Inflict - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

O rok později...

To nejtišší kočičí zamňoukání, které vycházelo zezadu za starou kůlnou, přimělo Connora při obcházení budovy zrychlit krok. Táta mu vždy říkal, aby se od kůlny držel dál, protože byla až příliš nakloněná na stranu a silný vítr by ji mohl převrátit. Sean kůlnu nikdy nepoužíval. Connorovi stačilo nahlédnout dovnitř jedním rozbitým oknem a věděl, že byla prázdná a špinavá.

Ani Connor pro tu kůlnu nenašel příliš využití, ale jednoho dne, o měsíc dříve, zatímco svým kapesním nožem vyřezával do kmene jednoho stromu své jméno, z té budovy zaslechl vycházet podivné zvuky. Sledoval je, jak zvědavě, tak i vyděšeně, až se mu podařilo najít to, co přesně ten zvuk vydávalo.

Kočka.

Mourovatá, zbarvená do oranžova, s pruhy na zádech a krví na zadních nohách. Právě, když ji Connor zahlédl, vklouzla do velké díry, která byla pod kůlnou. Nevěděl, co jiného dělat, takže se rozběhl zpátky do domu, tam potajmu sebral baterku, kterou měl jeho otec pod dřezem, a vrátil se k díře zpět.

Sledoval, jak se kočka, ukrytá na bezpečném místě, porodila tři koťata. Celou dobu přitom i ona sledovala Connora, pravděpodobně se snažila zjistit, co tam sakra dělal. Usoudil, že šlo o toulavou kočku, protože byla poměrně špinavá a neměla žádný obojek.

Connor o kočkách ani o tom, co dělat, když uvidí z jejího těla vycházet koťata, celá mokrá a slizká, moc nevěděl. Jeho zvědavost ho držela na místě dost dlouho na to, aby viděl, jak všechna koťata vyšla ven, jejich matka je pak olízala a snědla všechny zbytky toho, co vyšlo ven. Na konci zbyly jen malé chlupaté fazolky, které tam tichounce mňoukaly.

Byl ohromený.

Také byl opatrný, aby se koťat ani matky nedotknul, i když jen proto, že nechtěl vystrašit ani ji, ani ublížit jejím dětem. Koťata byla tak maličká – dost na to, aby se vešla do jeho šestileté dlaně. Jeho otec zvířata nesnášel. Všechny druhy, nejen kočky. Connor kdysi viděl, jak Sean zabil sousedovu kočku jen za to, že se prošla po kapotě jeho auta, a věděl, že kdykoli se na jejich pozemku či kdekoli v sousedství objevilo příliš zvířat, tak všude po jejich dvoře nechával otrávené syrové maso.

Connor nesměl mít domácí mazlíčky.

Věděl to moc dobře, než aby o to vůbec požádal.

Už jen z toho důvodu o matce a jejích třech novorozených koťatech skrytých v díře pod kůlnou, mlčel. Usoudil, že to nebyla chyba oranžové kočky, že se zatoulala na jejich majetek, aby tu měla koťata, takže o tom neřekl jediné slovo. Místo toho je jednou či dvakrát denně, v době, kdy věděl, že ho u toho nikdo nepřistihne, chodil kontrolovat.

Teď, když od chvíle, kdy poprvé našel matku, která rodila, uplynul měsíc, a miminka už nebyla malými nadýchanými fazolemi, které nedokázala vydávat příliš mnoho hluku nebo se pohybovat příliš daleko. Koťata, jedno černo bílé, jedno stejně barevné jako jeho matka, a třetí - jeho nejoblíbenější ze všech – vícebarevné, byla schopna vyplazit se dírou ven a putovat kolem linie stromů těsně za kůlnou, kde si hrála a společně bojovala.

Ale ani tak se netoulala o moc dál.

