TMSM - 16. kapitola

Překlad: Carolyn
Kor.: Evudar, Jířa

Martha! Její úzkost ho v mžiku přivedla z klidného spánku do bojové pohotovosti. Popadl meč z postele, jediným plynulým pohybem si ho připnul a vyrazil ze dveří.

Mohl se vydat po její stopě přes půl světa. Takhle blízko ho to táhlo silněji než jakýkoli příliv. Teď ho potřebovala.

A on tam nebyl.

S vyceněnými zuby a mečem se vrhl přes nízkou zábranu s nápisem Pouze pro zaměstnance. V dlouhé nízké budově před ním se rozsvěcovala světla, z oken vystrkovali hlavy ospalí zaměstnanci, aby zjistili, co se děje.

„Ne, to nepočká!“ Martha stála před ubikacemi pro personál, navzdory pozdní hodině plně oblečená. „Musím jít!“

Zdálo se, že se hádá s elegantní rusovlasou ženou, v níž matně poznal přes svůj krvavý vztek Scarlet, ředitelku letoviska. Její vůně byla zvláštní, stále se měnící, neuchopitelná, ale přesto silná. Netušil, co je to za bytost.

Bylo mu to jedno. Roztrhal by kohokoliv, kdo by ohrožoval jeho družku.

„Martho!“ zařval.

„Finne!“ Otočila se a vrhla se na něj. „Musím odejít, hned teď!“

„Pak tedy odcházíme.“ Přitáhl si ji k sobě, meč pozvednutý a připravený. „A zabiju každého, kdo se nám postaví do cesty.“

Scarlet si pod nosem netrpělivě odfrkla. „Odlož tu věc, než se někomu něco stane. Jak jsem říkala, paní Hernandezová, další letadlo má na ostrov přiletět až v sobotu. Rychleji se pryč nedostanete.“

„Nemůžu čekat do soboty. Musím se dostat domů!“

„Martho, co se děje?“ Ještě nesklopil čepel.

„Jde o Roddieho, mého nejmladšího syna. Ztratil se. Nita mi volala a volala, je šílená strachy. Naposledy ho viděli na území chřestýšů a polovina smečky se hlásí do války a ona neví, jak to urovnat…“ Zhluboka se nadechla a čelist se jí znovu ustálila do pevné linie, kterou tak dobře znal. „Musím jít,“ zopakovala už klidněji. „Scarlet, prosím tě, musíš to nějak zařídit.“

„Možná něco odjíždí z pevniny.“ Ředitelka letoviska vytáhla mobil a zamračila se na displej. „Ano, za čtyři hodiny odlétá letadlo. Bastiane?“

Z přihlížející skupinky personálu vystoupil muž s nezaměnitelným kouřově-kovovým pachem dračího měniče. „Můžu s ní tam přiletět včas. Budeme ale muset brzy odletět.“

„Travisi, Brecku, běžte pomoct sbalit kufry paní Hernandezové,“ nařídila Scarlet. „Paní Hernandezová, hned vám zarezervuji letenku.“

„Dvě letenky.“

Všechny oči se k němu obrátily.

„Myslím, že letištní ochranka by mohla mít námitky proti meči,“ zašeptal Tex odněkud z davu. „I když bych rád viděl, jak se mu ho snaží sebrat.“

Ignoroval šepot a soustředil se jen na Marthu. „Jdu s tebou.“

Na vteřinu se mu zdálo, že v jejích očích zahlédl záblesk úlevy – ale pak ho odstrčila. „Ne, tohle je moje smečka. Moje zodpovědnost.“

„A ty jsi moje družka. Jdu s tebou.“

„To nemůžeš, Finne!“ Ustoupila o krok a zvedla obě ruce, jako by mu chtěla zabránit, aby ji následoval. „Vždyť o tobě ani nevědí! Jak bych jim proboha vysvětlila, proč se žralok zajímá o kojotí záležitosti?“

„Mohla bys jim třeba říct pravdu.“ Okamžité, lehké zavrtění její hlavy ho řízlo do srdce, ale stejně trval na svém. „Že jsem tvůj druh.“

„To nemůžu! Ne teď, ne po tomhle!“ Její tvář se zkroutila, ústa se jí chvěla. „Celý den mi volala a volala, Finne, a já tu nebyla!“

Její slova mu vzala jeho vlastní, tak jistě, jako by mu podřízla hrdlo.

Nebyla tu pro svou smečku… protože byla na Atlantidě.

S ním.

„Nikdy jsem je neměla opouštět,“ zašeptala a po tváři se jí rozlily slzy. „Tohle nemůžu udělat. Je mi to líto, Finne. Je mi to moc, moc líto.“

Odvrátila se. A on nemohl dělat nic jiného, než se dívat, jak odchází.