TSP - 15. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Henry

Věděl jsem, že něco není v pořádku, když mi druhý den ráno zavolal Sebastian.

Když mi volá uprostřed broušení a barvení plotu na zahradě. Nebylo divné, že mi volá – bylo divné, že mi volal třikrát po sobě a pokaždé řekl sotva slovo. Když jsem zvedl telefon, slyšel jsem pokaždé rozruch a křik.

„Možná to bude trvat trochu déle,“ řekl mi během prvního hovoru, který skončil vypadlým signálem. Druhý hovor byl o pár minut později od Genoveve.

„Na Frostmontu nastala jistá situace,“ řekne.

„Situace?“

„Ano… shromáždění, ale Sebastian je v bezpečí.“

„Shromáždění? Co to sakra?“

„Omlouvám se, Henry, musím jít –“

Genoveve rychle zavěsí a za patnáct minut obdržím další hovor.

„Um, Henry?“ Ruch za ním je teď mnohem hlasitější.

„Sebastiane, co se děje?“

„Možná bys měl přijet na hrad,“ snaží se překřičet hluk.“ „Tak rychle, jak jen budeš moct.“

„Jsi v pořádku? Co se děje?“

„Probíhá tu protest. Prosím, potřebuju tě tady.“

„Už jsem na cestě,“ zavěsím, zastrčím si telefon do kapsy a rozběhnu se k autu.

Silnici vedoucí k hradu lemují auta, ale od určité chvíle už není možné pokračovat v jízdě.

Když se Sebastian zmínil o protestu, očekával jsem, že se jedná maximálně o pár desítek lidí, ale jde spíše o stovky a stovky lidí. Lidé mají u sebe ručně vyráběné nápisy: Ďábelská královna! Stop nenávisti! a Ne moje královna!

Nic takového jsem nikdy v žádné z vesnic obklopujících Frostmonte neviděl, natož před samotným hradem. A přímo uprostřed chaosu a davu lidí je Sebastian.

Když ho spatřím, pocítím kolem páteře strach. Vypadá tak malý, stojí na zídce a obklopuje ho dav lidí. Za ta léta se Sebastian zdokonalil ve schopnosti vystupovat jako princ. Poprvé, když jsem ho viděl jako dospělého, nebyl zastrašující, ale můžu vidět, proč si někteří lidé možná myslí, že je.

Ale takový teď nebyl.

Když ho vidím obklopeného obrovským davem, aktivuje se každá ochranářská buňka v mém těle. Nebyl tam v bezpečí. Tito lidé protestují proti královské rodině. Jak dlouho bude trvat, než se obrátí proti němu? Je to iracionální, ale jednám čistě instinktivně.

Tlačím se skrze dav a snažím se k němu dostat. Lidé skandují a já si nakonec uvědomím, že Sebastian není v nebezpečí.

Skandují: 'za prince' pořád dokola.

Samozřejmě.

Neprotestují proti celé královské rodině. Dělají to pro Sebastiana a staví se proti královně.

„Sebastiane,“ zakřičím. Můj hlas je zcela pohlcen davem. Teď už od něj nejsem moc daleko, ale jsem ztracen v moři nápisů a křiku. Dav si podává nějaký umělohmotný předmět, od člověka k člověku a míří k Sebastianovi. Strčí mu předmět do ruky a já si uvědomím, že se jedná o velký bílý megafon.

Snaží se ho přimět, aby promluvil, pro Boha živého.

Pamatuju si tolik okamžiků, ještě za školních let, kdy ke mně Sebastian přišel a úplně vyšiloval, že ve třídě musí mít nějaký veřejný projev.

Je to jedna z věcí, kterou nejvíc nesnášel. Kdykoli musel mít prezentaci, měl z ní strach týdny dopředu. Když ten čas nadešel, vždycky ji vystřihl bezchybně. Zpočátku koktal a samozřejmě vypadal nervózně, ale jen uvnitř. Vždycky jsem si myslel, že je při veřejných projevech přirozený.

Zavrtí hlavou. „Vážím si vás víc, než si myslíte, ale nemůžu tu mít řeč. Není to správné.“

Snaží se předat megafon zpět lidem, ale oni odmítnou. Uvědomím si, že Genoveve je hned za ním, stojí na travnaté vyvýšenině za zdí a očima skenuje dav. Podá jí megafon a ona ho nešikovně drží. A v tu chvíli se za zatáčkou objeví kolona asi deseti černých aut, která míří k hradu.

Nakonec si jí všimnou. Vím, že v jednom z nich musí být královna, připravena a čekající, až získá kontrolu nad davem.

