné straně silnice,“ řekla jsem, když jsme nastupovali do auta.

„Ale ty jsi ještě nikdy neřídila,“ řekl a zasmál se, když si zapnul bezpečnostní pás.

„Takže?“

„Takže ten rozdíl nepoznáš.“

Opravdu jsem se zhluboka nadechla a vydechla, když jsem nastartovala auto a sledovala, jak se za námi otevřely dveře garáže. Sevřela jsem volant.

„Musíš to vyřadit z P a posunout do malého R,“ řekl.

Střelila jsem po něm očima. „To vím.“

Pokrčil rameny. Kdyby nebyl tak zatraceně hezký, chtěla bych mu na rty vrazit ten hravý úsměv.

Po několika sekundách jsem zařadila zpátečku a sešlápla pedál. Srdce mi vyletělo až do krku, když auto vyjíždělo z garáže. Jela jsem pomalu, a jelikož za mnou nic nebylo, byla jsem ještě v pohodě. Podařilo se mi s tím dojet až k bráně a tam zastavit, zatímco se otevírala, a když jsem odbočila z příjezdové cesty, znovu jsem se na něj podívala.

„Ó můj bože. Nemůžu uvěřit, že pojedu po skutečné ulici,“ řekla jsem nahlas. „Jsi snad šílený?“

Warren se zasmál. „A tady jsem měl štěstí, že jsem poznal tajemství, jak tě přimět křičet.“

Do tváří mi stoupalo horko. „Technicky jsi stále jediný, kdo mě nutí křičet.“

Nedokázala jsem spustit oči ze silnice ze strachu, že udělám něco špatně, ale cítila jsem jeho pohled na tváři. Warren mi řekl směr, kterým mám jet, a ukázalo se, že nepotřebuji jet po žádné hlavní ulici, abych se dostala k domu Miriam a Sergia. Byly to tři klikaté cesty a jedna odbočka od jeho domu. Když jsem zahnula k domu a na příjezdovou cestu, zaparkovala jsem auto a přitiskla se zády k sedadlu, zavírajíc oči jsem ztěžka vydechla úlevou.

„Tys řídila,“ řekl Warren tichým hlasem. Jeho ruka našla moji, stále na volantu, a tak ji sundal, aby si ji zvedl k ústům. Jemně ji políbil. „Řídila jsi, zlato.“

Otevřela jsem oči a pomalu k němu otočila tvář. Usmála jsem se. „Řídila jsem.“

Jeho úsměv se rozšířil. „Věděl jsem, že to zvládneš.“

„Děkuji, že jsi mě nechal,“ řekla jsem a ještě jednou se zhluboka nadechla.

Cítila jsem, jak se moje úzkost každou vteřinou vytrácí. Naše prsty se navzájem propletly a my se posunuli na svých sedadlech čelem k sobě. Nenáviděla jsem tu věc uprostřed, která nás oddělovala.

„Jsi šťastná?“ zeptal se. Podle toho, jak jeho hlas o oktávu klesl a jak se na mě podíval, jsem si nebyla jistá, jestli mluví o řízení nebo o něčem jiném. Přikývla jsem a usmála se.

„Moc.“

„Já také.“

Ve stejnou chvíli jsme se nahnuli k sobě a naše rty se setkaly v jemném polibku, který se brzy změnil v šílený. Ozvalo se hlasité zaklepání na okno, takže jsme se rychle rozdělili. Sergio byl venku s úsměvem na tváři. Warren stáhl okno.

„Nějaké novinky pro mě?“ zeptal se.

Warren si povzdechl. „Ještě ne.“

Sergio zavrtěl hlavou a podíval se s úsměvem na mě. „Ahoj Camilo. Miriam neustále mluví o vašem výletu za nákupy. Běž dovnitř, až budeš připravena.“

„Díky,“ řekla jsem vděčná, že přestal být takový kretén… alespoň pro tuto chvíli.

Warren mi dal klíč od domu, vysvětlil, jak funguje poplašný systém, systém brány a odešel na svůj trénink, zatímco já šla dovnitř, abych počkala na Miriam. Šly jsme do největšího obchodního centra, jménem Manchester Arndale, které jsem kdy v životě viděla, jen aby si mohla koupit plavky na nadcházející prázdninový výlet, který podnikala se Sergiem.

„Zůstane Penelope sama, až budeš pryč?“ Zeptala jsem se.

