Infini - 37. kapitola

Překlad: Liv

Kor.: 16terez

Luka Kotova

Nikdo Nikolaie neviděl od tý doby, co opustil Thoru, jen proto, aby si s ní mohly pokecat holky a utěšit ji, ale po třech minutách hledání jsem ho našel. Jen jsem to nikomu neřekl.

Vešel jsem na nemocniční toalety, ve kterých nebyl nikdo, až na Nikolaie. Byl lehce nakloněnej dopředu a v dlaních svíral okraj umyvadla. Je to zvláštní pohled, protože Nikolai stojí vždycky tak vzpřímeně, až by člověk věřil, že má od narození klacek v prdeli.

Ignoroval mě. Sotva se pohnul.

Zamknul jsem za sebou dveře a Nik pomalu otočil kohoutkem.

Moc mi to nejde se slovy. Moc mi to nejde s ničím, ale rodina je to jediný, co máme. A musím se snažit, abych mu stačil. Stejně jako on musí stačit mě.

Hřbetem ruky si utřel nos, než si obličej opláchl vodou.

Udělal jsem krok blíž a dal si ruce do kapes. „Psal Dimitri. Slyšel holky, jak se smějí. Smích v tom dobrém smyslu.“

Nikolai pevně zavřel oči a jeho hruď se zvedla. Pak se zase chytil okraje umyvadla.

Nikdy jsem neviděl Nika plakat.

Nepřekvapilo by mě, kdyby nikdy předtím neplakal.

Je tak zvyklý, že se na něj všichni ostatní dívají jako na oporu. Byl vedle Thory v sanitce. V nemocnici. Přímo vedle její postele. Oknem jsem viděl, jak ji držel potom, co jim doktoři oznámili tu zprávu. Plakala do jeho ramene, a i když jsem měl omezenej výhled, vypadal zničeně. Dokonce i Thora ho možná viděla plakat poprvé.

Ale umím si snadno představit, že je před ní zranitelnej.

Nikolai se pomalu pustil umyvadla a k zrcadlový zdi se otočil zády. Jeho kolena se podlomila a on si sedl na dlaždičky se skloněnou hlavou. Paže má opřený o ohnutý nohy.

Přišel jsem blíž a tiše si sedl vedle něj. Řekl jsem to, co jsem si myslel, že potřebuje slyšet. „Nebyla to vaše vina.“

Roztáhl nozdry a pak si obličej zakryl třesoucí rukou.

Obalil jsem paži kolem jeho širokých ramen. „Není nic, co jsi mohl udělat. Nic, čím bys tomu zabránil, nebo čím bys ji před tímhle mohl ochránit. Udělal jsi všechno, co jsi mohl.“ Cítil jsem, jak se otřásá vzlyky a přisunul jsem se blíž. On natáhl druhou ruku na moje koleno.

Jeho sevření je silný, jako by nechtěl, abych odešel. A já sleduju, jak můj nesobecký, stoický bratr bojuje proti slzám. Tvář má červenou.

Z jeho bolesti mám knedlík v krku a pohladil jsem ho po zádech. „Ona to zvládne. Bude v pohodě, Niku.“

A pak ruku spustil a z koutku jeho rudých očí vyklouzly slzy. Moje oči štípou.

Po pár minutách emocí našel sílu, aby zvedl hlavu nahoru a opřel se. Spolu s ním jsem zíral na zamčený dveře.

Za těmi dveřmi se chystá můj život ke změně a nemůžu mu říct, že jsem to zase zmrvil. Nezodpovědný Luka Kotova. Který přináší zklamání těm, který nejvíc miluje. Opakuju všechny svoje chyby, a ani tak bych nic nezměnil.

(Tak hrozně mě to mrzí, Niku. Zasloužíš si lepšího bráchu, než kterýho máš).