Nevěděl jsem, co královna v této situaci udělá. Věděl jsem, že je zlá, ale jak daleko by zašla?  Jak daleko by donutila zajít její tým? Věděl jsem, že kdyby ji někdo v davu napadl, Sebastian by si to nikdy neodpustil.

„Promiňte,“ řeknu a tlačím se dál davem, konečně se dostanu blíž k Sebastianovi, ale než dorazím až k němu, davem se prožene lapání po dechu.

„Tady je!“ zakřičí žena. Všichni se otočí a sledují, jak z jednoho z aut vystupuje královna. Má na sobě dlouhé modré šaty.

Zatnu zuby. Věděla to. Věděla, že veškerá pozornost bude upřena na ni, až sem dojede. Sakra, pravděpodobně to brala jako tiskovou událost.

Vždycky jsem si myslel, že královna Charlotte je ďábel, ale pokud tuto příležitost využije k očerňování syna, nedokážu stát stranou a sledovat, co se stane. Netuším, jak dostanu Sebastiana z této situace, ale vím, že musím.

Královna začne mávat davu, jako by se účastnila průvodu. Dnešní den je chladný a slunečný, ale ve chvíli, kdy vystoupila z auta, se začalo zatahovat.

Lidé vybuchnou a začnou křičet na královnu.

„Co můžete říct na svoji obhajobu?“

„Nechcete, aby byl váš syn zamilovaný?“

„Změňte zákony! Změňte zákony!“

Je to jako házet kameny proti zdi. Nic z toho se, zdá se, královny nedotklo. Prostě skenuje dav a chladně ho vyhodnocuje.

Je jí to u zadku. Chtěla se jen ukázat.

Nakonec se protlačím do nejbližšího kruhu obklopujícího Sebastiana. Soustředěně sleduje královnu s ohněm v očích.

Nikdy jsem ho takto neviděl. Vypadá jako vlk připravený k útoku. Něco se stane.

Právě, když se chci natáhnout a vzít ho za ruku otočí se a vezme megafon od Genoveve. Hraje si s tlačítky, než ho zapne. Teď jsem tak blízko, že vidím, jak se mu třesou prsty. Zvedne megafon k ústům.

„Tak dost,“ jeho hlas se hlasitě odráží davem, přes silnici až ke královně.

Dav zatleská a pak ztichne, jako by čekal projev.

„Já… já nemám co říct,“ řekne jim, rozhlédne se kolem a zavrtí hlavou. „Nemůžeme vyhrát. Ne tváří v tvář této moci. Její moci. Nemáme šanci.“

Lidé začnou bučet a pískat.

„Chceme krále Sebastiana!“ Zakřičí někdo a najednou jsme obklopeni skandováním. „Král Sebastian! Král Sebastian!“

„Nikdy nebudu vaším králem,“ řekne s bolestí vrytou v očích. „Protože muž, kterého miluju, není královského rodu. A já po zbytek života nechci být s někým jiným.“

Lidé tleskají.

„Ale i když nebudu vládnout, neznamená to, že nemůžu být váš. Vzdávám se dnes svého práva na trůn, ale slibuji vám, že nikdy neopustím tyto vesnice. Nikdy neopustím vás, i když nebudu vládnout.“

Dav se teď změní v čirý chaos. Sebastian spustí megafon k boku a vypadá ztraceněji, než jsem ho kdy viděl. Otočí se a konečně mě uvidí. Po tváři mu skane jediná slza.

Odhodí megafon na stranu a natáhne se po mně. Najednou jsem táhnut jeho směrem a dav mě začne tlačit k němu.

A pak se stane něco, co sem si nikdy nepředstavoval, že se stane.

Dostanu se na malou římsu k Sebastianovi a on mě obejme.

Pak se nakloní a bez obav mě políbí. Drží mě u sebe a neodtáhne se. Přímo před stovkami lidí. Před novináři a kamerami. A před jeho matkou.

Zavane studený vítr, až mi naskočí husí kůže. Najednou je tak silný, že šustí mezi stromy a téměř zní jako vlny oceánu.

A poté se oteplí. Jen trochu. Téměř neznatelně, možná o pár stupňů.

Ale je tepleji, jakoby se z Frostmontu zvedla ledová pokrývka.

Sebastianovo dědictví bylo navždy změněno. A jeho srdce kvůli tomu bude navždy bolet, ale máme jeden druhého a podporu vesnic a lidí, když už nemáme nic jiného.

Když se od sebe odtrhneme, královna na nás zírá s očima prázdnějšíma, než kdy jindy. Vítr posledním poryvem odfoukne minulost a zatřepe látkou jejích šatů. A pak bleskově ustoupí a zmizí v jednou z černých aut. Brzy všechna auta zmizí zase k hradu.

A tady dole zůstaneme jen my.