PP - PROLOG

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Před dvaceti šesti lety

Paul Grove stál hrdě a vzpřímeně, zatímco ho ovíval chladný vánek, ohlašující první sníh. Ale skrz pocit otupělosti chlad ani nevnímal. I když mu bylo teprve jeden a dvacet, byl vysoký a silný. Vždy byl na svůj věk vysoký, a roky tvrdé práce na farmě jeho rodičů mu brzy zformovaly svaly, což jeho vzhled podtrhovalo ještě víc. Černé vlasy nosil krátké, protože bylo tak jednodušší se o ně starat. Měřil dva metry a teď už nebyl tak šlachovitý jako před pár lety. V jeho opálené tváři se zrcadlily hodiny, které trávil v divočině Wyomingu. Ale dnes nevzbuzovala pozornost lidí okolo jeho výška nebo postava, nýbrž smutek v jeho tmavě hnědých očích a uzlíček, který ochranitelsky svíral v náruči.

Držel paže pevně sevřené kolem malého tělíčka, které k sobě tiskl. Pohled mu zamlžovaly slzy, ale odmítal je nechat skanout. Soustředil se na ten malý sladký zdroj tepla, který si tiskl k srdci. Byl vším, co mu z Evelyn, jeho překrásné mladé ženy, zůstalo. Před týdnem zemřela na mozkové aneurysma. Jedna jeho část se chtěla na Boha zlobit, protože mu vzal něco tak nádherného příliš brzy. Vzpomínal na její krásné hnědé oči, které zářily láskou a radostí. Vzpomínka na to, jak tancovala po jejich malém domě s úsměvem a písničkou na rtech, byla stále ještě živá. Bylo to, jakoby ji miloval už od malička. Když se jeho rodina přistěhovala do města, slíbil si, že ji bude milovat a starat se o ni navždy. Tenkrát chodil do třetí třídy a ona do první, a stále dobře si pamatoval na to, jak si její rodiče dřepli vedle ní a šeptali jí, že bude všechno v pořádku. Šel k ní a představil se. O deset minut později držel její ruku ve své a dovedl ji do třídy, zatímco je její rodiče starostlivě sledovali.

„Je mi to tak líto, Paule“, řekla jedna z jejích bývalých kamarádek ze školy. „Pokud bych mohla něco...“

Paul automaticky přikývl a přitáhl si svou dceru blíž k sobě, aby ji zaštítil před smutnými a soucitnými pohledy. Věděl, co si mnoho z nich myslelo. Že byl příliš mladý, než aby dokázal vychovat malou holčičku úplně sám. Už několik lidí se nabídlo, že se o malou postarají. Bože, dokonce i Evelynina matka trvala na tom, že si vezme Trishu k sobě. Snažila se mu namluvit, že by bylo lepší, kdyby se o dívku postarala žena. Zdvořile ji odmítl.

„Paule!“ Blížila se k nim Evelynina matka Rosalie. „Nech mě ji vzít.“

Paul pohlédl smutnýma očima na ženu, která se poslední roky změnila z dobré, i když přísné matky v prvotřídní mrchu, pokud se to týkalo její dcery.

Rosalie se změnila poté, co ji opustil Evelynin otec, když byla dcera v šesté třídě. Paul poslouchal, když mu Evelyn s pláčem vyprávěla, že její matka neschvalovala nic, co udělala. Ošetřoval řezy a modřiny na Evelynině jemné kůži, když se její matka opila a bila ji kvůli maličkostem.

Dokonce Evelyninu matku varoval, že bude nemilosrdný, pokud svou dceru udeří ještě jednou. Snažila se je rozdělit, ale on by udělal pro svou krásnou ženu cokoliv. A to samé by udělal i pro svou překrásnou malou dcerušku.

„Ne“, odpověděl Paul stroze a pohlédl do očí, které by mu připomněly jeho ženu, kdyby v nich neviděl hněv a hořkost. „Má se dobře. Spí.“, dodal trochu jemnějším tónem.