Někdy, když šel navštívit kočky, tam jejich matka nebyla, a on našel koťata mňoukat. Z toho mu bylo smutno. Neměla domov tak, jako měl on - i když jeho vlastní domov nebyl moc dobrý - a přemýšlel, zda jim nebyla zima nebo zda neměli hlad. Byl podzim, listí stromů začínalo měnit barvu a vzduch byl chladnější, takže přemýšlel, co budou kočky dělat, až přijde zima.

Jak by dostaly jídlo?

Jak by se zahřály?

Odešla jejich matka, protože byly větší?

I když Connor věděl, že si kočku s koťaty nebude moci nechat, dělal si o ně a o to, jak se jim bude vést, až za pár měsíců začne padat sníh, obavy. Věděl, že matka kočka jídlo lovila, protože občas těsně před dírou našel hlavy nebo vnitřnosti malých myší, a jednou oranžovou mourovatou kočku zahlédl, jak nesla do svého doupěte myš.

Věděl, že s příchodem zimy zalezou do svého doupěte i myši.

Co by jedla pak?

Budou její děti stále pít její mléko?

O zvířatech toho moc nevěděl, ale nemyslel si, že by se mu jakákoli z odpovědí na jeho otázky líbila. Také věděl, že požádat svého otce, aby mohl vzít kočky na zimu dovnitř, by mu nepřineslo nic dobrého, kromě toho, že by se musel dívat, jak Sean ta zvířata zabíjí, takže se ani neobtěžoval s tím, že by zkusil sám sebe přesvědčit, aby se vůbec zeptal.

Místo toho dostal Connor jiný nápad.

Jednoho dne při procházce stezkami v lese našel skoro mrtvého ptáka. Ne úplně mrtvého, protože se stále ještě hýbal, ale skoro. Nebyl si jistý, zda spadl z výšky vysoko na stromě, nebo zda byl nějak zraněný a proto spadl na zem. Možná byl starý a umíral stejně tak, jako se to stávalo věcem, když zestárly.

Nebyl si jistý, ale botou rozdrtil ptákovu hlavu, aby se ujistil, že se už dál nebude hýbat, a pak ho odnesl ke kůlně, kde věděl, že kočky stále žily. To tělo nechal venku před kůlnou těsně před otvorem, a když to tam další ráno přišel zkontrolovat, drobný mrtvý pták byl pryč. To samé udělal s myší, kterou našel ve sklepě jejich domu, i když to bylo mnohem složitější, protože myš byla velice živá a poměrně rychlá. Ale dostal ji – a kapesní nůž za něj odvedl zbytek práce. I myš od díry před kůlnou zmizela.

Connor se cítil dobře.

Pomáhal.

Stále se však bál toho, že kočkám bude v zimě příliš zima.

A tady vůbec nevěděl, jak by mohl pomoci.

Connor nahlédl do díry a zjistil, že všechna tři koťata byla zamotaná do jedné spící hromady srsti. Matka s nimi v doupěti nebyla, ale vzhledem k tomu, jak často nechávala koťata samotná, si nemyslel, že by to bylo velmi neobvyklé. Za poslední měsíc také zjistil, že kočky hodně spaly. Ze svého doupěte většinou vycházely až kolem soumraku, když se blížila noc, a také tam té aktivity moc nebylo.

Connor dírou prostrčil ruku a svými prsty se vznášel nad srstí svého nejoblíbenějšího kotěte. Toho vícebarevného – myslel si, že to byl pravděpodobně kocourek, i když to nevěděl jistě. Taky ho pojmenoval: Kitty.

Nebylo to moc originální jméno, ale Kitty byl jediným ze tří koťat, které Connorovi dovolilo zvednout si ho a pohladit ho. Občas mu dokonce i sedělo na klíně a nechalo ho, aby na něj mluvil tak dlouho, jak jen chtěl. Pokud by si mohl vybrat jen jedno z koťat, které by si nechal, byl by to Kitty.

