RK - 68. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

SAWYER

Vycházím z koupelny, když si všimnu částečně otevřených dveří na konci chodby.

Pomyslím si, že to musí být Bianca, a vydám se tím směrem, abych ji mohla pozdravit.

Připadám si jako idiot, když si uvědomím, že to nakonec není ona... není to nikdo.

Už se chystám otočit a odejít, když si všimnu velkých tiskacích písmen nad policí.

Liam.

Svědomí mi říká, že v téhle místnosti nemám co dělat a měla bych odejít.

Ale moje zvědavost je příliš silná na to, aby ji přemohla.

Cole o něm nechce mluvit... nikdy.

A Dylan a Jace o něm mluví, jako by byl svatý... což není moc užitečné, protože mi to nijak nepomůže pochopit, proč spolu Liam a Cole nevycházeli.

Obvykle si o někom můžete udělat obrázek podle jeho pokoje... jaké věci má rád, co ho zajímá, jakou má asi povahu.

Ve chvíli, kdy vstoupím do Liamova pokoje, mě ostře bodne smutek.

Vypadá jako typický pokoj každého třináctiletého kluka.

Život, který skončil příliš brzy.

Hrudník mi naplní tíha, když si prohlédnu zelenou přikrývku a polštáře na posteli.

Cole říkal, že je to jejich oblíbená barva.

Přejdu ke stolu. Je tam několik poznámkových bloků, zvýrazňovačů a několik sešitů plných poznámek.

Stejně jako já bral Liam školu vážně.

Dokonce jsme měli stejnou vědeckou kalkulačku... a nad stolem mapu sluneční soustavy.

Usměju se, když zahlédnu periodickou tabulku prvků.

Vzpomínám si, jak jsem se ji učila v sedmé třídě... a pak jsem ještě ten den spěchala do knihovny udělat si fotokopii, abych si mohla nadběhnout a zapamatovat si každý z nich.

Zajímalo by mě, jestli dělal totéž.

Škoda, že se to nikdy nedozvím.

Když dorazím k jeho komodě, první, čeho si všimnu, je nedostatek prachu.

Někdo sem chodí a uklízí.

Je na tom něco tak tragického. Jako by se snažili zachovat jeho památku.

Doufají, že se jednoho dne vrátí domů.

Můj pohled se zastaví na obrázku v rámečku.

Roztřesenými prsty ho zvednu. Jsou to Covingtonovi. Všichni. V dobách, které musely být mnohem šťastnější.

Věděla jsem, že Coleova matka byla bollywoodská tanečnice, a proto byla krásná, ale stejně mě zarazí, jak byla úchvatná.

A jak moc se jí Bianca podobá.

Můj pohled dále putuje k jejich otci. Je vysoký, lehce přesahuje přes 180 cm. Odtud musí mít Cole a Jace svou výšku.

Také vypadá velmi dobře. Skoro až moc dobře.

Zatímco Jace má rysy po obou rodičích a Bianca zjevně po matce ... Cole je se svýma výraznýma zelenýma očima a světlou pletí přímo obrazem svého otce.

Nemůžu si pomoct, ale na té fotce jsou seřazeni v jedné řadě. Biancu – která je na fotce ještě batole – drží matka a všichni tři kluci jsou na zemi. Liam a Cole – kteří jsou oblečeni tak podobně, že je upřímně nedokážu rozeznat – sedí po opačných stranách Jace... oba se mračí.

Jako by vedle sebe nemohli vydržet.

Chystám se vrátit obrázek zpátky, když si všimnu Bible na komodě. Cole není věřící a Jace ani Bianca se o náboženství nikdy předtím nezmínili, takže je to překvapivé.

Nemluvě o tom, že to není něco, co byste obvykle našli v ložnici třináctiletého kluka.

Nemůžu si pomoct, ale na jedné ze stránek je záložka.

Držím rámeček v jedné ruce a otevírám ji.

Srdce mi poskočí, když si uvědomím, že na záložce je obrázek dvou vzácných stejných dětí v postýlce... drží se za ruce, zatímco spí.

Je to tak krásně zachycený okamžik.

Chystám se ji zavřít, když si všimnu, že je na ní zakroužkován verš z Písma.

„Kdo říká „Miluji Boha“ a přitom nenávidí bratra, je lhář. Když někdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí. Máme tedy od něj toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i bratra.

                                       -1. Jan 4: 20–21

Výraz "nenávidí svého bratra" je podtržen.

Oči se mi zalily slzami. Kdysi krásný obraz mi teď připadá nějak pošpiněný.

Samotný verš Písma je připomínkou toho, že bychom se všichni měli navzájem milovat. Ale vzhledem k obrázku, podtržení, vztahu, který měl se svým dvojčetem... chápu, že by to někdo mohl brát velmi doslova.

Zvlášť pokud truchlí a hledá odpovědi.

V útrobách se mi zavrtá děsivý pocit.

Věděla jsem, že Cole má své důvody, proč nevěří – a to je v pořádku, je to jeho volba – jen si nemůžu pomoct, ale mám pocit, že tohle s tím může mít něco společného.

"Co tady sakra děláš?"

Coleův ledový hlas mě zaskočí a rámeček s fotkou mi vypadne z ruky.

"Moc se omlouvám." Nepřemýšlím, padám na podlahu a sbírám střepy rozbitého skla. "Do prde – prkýnka," řeknu, když mi sklo prořízne prst, a vzpomenu si, že pořád držím Bibli.

Cole se ke mně skloní.

V očích má temný, hrozivý pohled, když si prohlíží můj prst. "Varoval jsem tě, že se pořežeš o moje podělané kousky, Pánbíčkářko." Blýskne po mě zuby a ukáže na šatnu. "Tam to udělal. Chceš se podívat? Ukojit svou zvědavost ještě víc?“

Otevřu pusu, abych se znovu omluvila, ale on mi nedá šanci. "Až skončíš se slíděním, vyprovoď se sama."

S tím vyrazí z místnosti.

O chvíli později se za ním zabouchnou vchodové dveře.