Infini - 49. kapitola

Překlad: Liv

Kor.: 16terez

Luka Kotova

V jednu hodinu odpoledne na zkoušce jsem se položil do sametového sedadla v barvě půlnoční modrý a zvedl jsem nohy na sedačku před sebou. Další účinkující byli v prostřední řadě a sledovali jsme další čísla Inifini, dokud nepřijdeme zase na řadu.

Na jevišti se Zhen a Brenden drželi řemenů, který viseli ze stropu a proplouvali vzduchem, když kolem sebe kroužili. Byli synchronizovaní s hudbou, která stoupala jako bušení srdce. Tlumený světla je osvětlovala, zatímco do sebe ladně vrazili, jako dva archandělé, kteří se zrodili společně.

Celou minutu je s napětím pozoruju, a to jsem jejich číslo už viděl.

Jediný důvod, proč by tohle číslo mohli zrušit: Společnost si myslí, že je v Infini moc „vzdušného“ umění, a vzdušné popruhy by mohly být nahrazeny cyr wheel koly. (Což je směšné – Společnost má v názvu slovo vzdušné).

Bay má obavy, ale já si nemyslím, že by k tomu došlo. Je říjen a k prodloužení smlouvy dochází v lednu. Jestli bude něco zrušeno, tak celý Infini. Tržby oproti loňskému roku vzrostly pouze o 4% a mám pocit, že jak Masquarade, tak AE předpokládali, že to bude o 20 % více.

(To jsou měsíční drby, které vám přinesl Luka Kotova.)

Tiše jsem si nasypal do ruky mentolové bonbony a přehodil paži kolem křesla Bay. Už před hodinou usla a já ji neplánuju budit, když už má svůj trénink za sebou. Bylo nám nařízeno, že tady máme sedět, dokud všichni neskončí.

Brenden se ve vzduchu natáhl, zatímco Zhen balancuje na jeho hlavě jednou rukou a končetiny má natáhnuté do stran. Sice nemají kostýmy ani make-up, ale i tak upoutali pozornost nás všech.

Můj bratranec Abram se naklonil dopředu, oči mu září a jeho hrudník se zvedá, když trubky signalizují finále. Zhen a Brenden prudce stoupají.

Tohle je ten důvod, proč miluju umění. Cirkus nutí lidi se hýbat.

Umění nutí lidi se hýbat.

Pro mě je na světě jen málo věcí, který by se tomu dokázaly přiblížit. Když jejich vystoupení skončilo, vešel Geoffrey na pódium, aby si s nimi promluvil.

Už od trampolíny je nerudný. Čtyři starší kluci – Sergei, Dimitri, Erik a Matvei – schválně při zkouškách posrali svoje číslo. Jenom aby Geoffreyho rozptýlili.

Někdy to funguje. Jeho pozornost je potom víc zaměřená na ně, ale nechci, aby kvůli mně bratranci a bratr riskovali reputaci. Záleží jim na profesionalitě.

To já jsem ten, kdo to má u prdele.

Ale když už si Dimitri něco usmyslí, nic s ním nehne.

„Posaďte se na podium,“ řekl Geoffrey směrem k Brendenovi a Zhenovi. Pak náš choreograf vklouzl do řady přede mnou.

Naklonil se dopředu a já si do pusy vhodil další mentolku. Z nějakého důvodu ho ten pohyb přiměje podívat se na mě. A přitom to bylo potichu.

Neřekl jsem ani slovo.

Nikdo jiný se na mě nedívá, ale on mě propaluje pohledem. S klidem cucám bonbon a protáhl jsem si krk, když jsem ho naklonil k jednomu ramenu a pak druhému.

Všichni moji bratranci a Sergei jsou jednu řadu za mnou strnulý, jejich šedý oči a Dimitriho modrý jsou zaměřeny na Geoffreyho.

Choreograf se postavil a blížil se. Jeho panovačná přítomnost probudila Bay. Napjatě se posadila a třela si oči. Sledovala, jak se zastavil přímo přede mnou, ale já jsem radši, když se soustředí na mě, jenom když jí dá pokoj.

Geoffrey se zadkem opřel o opěradlo křesla před námi. Má skvělý výhled na moje Adidas podrážky.

V klidu jsem si přetočil kšilt dozadu. Čekal jsem. (Na tak, Geoffrey, co pro mě máš?)

