TSP - EPILOG

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Sebastian

O devět měsíců později

Vždycky jsem se děsil toho mít královskou svatbu.

Tak dlouho byla symbolem mého uvěznění na hradě. Myšlenka vzít si někoho, koho doopravdy nemiluju, byla jako velké závaží visící nad mým dětstvím a dospíváním.

Ukázalo se, že jsem prostě potřeboval udělat královskou svatbu po svém.

S Henrym jsme byli oddáni ve venkovních zahradách hradu jednoho svěžího podzimního dne. Samotný obřad byl tak malý, jaký jsme ho mohli jen udělat – jen blízká rodina a přátelé. Pozval jsem i matku s vědomím, že se stejně neukáže, ale mít v první řadě Tracy se slzami stékajícími ji po tvářích během celého obřadu, bylo pro mě víc než dost.

A po obřadu začala skutečná párty.

Všichni hosté byli odvezeni do Berrydale, kde byl každý z Frostmontu pozván na velkou recepci. S Henrym jsme se ji rozhodli uspořádat v parku naproti jeho domu, na tom samém místě, kde jsme se před mnoha lety poprvé políbili.

Park byl přeměněn na podzimní říši divů. Jsou zde baldachýny, světelné řetězy, venkovní posezení, obrovský taneční parket a spousta stánků s jídlem a pitím. A to všechno bylo ze všech stran obklopeno borovicemi.

Když se silnicí blížíme k parku, oba pohlédneme z okna černého auta, držíme se za ruce a žasneme při pohledu na scénu před námi.

„V tomhle se vážně překonali. To všechno udělala Genoveve?“

„Řekl jsem, že chci, aby to bylo v tomto parku,“ sleduju dav rozesetý po parku. „Ona zorganizovala zbytek.“

Henry mi stiskne ruku, zvedne ji a políbí mě na dlaň. Podívá se na zlatý kroužek kolem mého prstu a povzdychne si.

„Jsi můj manžel.“

„A ty jsi můj manžel.“

Zasměje se a zavrtí hlavou. „Přeju si, abych se mohl vrátit v čase a říct svému patnáctiletému já, že jsme se neměli čeho bát.“

Srce se mi sevře v hrudi. „Jsem si jistý, že by tomu mé patnáctileté já stejně nevěřilo.“

Sledujeme, jak do parku přijede auto a zaparkuje na předem určeném místě.

„Sakra,“ řekne najednou Henry, „Sebastiane, podívej.“

Ukáže ke vzdálenějšímu konci ulice dál od parku. Parkuje tam jediné auto.

A těsně před ním stojí má matka. V jednoduchých stříbrných šatech a sleduje naše auto, jako by na něj čekala.

Hruď se mi okamžitě stáhne. „Je tady.“

„Hádám, že přeci jen obdržela pozvánku,“ podotkne Henry.

Namáhavě polknu. „Půjdu si s ní promluvit.“

„Jsi si jistý? Nechci, abys byl zraněný.“

„Nenechám matku, aby mi zničila svatební noc, ale musím si s ní promluvit.“

„Chápu.“ Přitáhne si mě ke krátkému polibku. „Sejdeme se v parku, jo?“

Přikývnu.

Přejdu k matce, vzduchem proudí studený vánek, jako by její přítomnost způsobovala, že se ochladilo.

Její výraz je nečitelný. Zarazilo mě, že místo, aby vypadala ostře nebo naštvaně, jako vždycky, vypadá prostě… neutrálně.

„Sebastiane.“

„Matko.“

Odkašle si, podívá se na můj oblek a pak zpět do mých očí. „Gratuluji. Konečně jsi ženatý.“

Zasměju se. „Tohle je tvůj způsob, jak mě podpořit, že?“

„Myslím, že ano.“ Zkříží ruce, jako by jí byla zima. Matka nikdy neprochladla.

„No, děkuju, myslím.“

Kousne se do tváře a prudce se nadechne. „Mé letadlo do Dánska odlétá za hodinu. Jen jsem se chtěla zastavit a dát ti vědět – no, dát ti vědět, že jsem tu byla.“

„Ne však na skutečné svatbě.“

„Tam jsem byla také. Vzadu. Vaše sliby mě přiměly se rozbrečet. Henry je úžasný muž.“

Na okamžik na ni tiše zírám. Nikdy jsem neviděl matku brečet.

„Děkuji ti, Sebastiane, změnil jsi svět, aniž by ses snažil.“

„Nemyslím si, že bych změnil svět. Možná Frostmonte.“

Zhluboka se nadechne. Vypadá, jako by se chystala něco říct, pak se zastaví a v jejích očích uvidím záblesk něčeho.

A pak najednou bez varování se má matka předkloní a obejme mě.

Je to divné. Její ruce jsou tak křehké a kostnaté, ale objímá mě, v můj svatební den.

„Ještě jednou gratuluju.“

„Děkuji ti, matko.“

Stiskne mi ramena, pak vklouzne zpět do svého auta a já sleduju, jak odjíždí pryč.

