TSP - 12. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Sebastian

Má tajemství mě nikdy 'nesžírala'. Vždycky jsem slyšel lidi, jak vypráví o svých tajemstvích jako o přítěži, jako o něčem, bez čeho by se cítili lépe. Ale já? Byl jsem profík. Miloval jsem uchovávat svá tajemství.

A samozřejmě vždycky jsem si uchovával to nejdůležitější ve své hrudi.

Po celý život jsem nikomu neřekl, že jsem gay. Jediní lidé, kteří to věděli, byli Henry a matka, která se to domnívala, když mě tu noc v parku před mnoha lety viděla líbat Henryho.

Vždycky jsem si myslel, že bude mnohem pohodlnější udržet svoji sexuální orientaci v tajnosti, protože by byla katastrofou pro můj odkaz. Věděl jsem, že si budu muset vzít ženu, zplodit dědice trůnu, doufat ve víc dědiců a vychovávat je v nejlepší krále a královny, kterými by mohli být. Mé tajemství nebylo důležité pro mě, ale pro všechny v mé krevní linii.

Ale ukázalo se, že jsem se mýlil.

Ve všem.

Protože zbavit se mého tajemství – toho největšího – mi připadalo jako vyhrát v loterii.

Poprvé ve svém životě jsem cítil, jaké je to být svobodný, i když to také znamenalo, že můj život, jak jsem ho znal, je nenávratně pryč.

***

„Jsi blázen,“ řekne Henry.

„A?“

„A… a miluju tě.“ Pokračuje s nevěřícným úsměvem na tváři, zatímco prochází po obývacím pokoji. „A jsi šílený.“

V žilách mi proudí elektřina. Cítím, jako bych byl opilý, i když ani zdaleka. Prostě nejsem zvyklý slýchávat tato slova z Henryho úst. Mít muže svých snů, který mi říká, že mě miluje a s vědět, že už to nemusím tajit.

Sedím na pohovce oblečený ve starých Henryho teplácích a vybledlém tričku. Když jsem ráno prchal z hradu, neobtěžoval jsem si sebou něco vzít, takže mi půjčil, co měl po ruce. Oblečení mi bylo větší, ale líbilo se mi. Bylo příjemné. Mám na sobě oblečení, které voní jako on a v ruce mám sklenici whisky, kterou mi před chvílí nalil.

A koho to sakra zajímalo?

Byl jsem volný.

Měl jsem všechno, co jsem potřeboval přímo v tomto pokoji.

„Jak ses rozhodl?“ Zírá na mě, jako bych byl nějaká záhadná skládačka, kterou se snaží vyřešit.

„Rozhodl o čem? Oznámit to celému světu?“

„Ano. Není to tak, že bys přiznal, že jsi tajně jedl Oreo Sebastiane, tohle je…“

„Mnohem víc, než to?“

„Jo.“

„Upřímně? Nemyslím, že jsem se rozhodnul. Prostě se to stalo. Vážně rychle.“

„Jednalo se o okamžité rozhodnutí? Protože jsem tě ještě nikdy neviděl spontánního.“

„Nebylo to výsledkem okamžiku. Věděl jsem, že musím něco udělat. Dnes ráno přesunula Genoveve část mých finančních prostředků na jiný bankovní účet. Ne dost, aby to vyvolalo podezření, ale…“

„Ale věděl jsi, že utečeš z hradu?“

„Věděl jsem, že se chci sakra dostat ven, ano, ale přiznat se celému světu? To se stalo rychle. Kristepane, opravdu jsem to udělal?“

Henry se široce usměje. „Jo, vážně jsi to udělal.“

„Panebože.“ Cítím, jako bych rychle padal, jako bych byl neustále na okraji útesu a vítr mě srazil dolů. „Vážně jsem to neměl dělat, že?“

Kousne se do spodního rtu a sleduje mě.

„Teď vyšiluješ, viď?“

„Myslím, že adrenalin už vyprchává. Možná proto se cítím, jako bych padal volným pádem bez padáku?“

„Možná. Kdykoli jsem viděl medvěda v horách, cítil jsem se, jako bych vyhrál milion dolarů, než to konečně přešlo. Pak se kupodivu usadila panika. Pak realita. A nakonec vyčerpání.“

„Rozhodně už se necítím, jako bych vyhrál milion.“ Třu si dlaněmi kalhoty.