„Dej mi ji“, prosila Rosalie. „Copak už jsi mi toho nevzal dost? Copak už jsem toho neztratila dost? Nech mě vychovat mou vnučku. Jsi mladý. Můžeš si najít jiné děvče, oženit se s ní a mít další děti. Já už nebudu mít žádnou jinou Evelyn. Už nebudu mít jinou příležitost.“

Paul cítil, jak v něm roste vztek, zatímco naslouchal Rosaliiným slovům. „Nikdy sis své krásné dcery nevážila. Jak tě mohlo napadnout, že bych ti dal tu svou?“, zeptal se chladným tónem, který ovládal jen tak tak. „Tvou dceru jsem miloval víc než svůj vlastní život, Rosalie. A naši dceru miluji stejně. Ona je teď můj život. Jsem její otec a jejím otcem zůstanu navždy. Budu tu pro ni. Naučím ji všechno, co umím, budu ji vést a stát po jejím boku každou buňkou svého těla.“

Rosaliin pohled byl plný chladu a hořkosti. „To ještě uvidíme. Mám peníze. Budu o dítě své dcery bojovat. Vezmu si ji k sobě a postarám se o ni, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Patří mně!“

Když se Trisha pohnula a zvedla svou malou kudrnatou hlavičku, Paul cítil, jak se ho zmocňuje klidné odhodlání. Vytáhla si z pusinky svůj maličký palec a vzhlédla k němu. Růžové rtíky se roztáhly malým nevinným úsměvem a její tmavě hnědé oči se leskly láskou a důvěrou.

„Dada“, zabrblala, zatímco se naklonila dopředu, aby opřela svůj studený nosík na jeho měkkou tvář.

Paul pohlédl na Rosalii s novým odhodláním a zralostí, která byla pro jeden a dvacetiletého muže velmi netypická. Minulý týden se naučil velmi bolestivou lekci, a to že život není fér. Možná to byl osud, že se s Evelyn vzali tak mladí. Evelyn sice nežila dlouho, ale ve svém krátkém životě mu dala něco velmi drahocenného: vědomí, jaké to je být milován a překrásnou dceru.

Zvedl ruku a podepřel Trishe hlavu. Zabořil nos do divokých kudrlinek a nadechl se osvěžující vůně jahodového šamponu, kterým jí dnes ráno umyl vlasy. Nenechá si důvod, proč žít, od nikoho vzít. Momentálně byla Trisha to jediné, co ho motivovalo, aby se nenechal pohltit žalem a bolestí hlavy. Když svůj pohled obrátil zpátky k Rosalii, jeho oči byly skoro černé potlačovanou zuřivostí.

Rosalie udělala krok zpátky a chytila se za krk, protože jí došlo, že svého zetě právě teď velmi naštvala. Vždy věděla, že Paul bude velmi silný soupeř, pokud by ho zahnala do kouta nebo ho vyprovokovala. Zachvěla se, protože věděla, že by dokázal být i smrtící soupeř.

Paul si Trishu přehodil z ruky na ruku a vrhl na Rosalii chladný, zamračený pohled. „Mohu ti slíbit, že mou dceru nikdy nedostaneš, Rosalie“, pronesl Paul, než se od ní odvrátil a beze slova odešel.

---

Před jeden a dvaceti lety:

„Co to je?“, zeptal se Paul tiše. Klečel vedle úzké stopy, kterou zanechalo nějaké zvíře.

Pár kudrlinek přepadlo dopředu a skoro se dotkly země, když si vedle něj dřepla malá postavička. Malé prsty se opatrně dotkly slabého otisku na vlhké hlíně. Trisha si prohlížela obrys, zatímco si v hlavě procházela různá zvířata, žijící v této oblasti a jak vypadaly jejich stopy. Sevřela malý luk, který pro ni otec vyřezal a poté na něj upřela tmavé, vážné oči.

„Horský lev“, zašeptala s velkýma očima. „Podle velikosti stopy je už trochu starší. Myslíš, že je někde poblíž?“

„To mi řekni ty“, zašeptal Paul a hrdě se na ni usmál. „Jak myslíš, že je ta stopa stará?“

Trisha si stopu znovu prohlédla a její pohled zalétl k další. „Moc ne. Vidíš ty zmačkané listy ve stopě? Ještě jsou vlhké a pevné. Možná z dnešního rána“, zamumlala.

