PP - 2. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Morian Reykill si povzdechla, když se opatrně dotkla rostliny, kterou právě přesazovala. Pohledem přelétla atrium, které si nechala zřídit v naději, že zde najde přece jen trochu klidu. S úsměvem zavrtěla hlavou. Bylo směšné, že se cítila tak sama. Její život by byl naprosto naplněný, když prostě akceptovala, že už dostala všechno. Všech jejích pět synů našlo své pravé družky. Ještě tu bylo pár věcí, které bylo zapotřebí vyřešit, ale oni si svou cestu najdou. Možná jim bude muset trošku pomoci. Krásná stvoření, se kterými se vrátili, byla naprosto odlišná od všeho, co kdy viděla… a velmi tvrdohlavá.

Když se malý květ krátce otevřel, aby se vzápětí opět rychle zavřel, jakoby ho přemístění do nového domova naštvalo, zachichotala se. Družky jejích synů se této malé květince dost podobaly. I ony nevěděly, jestli tu chtěly být. Časem roztáhnou své kořeny a v tomto pro ně zvláštním novém světě najdou své místo. Za poslední měsíce se toho stalo tolik. Morian zavřela oči, když ji při vzpomínce na jejího druha píchlo u srdce. Že ho zavraždil jeho vlastní bratr, jí doslova zdrtilo. Vždy byla vděčná, že byla provdána, za Jala.

Byl to dobromyslný, přívětivý a inteligentní muž, který si dobyl její srdce svou něžností. Byl vůči ní vždy trpělivý a nejdřív ji chtěl poznat, než se dali dohromady. Jeho drak jí toleroval, protože byla kněžkou Symbiotického hnízda.

Jeho symbiont ji akceptoval ze stejného důvodu, ale ti dva k ní necítili tu samou žhavou vášeň jako muž. Věděla, že nebyla Jalovou pravou družkou a dokonce byla smířená s tím, že by ustoupila a milovala ho z dálky, pokud by někdy svou pravou družka našel. Ale žádnou jinou ženu, kterou by akceptovaly všechny tři části, tvořící jejího muže, nepotkal. Opravdu vypadal, že je s ní šťastný, i přes hlad, o kterém věděla, že hořel hluboko v něm. V tom týdnu, když Jalo, zemřel, přišel Raffvin s nápadem, že si půjdou zalovit. Podle zpráv to byla nehoda. Jeho drak byl při náhlém sesuvu půdy zasypán. Raffvin údajně také zahynul, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Morian teď věděla, proč. Zabil svého bratra a její syny se také pokusil zabít. Svou smrt pouze předstíral.

Když Morian pomyslela na to, že málem ztratila další členy své rodiny, roztřásly se jí ruce. Nevěřila, že by takovou ztrátu zvládla snést ještě jednou. Když Zoran zmizel, byla úplně zničená. Jeho návrat byl požehnáním, protože se vrátil se ženou, kterou akceptoval jak jeho drak, tak i jeho symbiont. Na Valdieru moc žen nebylo. Těch pár, které byly ve správném věku, už měly své druhy.

Bohužel se rodilo jen velmi málo žen. Vědci věřili, že důvodem byla kombinace dominantních osobností mužů a potřeba válečníků během Velké války. Ale i když od Velké války mezi Sarafiny, Kurizany a Valdiery uběhlo více než sto let, žen se stále rodilo moc málo. Nedostatek žen pro dospělé muže začínal být pomalu problém. Mnoho valdierských bojovníků si hledalo družky mezi Sarafiny a Kurizany. Největším problémem bylo najít ženu, kterou akceptovaly všechny tři části valdierského muže. Když měl štěstí, našel ženu, kterou aspoň tolerovaly. Časem ale hlad draka a nespokojenost symbionta pár rozdělil, pokud si nedali pozor. V nejhorším případě jeden nebo dvě části ženu neakceptovaly a pokusily se ji zabít. Morian byla vděčná, že její synové ten problém už nemají. Nyní se jen museli naučit pochopit a akceptovat, že jsou jejich ženy silné osobnosti.

Morian obdivovala silné osobnosti. Ona sama se díky svému tvrdohlavému postoji dostala často do potíží. Jalo, to toleroval, ale jako mladá dívka byla často potrestaná, protože dělala věci, které se pro ženu nehodily. Jako kněžka Hnízda a královská matka dračích lordů měla víc volnosti než ostatní ženy na Valdieru. Většina žen byla svými druhy přísně střežena a nemohly jednoduše cestovat samy, tak jako ona, když už neměla žádného druha.

„Morian“, ozval se od vchodu do atria Abbyin hlas.

Když Morian pomyslela na svou novou krásnou a klidnou dceru, usmála se. Abby byla pravá družka Zorana, jejího nejstaršího syna. V její jemnosti a klidné povaze byla určitá síla a už dokázala, že nebyla žádná jemná květinka, která se někde schovávala.

