Inflict - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Nedlouho poté, co jim Evelynina chůva přinesla k obědu polévku s chlebem, si Connor uvědomil, že je čas a musel odejít. Chůva - starší žena, která se nijak nepodobala služkám, které měl jeho otec – když byl Connor kolem, jen zřídkakdy promluvila, ale naštěstí mu připomněla, kolik je hodin.

Byl pryč až příliš dlouho.

Evelynin otec říkal, že jeho návštěva bude krátká, ale nakonec mu asi vůbec nevadil.

Connor opravdu nechtěl jít, ale bylo lepší udělat to dřív, než ho přijde hledat jeho otec.

To mu nezabránilo v tom, aby šel domů o něco pomaleji, než by šel normálně. Dokonce i přes jeho zimní oblečení mu těžkými vlákny prosakoval do těla chlad, takže se zachvěl. Každým krokem, který udělal, se mu pod botami drtil sníh. Chladné počasí ho přimělo myslet na poslední dvě koťata, která byla s jejich matkou v doupěti pod starou kůlnou. Byl šťastný, že Kitty měla u Evelyn dobrý, teplý domov, ale bál se o ostatní.

Než Connor zamířil domů, rozhodl se zajít kočky zkontrolovat, i když věděl, že by měl jít přímo.

Když na cestě zahnul poslední zatáčkou, která by ho dovedla na místo, kudy mohl vyjít ven z lesa za kůlnou a přitom nebýt vidět z domu, Connor věděl, že něco bylo… špatně. Díky tomu, že se stromů opadaly listy, hustota lesa byla nižší a proto i otevřenější než ve zbytku roku. Už v zatáčce mohl vidět, že cesta, kterou se vydal zezadu kolem domu ke kůlně a pak k lesu, byla mnohem udusanější než ráno.

Když chtěl jeho otec Connora ven z domu, jen zřídkakdy vycházel ven - Sean by nikdy nezamířil ke kůlně, pokud by vyšel ven. Přesto, čím blíž Connor byl, tím očividnější pro něj bylo, že velké stopy ve sněhu, které překrývaly ty jeho, pravděpodobně patřily jeho otcovi.

Connor najednou cítil mnohem větší chlad než před pár minutami, a nemyslel si, že by to bylo díky počasí.

Když opustil linii keřů a stromů, ruce zatínal do pěsti. Jak se jeho strach zvětšoval, nehty se zarýval do vlastní do kůže. Jistě, stopy jeho otce směřovaly až dozadu k díře za kůlnou a pak zpátky k domu.

Našel kočky.

Connora bolely zuby, jak tvrdě drtil čelist. Pohledem zalétl od kůlny k domu a přitom se přistihl, jak rychle mrkal, aby potlačil příliv slz.

Věděl naprosto přesně, co znamenalo to, že jeho otec kočky našel. Žaludek se mu svíral a v krku cítil žluč, jak se mu chuť kuřecí polévky, kterou snědl u Evelyn, vracela zpátky do úst.

Cítil se hloupě.

Hloupý kluk.

Měl moc dobře vědět, že po sobě neměl zanechat něco jako cestičku z otisků bot, díky které mohl otec najít jeho kočky. Uvědomoval si, jak moc Sean zvířaty opovrhoval. Dobře věděl, co udělal zatoulaným zvířatům a domácím mazlíčkům sousedů, pokud si myslel, že by se mohli dostat až na jeho pozemek.

A Sean to vždycky zařídil a odstranil je.

Connora naplnil horký nával něčeho, čemu nerozuměl, od podešví jeho bot až po vrchol jeho zpocené hlavy. Ruce do pěstí zaťal ještě pevněji, až ucítil, jak se mu kůže na dlaních ničí pod nehty, které se mu zarývaly přímo do masa. Čelist měl bolestivě zaťatou, znovu vydechl obláček bílého kouře.

Byl taky naštvaný.

Tak zatraceně naštvaný.