„Dobrá práce, maličká“, řekl Paul a postavil se. „Musíme zpátky k táboru. Ariel a Carmen budou dnes stanovat s námi.“

Trisha se na svého otce radostně usmála. „Přijde jejich tatínek taky?“

Paul se rozesmál a přehodil si batoh přes rameno. „Ano. Jejich matka je na návštěvě u své sestry a napadlo ho, že by děvčatům oddech od jeho kuchařského umění udělal dobře.“

Trisha vesele přeskočila stopu. „Mohli bychom i přesto dnes večer mluvit s mámou?“

Paulovi se sevřela hruď. Vždycky, když to počasí dovolilo, leželi venku a vzhlíželi k zářivým hvězdám na nebi. A každý večer vybral jednu z nich, ze které na ně jeho krásná Evelyn shlížela. Každý večer jí děkoval za to, že mu věnovala ten drahocenný dar, který teď hopsal před ním sem a tam. Jen když byl se svou dceru tady venku v divočině nebo ležel pod hvězdami a hovořil se svou krásnou ženou, cítil mír. Jeho pohled opět zalétl k modrému nebi bez mraků. Ptal se sám sebe, jestli pořád bude cítit ten podivný pocit, že tam venku na něj čeká ještě někdo další. Hledal, ale žádná z žen, které poznal, nedokázala uspokojit ten neklid v jeho duši.

Když jeho uši zaregistrovaly změnu ve zvucích lesa, rychle sklonil pohled. Trisha to také zaslechla. Její tělo úplně strnulo. Paulovi se jako varování postavily chloupky na krku.

„Trisho, pojď sem, maličká“, pronesl klidným hlasem.

Trisha okamžitě udělala krok zpátky a očima zkoumala okolí, aby našla původ blížícího se nebezpečí. Paul si připravil pušku a rozkročil se, aby to, co se blížilo, muselo projít nejdřív kolem něj.

„Trisho, schovej se na strom“, tiše zasyčel. „Neslézej, dokud ti neřeknu.“

Poslouchal, jak Trisha vyskočila na nízkou větev a vyšplhala na strom. Neotáčel se. Spoléhal se na svůj sluch, aby mu řekl, že je jeho dcera v bezpečí.

Z lesa po jeho levici se ozvalo křupnutí a už se na něj řítil horský lev. Paul se ani nehnul, dokud si nebyl jistý, že má volnou střelnou dráhu. Zcela nehybně vyčkával. Pokud by minul, tak by mohl zvíře jen poranit a stalo by se ještě nebezpečnějším. Vystřelil, když horský lev vyskočil. Kulka ho zasáhla do srdce a strhla ho stranou, kde se stočil do klubíčka a zmizel v podrostu, který pokrýval zem. Paul natáhl, uvolnil prázdnou patronu a nabil znovu. Jeho klidná efektivita pocházela z roky trvajícího tréninku.

„Tati“, zašeptala Trisha. „Vidím ho. Je to horský lev. Nehýbe se.“

„Zůstaň, kde jsi, drobku. Musím se ujistit, že je mrtvý“, zašeptal Paul a pomalu vyrazil dopředu.

Paul se prodíral křovím, až stanul u horského lva. Byla to čistá rána. Bylo nezvyklé potkat šelmu v této oblasti hory. Poklekl vedle velké staré kočky a rychle ji prohlédl. Byla velmi hubená. Odtáhl jí pysky a uviděl, že má zuby v dost špatném stavu. Poté se jí podíval na tlapy a všiml si, že na zadní noze se jí zanítila hluboká rána.

„Čas na další život, starý příteli“, pronesl Paul tiše a krátce položil šelmě ruku na hlavu. „Ať země přijme tvé tělo a nasytí tak ostatní.“

Paul vstal a vrátil se ke stromu, kde Trisha stála nahoře na větvi a přihlížela. „Pojď dolů, maličká. Už pro něj nemůžeme nic udělat.“ Zatímco slézala dolů, sledoval ji. Když byla dostatečně dole, stáhl si ji do náruče. Usmál se na ni. Když ho krátce objala, její divoké kudrlinky se rozlétly na všechny strany. Bude to nějakou dobu trvat, než jí večer všechny ty uzlíky rozčeše.

Naposledy vzhlédl k jasnému modrému nebi a poděkoval své ženě, že na ně dává pozor. Jakoby cítil, jak se na ně dolů usmívá a hned mu bylo u srdce lehčeji.

Jednoho dne, pomyslel si, jednoho dne najdu ženu, která dokáže naplnit mé srdce stejně, jako jsi to dokázala ty.