„Vlastně mám pocit, jako bych za sebou zanechal miliony dolarů.“

V další chvíli je Henry na kolenou vedle gauče a přitiskne ústa na moje. Políbím ho, pomalu a smyslně, natáhnu se a sevřu jeho tričko v pěsti. Držím se ho, jako o život.

„Budu v pořádku, že?“ Zeptám se ho.

„Povedeš si skvěle, i když v určitém okamžiku mě budeš muset zavést pro auto.“

Odfrknu si. „Bože, ještě pořád je tam nahoře.“

„Zatímco tu vedeme rozhovor, ho královna pravděpodobně celé počůrává.“

Začnu se pochechtávat, což se o okamžik později změní v plnohodnotný smích. Opřu se o opěradlo, zhluboka se nadechnu a masíruju si spánky.

„Udělal jsem to.“ Zašeptám.

„Teď už je kočka venku z pytle.“

Obrátím se k němu a svět se pořád točí. Sjedu mu rukama po tričku a ucítím jeho teplo.

„Políbíš mě znovu?“ Zeptám se tiše.

Olízne si rty a pomalu je přitiskne k mým.

A Bože, do prdele, i když jsem si právě zničil život, alespoň jsem ho zničil kvůli tomuhle. Nemusíme spěchat. Líbám ho, jako bych si vynahrazoval ztracený čas. Jedenáct zkurvených let.

Vydá slabý zvuk, zatímco se líbáme a já mu přejedu jazykem po spodním rtu. Chutná slaně.

„Hej,“ zašeptám, odtáhnu se a přitisknu dlaně na obě jeho tváře.

„Ani slovo.“ Natáhne ruku a setře si pár zbloudilých slz.

„Henry.“

Nikdy jsem ho neviděl brečet. Nikdy jsem ho neviděl tak blízko pláči, i když jsem si byl jistý, že když jsme byli mladí, párkrát brečel. Ten den, kdy jeho otec umřel, jsem to viděl v jeho očích, než utekl na noc domů.

Henry se opravdu nestaral, jestli vypadá jako drsňák, ale já věděl, že brečení je něco, co dělal jen v soukromí. Bylo to něco, co se dělo jen zřídka a mohlo to znamenat, že je příliš přemožený.

Vidět jakoukoli cestičku po slzách bylo dezorientující.

„Dej mi doušek,“ natáhne se po skleničce, kterou stále držím v jedné ruce. Přihne si a položí sklenici na stůl. Zhluboka se nadechne a otočí se zpět ke mně.

„Henry –“

„Musím tě udělat, hned,“ řekne s ohněm v očích.

Zasměju se, on mě chytne za pas tepláků a jedním tahem mně jich zbaví.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ Zeptám se.

Odpoví mi tak, že mě vezme do úst a já okamžitě zasténám. Začnu v jeho ústech tvrdnout, což je ten nejlepší pocit, jaký si dokážu představit.

„Dobře, nebudu si stěžovat,“ zamumlám, když mi po těle přeběhne husí kůže.

Odtáhne se, obkrouží jazykem hlavičku penisu, který už teď stojí v pozoru.

„Ano, jsem víc, než v pořádku. Ty slzy nebyly smutné, Sebastiane. Já… prostě nemůžu uvěřit, že jsi tu konečně se mnou.“

Dlouze vydechnu a projedu mu rukou vlasy. „Věř tomu. V nejbližší době se mě nezbavíš. Možná nemám kam jinam jít.“

„Je trochu snadnější tomu uvěřit, když mi tvůj pták naplňuje ústa.“

Můj pták z jeho slov poskočí. „S tím nemám problém.“

V dalším okamžiku jsou jeho ústa zpět na mě. Znovu se opřu a snažím se vnitřně uklidnit.

Vím, že bych se mohl okamžitě udělat. Nevěděl jsem, co by bylo horší: nechat oči otevřené a dívat se na mého nejlepšího přítele, jak na mě pracuje, nebo zavřít oči a plně se oddat každému pocitu, tahu a olíznutí jeho jazyka. Ať tak či onak, každou chvíli vybuchnu.

Chci tento okamžik prodloužit. Chci zastavit čas a žít takhle navždy.

Ano, ignoruji skutečnost, že celý můj život je převrácený vzhůru nohama.

