TSP - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Sebastian

Následujících pár dní v Berrydale je neskutečných.

Každý den byl šedivý a ponurý. Sníh padal, roztál a další den napadl znovu. Slunce jsme neviděli snad ani hodinu. Čas byl zvláštní, jako bychom čekali, až dorazí bouře, ale nic se nestalo.

Tedy skoro nic.

Tři dny poté, co jsem vydal své prohlášení, Emma učinila to oficiální. Sama princezna Belorie byla první královskou osobou, jež se vyjádřila.

Celým svým srdcem prince Sebastiana podporuji. Stále jsme dobrými přáteli a budeme jimi do konce života. Kamkoli ho jeho srdce zavede, jsem na něj pyšná..

Když jsem četl její veřejné prohlášení, rozbrečel jsem se. Odpoledne jsem jí zavolal a znovu se složil z vděčnosti za člověka, který mě nemusel podporovat, ale udělal to.

Další den byl ještě divnější. Princ z malé země zvané Teralia se přiznal, že je gay.

A pak se ukázalo, že měl o mě velký zájem.

Pravděpodobně se jednalo o reklamní trik, ale princ Nathaniel z Teralie se objevil v místní televizní show svého království a vtipkoval, jak rád by skončil na mém královském hradě. Řekl, že je do mě zamilovaný už roky, ale nikdy ani nesnil o tom, že bych byl také gay.

Bylo to zvláštní, ale také neuvěřitelně potěšující.

Nebyl jsem jediný gay princ na světě. Což bylo něco, o čem jsem věděl, že musí být pravda, ale dokud jsem to neviděl přímo před očima, nebylo to skutečné.

Najednou jsem měl pocit, že jsem něco dokázal. Něco, co ovlivnilo svět mnohem větším způsobem, než jsem si myslel, že je možný. A začal jsem mít pocit, že to možná za to stálo.

***

Dokud týden po mém prohlášení všechno nevybuchlo.

„Sebastiane,“ zavolá Genoveve z přední místnosti po zaklepání na dveře. „Tvá schůzka v jedenáct dorazila.“

Po celý týden jsem vyřizoval jednání po telefonu. Ignoroval jsem téměř každou žádost od médií. Genoveve i Henry souhlasili, že je nejlepší to nechat chvíli vyšumět, ale přijal jsem osobní setkání od malého televizního zpravodajství, které chtělo nezaujatý pohled ohledně vyřizování svých povinností, poté, co jsem opustil hrad. Těm novinářům jsem důvěřoval, což je pro mě vzácné.

Rozhovor je naplánovaný na dnešní večer. Pokud o mně lidi mají mluvit, alespoň dávám přednost klidným a soucitným lidem před pomlouvačnými a divoce spekulujícími psy.

Dva reportéři, Mallory a David, jsou teď před předními dveřmi, pustím je dovnitř a zavedu do obývacího pokoje.

„Wow,“ rozhlédne se Mallory okolo. „Tady teď žije princ z Frostmontu?“

„Ano,“ odpovím narovinu. „Jen prostý dům, ale kdyby vám to nevadilo, raději bych se soustředil na rozhovor na mé prohlášení, ne na moji životní situaci.“

David přikývne. „Samozřejmě. Ve skutečnosti pro vás s Mallory máme návrh, který se vám, doufejme, bude líbit.“

Mallory se posadí. „Rádi bychom měli vaše vyjádření ke slovům vaší matky. V žádném případě nemyslíme nějaký útočný způsob. Žádnou 'pomstu'. Chceme jen, aby veřejnost slyšela vaši stránku pohledu. od vás.“

„Přesně to chci. Nic škodolibého. Žádné drby. Prostě… můj úhel pohledu.“

„Perfektní.“ Mallory se široce usměje. „Začněme tedy.“

Následujících pětačtyřicet minut mě připravují. Viděl jsem to mnohokrát dělat moji matku na hradě, ale tady v tak malém domě je to jiné. Kameramani dorazili krátce po moderátorech. Světla jsou nastavená. Pudrují mi tvář. Henry je neuvěřitelný a nabízí všem pití dle jejich výběru, a s úžasem sleduje, jak se všechno připravuje.