„Connore!“

Ten tlumený, i když vysoký šepot jeho jména přiměl Connora narovnat se a ohlédnout se přes rameno do lesa, odkud to zavolání přišlo. Aby poznal její hlas, nepotřeboval ani vidět její tvář. Udělal to jen ze zvyku, kdy kontroloval okolí kůlny, aby se ujistil, že jeho otec stále nebyl nikde v dohledu a že žaluzie na oknech jeho domu byly stále zavřené.

„Co děláš?“ zeptala se Evelyn.

Když promluvila znovu, její hlas byl blíž, a to Connora zneklidnilo. Za ten rok, kdy se stali přáteli a začali si spolu hrát na jejím dvorku, ale hlavně na cestách, byl velice opatrný, aby ji udržel mimo svůj dům. Ona věděla, kde bydlel a jak se tam dostat, jen jí prostě nedovolil, aby ji viděl jeho otec.

Sean neměl rád, když měl kamarády.

Ten rok, kdy začal chodit do školky, později než ostatní děti, jak řekl jeho učitel, - dokonce ani tehdy mu otec nedovolil, aby si hrál s ostatními dětmi, ani je nenechal přijít do svého domu. Nevěděl, proč to bylo, a už se ani neptal, protože když to udělal naposledy, Sean ho tak sešvihal, že na to hned tak brzy nezapomene.

„Něco kontroluji,“ řekl Connor a otřel si ruce do kalhot.

Těsně za hranicí stromů viděl čekat Evelyn, až za ní přijde a budou si hrát tak, jak to vždycky dělala, když za ním přišla první ho najít.

Dneska na sobě měla žluté šaty s ladícím kloboukem a rukavicemi, a růžový kabát, který nebyl zapnutý až nahoru.

Vždycky na sobě měla něco nového a pěkného.

A to se mu na ní líbilo.

„Můžu se podívat?“ zeptala se.

Connor nechtěl říct ne, ale pomyslel si, že kdyby to udělal, Evelyn by mohla být smutná. Jednou, když v lese zakopla o spadlý kmen a docela ošklivě si narazila koleno, ji viděl brečet. Nesnášel pohled na to, když brečela; nikdy se nechtěl stát důvodem, proč by to dělala.

Možná by mohl Kitty přinést k ní?

Nemusela tak vyjít z lesa, kde by ji jeho otec mohl zahlédnout, dokonce i když byli ukrytí za kůlnou.

Connor se rychle sklonil a z doupěte zvedl Kitty. Vytáhl ho od ostatních koťat. Vypadalo, že si toho vůbec nevšimla, protože se jednoduše k sobě přitulila v ještě těsnější kouli. Když Connor vběhl do lesa, s kotětem přitisknutým k hrudi, jen pro případ, že by se zvíře vyděsilo a snažilo se mu z náručí vyskočit, Kitty na Connora ospale mžoural.

Věděl, že škrábance od kotěte bolely, byť byly drobné.

Evelyn, jakmile uviděla, co Connor držel v náručí, při pohledu na kotě zalapala po dechu. Čím blíž u ní byl, tím víc její úsměv narůstal.

Myslel si - věděl – že byla nejkrásnější, když se usmála. Žádná z holčiček v jeho školce nebyla tak zajímavá jako Evelyn. Neměl je ani zdaleka tak rád, jako měl rád ji.

„Můžu si ji podržet?“

Connor přimhouřil oči. „Je to on.“

Evelyn podél boků zaťala ruce do pěstí. „Jak to víš?“

„Dobře, myslím si, že je to on.“

Hezké zelené oči stočily vysoko k obloze a zakoulela jimi. „Jak chceš. Můžu?“

Connor jí předal svíjející se kotě a sledoval, jak Evelyn Kitty zas a znovu hladila od hlavičky až k ocásku. Čím déle ho hladila, tím se stávalo vrnění Kitty hlasitější.

„Je tak jemný,“ zašeptala.