Ano, jsem si vědom, že když si zapnu telefon, budu mít stovky nepřečtených zpráv, zmeškaných hovorů, emailů a upozornění.

Ale jako vždy mi připadá, jako bychom byli s Henrym ve vlastním světě. Jako když jsme byli děti. Jako tomu bylo včera v noci. A jak tomu je sakra právě teď, když klouže jazykem po mé délce, která jako by byla stvořena pro něj.

„Ježíši Kriste, Henry,“ zašeptám, když zvedá hlavu nahoru. „Musíš mě naučit svoji… techniku.“

Zabručí kolem mého penisu a o chvíli později zvedne hlavu. „Žádnou nemám.“

„Jo jasně, cítím, co tam dole děláš.“

„Neexistuje žádná technika.“ Prsty přejede po kluzkém penisu. „Prostě dělám to, o čem si myslím, že ti udělá dobře.“

„A funguje to.“

„A cokoli, z čeho budeš šílet.“ Skloní se a přejede špičkou jazyka po celé délce v pomalém rytmu až k hlavičce.

„Do prdele,“ zašeptám.

Uzamkne pohled s mým, zatímco kmitá jazykem ze strany na stranu. Nikdy jsem nevěřil na čtení myšlenek, ale přísahám Bohu, že v tuto chvíli dokážu číst Henryho. Vím, na co myslí.

Chci tě udělat, Sebastiane. Udělej se pro mě. Jen pro mě.

Celým tělem mi projede třes, zatímco sleduju, jak pomalu pohlcuje mého ptáka a nikdy nepřeruší oční kontakt.

„Panebože,“ zamumlám.

Věděl jsem, že si je toho vědom. Že se ke mně dostává. S tím pohledem, těma kurevsky nádhernýma zelenýma očima, s vědoucím pohledem.

„Chystáš se mě –“

„Mmm,“ zamručí. Cítím každou vibraci jeho hlasu, začne se pohybovat v ustáleném rytmu a jazykem přejíždí po každém centimetru.

Stará se o mě a jako vždy je v tom zatraceně dobrý.

„Och kurva –“

Začnu se třást. Prohrávám, nedokážu se držet zpět. A mé tělo jako by smetla vlna, kterou jsem již roky potřeboval. Cítím, jak mě zasáhne orgasmus, aniž bych si uvědomil, co se stane. Hluboce sténám a střílím mu do pusy a on zdvojnásobí úsilí, jako by nechtěl přestat, dokud ze mě nevysaje poslední kapičku.

Jsem hotový.

Udělal jsem se tak tvrdě, že se na okamžik obávám, jestli jsem nenaplnil jeho ústa až moc.

Ale je neuvěřitelný. Samozřejmě, že je. Polyká, zatímco mi svírá stehna, vzdychá a přitom mě drží.

Svalím se na gauč a vzdám se veškeré kontroly, kterou jsem doteď měl.

„Omlouvám se, promiň, snažil jsem se udržet.“

Pomalu odtáhne hlavu od mého ptáka a zavrtí s ní. „Nemáš se za co omlouvat. Tedy jen pokud mě to nenecháš večer udělat znovu.“

Uchechtnu se. „Bože, byl jsi vždycky takhle úžasný?“

„Vždycky jsem takový byl s tebou.“

„Koho tu oblbuju. Vždycky jsem věděl, že jsi neuvěřitelný. Nezasloužím si tě.“

Nikdy jsem se tak rychle neudělal. Vlastně vždycky to bylo naopak. Někdy jsem se dokonce ani neudělal, i když jsem si ho hodinu honil, ale s Henrym to tak očividně není. Vzrušuje mě už jen jeho přítomnost, takže nemám šanci, když se na mě vrhne.

Lehne si se mnou na pohovku. Vyzařuje teplo, pořád voní šampónem a mýdlem z rána. Vtiskne mi polibek na vršek hlavy a drží mě u sebe.

Dívám se z okna, zatímco oba klimbáme. Nedívám se na hrad. Oči nechávám zafixované na borovici kymácející ve větru a poprvé v životě se cítím opravdu v bezpečí.

Jestli se můj život rozpadá, tak po dobu, co budu moct být tady, to je v pořádku.

***

Vzbudí mě tlumený zvuk vycházející ze staré Henryho televize. Protřu si oči, posadím se a najdu Henryho sedět ve starém křesle, jeho tvář se koupe v záři televize.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“

„To je v pořádku. Chvíli jsem spal, že?“

„Několik hodin.“

Světlo vycházející zvenku je slabé a nafialovělé. Slunce právě zapadlo. Když uslyším matčin hlas, pocítím nával adrenalinu.