Jako kdyby mluvil o počasí, řekl, „řekni mi o nesnesitelné chvilce, která zahrnovala tvoji mladší sestru.“

Jsme u toho zase. „Ne,“ řekl jsem jednoduše tak, jako předtím.

Sergei se do toho vložil, „tohle nemá s tréninkem co dělat, Geoffrey.“

Jeho pohled zůstal pořád přilepený na mě. „Luka má prostor k tomu, být víc emotivnější. Já mu s tím pomáhám.“ (To rozhodně ne.) Směrem ke mně řekl, „řekni mi nesnesitelný okamžik, který se týkal tvého bratra.“

Zatřepal jsem rukou prázdnou krabičkou mentolek. „Kterého?“

„Timofei.“

Skoro jsem se zasmál, celé mi to připadalo směšné. „S Timofeiem žádný není.“

„Lžeš,“ vyštěkl Geoffrey, jako by měl nataženou nabitou zbraň a jen čekal na moji odpověď.

Svaly se mi napjaly, ale na obličeji jsem nedal nic znát.

Geoffrey se postavil rovně a přiblížil se. Jeho pas je jen kousek od mých podrážek. Vsadím se, že chce, abych nohy z křesla sundal. (Neudělám to.)

„Nic nesnesitelného se ti nestalo?“ zeptal se Geoffrey, jako by už znal odpověď. Párkrát jsem zamrkal a snažil se to zpracovat. Neví o tom.

Nemůže o tom vědět.

Umělci vědí, že mám nutkání krást bezcenné blbosti. Některým to přijde vtipné. (Mně ne.) Existují i drby, že po jídle zvracím; někteří vědí, že je to skutečnost. A Geoffrey tuhle informaci má z lékařské karty – ale co mít nemůže a co nemá, to je informace o tom, jak to začalo.

Ví to jen moje rodina a Baylee, Thora, John. To je všechno.

„Tvoje sestra…“ odmlčel se a pak se usmál. „Mračíš se.“

Baylee vklouzla rukou do mé.

„Přihořívá,“ řekl Geoffrey. „Zkusíme to znovu. Pověz mi nesnesitelný příběh, který zahrnoval tvou sestru a mladšího bratra, nebo ti já povím scénář, který z tebe dostane nějakou reakci.“

Můj hrudník se rychle zvedá, jako bych běžel na místě. Přitom sedím. Dal jsem nohy na podlahu a pustil Baylee ruku.

Ta se mračí na Geoffreyho. „Tohle nemůžeš.“

Než se mohl zaměřit na Bay, jako to zkoušel už předtím, vstal jsem a postavil se před ni, aby na ni neviděl. Cítím, že za mnou vstal i bratr a bratranci.

„Luko,“ protestovala Baylee a vyskočila na nohy. Jsem vyšší, takže ji pořád skrývám před Geoffreyem.

Teď stojím tváří v tvář tomu zkurvysynovi, kterým pohrdám, a odděluje nás jen řada křesel. Díváme se tomu druhému do očí a před sebou jsem spojil ruce.

A on řekl, „popíšu teda ten scénář.“

„Jen do toho,“ vyzval jsem ho.

„Bylo ti šest.“

Nozdry se mi rozšířily. Omámeně jsem zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Co ne? Nebylo ti šest?“ (Bylo.)

Vzduch je řídký. Je takové ticho, že by šlo slyšet, jak dopadnul špendlík.

„Tvojí sestře byly tři.“

Zlomilo se to ve mně, oči mi planuly a já vystartoval. Než mohla moje pěst dopadnout na obličej Geoffreyho, něco mi sevřelo tričko a přitáhlo mě dozadu.

Geoffrey se usmívá. „Tvému bratrovi bylo pět.“

Snažil jsem se vytrhnout ze sevření bratrance, nebo mě možná drží Sergei. V uších mi pulzuje. „Ty zkurvysyne,“ zasyčel jsem.

Geoffrey si myslí, že mě dostal. Že má část mě, kterou jsem nikomu jinému nedal. Užívá si můj hněv a bolest.

Jen aby to mohl použít proti mně.

„Několik měsíců jste byli na Středozápadě.“

Vytrhl jsem se ze sevření a vrhnul se dopředu. Znovu mě něco přitáhlo zpátky. Bratranci na mě rusky křičí, abych se nadechl a zastavil. Vyhodí mě ze Společnosti, pokud ho praštím, ale on by měl být vyhozen a napaden za to, že s tímhle začíná.

