PP - 1. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Současnost:

Paul přejel prsty po stopách ohně. Za posledních šest měsíců už tu byl tucetkrát. A nevzdá to. On byl ten, kdo našel chatu, osm kilometrů za místem, kde končila cesta. A jako první našel čtyři mrtvoly, které tam byly zahrabané. Při té vzpomínce se mu stáhl žaludek. Když se u něj Trisha neobjevila, jak slíbila, zavolal jí. Pokud mohla, vždy mu na volání odpověděla. Pokud jeden druhého nezastihli, zavolali si zpátky hned, jakmile to bylo možné bez ohledu na to, jestli byl den či noc. O dva dny později obdržel telefonát od policie státu Kalifornie. Trisha a pár dalších žen se pohřešovalo. Nevrátila se ze svého letu pro Boswell International. Testovací letadlo ještě stále stálo na letišti v Shelby, Kalifornii.

Jel celou noc, aby se tam dostal. Na nových bezpečnostních kamerách bylo vidět, co se na slabě osvětleném parkovišti stalo. Místní šerif Abby Tanner, umělkyni, kterou Trisha a její kamarádky dopravily zpátky z New Yorku, unesl.

Když FBI a kalifornská policie zjistila, že je do toho zapleten jeden z nich, zahájili vyšetřování. Paul okamžitě kontaktoval pár svých známých. Na základě jeho zkušeností coby stopaře v divočině dostal povolení zúčastnit se hledání. Až po třech dnech našli pick-upy Abby a šerifa. Motorka Carmen Walker, která byla pro Paula jako dcera, ležela za nimi a tmavé stopy po brzdách byly důkazem toho, jak prudce musela Carmen motorku zastavit. Během těchto tří dnů se Paul dozvěděl o šerifovi Clay Thomasovi věci, při kterých mu ztuhla krev v žilách.

Thomas byl z námořnictva propuštěn kvůli podezření, že mimo základnu, která byla umístěna na Středním Východě, zabíjel ženy. Nebyly žádné důkazy, protože těla žen se nikdy nenašla. Paul využil pár dalších laskavostí, a nakonec se mu podařilo sestavit děsivý profil muže, který si užíval mučení ostatních, především žen. Všechny rodiny, které byly vyslýchány, potvrdily, že Thomas jejich ženy, sestry nebo dcery pronásledoval. Nahlásili to místním úřadům, ale nikdy to k ničemu nevedlo. Ani když jejich milovaní za podivných okolností zmizeli. Thomas měl vždycky alibi a dával si pozor, aby ho při opuštění základny nikdo neviděl.

Poté, co Paul našel chatu, došlo mu, že má co dělat se sériovým vrahem. V chatě se nacházely všelijaké nástroje ke způsobení maximálního utrpení. Mezi dřevěnými prkny byla i zaschlá krev.

Když do oblasti přijeli vyšetřovatelé, Paul už oběhl chatu dozadu. Musel si oblast „prohlédnout“, než všichni ti „experti“ zničí důkazy. Své hledání neustále rozšiřoval, až našel první hrob. A pak další tři.

S každým tělem, které našel, jedna jeho část zemřela. Mučila ho představa, že Trisha, Ariel nebo Carmen bude jedna z těch znetvořených žen. Celé dva měsíce trvalo, než výsledky ukázaly, že to není ani jedna z nich. Od té doby jednou měsíčně jel do Shelby a zpátky na svůj ranč do Wyomingu, aby oblast prohledal, jestli nenajde další důkazy.

Nyní tu stál a prohlížel si stopy na stromech, pocházející od ohně. Vyšetřování hasičů k ničemu nevedlo. Nenašli žádné stopy po chemických látkách a nedokázali si vysvětlit, co mohlo způsobit oheň, který byl tak žhavý, že mohl spálit malou oblast na popel, aniž by přeskočil na něco jiného. Stopy byly velmi precizní, jakoby byly cílené z extrémně žhavého zdroje. Ukázal fotky škod armádním expertům, ale ani ti si nevěděli rady. Ve zprávě stálo, že nic na Zemi není dostatečně horké, aby to způsobilo takové škody a nepřeskočilo na okolní les.