„Co to sakra, Henry?“

„Já vím. Věř mi, můžeš jít do jiného pokoje, jestli chceš, ale královna má rozhovor pro televizi.“

Srdcem se mi šíří strach. „Ne,“ postavím se a přejdu k němu. „Vypni to.“

Pohladí mě po boku. „Nemůžeme od reality utíkat navždy.“ Od pasu dolů jsem pořád nahý, ale tak nějak mi to přijde mnohem méně sexy, než před pár hodinami.

„Já vím,“ zašeptám. „Vím, že můžu odejít z hradu, ale to neznamená, že Frostmonte prostě… odejde, ale myslel jsem, že bych to možná jen jednu noc mohl ignorovat?“

„Chci být s tebou. Skutečně. A vím, že je jednodušší ignorovat zbytek tvého života, ale to není reálné.“

Sevřu čelist. „Vím, že máš pravdu. Prostě to nesnáším.“

„Já taky.“

„Pokud má matka dělá prohlášení pro televizi, vím, že je ta, která ho svolala.“ Cítím, jako bych měl v žaludku díru velikosti celého státu. „Jestli ho svolala, nechci vědět, co řekne. O mě.“

„Královna je mistryně ve veřejných projevech. Po tvém dnešním prohlášení se pokusí zachránit si tvář.“

„Já vím, a právě toho se bojím.“

Sleduju, jak se v novinách objeví obraz mé matky usazené na jedné z nejfajnovějších pohovek v hradu. Zřídili jednu místnost jen pro exkluzivní rozhovory. Na spodní straně obrazovky běží titulek s nápisem: Královna Charlotte se vyjádří k velkému odhalení prince Sebastiana.

Bylo to hloupé.

Nechutné.

Právě teď se můj život bezdůvodně probírá v televizi.

„Nemusíš to sledovat, myslím to vážně, Sebastiane.“

„Ne, vím, že musím. Máš pravdu. Realita prostě… nezmizí.“

Přikývne.

„Jen mě drž, jo?“ Chytnu ho, on se mnou přejde zpět ke gauči a schoulí se se mnou pod dekou.

„Můžu ti slíbit, že nikdy nenastane čas, kdy bych odmítl být blízko tebe.“

„Je to výzva?“

Věnuje mi křivý úsměv. „Co to má znamenat?“

„Budeš mi chtít být na blízku, i když budu hodiny cvičit na pikolu?“

„Opravdu jsi za posledních jedenáct let začal hrát na pikolu?“

Zavrtím hlavou. „Ještě ne, ale na housle.“

„Bože, to je tak sexy.“

„Hraní na housle je sexy?“

„Samozřejmě. Temný vzpurný princ, který hraje sám a smutný ve svém křídle?“

„Abychom byli upřímní, nemyslím si, že ještě nějaké křídlo pokojů po dnešku mám.“

„Podívejme se, co řekne tvá matka.“

 

Rozhovor nezačne moc zajímavě. Moderátor se vyptává na nudné nejnovější informace ohledně hradu. Dokážu si představit, jak se rodiny v každé vesnici, jež nás obklopují, pomalu shromažďují u televizí. Skoro cítím jejich oči, jak začínají sledovat show, připraveni si vyslechnout nejnovější drby o mé sexuální orientaci. Je mi zle.

Brzy se rozhovor přesune k mému životu. Malé retrospektivě mého života. O tom, jaké bylo štěstí, že se mé mámě a tátovi narodilo jediné dítě a to právě syn, který mohl jednoho dne převzít trůn a stát se králem.

A pak se přesunou k tématu mého 'šokujícího odhalení'. A k mému překvapení matka sotva mrkne.

„Samozřejmě to bylo něco, co jsem věděla,“ řekne naprosto klidně a promyšleně. „Pro některé to může být těžké, ale tady v hradu jsme také jen lidé.“

Hořce se zasměju. „Tak zasraně arogantní,“ zamumlám.

„Samozřejmě se svého syna nezříkám. V této moderní době bych nikdy ani nemohla. Možná je na čase, aby si princ vzal jiného prince.“

V žilách mi proudí strach.

