RK - 94. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

COLE

 

Běžím, jak nejrychleji umím, ale ne dost na to, abych utekl bolesti, která mě sužuje.

 

Točí se mi hlava a je mi na zvracení, když otevřu vchodové dveře do domu a vyletím po schodech nahoru.

 

Jestli nějakou šílenou náhodou existuje nebe, vím, že tam bude Sawyer.

 

O sobě to říct nemůžu... ale na tom nezáleží.

 

Život ve světě bez Sawyer pro mě nepřipadá v úvahu. Vlastně je to pro mě definice pekla.

 

A co se chystám udělat? No, to je prostě moje karma.

 

Popadnu provaz zpod Liamovy postele.

 

Našel jsem ho pár týdnů po jeho odchodu... ukázalo se, že ho vzal z garáže. Skoro jako by to nějakou dobu plánoval.

 

Zlomená věc v mé hrudi má pocit, že exploduje, když otevřu dveře šatníku.

 

Moje matka nám říkávala, že nejhlubší milostné příběhy jsou zároveň ty nejtragičtější.

 

Milostný příběh mě a Sawyer se nijak neliší.

 

Ale i když jsem naštvaný, že náš společný čas byl tak krátký... jsem zatraceně vděčný, že jsem vůbec měl šanci ji milovat.

 

Jen si přeji, aby se dostatečně milovala ona sama.

 

Sawyer milovala všechnu mou bolest... ale já jsem pro ni nemohl udělat to samé.

 

Selhal jsem.

 

A teď konečně vím, co musel cítit Liam, když byl v tomhle šatníku.

 

Potřeboval někoho, kdo by taky miloval jeho bolest... ale to se nikdy nestalo.

 

Protože neměl Sawyer.

 

Zažil jsem něco, co on nikdy nezažil.

 

"Je mi to líto," řeknu mu, když sedím na podlaze jeho šatníku.

 

V ruce svírám provaz, několikrát se nadechnu... a čekám, až mě v hrudi zasáhne to až příliš známé píchnutí.

 

To, které mi řekne, že je pryč.

 

Protože půjdu hned za ní.

 

Možná to ze mě dělá zbabělce, protože nejsem dost silný, ale to je mi kurva jedno.

 

Pokud vám někdo nemilosrdně nevyrval spřízněnou duši jako mně... nemáte právo soudit mě a moje činy.

 

Nemáte právo určovat, jestli moje bolest byla snesitelná, nebo ne.

 

Nemáte právo určovat, kolik toho můžu vydržet.

 

Zavřu oči a vyslovím poslední prosbu. "Nic mi nedlužíš, Liame. Ale pokud máš nějaké styky tam nahoře. Prosím, přiveď mi ji zpátky. Potřebuji ji- “

 

Dveře šatníku se otevřou.

 

"Ježíši Kriste," zařve Jace. "Co to kurva děláš?"

 

Tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že budou oba ještě v nemocnici.

 

Na druhou stranu jsem odtamtud vyběhl jako netopýr z pekla, takže jsem to měl tušit.

 

"Ach můj bože," vyjekne Bianca a přiběhne za ním. "Proč – jak ..." Opustí ji přiškrcený vzlyk. "Jak jsi mohl?"

 

Řeknu jim pravdu. "Nechci tu být, když tu není."

 

Jace si klekne a vezme mi provaz z rukou. "A já nechci přijít o dalšího člověka, kterého miluji. Zvlášť takhle." Rukou si promne obličej. "Já vím, že to bolí... ani si kurva nedokážu představit, jak moc, ale v žádném případě tě nenechám abys to odepsal."

 

"Nemůžeš nás opustit, Cole," zašeptá Bianca. "Milujeme tě."

 

Nechápou to. "Ne že bych vás nemiloval... miluji." Polknu knedlík v krku. "Nejsem sebevrah. Nechci umřít... jen nechci..."

 

"Chápu to," řekne Jace. "Upřímně, chápu. Ale nemůžeš opustit lidi, kteří jsou pořád tady... lidi, kteří tě pořád milují.“

 

Chytne mě za krk, táhne mě dopředu, až se naše hlavy srazí, a zavrčí: "Kdybych tě ztratil, zničilo by mě to, bráško. Tohle kurva chceš?"

 

To nechci. "Ne."

 

"Dobře." Pustí mě. "Tak už nikdy – a tím myslím nikdy – nevytahuj tyhle sračky. Ať se stane cokoliv."

 

Bianca si hřbetem ruky otře slzy. "Já ani nevím..."

 

Přeruší ji zvuk Jaceova telefonu.

 

Přiloží si ho k uchu. "Ahoj. Vrátím se... počkej... cože?" Jeho tvář se zkřiví. "To myslíš vážně?" S vytřeštěnýma očima se na mě podívá. "Vydrž, zlato." Přitiskne mi ruku na rameno. "Vím, že nevěříš v Boha... ale věříš v zázraky?"

 

"Nemám tušení."

 

Ještě nikdy jsem žádný nezažil.

 

Ušklíbne se. "No, to bys měl, kreténe. Protože pár vteřin poté, co odpojili ventilátor a vypnuli přístroje, začala Sawyer dýchat sama... a stiskla tátovi ruku."

 

"Do prdele," vykřikne Bianca.

 

Jace přikývne. "Já vím..."

 

Neslyším konec jeho věty, protože už vybíhám z místnosti.

 

***

"Co to znamená?"

 

Pan Church se prudce nadechne. "To zatím nevíme... je ještě hodně mimo. Doktor říkal, že nejspíš nebude plně při vědomí až do rána. Ale to, že už dýchá sama a dokázala mě chytit za ruku... to je..."

 

"Zázrak."

 

Usměje se. "Přesně tak." Jeho úsměv se rozrůstá. "Taky to byl pevný stisk, Cole. Skoro jako by věděla, že jsem to já."

 

To je hudba pro moje zasraný uši.

 

"Můžu jít dovnitř a vidět ji?"

 

"Můžeš, ale doktoři říkali, že ji nemáš rušit. Všichni se kolem ní musí chovat klidně a nechat ji odpočívat."

 

To můžu udělat. Sakra, dokud je Sawyer naživu, můžu dělat cokoli.

 

***

Když vejdu do pokoje, světla jsou zhasnutá a u jejího lůžka stojí sestra a pokládá ji na bok.

 

"Už jen pár minut," zašeptá.

 

Potlačím nutkání poslat ji do prdele.

 

Za chvíli se střídají směny a sestra, která přichází, má o něco víc pochopení pro mou potřebu vidět Sawyer, kdykoli se mi sakra zachce.

 

Počkám, až vyklouzne ze dveří, a zalezu si k ní do postele.

 

Nejspíš bych neměl, ale většina přístrojů už je pryč a já jí potřebuji být nablízku.

 

"Ahoj, ty," zašeptám, obtočím kolem ní paži a natáhnu se po její ruce. "Vzbuď se, až budeš připravená, ano?" Políbím ji na místo pod uchem. "Budu tady."

 

Hrudník se mi zavlní úlevou a vděčností, když mi stiskne ruku.

 

Podívám se ke stropu. "Děkuji."

 

Zařídil to pro mě ... Vím, že ano.