TMSM - 19. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Kdybychom viděli vaše štěně, tak by se neztratilo.“ Vůdce chřestýšů roztáhl rty v úsměvu a ukázal své palcové špičáky ostré jako jehly. „Věděla bys přesně, kde je. Vytesala bys jeho jméno na kámen, který by označoval jeho hrob.“

„Nemiř na mě těmi tesáky, mladíku.“ Martha založila ruce v bok a vrhla na něj pochmurný pohled. „Už jsem viděla mnohem děsivější zuby, než jsou ty tvoje, děkuju pěkně. Syč si, jak chceš, ale my víme, že někdo z vás o Roddiem něco ví. Teď jsem se tě slušně zeptala, kdo by to mohl být. Chceš mě donutit, abych se snad musela zeptat znovu?“

Hadí měnič měl oči schované za slunečními brýlemi, ale ona si byla celkem jistá, že zalétly k jejímu štětinatému doprovodu. Její tři starší synové měli podobu kojotů, nepřesvědčivě zamaskovaných obojky a šátky, aby vypadali jako obyčejní psi. Nita držela vodítka bratrů. Vzhledem k tomu, jak její dcera vrčela, Martha trochu zalitovala, že ji také nepřipnula na vodítko.

Zdálo se, že chřestýš přišel sám – i když na to by si nevsadila. Hada bylo mnohem snazší ukrýt než kojota, dokonce i na prašném parkovišti 7-11, které si vybrali jako neutrální půdu pro jejich jednání. Mohl mít v dosahu celou smečku svých příbuzných.

Pokud ano, zatím je nezavolal. Mladý had se opřel o motorku způsobem, který nejspíš chtěl působit chladně a hrozivě, ale který pro její zkušené oko křičel neklidnou defenzivou.

„Naposledy jsem tvého chlapce viděl ve středu. Zase jsme ho přistihli, jak čenichá kolem našich hranic, a poslali jsme ho s vytím zpátky k mámě. Řekl jsem mu, že je to jeho poslední varování.“ Hadí měnič zkřivil rty. „To vám řekl?“

Řekl to?, zeptala se telepaticky Nity po poutu smečky.

Ne, poslala Nita zpátky a její mentální tón byl zachmuřený. Promiň, mami. Asi jsem měla očichat jeho prádlo, abych zjistila, jestli nepáchne hadím zápachem.

„Omlouvám se za jeho nevychovanost,“ řekla Martha hadovi. „Měla jsem ho to lépe naučit. Ale je to můj nejmladší syn – můj chlapeček. Pomysli na to, jak by se tvoje máma bála, kdybys zmizel ty. Jistě dokážeš být natolik sousedský, abys nás nasměroval správným směrem.“

Hadí měnič si odplivl do hlíny. „Řekl jsem ti všechno, co vím. A teď vypadněte.“

Vrčení jejích synů se zrychlilo. Poznala stejně dobře jako oni, že chřestýš lže skrz tesáky. Něco skutečně věděl a raději by vykrvácel na písku, než aby jí to řekl.

Chraň nás nebe před nejistými mladými alfy, kteří se nemohou dočkat, až si něco dokážou.

Jistě, před třiceti lety byla ona sama tím zbrklým mladým štěnětem, které si zoufale chtělo zachovat tvář před svou smečkou. Bylo potřeba totální války, aby se jí to v hlavě trochu srovnalo.

Mohla se jen modlit, aby se mladý chřestýš učil rychleji než ona.

„Nechci žádné problémy mezi našimi lidmi,“ řekla a nechala svůj hlas přitvrdit. „Tvůj starý otec, ať odpočívá v pokoji jeho duše, dodržel svou část smlouvy a já se snažím zajistit, aby moje smečka dodržela tu naši. Ale k tomu potřebuji, abys se mnou spolupracoval.“

Chřestýš znovu ukázal tesáky. „Nevyhrožuj mi, ty stará bl-“

Naštěstí pro hadího měniče jeho slova přerušil Nitin náhlý výkřik. „Roddie!“

Martha se otočila, a zapomněla na chřestýše, protože vítr k ní donesl i pach jejího chlapečka. O vteřinu později se za rohem obchodu 7-11 objevila jeho zavalitá kojotí postava. Ani on nebyl sám. Dívka s měděnou pletí a černými vlasy po pás se mu tiskla k paži a ve tváři měla vzdorovitý výraz. A za nimi…

„Finne?“ Zalapala po dechu.