Connor byl naštvaný sám na sebe, že udělal takovou hloupou chybu. Zlobil se na svého tátu za… za to, jaký byl, něco, co Connor znal až příliš dobře, pokoušel se tomu vyhnout a obvykle skončil s naprostým selháním. Tohle očividně nedopadne jinak.

Předpokládal, že to znamená, že byl rozzlobený hlavně sám na sebe.

Jeho otec byl tím, kým byl.

Connor to nemohl změnit, jen se tomu mohl vyhnout.

To vědomí tomu nepomáhalo.

Byly to jen kočky.

Nikomu neublížily, ani jemu, a rozhodně ani jeho otcovi. Zatímco na ně Connor celou dobu dohlížel, Sean o kočkách ani nevěděl.

Proč by se o ně vůbec zajímal?

Connor zamířil zpátky k domu, protože věděl, že nemohl nic udělat. Čím víc se blížil k zadní verandě, tím byl naštvanější. Co se stalo, se už stalo, pravděpodobně. Jeho otec kočky už zřejmě zabil a Connor bude muset poslouchat tátovo hubování ohledně toho, co udělal, a pravděpodobně dostane i jednu či dvě rány za to, že o zvířatech pod starou kůlnou lhal.

Nebo doufal, že to tak bude.

Ale nebyl si úplně jistý, co může očekávat.

Tohle bylo poprvé.

Ne vědomí, že vztek jeho otce čekal; ne vědomí, že udělal něco špatného a jeho otec to zjistil; ani vědomí toho, že přicházelo bití. Ne, nic z toho nebylo nového.

Ale strach, který cítil ohledně toho, co by mohlo čekat - to bylo nové.

Přesto, když Connor otevřel zadní dveře, jen aby zjistil, že dům byl uvnitř tichý, nedal najevo, co cítil. Sundal ze sebe zimní oblečení, pohled držel dole u země, jak šel chodbou, která vedla k hlavním pokojům. Věděl, že pokud by věci odkládal tak, jako to vždycky dělal, tak by si na konci dne vysloužil jen další potrestání.

Rozhodně ho nepotřeboval ani nechtěl víc.

Connor našel novou služku - Missy - v kuchyni. Seděla uprostřed místnosti na židli, mezi nohama měla odpadkový koš a vedle sebe devítikilový pytel brambor. Na druhé straně měla mísu, která přetékala čerstvě oloupanými bramborami. Stěží po něm střelila pohledem, jednoduše jen pokračovala v loupání další zeleniny, kterou přidala na hromadu a pak popadla další kus.

Bylo to až příliš mnoho brambor na jídlo.

Až příliš mnoho pro ně.

Connor s ní neměl mluvit, ale nemohl si pomoci a musel se zeptat: „Co to děláš?“

Missy od svého úkolu nezvedla oči a odpověděla: „Učím se.“

Nerozuměl tomu, ale předpokládal, že tak to ani nemělo být.

„Tvůj otec je v koupelně nahoře,“ řekla Missy. „Říkal, že až se vrátíš domů, máš tam za ním jít.“

Connor sebou uvnitř trhl, otočil se na patě, a aniž by se s mladou dívkou za sebou, která vypadala, jako by mohla být jeho starší sestrou, rozloučil, tím směrem zamířil. Snažil se o tom příliš nepřemýšlet, protože věděl, že by mu to nepřineslo nic dobrého a rozhodně by to nijak nepomohlo ani Missy.

Svého tátu našel Connor čekat nahoře, kde se opíral o dveře koupelny. V jedné ruce měl kladivo, které se mu v ní volně pohupovalo, prsty druhé ruky svíral doutnající cigaretu. Sean ho přejel pohledem od hlavy až k patě, ve tváři měl svůj obvyklý trvalý úšklebek.

„Kde jsi byl celý den, chlapče?“

„Hrál si.“

„Kde?“

„Na stezkách,“ lhal Connor.

Nebyl si úplně jistý proč, ale věděl, že by jeho otec nereagoval dobře, pokud by zjistil, že celý den strávil u Evelyn doma. Upřímně, nebylo v Seanově povaze, že by měl rád cokoli, co Connor udělal.