Paul vstal a zkoumal místo, kde jeden mladý vyšetřovatel objevil maličkou hromádku popela. Analýza ukázala, že se jedná o lidské pozůstatky, ale ani při zpopelnění nezůstane tak jemný popel. Vytáhl z kapsy malý složený kapesník. Otevřel ho a prohlížel si stříbrnou šupinu velkou asi jako jednodolarovka. Našel ji poblíž místa, kde byl nalezen ten popel. Byla tmavě rudá na okrajích s nádechem tmavě zelené a zlaté. Nechal ji analyzovat na univerzitě ve Wyomingu. Hugh Little byl starý přítel ze školy a pracoval v oddělení biologického výzkumu. Když si vzpomněl na Hughův noční telefonát, otřásl se.

„Hej, Paule“, pronesl Hugh rozrušeně. „Já, no, poslyš, musíš mi zavolat hned, jak se vrátíš. Jde o tu šupinu, co jsi mi poslal. Opravdu si s tebou musím o ní promluvit.“ Hugh byl tak rozrušený, že Paul nasedl do auta a vyrazil do čtyři sta kilometrů vzdáleného kampusu, kde Hugh pracoval. Hugh ho pozdravil s nadšením, na které nebyl u toho jinak vážného muže zvyklý. Dotáhl Paula do své laboratoře a vysvětlil mu své poznatky. Paul mu pozorně naslouchal, ale víc ho upoutaly obrázky.

„Šupina pochází z nějaké živé bytosti. O tom nemůže být pochyb. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký ještěr, ale teď už tomu nevěřím. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Není to jen chemické složení šupiny nebo velikost. Podívej se na tu šupinu pod mikroskopem“, vyzval ho Hugh.

Paul sledoval, jak se obraz šupiny zaostřuje a objevuje se na ní vzor. Na okrajích se nacházela dokonale vykrojená tenká zlatá linka, protkaná tmavě zelenými linkami. Rudá zářila a barva se jakoby mihotala, takže to připomínalo plamínek. Uprostřed šupiny byl symbol podobný šípu. Paul si obraz přitáhl blíž a pozorně si vzor prohlížel.

„Je to opravdové?“, zeptal se Hugha zamyšleně.

„Och, ano, je to pravé. Vidíš ty vířící barvy? Snažil jsem se odebrat malý vzorek. Zničil všechny jehly, které jsem použil. Když jsem se snažil šupinu proříznout, nůž se roztavil“, pokračoval Hugh. „Nevím, odkud to máš, ale jedno ti řeknu, něco takového jsem na Zemi nikdy neviděl.“

Paula otřásl chlad, když hleděl na vířící rudou barvu. To už bylo potřetí, co to někdo vyslovil. Šupinu Hughovi, který chtěl na ní provádět další pokusy, i přes protest zase vzal. Vysvětlil mu, že je jí zapotřebí pro vyšetřování a poté, až Trishu najde, tak mu ji možná znovu pošle. Ale teď ji bude potřebovat.