„Co?“ Postavím se. „Ne. Proč je…“

„Důvodem, proč jsem svolala tento rozhovor, kromě reakce na odhalení mého syna je, že já a princ Sebastian máme velmi vzrušující oznámení.“

„Co to dělá?“ Zašeptám. Popadnu tepláky a obléknu si je. Nevím, co dělám. Cítím hluboce zakořeněnou potřebou běžet do hradu a zastavit rozhovor, aby už nadále nemohl pokračovat.

„Královská rodina Frostmontu má prohlášení, kterým poprvé po sedmdesáti letech změníme náš královský výnos,“ řekne matka a s úsměvem se obrátí do kamery. „Můj syn, princ Sebastian Ambrose si bude moci vzít muže. Bude moci mít děti, které budou právoplatnými dědici trůnu.“

Zamrznu na místě a zírám na televizi.

„Ne,“ zašeptám.

„Co?“ Henry se vymrští z gauče. „Sebastiane, tohle je úžasné. Neuvěřitelné!“

„Ne, není.“

„O čem to mluvíš? Můžeš si vzít muže, kterého chceš –“

„Neznáš moji matku tak, jako já. Slyšel jsi, co řekla, ne? Že si mohu vzít jiného prince.“

Henry mě pozorně sleduje.

„Matka se o moji sexualitu vůbec nezajímá, nebo o to, koho miluju.“ Cítím odliv krve. „Všechny ty kecy o tradici jsou prostě… je to jen způsob, jak mě udržet od tebe.“

„Není dobře, že ji to nezajímá?“

„Zajímá ji jen jedna jediná věc. Bohatství, prestiž, postavení. Ať tomu chceš kurva říkat jakkoli.“

Henry na mě zírá a můžu říct, že mu začíná docházet, co tím myslím.

„Nový zákon stanoví, že si můžu vzít muže, ale jedině muže, kterého ona považuje za mne hodného. Hodného penězi, rodinou, statutem nebo kurva čímkoliv tomu podobného.“

„To nemůže.“

„Jistě, že může,“ zašeptám. „Je královna a ona píše pravidla.“

„A nikdo jiný k tomu nic neřekne?“

„Nikdo, kdo není na její výplatní listině.“

Matka nadále žvaní v televizi. S Henrym ztichneme a sledujeme, jak se mi osobně vysmívá zpoza obrazovky.

„Sebastian byl vždycky problémový chlapec, ale se srdcem ze zlata. Jeho první láskou byl vlastně kluk z jedné z vesnic Frostmontu. Miloval ho celým srdcem, ale pak se ujal svých povinností vůči hradu a požádal mě, abych poslala jeho první lásku do internátní školy. Samozřejmě jsem mu vyhověla.“

Henryho pohled vystřelí ke mně. „Lže.“

V žilách mi stydne krev.

„To od něj bylo velmi pozorné,“ řekne moderátor. „Královská rodina platila za internátní školu jeho první lásky?“

„Na Sebastianovu žádost. Ano.“

„Lže,“ zopakuje Henry. „To ona je ta, která mě chtěla poslat na internátní školu, ne ty. Ona to celé zorganizovala.“

Hrdlo mám stažené. „Nelže,“ zašeptám.

Henry na mě pohlédne, jako bych ho právě udeřil.

Cítím, jako by mi právě někdo odstranil vnitřnosti, ale nehodlal jsem Henrymu lhát. Ne ohledně tohoto.

„Žádal jsem, aby tě poslali do internátní školy.“

„Sebastiane, nemusíš krýt svoji matku, jestli to právě teď děláš.“

Zavrtím hlavou. „Bylo to mé rozhodnutí. Ty peníze… byli z mého svěřeneckého fondu. Ne její.“

„Ježíši Kriste, tenhle den už nemůže být horší,“ zamumlá. Přejde na druhou stranu pokoje, podívá se z okna a pak na mě.

„Horší? My – já myslel, že byl dnešek neuvěřitelný –“

„Byl jako pekelná horská dráha,“ zavrtí hlavou. „Miluju tě. Neřekl jsem to jen proto, že to zní dobře, říkám to, protože to doopravdy tak cítím, skoro celý svůj život, ale musím ti být schopen věřit. Co jsi mi ještě neřekl, Sebastiane?“

Sleduje mě a čeká na odpověď. Jediné, co jsem mu mohl říct je pravda.