Jeho otec popotáhl z cigarety a pak z úst vypustil silný kouř, který mu zůstal viset těsně nad hlavou. Ten zkroucený uzel, který Connor cítil v břiše, se stáhl ještě víc – čím déle tam byl nucený stát a čekat na to, až jeho otec znovu promluví, tím hůř mu bylo.

Kéž by za to mohl vinit Seana.

Nebo vůni kouře.

Možná i kladivo, které stále viselo z tátovy ruky.

Pravdou bylo, že Connor nic z těchto věcí obviňovat nemohl.

Za to, proč mu bylo tak špatně – ve střevech, v srdci i hlavě – mohlo tiché brečení několika koček. Mňoukání, které poznal, vycházelo odněkud zevnitř koupelny za jeho tátou.

Chtěl přimět Connora sledovat, jak kočky zabíjí?

Takový byl teď jeho plán?

Nebylo by to poprvé, co jeho otec něco takového udělal, ale to neznamenalo, že by to bylo snadné nebo že by to chtěl.

„Kolem oběda jsem tě hledal - myslel si, že máš možná hlad,“ řekl Sean. „Pár minut jsem na tebe volal a pak jsem sledoval tvoje stopy. Jak dlouho tam ti bastardi pod kůlnou žijí?“

Connor se rozhodl nelhat. „Od podzimu.“

„Všichni tři, jo?“

Při téhle otázce držel zavřená ústa.

Nebylo potřeba říkat, že existoval další, o kterém jeho otec nevěděl.

Sean skrz zuby nasál vzduch, výraz v očích měl prázdný, ale tak ostrý, že Connor chtěl odvrátit zrak. Ale ne, pokud by to udělal, nepřineslo by mu to nic dobrého. „Víš, co ohledně zvířat cítím, Connore.“

Connora překvapilo, že ho nazval jménem místo obvyklého „chlapče“ nebo „bastarde“, co jeho otec vždycky používal, takže ztratil ostražitost. „Vím, ale -“

„ Ale co?“

„Byly venku, prostě jsem je jen jednoho dne našel.“

Sean sám pro sebe vydal znechucený zvuk. „Nechutné věci – všude prolezou, roznáší nemoci a nejsou ničím víc než stvůrami plnými blech.“

Connor se nehádal, jen proto, že by to nepomohlo. Ne proto, že by se svým tátou souhlasil.

„Tuším, že to všechno dobře skončí,“ řekl nakonec Sean a zvedl ruku, ve které držel kladivo. „A když už jsme u toho, ty můžeš být tím, kdo to dokončí, protože ty jsi také byl tím, kdo jim to dovolil, i když jsi to moc dobře věděl.“

Connor zamrkal, nejistý a chladný v srdci. „Co?“

Sean zakýval kladivem a pak ho natáhl ke svému synovi. „Vezmi si to a dokonči to.“

Ne.

Hrůza z toho, co mu jeho otec říkal, aby udělal, musela být v Connorově tváři vepsána jasně jako den, protože Sean s vydatným smíchem strčil kladivo přímo do ruky svého syna. Pak dřív, než mohl Connor vůbec odmítnout nebo uhnout z dosahu svého otce, zjistil, že ho sevřel zezadu na krku a přes límec košile ho trochu dusil. Přitom ho hrubě strčil do koupelny, až ho nutil cestou zakopnout o vlastní nohy.

„Ale -“

Když se Connor otočil, aby utekl, Sean zablokoval dveře koupelny. „Nikam nepůjdeš, než tu do odtoku začne téct červená, chlapče.“

Connorovi vyschlo v ústech. „Nemůžu...“

„Můžeš. My všichni můžeme.“ Sean si promnul tvář a tím přitáhl Connorovu pozornost k řadě škrábanců, které měl otec těsně pod svým strništěm. „Pospěš si – jsem zkurveně vyřízený, dneska už jsem se musel v tomhle domě vypořádat s jedním bordelem. Nebudu se zabývat dalším. Jsem si jistý, že uděláš dobrý nepořádek, přesně tak, jak to chci. Možná, že ho ta děvka v přízemí bude muset čistit tak dlouho, až ji budou ruce až příliš bolet, než aby je zvedla, až jí příště řeknu, aby zůstala dole jako děvka, kterou je.“

Connor se nepohnul, jen zíral na svého tátu a snažil se přimět svou šestiletou mysl, aby dohnala a pochopila to, co mu bylo řečeno, a s tím, co měl dělat.