A konečně nadešel čas natočit rozhovor. Bude se vysílat dnes večer přesně v ten samý čas, jako rozhovor mé matky před několika dny.

Začneme jednoduchými otázkami. Zeptají se mě, jak se mi v posledních pár dnech dařilo, v důsledku všech věcí, které se udály. Dávám jim prosté odpovědi a ujistím se, že nikdy neznevažují moji matku.

Uprostřed rozhovoru se ale vše zkomplikuje. Alespoň pro mě.

„Jaké máte plány do budoucna?“ Zeptá se Mallory.

Kousnu se do spodního rtu. „Mým jediným plánem je, že už si nechci nadále odepírat ve svém životě lásku. Což zahrnuje milování sebe i ostatních lidí. Už moc dlouho jsem ignoroval, kdo opravdu jsem.“

„A my jsme moc rádi, že už to nadále neignorujete. A ve vašem životě se teď nachází další muž, že?“

„Ano. Kvůli našemu soukromí se nechci příliš zaměřovat na můj vztah, ale poprvé po mnoha letech můžu říct, že jsem doopravdy šťastný.“

„Ale ten muž není princ.“ Nedokážu říct, jestli svá slova formulovala jako otázku, či oznámení.

„Ne, není.“

„Takže si ho nikdy nemůžete vzít,“ zavrtí hlavou. „Alespoň ne podle nových zákonů vaší matky.“

Zastavím se. Henry stojí přes pokoj a sleduje mě za jasnými světly. Sotva dokážu rozeznat jeho tvář, ale ani nemusím. Věděl jsem, že tato část rozhovoru je pro něj děsivá.

Taky jsem se jí obával.

„Podle toho, jak jsou v současné době sepsány, si nemohu vzít muže, kterého miluju.“

„To je hrozné,“ řekne Mallory.

„Ano je, ale já za to matku neviním.“

„Přesto má však moc to změnit, že?“

Přikývnu. „Ale Frostmonte funguje na základě tradice. Tak je to u všech královských hodnot. Vždycky to tak bylo.“

„Ale princi Sebastiane,“ Malloryiny oči se upřou do mých. „Vaše matka již ukázala, že je ochotna tu tradici změnit. Žádný princ si nikdy předtím nemohl vzít jiného prince, ale ona to učinila možným.“

Najednou cítím, jako by se mi oblečení lepilo na kůži. Světla mě nejen oslepují, ale také jsou teplejší, než zatracené slunce.

„Souhlasím, že je špatný,“ odkašlu si.

„Jaká škoda,“ zavrtí hlavou a otočí se k dlouhému seznamu otázek před sebou. „No, na závěr bychom se rádi dozvěděli, zda jste ve svém životě šťastný, teď když vaše tajemství vyšlo najevo. Stálo to všechno za to?“

Sleduje mě se zamračením.

Je to vtipné. Celý život jsem veřejný činitel. Věděl jsem, že spousta lidí si je vědoma mé existence, i když já o nich nevěděl. A nikdy jsem se moc nezajímal o aspekt bytí princem. Nelíbilo se mi to, nerozebíral jsem ho. Ale teď? Po rozhovor s jednou reportérkou jsem pocítil úzkost.

Pomalu se nadechnu. „Samozřejmě, že to stálo za to, i když to nic nezmění. To rozhodnutí bych učinil znovu a znovu a nic bych nezměnil.“

„To se krásně poslouchá, princi Sebastiane,“ řekne tiše.

Srdce mi tvrdě buší v hrudi. Možná mi bude špatně. Svět se kolem mě točí, když Mallory začne balit a tým začne vypínat světla a sklízet vybavení.