Jsem zmatený i překvapený. Henry se zmínil, že to vypadalo jako kletba, která se z Frostmontu zvedla, jakmile se matka vzdala trůnu, ale vidět jí právě teď bylo, jako by ta samá kletba opustila i ji.

Možná stále vypadá jako chladná žena, ale už ne jako zlá.

Jak se vracím do parku, mám v srdci zvláštní pocit a s každým krokem je mi tepleji. Když se přidám k oslavě, setkám se s úsměvy, objetími i jásotem. Během okamžiku mám šampaňské v ruce.

„Ahoj lásko,“ řekne za mnou Henry, když přijdu ke stánku se sýry a prasaty v županu.

„Tady jsi,“ řeknu. Obejme mě rukou kolem pasu a já se k němu otočím, abych ho políbil.

„Byla v pohodě? Nekřičela na tebe? Nevyhrožovala? Nevyčaruje žádnou vánici, která by nám zničila naši recepci, že ne?“

Polknu. „Byla… pořád jako moje matka, ale ve skutečnosti byla v pohodě. Pogratulovala mi a pak mě objala.“

„Wow.“

„Já vím. Řekla, že jsi úžasný muž.“

„Myslím, že jsme se dostali do úplně jiné dimenze.“

„No, miluji tuto dimenzi a nikdy nechci odejít.“

Zakření se, až se mu objeví ďolíčky.

Musel jsem si tohoto muže vzít, abych viděl ty samé ďolíčky, kdykoli budu chtít. Žít s ním po zbytek svého života a probouzet se vedle něj.

„Tahle dimenze má vážně zasraně skvělá prasata v županu.“ Ukáže na jídlo na stole před námi. „Už jsi jedno vyzkoušel?“

„Musím jich hned aspoň pět vyzkoušet. Mám hlad.“

„Dobře, ale nech si místo pro směšně dobrý borůvkový koláč na druhé straně parku.“

„Už mi tečou sliny.“

 „Říkám ti, že jídlo je to nejlepší na královském životě.“

„Mimochodem, červené dveře na domě vypadají neuvěřitelně,“ řeknu Henrymu a oba se podíváme přes ulici k jeho domku. Naší chatce.

„Taky se mi líbí. Až uděláme novou střechu, myslím, že bude téměř hotový.“

S Henrym jsme se rozhodli ponechat domek v Berrydale a během posledního roku jsme ho pomalu opravovali a renovovali. Chatka bude naším domovem daleko od domova, nebo přesněji řečeno dům, ve kterém zůstaneme, když budeme chtít nějaký klid.

„Teď si dokážu představit děti hrající si na zadní zahradě,“ řeknu tiše a vezmu ho za ruku. Oba jsme mluvili o tom, že bychom v blízké budoucnosti chtěli děti, ale tohle bylo poprvé, co jsem se o tom zmínil vážně.

„Taky si to dokážu představit.“

„Myslíš, že by se jim líbilo pobývat napůl na hradě a napůl v naší chajdě?“

Otočí se a uhladí mi vlasy. „Myslím, že by to bylo perfektní. Mám jen jednu podmínku, pokud budeme mít děti.“

Srdce se mi rozbuší. „Jakou?“

„Nenecháš je řídit Ferrari.“

Uchechtnu se. „Ani jednou, až budou teenageři?“

„Ne,“ rozzáří se mu oči. „Můžou jezdit v mém náklaďáčku nebo tvém Audi, nebo v pěkném bezpečném Volvu, které koupíme s těmi nejbezpečnějšími sedačkami, které jsou člověku známy, ale žádné bláznivé jízdy s Ferrari. Řídíš v té věci jako šílenec.“

Políbím ho. „Máš pravdu. Dobře. Mojí jedinou podmínkou je, že jim nikdy neřekneme, kdy se mají oženit nebo vdát. Nebo co nosit na sobě, nebo kam cestovat, nebo –“

„Pravda. Ačkoliv když se budou pokoušet provdat za člena královského rodu z jiného království, musíme je na to upozornit.“

„Samozřejmě. Nikdo by si přece nikdy nechtěl vzít někoho z královského rodu,“ vtipkuju.

Obejme mě kolem pasu a večírek pokračuje. Existuje šance, že začne sněžit, ale máme dost baldachýnů a polovina lidí se pod nimi tiskne, zatímco druhá tančí a pravděpodobně chtějí přivolat jedno z prvních sněžení roku. Lidé z Frostmontu milují sníh. Já teď už také.

Henry mi zasune pramínek vlasů za ucho, předkloní se a políbí mě na krk. „Budu žít svůj život vedle tebe. Jak jsem sakra mohl mít takové štěstí?“

„Víš, právě jsem uvažoval o tom samém.“

Políbí mě. Uvědomím si, že jsme jen pár stop od místa, kde mě políbil poprvé.

Tehdy mi to přišlo úžasné, ale teď je to milionkrát lepší.

Už nemám žádná tajemství.

Chtěl jsem, aby všichni na světě věděli, že princ Sebastian Ambrose kurevsky miluje svého manžela. A bude až do konce svého života.

Konec