„Líbí se mu, když mu hladíš ouška.“

Udělala to a doslova z ní vyzařovalo štěstí. Connor byl prostě jen nadšený, že našel něco, co udělalo Evelyn šťastnou, protože kromě času na hraní, kterého moc nebylo, jí neměl co dát. Vždycky měla pěkné věci - skvělé hračky, zbrusu nové tužky a papíry, na které kreslila, a barevné oblečení, které nikdy nebylo špinavé nebo roztrhané tak, jako bylo vždycky to jeho. A teď jí dal něco, co ji na chvíli přimělo usmát se, a díky tomu se cítil... wow.

Zatímco jí Connor vysvětloval, jak našel kočku a koťata, Evelyn Kitty hladila. Nikdy se nezmínil o otcově nechuti ke zvířatům nebo o tom, proč si je nemohl přivést do svého domova.

„Má jméno?“

Když Connor odpověděl, cítil se skoro hloupě: „Kitty.“

Věděl, že to nebylo dobré jméno, ale vybral ho.

A to se počítalo.

Evelynin úsměv se rozšířil ještě víc. „Líbí se mi.“

Pak Connor dostal nápad. Takový, o kterém si nebyl jistý, že se mu úplně líbil, protože to znamenalo, že už by možná nemusel vídat Kitty tak často jako teď, ale znamenalo by to, že by kotě v zimě a možná i déle bylo v bezpečí a v teple. Možná dokonce navždy.

„Můžeš si ho vzít,“ řekl Connor tiše.

Evelyn od kotěte zvedla oči, celé jí zářily. „Mohla bych?“

Její otec nebyl jako jeho - byl to milejší muž a když občas viděl Connora hrát si s Evelyn, neřekl ani slovo. Věděl také, že to byl otec Evelyn, kdo jí kupoval všechny ty nové a hezké věci, které vždycky měla, takže si nemyslel, že pokud by si vzala Kitty domů a chtěla si ho nechat, tak by hodně protestoval.

„Jo, má tě rád,“ řekl Connor.

„A co ostatní?“ zeptala se Evelyn. „Nemůžu si vzít domů všechny koťátka, Connore.“

Dělal si starosti o ostatní.

Prostě nevěděl, co dělat.

„To je v pořádku,“ lhal.

Kitty by byl zachráněný.

Evelyn by ho milovala, tím si byl Connor jistý.

To stačilo.

Evelyn se zářivě usmála, natáhla se a přímo na otevřená ústa mu vlepila polibek. Connor si nebyl jistý, co dělat, takže tam jen stál a vypadal, jako naprostý trdlo.

„Miluji tě, Connor,“ prohlásila.

Zamrkal, nejistý si tím slovem a jeho významem. Jistě, už ho slyšel, ale nikdy nebylo směřované na něj.

„Jsi si jistá?“ odvážil se zeptat.

Evelyn se zadívala k nebi, jako by uvažovala o tom, co řekl. „Dost jistá.“

No, dobře tedy.

„Connore! Kde jsi, chlapče?“

Když Connor uslyšel tátovo zavolání svého jména, odskočil od Evelyn o dobrou stopu dál. Srdce mu vyskočilo až krku, jak klopýtal, aby se dostal ještě dál. „Běž domů, Evelyn.“

„Ale -“ Podívala se dolů na kotě. „Nerozloučíš se s Kitty?“

„Connore!“

„Běž,“ řekl a pak bez jediného ohlédnutí vyrazil z lesa pryč.

Evelyn ho poslechla.

Byla tak chytrá.

• • •

Jeho otec měl novou služku - Missy, tak se jmenovala. Několikrát slyšel Seana, jak ji zavolal jménem, ale nikdy, když si myslel, že byl Connor dost blízko, aby to slyšel. Nebyl si úplně jistý, co se stalo s poslední služkou, ale jednoho rána mu na nočním stolku nenechala šťávu a on

věděl, že ani nebude čekat v kuchyni s jídlem.

Měl pravdu.