„To šlo skvěle,“ obejme mě Henry poté, co se konečně zvednu z křesla.

„Jo, šlo to skvěle. Dopadlo to perfektně.“ Řeknu stále omámený.

Odtáhne se ode mě, popadne mě za ramena a podívá se mi do očí. „Proč se tedy právě cítím, jako bys byl ve vzdálené zemi?“

Samozřejmě, že to ví. Nedokážu se dostat kolem Henryho dokonalého detektoru, ale právě teď vím, že nemám šanci před ním skrýt, jak se doopravdy cítím.

„Je úplně jiné říkat tyto věci a vědět, že je uslyší statisíce lidí.“

Svraští obočí. „Pokud ti to není příjemné, ještě máš čas,“ řekne tiše. „Můžeš jim říct, aby to nevysílali.“

„Ne, je potřeba to odvysílat. Stojím si za vším, co jsem řekl. Jen se obávám, jak to bude široká veřejnost interpretovat.“

Pokrčí jedním ramenem. „Co můžeš ztratit?“

Zvednu ruce do vzduchu. „Všechno kromě tebe. Budeš mě pořád milovat, i když budu za deset let chudý jak kostelní myš?“

Protočí oči. „Miloval bych tě, i kdybys byl chudý dnes.“

Kousnu se do spodního rtu a vydechnu.

„Hej,“ stiskne mi Henry rameno. „Nejhorší, co se může stát je, že si budou myslet, že jsi hloupý, protože se nechceš oženit s princem Nathanielem z Teralie.“

Nedokážu zadržet smích. „Jsem si jistý, že o hodně přicházím, když ho nepožádám o ruku, což?“

Henry se zakření. „Zítra se probudím a zjistím, že jsi s ním utekl, že?“

„Víš, že mi poslal mail? Doplněný deseti jeho koňmi?“

„Ukázal ti své koně, jo? Wow, všechno, co jsem ti ukázal já, je má skotská.“

„A pták,“ zašeptám mu do ucha.

„Samozřejmě, toho taky.“

Přitáhnu si Henryho do náruče. „A dal jsi mi dobrou stranu postele.“

„Jo.“

Políbí mě, pak se rozloučí se štábem, Mallory a Davidem. Dům je po tom rozruchu tak klidný a tichý, ale připadá mi to, jako klid před bouří.

***

„Chceš sendvič s roastbeefem a křenem nebo s rajčaty a sýrem?“ Zeptá se mě Henry, když nakoukne do lednice.

„To je nemožná volba.“

„Tak ho uděláme s roastbeefem. Můžeš vzít bochník z chlebovníku?“

Vytáhnu čtyři plátky a vložím je do toustovače. Trvá mi chvíli najít správná tlačítka, ale povede se mi to a Henry zatím vytáhne zbývající ingredience z ledničky a položí je na pult.

Jsme už nějakou dobu v kuchyni. Můj rozhovor byl před chvílí odvysílán a i když mám pocit, jako by se můj žaludek panicky svíral, všechno šlo dobře. Pořad byl odvysílán s citem. Nemyslím, že by byl nějak zkreslen nebo nepochopen. Je zvláštní pocit, že šlo konečně něco podle mě.

S Henrym jsme poté skončili tady v kuchyni. Genoveve šla do postele dřív, ale já měl hlad, protože jsem celý den nejedl.

Teď si spolu děláme sendviče pod slabým fluorescenčním světlem zašlé staré kuchyně.

A je to kouzelné.

Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem mohl asistovat při vaření, i když se jedná jen o sendviče. V hradě mi sendvič dělali tři lidé, i když jsem se pokoušel žádat, abych si ho mohl udělat sám.

Místo toho jsem tady, narážím rukou do Henryho a špiním si ruce. S úsměvem, kdy se mu objevují dolíčky, se natáhne, aby mi ukradl salát.