Nemůžu tady tiše sedět a poslouchat to.

Nemůžu.

Nemůžu.

„Vaši rodiče se spřátelili s několika místními, když jste tam bydleli.“

Nějak jsem se vymanil ze sevření bratrance a můj pravý hák vystřelil dopředu – silná ruku mi sevřela zápěstí a zastavila mě.

„Běž do prdele!“ zařval jsem skrz zuby a na krku mi tepala žíla. Můj obličej je rudý hněvem a sotva vidím.

Geoffrey si liboval v mé syrové, nespoutané emoci a pokračoval. „Pozvali je na letní grilování.“

„Tohle chceš?!“ zařval jsem tak hlasitě, že jsem cítil pálení v plících – někdo mi dal ruku kolem límce. „Chceš mě slyšet řvát?“ Divoce jsem se snažil vyprostit. „Naser si, ty zmrde.“

„Ta oslava nesouvisela s cirkusem ani AE. Byli tam jen tvoji rodiče, čtyři bratři a sestra.“

Chrlím ze sebe hrozby, nadávám a hrudník mi hoří. V očích mám horké slzy a mám pocit, že mám v žaludku zabodnutý nůž. Chci, aby Geoffrey zavřel hubu, ale mluví dál. Můj hněv s ním nic nedělá. Prostě ve mně pulzuje až do doby, než jsem vychladl.

Než jsem otupěl. Pak jsem slyšel šeptání u ucha, „pššt.“

Na bradu mi stékají zuřivé slzy a já se nadechl. Dýchám, hrudník se mi zvedá a pak zase klesá. Kolem ramen mi dopadla paže a pak mě k sobě někdo přitáhl… a velké dlaně zakryly moje uši.

Chránil mě. Abych už to nemusel poslouchat.

Zamrkal jsem, moje rozšířené a krví podlité oči zabloudily k tetování na předloktí ruky, která mě drží u sebe. Vidím tetování blesku, který udeřil do stromu a je mi to jasné.

Je to Sergei.

Můj bratr je ten, kdo mě chrání přes Geoffreyho slovy.

Zavřel jsem oči.

Geoffrey je pryč. Nevidím ho. Neslyším ho.

Rozlil se mi v žilách tichý klid. Jsem klidný.

V pohodě.

Moje minulost je pořád moje. Pořád jsem jediný, kdo ji může sdílet. Dýchám a jsem pod kontrolou. Cítím se klidný, a to je ono: je to stav mysli.

V tu chvíli jsem schopen myslet na svou minulost. Jsem schopen se jí dotknout.

Geoffrey mi to nevzal. Neokradl mě o to. Můžu vzpomínky dál držet ve svých klidných rukou.

Vzpomínám si. Vzpomínám si na to, že jsem byl dítě. Vzpomínám si na to, jak mě, Tima a Kat vedl do herny. Vidím kulečník a foosball. Ten člověk, který nás tam dovedl – je dospívající syn rodiny, která tam bydlela. Grilování u sousedů, normální lidi. Normální místo.

Co se stalo, to normální nebylo. Sundal si oblečení – to už nevidím tak jasně.

Nevím.

Vzpomínám si na to, že jsem byla nahý. My všichni jsme byli nazí. A byl jsem zmatený. Tak zkurveně zmatený.

Byl jsem jen dítě.

Později nám dospělí řekli, že se dotýkal sám sebe, nás přinutil se svléknout a pozorovat ho. Ale ty vzpomínky mám v hlavě potlačené. Je to trauma, na které si nemůžu úplně vzpomenout, ale ovlivňuje mě – stejně jako Tima. Katya si nic nepamatuje. Timo a já se posedle fixujeme na věci, oba jiným způsobem a toužíme po kontrole. A nejde se toho zbavit.

Nikdy toho nebudu schopen, ale v některé dny – a je jich více, než si dokáže většina lidí představit – se cítím nad věcí. Cítím se svobodně a pak lpím na těch dnech. Lpím na těch chvílích.

Tohle je jeden z nich. Kdy jsem schopný na to myslet. Zhluboka se nadechnout. Vzpomenout si a neklesnout přitom na kolena.

Jsem v pohodě.

Tentokrát přísahám, že to myslím upřímně.