Sean nikdy neřekl jediné slovo o Lele, o tom, kam odešla, nebo co se s ní stalo. Uplynuly dobré dva týdny, než se objevila další služka, tak pozdě v noci, že její příchod probudil Connora ze spaní. Vyplížil se po schodech dolů, aby zjistil, co to bylo za hluk. Uviděl velice mladé děvče, které se krčilo v chodbě, vlasy měla rozcuchané, po tvářích jí stékaly pruhy slz a teklo jí z nosu.

Ve tváři se jí právě začaly tvořit velké červené skvrny.

Connorův otec stál přímo nad ní, připravený znovu ji uhodit.

Vrátil se po schodech nahoru, zpátky do postele.

Tahle služka nebyla ve vaření moc dobrá, ne tak, jako Lela. A navzdory mnoha nehodám a spáleným jídlům, od té noci, kdy se ukázala, byl jeho otec… šťastnější, nebo to tak alespoň vypadalo. Connor přemýšlel, zda jeho otec přehlédl skutečnost, že služka moc dobře nevařila, a také to nevypadalo, že by ráda uklízela, protože byla mladší než Lela.

Missy nevypadala, že by byla starší než některé z dívek ze střední školy, které jezdily jeho školním autobusem.

Moc nemluvila.

Ani tak Connor.

Opravdu nevěděl, co si o ní myslet, takže se na ni snažil moc myslet. Pokaždé, kdy si některou z jejich služek oblíbil, nakonec uprostřed noci odešla a nechala ho přemýšlet, proč se s ním nemohla rozloučit.

Nechtěl to samé zopakovat s Missy.

Connor upřel oči na talíř míchaných vajec - prvních vajec, která Missy udělala, aniž by nebyly zničené – a když je jedl, snažil se to udělat co nejrychleji, aniž by nasral svého tátu. Ale znovu, Seanova pozornost vypadala zaujatá tím, co Missy dělala u dřezu, a ne jeho synem.

Za to byl Connor vděčný.

„Už jsi skončil?“ zeptal se Sean.

Protože se Connor nedíval na svého otce, myslel si, že Sean mluvil na Missy, a do úst si strčil další sousto.

„Connore!“

Zjevně se mýlil.

„Jo?“

„Už jsi skončil?“ zopakoval jeho otec, tentokrát pomaleji.

„Ano,“ řekl Connor tiše.

„Dobře, pak běž ven.“ Seanův pohled znovu sklouzl zpátky k Missy a hned pak přímo na její zadek. „A ne, že o tobě uslyším, jak jsi ve škole znovu k ničemu a nic neděláš. Ta zkurvená učitelka, ta kunda, mi volala rozzlobeně domů.“

Moc dobře věděl, že nemělo smysl se obhajovat, že si ho vybral jeden starší chlapec, aby ho otravoval, a Connor toho už konečně měl dost, takže to dítě dostalo to, co si zasloužilo. Místo toho pomyslel na hraní si venku a jak chladno muselo být.

Connor svraštil obočí. „Celou noc sněžilo.“

„Teple se obleč.“

A bylo to.

Jeho otec nezněl, že by zbylo příliš prostoru na dohadování.

Connor se ujistil, že po něm na talíři nic nezbylo. Stěží za sebou stihl zavřít dveře a už zaslechl Missyin první výkřik. Nevzpomínal si, že by Lela byla tak hlasitá.

Nevrátí se domů brzy, i kdyby mu měly zmrznout koule.

• • •

„Connore, chlapče, jak dlouho tam hodláš stát a chvět se jako ztracený podvraťák v zimě?“

Táta Evelyn měl irský přízvuk, a byl hlasitý, stejně jako každý druhý Ir, se kterým se Connor za svůj krátký život setkal. Náhlý hlas, který přicházel ze zadní části Evelynina domova, Connora na jeho místě na okraji lesa vylekal. Nečekal tam dlouho, ale doufal, že když by ho tam Evelyn uviděla, mohla by se k němu venku připojit.

„Není taková zima, pane,“ zamumlal Connor do límce svého kabátu.

To byla lež.

Byla zatraceně zima.