Je ohromující, jak je to dobré. Jde o nejprostší věc na světě a přesto perfektní. Tuto jednoduchost jsem chtěl. Proč bych potřeboval deset tisíc dolarů, když můžu mít toto? Roastbeefový sendvič s mužem, kterého tak moc miluju?

Poté, co si sedneme k malému žlutému dřevěnému stolku a sníme sendviče, konečně sdělím Henrymu, co se mi hlavou honilo celý večer.

„Myslím, že si s ní zítra půjdu promluvit a požádám ji o vyřazení z nástupnictví na trůn.“

Henry se zamračí. „Děláš si srandu?“

„Nedělám.“

Henry začne vrtět hlavou, nejdříve pomalu a pak s větší razancí. „Nedělej to jen kvůli mně.“

„Není to jen kvůli tobě.“

Henryho ďolíčky už jsou dávno pryč. Vypadá, jako by ho sužovaly obavy. „Vím, že chceš být jednoho dne králem a je mi jedno, co budu muset udělat, nikdy ti to nevezmu. Pro mě za mě se ožeň s princem. Můžeš mít falešné manželství, abys uspokojil královské požadavky. On může… já nevím, může spát v jednom z pokojů pro hosty, nebo mít své vlastní křídlo. Já budu v noci ten, kdo s tebou bude v posteli.“

Zavrtím hlavou. „Jsi sladký, ale vím, že to tak nechceš.“

„Spíš ne, ale myslím to vážně. Seru na pravidla, pokud tě budu moct mít.“

„Ne,“ zašeptám. „Už žádná další tajemství. Skončil jsem s nimi. Chci, abys byl můj manžel. Můj opravdový manžel, jednoho dne. A nechci tě mít jako nějaké špinavé tajemství po zbytek svého života.“

 Chvíli je ticho a pak zvedne obočí. „To mě právě žádáš o ruku, zlato?“

Úlevně se rozesměju, ani jsem si neuvědomil, jak moc to potřebuju. Vezmu jeho ruce do svých a tisknu je. „Až tě požádám, bude to rozhodně mnohem víc cool než tohle.“

„Ach jo? A co když tě požádám jako první?“

„Nedělej z toho závod!“

Pokrčí ramenem. „Jen říkám, že když jednoho dne ucítím, že nastal čas, nebudu čekat.“

„Henry?“

„Co?“

„Řekl jsem ti už, jak strašně moc tě miluju?“

„Ano,“ obejme mě. „A doufám, že to budeš dělat ještě dlouho.“

Hladí mě po zádech a klade mi polibky na spánky, čelist a klíční kost.

„Přesto to udělám. Zítra řeknu mé matce, že jestli se nemůžu oženit s tebou, nikdy se nestanu králem.“

Henry se odtáhne a podívá se mi do očí. „Kdo se stane králem nebo královnou, když ty odstoupíš?“

„Můj bratranec Mattreg. V současné době žije v Norsku.“

„Mattreg? Co je to sakra za jméno?“

„Ani nechceš znát jména některých vzdálených členů rodiny.“

Přikývne. „Takže místo tebe bude král Mattreg. Je Mattreg milý chlap?“

„Mattreg je dvouleté dítě. Pokud se jedná o jeho současný královský styl vlády, řekl bych, že zahrnuje hru s dřevěnými kostkami a hysterický smích, kdykoli někdo vypouští bubliny.

„Ach, zlato.“

„Jo.“

„Nemusíš to udělat hned, pokud nejsi připraven. Dej si na to týden, nebo měsíc.“

„Už jsem měl času dost a nemyslím si, že někdy budu připraven jí to říct.“

„Protože se nechceš vzdát svého odkazu, kvůli někomu, kdo stále nosí plínky,“ řekne Henry.

„Vážně ne.“ Hluboce se nadechnu. „Ale udělám to. Zítra ráno. V devět hodin.“

„Dobře, pak tě tedy podpořím.“

Skousnu si spodní ret. „Dobře, protože to asi bude zatracený nepořádek.“