Nepomáhalo to.

Rozhodně to nefungovalo.

Sevřel kladivo u své hrudi ještě pevněji. Jeho váha byla těžká, i když nechápal proč, když už ho dřív držel.

Connora z jeho omámení vytrhlo teprve tiché mňoukání koťat ve vaně. Pohledem zajel doprava a trvalo mu až příliš dlouho, než pochopil tu masu pohybujícího se černého plastového pytle, který viděl. Kočky byly v pytli na odpadky, který byl nahoře zavázaný a položený ve vaně.

Čekaly.

Očividně na něj.

„S matkou jsem ti to usnadnil,“ řekl Sean. „Má zlámané nohy.“

Connor se podíval od kladiva na pohybující se pytel a pak zpátky na tátu. „Nevím, co mám dělat. “

„Prašti je.“

Jako takhle?

V tom pytli?

To by bylo příšerné!

Pokud by věděl, kde byly hlavy, mohlo by to zabrat tři rány, ale bylo pravděpodobnější, že bude potřebovat zatracených padesát ran, a to by bylo mučení. To bylo nespravedlivé - něco takového by takhle nevinným zvířatům, která ani na prvním místě nechápala, proč jim bylo ublíženo, udělalo jen monstrum.

„Nebo,“ protáhl Sean a znovu upoutal Connorovu pozornost, „je můžeš vytáhnout z pytle, kde jsou, a zatímco to budeš dělat, se na ně můžeš dívat. Je to na tobě – zda to uděláš s klidným svědomím, nebo ne; je mi to zkurveně jedno, ale to rozhodování ti trvá už moc dlouho, takže ti asi ukážu, jak začít.“

Connorovi se ten nápad vůbec nelíbil.

Jeho otec by to žádné kočce neusnadnil; v jeho povaze nebyla žádná laskavost ani projevy milosrdenství.

Connor to až příliš dobře věděl.

Ruce se mu třásly, vzadu na jazyku cítil žluč a oči ho pálily zadržovanými slzami. Connor přesto čelil realitě, i když se uvnitř cítil naprosto příšerně. Zabije kočky - udělal by to jen proto, že on byl milosrdný a záleželo mu na nich.

Udělá to rychle. Vytáhl kapesní nůž, ostrý a připravený jako vždy. Kladivo s hlasitou ranou dopadlo na dlážděnou podlahu. Když udělal díru do pytle na odpadky a vytáhl první kočku – černo bílé kotě – oči měl přilepené na sprchu. Byl rychlý - pečlivý.

Nebrečel.

Neřekl jediné slovo.

Snažil se nemyslet.

Cítil větší chlad než kdy dřív.

Jeho otec se celou dobu zasmál.

Červená tekla přímo do odtoku, přesně tak, jak Sean chtěl, a dokonce postříkala zdi a vsákla se i do Connorova oblečení.

Kdo věděl, že něco takového může mít tolik krve?

Kdo to věděl?

• • •

„Declane.“

„Seane.“

Connor nahlédl přes roh do hlavní místnosti, přitom si dával pozor, aby zůstal skrytý pohledu mužů ve velké místnosti. Nevypadalo, že by na tom záleželo – ani jeden z mužů si nevšiml, že je špehoval. I když moc dobře věděl, že to neměl dělat, nemohl si pomoci.

Návštěvy nebyly u jeho otce ničím neobvyklým.

Ale Evelynin otec - Declan - byl naprosto neobvyklý.