Declan zvedl jedno obočí, což bylo jeho tichý způsob, jak poukázat na lež. „Je zima, Connore.“

Connor pokrčil rameny. „Asi ano.“

„Evelyn byla celý týden nepříjemně nachlazená - v tomhle počasí si venku hrát nesmí.“

Při tom prohlášení mu klesla ramena. „Aha.“

Declan si hlasitě povzdechl. „Předpokládám, že můžeš jít dovnitř, ale ne na dlouho. Ví tvůj otec, kde dneska jsi?“

Connor zavrtěl hlavou.

Jeho otec by nebyl šťastný, kdyby to věděl.

Declan při tom popření nevypadal ani trochu překvapeně. „Běž do zatracenýho domu dřív, než ti zimou upadnou prsty a než tvůj otec zjistí, kam jsi šel, přijde sem a bude tě hledat, chlapče.“

Táta Evelyn byl podivný muž - zejména co se Connora a jeho otce týče. Declan o Seanovi nemluvil příliš mile, i když Connor věděl, že ti dva společně pracovali na věci, kterou nazývali organizací. A i když byl Declan tím mužem, kterého Connor slyšel od ostatních nazývat jako jejich vůdce nebo boss, viděl i to, jak kdykoli ti dva byli poblíž sebe, tak Declan dával Seanovi široký prostor.

Což nebylo příliš často.

Connor celé té věci vůbec nerozuměl.

Myslel si, že na tom nezáleželo.

„No, na co čekáš?“

Declanovo podráždění se už přelilo do tónu jeho hlasu, a přimělo Connora, aby se rozběhl k zadním dveřím domu. Vysoký muž ustoupil stranou, aby ho pustil dovnitř, ale přitom mu nezapomněl říct, aby než vejde dál, si dobře očistil boty od sněhu.

„Evelyn je ve svém pokoji s tou zatracenou kočkou - nechte dveře otevřené, rozumíš?“

Connor přikývl. „Ano, pane.“

Connorovi netrvalo vůbec dlouho vysvléct ze sebe zimní oblečení a zamířit do zadní části domu ve stylu bungalovu, kde věděl, že měla Evelyn svůj pokoj. Jednou nebo dvakrát už mu bylo povoleno vejít do domu, ale nikdy nesměl vstoupit do ložnice svojí kamarádky. I tak však věděl, kde byla, protože mu to řekla.

Jistě, Evelyn seděla v tureckém sedu v růžovém pyžamu na posteli, vlasy měla svázané do vysokého culíku a mezi nohama ji spal Kitty. Měla otevřenou lahvičku laku na nehty a opatrně balancovala na polštáři, zatímco si snažila na nehet namalovat modrý pruh. Jakmile uviděla ve dveřích stát Connora, všechny věci kromě Kitty odstrčila stranou a usmála se.

„Daidí říkal, že si dneska nemůžu hrát,“ řekla.

Jakmile promluvila, Connor dokázal říct proč - její slova zněla jinak, možná napjatě, jak měla plný nos. „To je v pořádku.“

„Chceš, abych ti namalovala nehty?“

Zašklebil se. „Ne, to je v pořádku.“

Tohle opravdu nebyla chlapská věc.

„Chceš mi pomoci malovat nehty Kitty?“ zeptala se.

„On pravděpodobně nebude -“

Smích Evelyn ho přerušil v tom, aby řekl víc. „Kitty je holka, přesně tak, jak jsem řekla. Daidí to řekl veterinář. Teď je celá napravená - žádná koťata, žádné škrábání.“

Takže…

Connor udělal krok vpřed, ruce si zastrčil do kapes džínů. „Jak to udělali?“

„Nějaká operace. Na břiše i drápkách měla celé dny obvazy.“

Zamračil se. „Bolelo jí to?“

„Myslím, že jo - musela jsem být opatrná a nedržet ji příliš pevně.“

Kitty teď vypadala dobře. Když jí Connor polechtal a pak jí pohladil po hlavičce, různobarevnýma ušima zastříhala. Byla mnohem větší než v době, kdy ji před pár měsíci Evelyn předal. Věděl, že na jejího otce kotě neudělalo příliš velký dojem, ale dovolil jí, aby si ho nechala.