Táhl se za tou provinilou dvojicí jako policista, který přivádí domů dvojici mladistvých delikventů, aby čelili vyhubování. Jen stěží věřila svým očím… ale nos jí nelhal.

Jeho prudká slaná vůně zaplnila zející prázdnotu v jejím srdci. Neuvědomovala si, jak moc ji to bolí, dokud to nezažila.

„Ach, Finne,“ vydechla.

Chtěla se k němu rozběhnout i přes své tápající děti, ale chřestýší měnič se pohnul jako první. Pádil k dívce, veškerá předstíraná pohoda byla zapomenuta.

„Celie!“ zařval a hlas se mu zlomil úlevou. Půl tuctu hadů se za ním vysypalo zpod popelnic. „Jsi v pořádku?“

„Víc než v pořádku,“ řekla dívka a zvedla levou ruku. Na prstu se jí třpytil snubní prsten. „Jsem vdaná.“

„Cože jsi?“ Hadí měnič se otočil na Roddieho s vyceněnými tesáky. „Co jsi to sakra udělal mé sestřičce?“

„Co jsi to sakra udělala mému bratříčkovi?“ Rozkřičela se Nita na dívku.

Ve všem tom povyku a zmatku měla Martha oči jen pro jednu osobu. Finn nepozorovaně kroužil kolem hádajících se hadů a kojotů a tiše se přibližoval k jejímu boku. Zastavil se mírně z dosahu rukou, jako by byl jen náhodný známý.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Něco na jeho vzhledu jí připadalo naprosto směšné. Chvíli na něj musela zírat, než jí došlo, co je na něm jiného.

„Máš na sobě košili,“ řekla hloupě.

Zuby se mu zaleskly. „Můžu si ji sundat, jestli chceš.“

„Ano, prosím. Tedy raději ne. Později. Cože?“ Její lidská mysl se pohybovala jako melasa, zatímco kojotí byla šílená radostí. „Finne, co tady děláš?“

Naklonil hlavu. „Rozhodl jsem se, že si vezmu další dovolenou.“

„Tak brzy? Tvé císařovně to nevadilo? Jak dlouho tu můžeš zůstat?“

„Navždy.“ Jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Pokud mě budeš chtít.“

„A co on, Roddie?“ Nita se dotazovala svého bratra, když škubla palcem na Finna. Chřestýš měnič si mohutného žraločího měniče také ostražitě prohlížel. „Proč je s tebou?“

„Vystopoval mě a Celii ve Vegas, když sledoval naši krevní stopu nebo tak něco. Donutil nás vrátit se.“ Roddie se ušklíbl. „Je docela těžké mu říct ‚ne‘.“

„Utekli jsme, protože jsme věděli, že tady nás nikdo z vás nepochopí,“ řekla chřestýška a sevřela ho ještě pevněji. „Ale ani tvůj najatý žralok nás nedokáže rozdělit. Jsme opravdoví druhové, ať už se vám to líbí, nebo ne.“

„On je žralok?“ Nita se zatvářila, jako by nic z toho nedávalo vůbec žádný smysl. „Mami, máš s ním něco společného? Kdo je ten muž?“

Otázka visela ve vzduchu. Finn neřekl nic, výraz měl netečný jako skála a dával jí prostor, aby odpověděla podle svého uvážení.

Martha vzala Finna za ruku. Jeho drsné prsty se sevřely kolem jejích.

A ona věděla, že jsou oba tam, kde mají být.

Hrdě zvedla bradu a usmála se na svou rodinu. „Je to můj druh.“