Paul vzhlédl k zamračenému nebi. Brzy bude pršet. To mohl cítit. Když se vracel zpátky ke svému autu, znovu se ještě jednou bezmyšlenkovitě otočil a až poté vklouzl na sedadlo řidiče. Než odjede domů, bude muset navštívit ještě někoho. Dozvěděl se to jméno teprve před pár dny. Nikdo z vyšetřovatelů nepovažoval starou ženu, která se přátelila s tou umělkyni, za dostatečně důležitou, aby ji vyslechl. Paul se natáhl po složce, ležící na palubovce, aby se podíval na adresu. Edna Grey, šedesát šest let, přítelkyně rodiny Abby Tanner. Grey znala Abbyiny prarodiče, kteří ji vychovávali. Pracovala s nimi v zábavním průmyslu, než odešla do důchodu. Jak mu prozradilo pár kontaktů, dávala Abby často pozor na její zvířata, když paní Grey odjela na návštěvu svých dětí. Paul položil složku na vedlejší sedadlo a nastartoval. Zařadil zpátečku a otočil auto, aby mohl najet na cestu vedoucí z hory. Když zabočil na dálnici, spustil stěrače, protože začalo pršet. Doufal, že mu tahle Edna poskytne pár informací, které by mu pomohly. Pomalu mu docházely nápady. Poškrábal se na hrudi nad srdcem. Věděl, že je jeho maličká naživu. Cítil to. Nebylo to takové, jako tenkrát, když zemřela Evelyn. Tenkrát věděl, že je mrtvá. Cítil v srdci prázdnotu. Věděl, že se něco stalo dřív, než obdržel zprávu od své matky, která byla u nich na návštěvě, když se Evelyn zhroutila.

Ne, Trisha byla ještě naživu. Cítil, že ho volá. Bylo to skoro stejné jako ten druhý pocit, který poslední dobou měl. Že se jeho život brzy změní. Byl neklidný, jakoby nějak věděl, že se ta prázdnota, kterou cítil už tak dlouho, brzy zaplní.

Paul stiskl blinkr a zpomalil, když zabočoval na štěrkovou cestu. Skrz přední sklo, které bylo díky dešti celé mokré, uviděl na konci vjezdu vysoký dvouposchoďový dům. Velká veranda lákala příchozí k odpočinku.

Zastavil před schody a vypnul motor. Poté otevřel dveře a stáhl svůj velký texaský klobouk hlouběji do čela, aby si ochránil obličej před chladným deštěm. Schody na verandu vzal po dvou. Na druhé straně dveří se ozvalo tiché štěkání. Ještě než mohl zvednout ruku a zaklepat, dveře se otevřely a objevila se dobrosrdečná tvář šedesátileté ženy. Dlouhé tmavě šedé vlasy měla spletené do copu, přehozeného přes záda. Oblečená byla do sepraných džín s modrou košilí na knoflíky. Nejdřív nic neříkala, ale poté se usmála a otevřela dveře. Vedle ní stál velký zlatý retrívr. V tlamě měl zelený tenisák a mával ocasem.

„Paní Grey, jmenuji se Paul Grove“, představil se Paul, sundal si klobouk a nervózně ho žmoulal v rukách. „Má dcera je Trisha Grove. Pilotovala to letadlo, které přivezlo zpátky vaši kamarádku Abby Tanner.“

Edna přikývla a její oči se naplnily slzami. „Pojďte dál. Počítala jsem s tím, že někdo přijde.“

Paul s respektem sklonil hlavu a vstoupil tiše do domu. Rozhlédl se a jeho oči si pomalu zvykaly na slabé vnitřní osvětlení. Na jedné stěně visely fotky známých zpěváků a herců a mezi nimi fotografie Edniny rodiny. Poté padl jeho pohled na vitrínu s cenami.

„Pojďte“, řekla Edna a pokračovala do zadní části domu.

Paul zvedl oči po schodišti nahoru a všiml si ošlapaného, ale lesklého dřeva na schodech. Než prošel okolo, prohlédl si zbytek místnosti. Následoval Ednu do světlé, velmi moderní kuchyně. Velká okna v zadní části vpouštěly dovnitř hodně denního světla. Edna ho přivolala k sobě k opotřebovanému bílému stolu vedle okna a dala vařit vodu.

„Budu vám vyprávět jeden příběh, Paule Grove. Pravděpodobně mě budete považovat za senilní starou ženskou, co žije ve světě fantazie, ale to nejsem“, řekla Edna a věnovala Paulovi pevný, ale uklidňující úsměv. „Jestli mi budete věřit nebo ne, to bude na vás. Mohu vám říct jen to, co vím, a co se domnívám.“

„Je má dcera naživu?“, zeptal se Paul hlubokým chraplavým hlasem.