„Řekl bych, že je pro mě potěšením mít tě tady, ale...“ Sean se usmál úsměvem, který byl cítit tak chladně, že nemohl být upřímný. „Víš, jak to chodí, Declane.“

Declan přikývl a nic neřekl. Dokonce i když Connorův otec ustoupil o krok zpět a ruce měl natažené tak, jako by nabízel muži, aby vešel do domu dál, Declan se nepohnul o jediný krok. Pohled ani na okamžik nespouštěl ze Seana.

Bylo to, jako by Connorovu otcovi nevěřil.

Ne natolik, aby kolem něj prošel, dostal se do jeho přílišné blízkosti, natož aby se k němu otočil zády.

Connor toho viděl - a slyšel dost - aby věděl, že existovala spousta lidí, kteří si mysleli, že Declan byl nejmocnějším Irem ve státech New Jersey a New York. Mluvili o něm s úctou, někteří s obdivem a další se strachem.

Všichni, až na Connorova tátu.

„Chceš drink?“ zeptal se Sean. „Whisky nebo něco černého? V lednici mám pár pint.“

Declan se stále nepohnul. „Není třeba. Nezůstanu – zdvořilosti dneska nejsou potřeba.“

„Může být, ale já mám žízeň.“

„Já ne,“ řekl Declan pevně.

Ani jeden z nich se nepohnul o jediný centimetr.

Connor si nebyl zcela jistý tím, čeho byl svědkem. Místnost byla cítit jinak - obvykle byl jeho domov tak chladný a ne z nedostatku tepla, ale z jistého nedostatku emocí od lidí, kteří byli v něm. Z očí, které ho sledovaly, se na něj odrážela prázdnota a temnota, ale když viděl ostatní rodiny, věděl, že by to tak být nemělo.

Tohle nebylo stejné.

Čím déle oba muži zůstávali stát jako sochy a hleděli na sebe, odmítali se pohnout o jediný centimetr, jako by tím narůstal větší tlak. Neviditelný tlak, jakási výměna.

„Tak co chceš?“ zeptal se Sean, tón jeho hlasu byl tak ostrý jako vždy. „Protože vím, že ses sem vydal, abys mi nakopal koule, protože jsem se včera neobjevil na setkání. Nebyl jsem tam zkurveně potřeba, Declane. Moje přítomnost je nutná pouze tehdy, když je potřeba někomu ublížit.“

V Declanově čelisti se objevil tik. „Toho jsem si vědom.“

„Tak proč jsi tady?“

„Máš další děvče - mladší, řekli. Mnohem mladší.“

„Ach, znovu ty nesmysly?“ řekl Sean posměšně. „Máš jen velkou hubu, Declane.“

„Získal jsi ji ze stejného místa jako tu poslední, nebo se bavíš na nových trzích?“

„To není tvoje věc.“

„Pokud začne bušit policie na moje dveře nebo na dveře mých mužů, Seane, tak ano.“

Sean se sám pro sebe zasmál a s úsměvem zavrtěl hlavou. „Stejně jako ty ze mě mají z dobrého důvodu zdravý strach. Nedělej si s tím starosti. Nepřinesu ti problémy až na tvůj vlastní práh.“

Declan se trochu narovnal, z tváře se mu ztratila barva. „Nejsem blázen; nehledám problémy, Seane.“

„Tak proč ses obtěžoval sem chodit, když už jsi znal odpověď, kterou jsem ti dal?“

„Kolik jí je?“ zeptal se Declan a přitom ignoroval Seanovu otázku.

„Proč tě to zajímá?“

„Záleží na tom.“

„Skoro před šesti lety, kdy byly tvojí ženě strčeny prášky až do krku, aby se cítila lépe za to, co ona neměla, na tom nezáleželo. Proč teď ano?“

Declan zvedl bradu výš. „Není to samé.“

„Je. Je to přesně to samé.“

„Ukázal ses s ní, prakticky jsi nám ji předhodil. Věděl jsi, že Marie by si ji vzala a nikdy se nezeptala, odkud jsi ji dostal. Věděl jsi, že moje manželka trpěla, a já jsem nemohl ani dovolit, aby ji Marii vzala pryč z domu! Jak jsem měl své ženě něco odmítnout, když viděla tu jedinou věc, kterou chtěla a kterou nemohla mít - nikdy jsme se neptali, Seane.“

„Nikdy jsi neřekl ne, Declane.“

„Kolik jí je?“ zeptal se druhý muž znovu.