Uslyšela dětský smích a rychle si umyla ruce. Abby před nedávnem přivedla na svět malého chlapce. Její první vnouče. Cara, Trelonova družka, krátce na to porodila dvojčata. První holčičky, které byly za posledních několik století narozeny v královské rodině, a už bylo poznat, že jednou budou stejné jako jejich matka. Bylo jim teprve pár měsíců a už se snažily všem uniknout.

„Abby“, zavolala na ni Morian vesele a natáhla ruce ke svému vnoučeti, který radostně vykvikl, když ji uviděl. „Jak se daří mému nádhernému chlapečkovi?“, zabrumlala Morian tiše.

„Och, jemu se daří výborně“, odpověděla Abby s unaveným povzdechnutím. „U tvého nejstaršího syna si tím tak jistá nejsem. Dožene mě k šílenství!“

Morian se zachichotala a maličký zabrblal s bublinou u úst. „Co provedl tentokrát?“

Abby se posadila na lavičku vedle fontány. Zastrčila si pramen svých tmavě hnědých vlasů za ucho a uvolnila se. Když sledovala, jak se její syn snaží vytahat Morian vlasy z copu, usmívala se. Proto také nosila vlasy rozpuštěné. Zohar ječel pokaždé, když si je vyčesala nahoru a on na ně nedosáhl. Zoran trval na tom, aby je nosila rozpuštěné, a jeho syn se jich mohl dotýkat, kdykoliv chtěl.

„Tak za prvé: Nenechá mě, abych si vyčesala vlasy nahoru. Když to udělám, znovu mi je rozpustí, protože říká, že Zohar to nemá rád. Jednou jsem mu dokonce pohrozila, že si je ustřihnu, ale on…“ Abby zrudla, když si vzpomněla, čím jí Zoran vyhrožoval, jestli na to jen pomyslí, že by si ostříhala vlasy.

Morian se leskly oči pobavením, když Abby poslouchala. „Jeho otec byl taky takový. Jednou jsem si chtěla ostříhat vlasy. Dokonce už jsem měla v ruce nůžky, když vešel do místnosti a přistihl mě“, smála se Morian a tvář jí také lehce zrůžověla. „Na tři dny mě přivázal k posteli.“

„Tři dny?“, zalapala po dechu Abby nevěřícně. „Co jsi udělala?“

„Tak jsem si to užívala, že jsem nejméně jednou do měsíce vyhrožovala, že si vlasy ostříhám, dokud…“ Morian zmlkla a její oči posmutněly. „Dokud nebyl zavražděn.“

Abby vstala a došla k Morian, která seděla se Zoharem na okraji fontány. „Je mi to tak líto, Morian“, řekla Abby a položila Morian ruku na rameno. Morian vzhlédla a zatřepala hlavou. „Už je to tolik let, ale stále se mi po něm stýská. Byl to dobrý druh. Stýská se mi po našich rozhovorech“, dodala tiše. Poté znovu zatřepala hlavou a usmála se. „Takže, jak se ti podařilo uniknout, aniž by si toho Zoran všiml?“

„Všiml si toho“, ozval se hluboký hlas od cesty vedoucí k fontáně.

Abby protočila oči a posadila se vedle Morian. „Ahoj, miláčku.“

„Neopovažuj se mi říkat miláčku“, zavrčel, zatímco se k nim blížil. „Myslím, že jsem ti jasně řekl, že máš zůstat v našich pokojích. Musíš odpočívat. Zohar tě včera v noci určitě několikrát vzbudil“, řekl a vytáhl Abby nahoru, aby ji mohl obejmout.

Abby položila hlavu Zoranovi na prsa a užívala si jeho teplou pokožku na tváři. „To nebyl jediný“, zamumlala.

Tentokrát se Zoran trochu začervenal. „No, jo, no, když jsi hrozně krásně voněla“, zašeptal a vrhl pohled na svou matku, která je sledovala se zdviženým obočím. „No jo, voněla. To mléko, které produkuje pro Zohara…“, dodal na svou omluvu.

Abby zasténala, aby ho přiměla zmlknout, zatímco schovávala na jeho hrudi rudý obličej. „To je víc, než tvá matka potřebuje vědět“, povzdechla si.

„Ano, jistě“, zachichotala se Morian. „Ale jak jsem říkala před chvílí, je stejný jako jeho otec.“

Zoran sklapl ústa, ale předtím je otevřel a zase sklapl. Zatřepal hlavou. „Dost. Je načase, abychom se vrátili zpátky do svých pokojů. Pojď ke mě, malý válečníku. Uložíme tě, aby sis mohl dát šlofíka. Myslím, že tvá dola si také potřebuje dát šlofíka.“

Když Zohar vrhl na svého otce nejdřív naštvaný, pak zamračený pohled a pak, když mu Zoran vypletl prstíky z Morianina copu, hlasitě zaječel, musela se Morian smát. Zoran přimhouřil oči a vrhl na Abby zoufalý pohled. Ta se zdviženým obočím natáhla ruce, a zatímco kroutila hlavou, přitiskla si Zorana do náruče. Sotva jeho malé prstíky sevřely dlouhý tmavý pramen vlasů, zavýskl a uklidnil se. S povzdechem si zabořil tvářičku do jejích vlasů.

