TF - 28. kapitola

 Překlad: Marťa

Když jsem druhý den seděla v Danově garáži a snažila se nastartovat auto, zaklepal klouby na moje okénko. Zatnula jsem zuby, pustila klíček a vzhlédla, abych viděla, jak usrkává ze šálku. Stáhla jsem okénko a zamračila se na něj. Och, mohla bych ho zabít hned teď. Nebo mu možná upravit obličej lopatou.

„Problém?“ Zeptal se a hrál bezradného, i když jsme oba věděli, že to nebylo nic jiného, než lež.

„Motor nejde nastartovat.“

Čelo mu zbrázdila vráska. „Vůbec?“

Sevřela jsem rty. „Ne. Jako by byla vybitá baterie. Nebo, jako by ji někdo vzal.“

Zvedl jedno obočí. „Myslíš, že jsem ti ukradl baterii z auta?“

„Myslím, že jsi s mým autem něco udělal, protože až doteď fungovalo dobře.“ Celé dvě minuty jsem se ho snažila uvést do pohybu, ale nic se nedělo. Mohla bych zvednout kapotu a zkontrolovat to, jistě, ale neměla bych ponětí, na co se dívám.

Dan pokrčil rameny. „Je to starý model, holčičko. Někdy prostě doslouží.“

„A někdy si s nimi lidé pohrají, když se jejich majitel otočí zády.“

Mělo mi dojít, že udělá něco takového. Nepokoušel se mě nutit k tomu, abych využívala nové Audi, které mi koupil. Byl si tak jistý, že se nakonec podvolím a přijmu to, že si ani jednou nestěžoval, že ho nepoužívám. Ale Dan nebyl muž, který by čekal, až lide začnou tančit, jak on píská, že? Dělal věci tak, aby se to stalo. A vždy dokázal lidi vmanévrovat tam, kam chtěl.

„Oprav to,“ trvala jsem na svém.

Zamračil se. „Připadám ti, jako mechanik?“

„Tak naprav to, co jsi udělal.“

„Pokud chceš, abych někoho zavolal, aby se na to podíval, udělám to. Nemůžu však slíbit, že se sem dostanou brzy.“ Podíval se na hodinky. „Pochybuje, že tu budeš čekat, až dorazí mechanik, to bys přišla pozdě na setkání s přáteli.“

Ano, to bych přišla. Což byl přesně důvod, proč přesně tohle dnes udělal.

Věděl, že si tu cestu do obchodního centra nenechám ujít. Věděl, že jsem slíbila Ashley a Hanně, že se tam s nimi setkám.

Usrkl svého nápoje a vypadal v absolutním klidu. „Chceš, abych tě do nákupního centra odvezl?“

„Ne, nechci.“ Co jsem chtěla, bylo dát mu facku. Tvrdou.

Zamyšleně našpulil rty. „Předpokládám, že bys mohla požádat Ashley, aby pro tebe přijela. Samozřejmě už je pravděpodobně v půli cesty do centra, ale kdybys jí řekla, otočila by se pro tebe. Jsem si jistý, že by Hanně nevadilo v nákupním centru čekat samotnou, až obě dorazíte.“

Věděl, že bych Ashley takhle neobtěžovala. Stejně, jako věděl, že bych nechtěla, aby Hanna stále před obchoďákem bůhví jak dlouho.

Poklepala jsem prsty na volant. „Myslíš si, jak nejsi chytrý, že?“

Jeho oči se rozzářily. „Jednou nebo dvakrát mě tak nazvali.“

Arogantní zmetek. „Mohla bych si zavolat taxi.“

„Mohla bys,“ souhlasil zlehka. „Málokdy se stane, že by někdo projížděl kolem těchto končin, ale můžeš mít štěstí. V tom případě, nebudeš muset čekat příliš dlouho, než sem taxi přijede. V průměru jim sem cesta trvá něco mezi dvaceti a třiceti minutami.“

Kdybych tu zůstala tak dlouho, Ashley i Hanna by tam postávaly a čekaly, až dorazím. Což znamenalo, že jsem buď musela přijmout svezení od Dana, kterého bych teď nejradši praštila nebo zvolit menší zlo.