„Sakra, proč na tom záleží?“

„Protože jsem se zeptal.“

„Čtrnáct, možná.“

V tom okamžiku zmizel z Declanovy tváře i jakýkoli pozůstatek barvy, který v ní ještě zbyl. Sean se v reakci na to uchechtl, ale jinak nic neřekl.

„Není ani ve věku -“

„Možná ne, ale nakonec bude, a já mám ten proces rád,“ přerušil ho Sean.

„Jednou jsi řekl -“

„Řekl jsem co, Declane?“

„Sleduji zprávy, Seane. Držím krok, stejně jako by to měl dělat každý inteligentní blázen. Vymklo se ti to z ruky, dovolil jsem ti, abys ta hovna uklidnil a zbytek vyřešil, že? Sleduji ty zkurvené zprávy.“

„Možná bys s tím měl přestat,“ zamumlal Sean.

„Už taky nejsi tak opatrný. Ostatní mě upozornili na věci - proč si myslíš, že tady jsem? Myslíš si, že trávím rád čas kdekoli ve tvé přítomnosti?“

„Au, bratře, to bolí.“

Declan se ušklíbl. „Vypadni. Nejsi můj bratr - našel tě v popelnici jako odpad, kterým jsi, Seane, a měl tě tam tehdy nechat.“

Sean se usmál. „Na tom se můžeme shodnout.“

• • •

Connor si nebyl úplně jistý, co přesně ho probudilo, ale když se v posteli převalil na druhý bok, rychle si uvědomil, že na to, aby mu zvonil budík, který ho budil do školy, bylo příliš brzy. Spoléhal na svůj budík, protože jeho otec nevykládal žádné úsilí na to, aby se ujistil, že se dostane do školy včas. Všechna zodpovědnost za to spadala na Connora.

Opravdu mu to nevadilo; školu měl rád.

Odněkud mimo jeho ložnici se ozývalo mumlání, které Connora probralo ještě víc. Jeho zvědavost v něm vyvolávala jeho lepší já, i když věděl, že špehování mu v poslední době nic dobrého nepřineslo. I tak poslouchal hlasy a popadl svetr, aby si ho natáhl přes fleecové  pyžamo, protože to vypadalo, že v domě byl větší chlad než obvykle.

Bosýma nohama tiše sešel dolů po schodek a nakoukl za roh. Tam, u hlavních dveří stál jeho otec, vysoký, hrůzu nahánějící a chladný jako vždy. Těsně za místem, kde stál Sean, venku v zimě, na zamrzlých schodech, byl policista oblečený v plné uniformě.

Není divu, že v domě byl zima.

Otevřenými dveřmi foukal dovnitř vítr a naplňoval dům obvyklou vůní zimy, studeným vzduchem, a... něčím jiným.

Connor začichal a snažil se přijít na to, kde už tuhle podivnou, opojnou vůni cítil dřív. Měl to přímo na špičce jazyka - vzpomínka, která chtěla ven, ale jeho pozornost si vyžadovalo něco jiného.

Hovor, který se odehrával na prahu jejich dveří.

„Dům byl zničen během několika minut – když se tam dostal oddíl, už toho nebylo moc co zachraňovat,“ vysvětloval důstojník.

Sean rukou svíral dveře, jako by uvažoval o tom, že je zabouchne.

„Nešťastné.“

„Říkáte mi, že jste nic neslyšel, pane O'Neile? Žádnou ze sirén, nic?“

„Bydlím o blok dál. Dělí nás spousta stromů dost velkých na to, že si mezi nimi děti udělaly cestičky. Ne, nic jsem neslyšel.“

Důstojník přikývl. „Jste jediným známým členem rodiny.“

„Náš otec zemřel před deseti lety.“

„Upřímnou soustrast.“ Sean nevypadal, že by ho to nějak zajímalo, takže důstojník pokračoval dál. „Identifikace nebude potřeba, ale máme další otázku.“

„Jakou?“ zeptal se Sean.