Miriam si povzdechla. „Bohužel. Příští týden jí bude osmnáct a chce se rozhodovat sama.“

„Je to hodná holka,“ řekla jsem na základě dojmu, který jsem z ní měla, když jsme se setkaly.

„Nebojím se o ni,“ řekla Miriam a střelila po mě pohledem, když jsme vešli do dalšího obchodu. „Ubytováváme kluky.“

Pomalu jsem přikývla. „Zdá se, že problém je s fotbalisty.“

Ona se zasmála. „To bys ty měla vědět.“

„Warren není špatný,“ řekla jsem s úsměvem.

„Není,“ řekla s laskavým úsměvem. „Zdá se, že je do tebe zamilovaný. Nikdy jsem ho neviděla takhle… klidného.“

„Klidného?“

Mé srdce se na okamžik zastavilo. Okamžitě jsem pomyslela na fotky, které jsem viděla, a jeho minulých avantýrách. Nenáviděla jsem se za to, že jsem měla takové myšlenky poté, co mi ukázal opak.

„Ne tak, jak si myslíš. Prostě celkově klidný. Od té doby, co se vrátil, nešel ven pít… a to je dobrá změna.“

Zatímco jsme spolu mluvily, nepřítomně jsem si prohlížela plavky. „Není to dobře, pokud je to náhlá změna, nebo když se změnil kvůli mně. To nikdy nefunguje.“

„Myslím, že už to trvalo dlouho. Potřeboval zpomalit. Dokonce, i když byl s…“ Zarazila se a oči se jí rozšířily, když se přistihla, že pokračuje ve výpovědi. Chtěla jsem vědět víc o jeho životě a o tom, jaký byl předtím, tak jsem se usmála a povzbudila ji, aby pokračovala.

„Nevadí mi to. Když byl s Elenou?“ Řekla jsem.

„S Elenou,“ řekla, zavrtěla hlavou a vsála vzduch skrze zuby. „Ten vztah byl děsný.“

„Vím, že ho podváděla s jeho spoluhráčem.“

„Jedním z jeho spoluhráčů. Kdo ví, kolik bylo hráčů z jiných fotbalových klubů,“ řekla.

Zvedla jsem obočí. „Jak zareagoval?“

Miriam se jednou zasmála. „Zbláznil se.“

„Zešílel?“ zeptala jsem se zamračeně.

„Ano. Naprostá osina v zadku.“

„Nevyčítám mu to,“ řekla jsem.

„Já taky ne, ne že by byl svatý.“ Odmlčela se a věnovala mi laskavý úsměv. „Neříkám, že by ti to někdy udělal. Musíš si uvědomit, že ty a Elena jste jako noc a den a zdá se, že vyzdvihuješ jeho nejlepší vlastnosti.“ Zasmála se. „Vlastnosti, o kterých jsem ani netušila, že je má, než tě potkal.“

„Zdá se, že je hodně zaneprázdněn,“ řekla jsem a trochu změnila téma. Nechtěla jsem být středem toho, proč se údajně změnil. „Jeho život je docela skličující.“

„To není pro slabochy,“ nabídla se. „Musíš to opravdu chtít, pokud chceš, aby váš vztah přežil ten nátlak z venku.“

Přikývla jsem. To byla velká otázka, ale pro mě to vůbec nebyla otázka. Samozřejmě jsem to chtěla. Věděla jsem, že budu muset sdílet svůj čas se světem, a byla jsem s tím v pohodě, protože na konci dne jsem byla s ním. Bylo to děsivé uvědomění, které mě přimělo zapochybovat o vlastní příčetnosti, protože jak by to fungovalo? Vracela jsem se do New Yorku. On zůstane tady nebo pojede do Barcelony. Ať tak či onak, daleko, daleko ode mě. Přestěhovala bych se a nechala to všechno za sebou jen kvůli němu? Odstěhovala bych se od svého otce? Právě jsem ho získala zpět. Byla to změna, kterou jsem byla ochotna udělat? Pryč od mé sestry? Z mého okolí a všeho, co jsem kdy poznala?

Výraz mé tváře musel být stejně zakalený jako mé myšlenky, protože Miriam mi jemně stiskla rameno a přitáhla tak mou pozornost. „Všechno bude fungovat.“

Vděčně jsem se usmála a změnila téma k pobřeží Almalfi, její nadcházející cílové destinaci.