„Proto si nikdy nesmíš vlasy ostříhat“, trval na svém tvrdošíjně Zoran. „Nemám to rád, když křičí. Bolí mě pak uši.“

Když Abby se Zoranem odcházeli a diskutovali o tom, že se musí Zohar naučit, že nebude vždycky po jeho, jen aby neplakal, Morian se musela smát. Vzpomněla si, že s Jalem měla velmi podobné diskuze. Doufala, že bude mít Abby větší štěstí než ona. Jalo, své syny miloval a Morian věděla, že se dostali do více potíží, než bylo pro ně dobré jen proto, že měli svého otce omotaného kolem prstu. Otočila se na chladném kameni a pohledem přelétla po atriu, který jí sloužil jako oáza klidu. Ponořila prsty do čisté vody a nepřítomně si s ní pohrávala, dokud ticho nedosáhlo bodu, když už nebylo uklidňující, ale spíš ji dusilo. Sledovala vlnky, které na vodě způsobila. A uvědomila si, že její život je stejný jako ta zčeřená voda.

„Co to jen se mnou je?“, zašeptala si sama pro sebe. „Proč jsem tak neklidná? Proč ten hlad ve mě stále zesiluje?“ Když z levé strany bazénku zaslechla šustění, otočila se. Ze tmy vystoupila velká zlatá postava. Jalův symbiont se stal po jeho smrti jejím neustálým průvodcem.

Udivilo ji, když ji po Jalově smrti odmítl opustit a vrátit se zpátky do hnízda. Dokonce ho dovedla ke hnízdu osobně. Když se Jalův symbiont znovu vynořil z Řeky bohů, spojil se s jejími menšími symbionty, aby ještě víc zesílil; a to jak co se týkalo spojení s její esencí, tak jejího draka. To předtím nikdy nedokázal. Od té doby se od ní nehnul.

„Co se děje?“, zeptala se Morian udiveně, protože po těle se mu mihotaly všechny barvy spektra. „Také to cítíš, že ano? Jakoby se mělo brzy něco stát“, pronesla a znovu se rozhlédla. Zavřela oči a hledala ve svém nitru původce toho pocitu.

Druh, náš druh je na cestě. Poprvé po dlouhé době se dračice v jejím nitru pohnula. Cítím ho.

Morian šokovaně vytřeštila oči. Vytáhla z vody chvějící se ruku. Ani necítila, že má prsty mokré, když si z tváře odhrnula černý pramen vlasů, se kterým si Zohar hrál.

Druh, vyrazila ze sebe. To je nemožné. Nemám žádného druha. Jalo je pryč.

Ne Jalo, zavrčela její dračice, zvedla hlavu a natáhla ji směrem k průhledné skleněné kopuli. Náš pravý druh je na cestě. Přišel, aby nás ochránil.

Ne, prohlásila Morian pevným hlasem. Nevpustím do svého srdce znovu nějakého muže. Nebudu znovu riskovat, že ho ztratím. A ty mě poslechneš!, rozkázala, když cítila, jak si její dračice odfrkla. Když se dračice pouze ostentativně otočila a znovu si se spokojeným odfouknutím lehla, Morian prudce vstala. Ta zatracená věc ji nebude poslouchat, tím si byla jistá. Její dračice ji mnohokrát dostala do potíží, když byla mladší. Když se seznámila s Jalem a přivedla na svět své syny, trochu se zklidnila, ale i Morian cítila ten pocit očekávání, což vždy znamenalo PROBLÉMY.

„Víš, kolik mě stálo sil, abych se udržela pohromadě“, zasyčela hlasitě. „Opovaž se mě ignorovat, ty problematická, okřídlená potvoro. Chlapci neví nic o potížích, do kterých jsi mě pravidelně dostávala. A já nemám v úmyslu jim to vyprávět“, dodala. „Seber se!“

Když uviděla obrázky, které jí poslal zlatý symbiont, vykulila oči. „Och! Ty taky?“, zanadávala a zaklonila hlavu. Z vlasů se jí uvolnila spona a ty se jí rozlily po zádech.

„Vrrrr!“, zavrčela a sklonila se, aby sponu zvedla. Ukáže své dračici a Jalovu symbiontovi, že už není ta dívka z dřívějška. Byla dospělá. Byla kněžkou Symbiotického hnízda. Byla příliš stará na to, aby byla družkou kohokoliv! Ne! Při prvním náznaku, že dračice projevila o někoho zájem, si bude udržovat odstup. Každému muži, na kterého její dračice pohlédne, dá najevo, že je nad takové pocity povznesena. Ona… Morian shlédla na své chvějící se ruce a stiskla drahokamy posetou sponu.

Prosím, obrátila se tiše na své Bohy. Už nechci být znovu zraněná.