„Je venku hodně zima?“ zeptala se Evelyn.

„Ano. Když jsi šla tento týden do školy, neviděla jsi sníh?“

Evelyn svraštila obočí. „Nechodím do školy; učím se tady, se slečnou Teal.“

To Connor vůbec nevěděl. Evelyn byla o pár měsíců mladší než on, říkala mu, že příští měsíc bude mít šesté narozeniny. Myslel si, že prostě jen chodila do jiné školy než on, dokonce i když žili ve stejné oblasti. Některé děti to tak měli.

„Aha,“ řekl chabě.

„Hele.“ Hlas Evelyn klesl do šepotu, očima sledovala otevřené dveře. „Chceš vidět, co jsem nakreslila tenhle týden?“

Connor přikývl, posadil se na okraj postele a Evelyn zpod polštáře vytáhla svůj blok. Bez něho a tužky nikdy nikam nechodila, jen pro případ, že by našla něco, co chtěla zkusit nakreslit. S tím, aby lidem ukázala své výtvory, byla velice opatrná – dovolila vidět lidem jen to, co ona chtěla, aby viděli.

Nechápal to, ale když mu řekla ne, poslechl.

Evelyn otočila blok a vrátila se v něm o dobrých deset stránek dozadu, na místo, kde se zastavila u kresby květiny. Občas byly její kresby velice skutečné, jindy spíš připomínaly jen kruhy a črty, které jen stěží vytvářely nějaký tvar. Connor za poslední rok, od doby, co se stali přáteli, viděl její různé kresby, a každá z nich byla o trochu lepší než ta poslední. Nebyly dokonalé a pořád vypadaly, jako by je kreslilo dítě, ale lépe.

To o něčem mluvilo.

„Ta je cool,“ řekl Connor o květině.

Evelyn přikývla, ale pak otočila na další stránku.

Connor dlouho zíral na drsný obrázek na stránce a snažil se zjistit, co přesně to bylo. Okamžitě poznal tvar lidského těla, ale na obrázku byly další detaily, které ho mátly.

Jeho dětská mysl to nedokázala zpracovat…

Věděl, že to byla žena. Nahá, protože měla venku ňadra, i když špatně tvarovaná a podivného tvaru, a její vlasy byly dlouhé. Vypadala, že ležela na břiše, ležela na něčem, ale hlavu měla taženou dozadu a hrudník měla vystrčený dopředu.

Connor se na to stále díval, i když se jedna jeho část od toho chtěla odvrátit.

Evelyn se už dřív snažila nakreslit lidi a ty kresby nebyly o moc lepší než tahle, protože učení potřebovalo čas a spoustu praxe. Ale stále o tom obrázku mohl něco říct.

Jako nahá žena.

A kolem horní části těla byla svázána provazy.

„Nechte ty dveře otevřené!“

Hlas z chodby přiměl Evelyn zabouchnout skicák. Pohledem střelila ke svým dveřím.

„Co to bylo?“ zeptal se Connor.

„Můj otec.“

„Ne, ...“

Evelyn se na něj podívala, oči měla doširoka rozevřené a bylo v nich něco, čemu nerozuměl. „Našla jsem fotky. V kanceláři mého daidí.“ Podívala se na svůj blok, ruku dala na jeho desky, jako by se chtěla ujistit, že byl zavřený. „Tohle byla jedna z nich - chtěla jsem ti to ukázat.“

Connor nevěděl, co říct.

Ne... nerozuměl tomu.

„Víš, co to znamená?“ zeptala se ho. „Proč je měl - proč na sobě neměla žádné oblečení a byla svázaná?“

Connor zavrtěl hlavou.

O žádné z těch věcí nic nevěděl.

Přál si, aby to nevěděla ani ona.

Nicméně bylo to tak, že ona to věděla.