Edna se usmála, když začala voda vařit a spíše než na Paula, se dívala na páru, vycházející z konvice. „Nechte mě vyprávět můj příběh a pak se vás zeptám já.“

Edna nalila vařící vodu do dvou hrnků. Poté se natáhla, otevřela skříňku a vytáhla dva sáčky čaje, které vhodila do vody. Hrnky postavila na dva talířky a odnesla je ke stolu, kde jeden položila před Paula a ten druhý naproti, kde se posadila. Do kuchyně vběhl zlatý retrívr a lehl si jí k nohám. Balonek upustil mezi své přední tlapy a s tichým zakňučením si na něj položil bradu.

„Bo se stýská po Abby“, pronesla Edna, foukla do horkého čaje a opatrně usrkla. „Mě taky, ale je na lepším místě. Aspoň si to myslím, že je.“

„Kde myslíte, že je?“, zeptal se Paul, držel hrnek oběma rukama, ale zatím se voňavého čaje nenapil.

Edna si povzdechla. Poté pohlédla na Paula jasnýma inteligentníma očima. „Před šesti měsíci jsem svého psa Bo a oslici Glorii dovedla k Abbyině chatě v horách. Abby tu chatu zdědila po svých prarodičích. Narodila se tam a vyrostla a neměla v úmyslu z ní někdy odejít“, vysvětlovala Edna. Krátce se odmlčela, aby si dala další lok čaje.

Paul nic neříkal. Čekal na to, až bude Edna pokračovat. Věřil, že pokud si počká dostatečně dlouho, dozví se víc, než kdyby ji popoháněl.

Edna přikývla a usmála se na Paula. „Abby by vás měla ráda. Jste trpělivý muž, Paule Grove. Abby pracovala na jednom velmi náročném uměleckém díle ze skla pro Boswellovy. Vaše dcera byla na palubě letadla, pokud jsem to dobře pochopila.“

„Spolu s dalšími třemi ženami, které jsou pro mě velmi důležité“, potvrdil Paul. „Trisha byla pilotka. Její dvě mladší kamarádky byly také na palubě, stejně jako další mladá dívka, kterou má dcera a Ariel vzaly pod svá křídla.“

„Ano, to bylo v novinách. Ale je tu něco, co byste měl vědět, a co v novinách nebylo“, pokračovala Edna a naklonila se dopředu. „Když jsem vyzvedávala Bo a Glorii po své návštěvě u syna a snachy, nebyla Abby sama. Měla u sebe muže. Byl jiný než všichni muži, které jsem kdy poznala. Měl v sobě divokost a sílu, která nebyla… normální.“

Paulova tvář se změnila v nehybnou masku. „Myslíte, že něco Abby udělal?“

Edna zavrtěla hlavou a opřela se dozadu. „Naopak. Myslím, že Abby zachránil… stejně jako vaši dceru a ostatní ženy.“

„Proč si to myslíte?“, zeptal se Paul napjatě. „Vždyť jste řekla, že byl nějaký jiný. Jak jiný?“

Úsměv na Ednině tváře vyhasl a oči jí při vzpomínkách potemněly. „Protože ji miloval a přísahal mi, že udělá všechno, co je v jeho moci, aby ji ochránil a udělal šťastnou. Věřila jsem mu. Jeho jméno bylo Zoran Reykill a byl to mimozemšťan z jiné planety“, dodala Edna opatrně.

Paul sevřel rty a opětoval Edniny pevný pohled. „Chcete mi říct, že mou dceru unesli mimozemšťani?“, zeptal se hlubokým, monotónním hlasem.