„Část domu, která nebyla úplně zničena – byly tam ložnice. Pochopili jsme, že manželka vašeho bratra zemřela -“

„Skoro před pěti lety. Rakovina vaječníků, která byla chybně diagnostikována. Co to má co dělat s tím, co se stalo v noci?“

„Nemáme žádné záznamy o tom, že by ten pár měl děti – žádná narození, žádné školní záznamy. Žádné záznamy o návštěvách rodinného lékaře, o kterém víme, že ho váš bratr navštěvoval.“

Teď už nevypadal Connorův otec tak bezvýrazně a chladně jako předtím. Teď svíral dveře takovou zatracenou silou, až měl klouby u prstů díky tlaku celé bílé.

„V tom domě je ložnice,“ řekl důstojník a díval se Seanovi přímo do tváře, „a i když něco bylo zničeno, zbylo toho víc než dost, aby muži rozeznali hračky, šaty, růžové přikrývky, plyšová zvířátka a dokonce i nějaké dětské laky na nehty, které byly ukryté pod ohořelým polštářem.“

Ohořelý.

Jakmile Connor to slovo uslyšel, znovu začichal.

Bylo tam...

Ta vzpomínka...

Síra a spálené dřevo, které bylo cítit pokaždé, když přiložil hlavičku sirky k hrubé straně lepenkové krabice. Jedno odpoledne, když venku pršelo, našel v zásuvce napůl prázdnou krabičku sirek. Těch sirek zapálil tolik, až byl celý jeho pokoj cítit kouřem, popelem a spáleným dřevem.

„Můj bratr a já -“ začal Sean, jen aby ho policista zvednutou rukou zarazil.

„V současnosti máme větší problém, pane O'Neile. Bylo nalezeno jen jedno tělo.“

Connor tu vzpomínku nechal být. Místo toho musel poslouchat. Nějak věděl, že to bylo důležité a pravděpodobně to bude bolet, ale potřeboval to slyšet.

„Víme, že v tom domě bylo dítě - dívka - ale teď tam není,“ řekl důstojník. „Sousedé to potvrdili. Evelyn, tak říkali, že se jmenuje. Tu usedlost příliš často neopouštěla, takže předpokládali, že byla vychovávaná chůvou, která každý den přicházela a odcházela. Někteří také hlásili, že viděli tu holčičku hrát si s vaším synem.“

Connor ztuhl, hluboko ve střevech se mu začala vzpínat jeho přirozená touha utéct.

„Celý dům je srovnán se zemí. Sám jste to řekl,“ odpověděl Sean.

„Ne celý. Skoro.“

„To je to samé. Nemůžu vám nijak pomoci, ale pokud v tom domě byla dívka, kdo říká, že tam stále není, někde pod troskami?“

„Měla by spát v posteli,“ řekl důstojník.

Sean pokrčil rameny. „Děti dělají divné věci.“

„Obzvláště děti, které neexistují.“ Důstojník se usmál, ale už to nevypadalo tak přátelsky.

„Váš bratr zemřel na ránu po tupém úderu, pane O'Neile, a když byl nalezený, byl zatraceně blízko hlavních dveří. Byly nalezeny důkazy o urychlovači hoření. Není tam nic, co by navenek ukazovalo na náhodný požár. Co se týče mafie tady v Jersey, jsme si dobře vědomi toho, co vaše rodina ovládá.“

Nevypadalo to, že by Sean té informaci věnoval nějakou pozornost. „Ani ohledně toho nemám co říct.“

„To se vsadím, že ne.“

„Hned teď vypadněte z mých schodů.“ Sean ustoupil zpět a přitom už zavíral dveře.

„Vrátíme se, abychom si promluvili znovu,“ řekl důstojník, i když byl jeho hlas už tlumený.

Sean dveře zavřel a přitom si sám pro sebe mumlal. „Měl jsem zůstat v zkurvený posteli.“