„Neunesli, ale spíš zachránili“, odvětila Edna a napila se čaje. „Musím vám říct, že jsem si nejdřív dělala starosti, když jsem u Abby uviděla toho podivného muže. Musíte vědět, že Abby je velmi klidná a zdrženlivá. Vůči ostatním nedůvěřivá. Sama na své hoře byla naprosto spokojená. Ten muž byl extrémně vysoký, dokonce vyšší než vy. Měl černé vlasy, padající mu až na záda a zlaté oči se svislými panenkami. Rozuměl mi, ale já mu rozumět nedokázala, dokud…“ Zmlkla, když pomyslela na zlatou loď na louce.

„Dokud…“, pobídl ji Paul tiše.

„Dokud mě nevzal do své vesmírné lodi“, odvětila Edna. „Zoran mě odvedl na louku nedaleko Abbyiny chaty. Nejdřív tam nebylo nic, ale najednou jakoby z ničeho se objevila zlatá loď. Vznášela se pár centimetrů nad zemí. Byla živá. Viděla jsem vířící barvy a mihotání světla, když jsem se přiblížila. Když se jí Zoran dotkl, objevily se najednou dveře a schody. Vzal mě s sebou dovnitř. Pod námi se ze zlata vytvořila sedadla a něco jako ovládací pult. Dokud jsme se zdržovali v jeho lodi, dokázala jsem mu rozumět.“ Edna na něj odhodlaně pohlédla. „Řekl mi, že na naší planetě ztroskotal a Abby ho našla. Vyléčila ho a on věděl, že je jeho družkou. Vyprávěl mi, že ji vezme s sebou. Nevymýšlím si to. Nemám důkazy, takže jestli mi věříte nebo ne, je jen na vás. Můžete si vysvětlit věci, které jste našel? Nejste jediný, kdo provedl vlastní vyšetřování, pane Grove. Vím, jaké důkazy byly nalezeny, znám vaši minulost. Co jste našel?, zeptala se Edna.

Paul se odvrátil a vyhlédl ven z okna. Uviděl stodolu, před kterou stál v dešti starý osel. Poté mu padl zrak na hory v dálce. Očima se vrátil k ženě, sedící před ním.

„Že tam bylo něco, co není z tohoto světa“, odvětil tiše.

Edna pomalu přikývla. „Teď vám položím stejnou otázku, kterou jsem mi položil při příchodu. Je vaše dcera naživu?“, zeptala se tiše a položila jemně ruku na tu jeho.

Paul pohlédl na netknutý hrnek a spolkl knedlík, který se mu v krku vytvořil. V očích ho pálily slzy, když pomyslel na svou krásnou dceru. Byla šťastná? Byla v bezpečí? Jestlipak se jí stýskalo stejně jako jemu. Paul zvedl oči a přikývl.

„Ano, žije. Ale nevím, co mám dělat. Jak ji mohu přivést zpátky domů, když je daleko v jiném světě?“, zeptal se Paul a vyslovil svou největší obavu před ženou, která mu dala jediné odpovědi, které dávaly smysl.

Edna se znovu opřela dozadu. „Něco mi říká, že je z vašeho odloučení stejně tak nešťastná jako vy. A pokud je i tvrdohlavá jako vy, tak by mě nepřekvapilo, kdyby se ti mimozemšťani ještě jednou vrátili. A pokud k tomu dojde, tak to možná nebude ona, kdo se vrátí domů, ale vaše dcera vás vezme s sebou.“

Paul chvíli Ednu pozoroval. Poprvé za těch šest měsíců pocítil něco jako naději. Zůstal u Edny ještě hodinu. Pokládal jí otázku za otázkou a snažil se dozvědět o Zoranovi Reykillovi a jeho zlaté lodi co nejvíc. Pozvání k večeři zdvořile odmítl a řekl Edně, že si toho musí na cestě domů hodně promyslet. Když odjížděl, Edně a Bo zamával. Na dlouhé cestě domů zrealizoval několik telefonátů. Musel se postarat o hodně věcí. Pokud jeho malá dcera odletěla ke hvězdám, tak jako to vždycky říkala, musel zařídit pár věcí. Koneckonců jí přece slíbil, že ji doprovodí, až se tak stane.