Prudce jsem otevřela dveře, zklamaná, že hladce couvl a vyhnul se jim. Vystoupila jsem z auta a dala si ruce v bok. „Ty jsi opravdu kretén, víš.“

Znovu si usrkl kávy a zvedl klíč od Audi, které bylo zaparkované dál v garáži. Se zavrčením jsem mu klíč vytrhla z ruky.

Spokojeně přikývl. „Hodná holka.“

„Naser si. Až budu pryč, oprav mi auto.“

 

Ashley mě přitáhla do náruče. „Pořád jsem si nezvykla, že tě nevidím každý den.“

Objala jsem ji nazpátek. „Můžu to brát tak, že jsi Tuckerovi odpustila?“

Odtáhla se. „Nechci o tom mluvit.“

„To je fér.“ Otočila jsem se a pozdravila Hannu, která mě objala stejně pevně, i když jsem ji naposledy viděla teprve přede dvěma dny.

„Všimla jsem si, že jsi přijela v Audi,“ řekla Hanna. „Hádám, že to znamená, že tě Dan zlomil.“

„Nechci o tom mluvit,“ zamumlala jsem.

Ze všech sil se snažila potlačit úsměv. „Dobře.“

Ashley si načechrala zadní část vlasů. „Tak holky, pojďme. Musím si koupit šaty na recepci.“

„Já taky,“ řekla Hanna.

Když jsme prošly automatickými dveřmi, udeřila nás chladná klimatizace. Nákupní centrum bylo obrovské. Upřímně se zdálo, že to pokračuje do nekonečna se všemi těmi obchody, kiosky, restauracemi, takže jsme neměli problém s tím, že bychom neměli kde nakupovat.

Hanna do mě jemně šťouchla loktem. „Pořád tě manželský život baví?“

Usmála jsem se. „Baví, díky.“

„Jsem za tebe šťastná,“ řekla Ashley. „Ale také bych si přála, aby ses nastěhovala zpátky do svého starého bytu. Muž, který tam teď žije, je ubohý starý páprda, který pořád bouchá do zdi a stěžuje si, že jsme s Tuckerem příliš hlasití.“

Měla jsem podezření, že toho muže jen štve, jak často se jeho sousedé hádají, ale nechala jsem si to pro sebe.

„Měli bychom si u mě udělat dívčí noc a být extra hlasité, jen abychom ho rozplakaly,“ dodala Ashley.

Hanna se zamračila. „Ne-e. Dohodly jsme se, že to bude u mě.“

„Dávalo by větší smysl udělat to u mě,“ přerušila jsem je. „Je tam mediální místnost, malý bar, žádní sousedé, kteří by si stěžovali. Navíc mám pokoje pro hosty. Mohly byste zůstat přes noc, místo abyste jely taxíkem domů pozdě v noci.“

Hanna se na mě utrápeně podívala. „Promiň, Vienno, já prostě nemůžu. Je to dům mého šéfa.“

Vykulila jsem oči. „Hanno, tohle už jsme probíraly.“

„Já vím, já vím. Bylo by divné tam jít a…“

Odmlčela se a zamračila se na něco za mým ramenem. „no zdá se, že si Heather ukradla nového muže.“

Ashley se napjala. „Co? Kde? Ach.“

Jistě, Heather seděla naproti muži v kavárně poblíž a naší přítomnosti si nevšimla. Když jsem si všimla toho, jak se k sobě nakláněli, vypadali poněkud důvěrně a mě se zkroutil žaludek. Zhluboka jsem se nadechla nosem.

„Zatraceně neskutečné,“ odsekla jsem. „Nevím, komu chci nafackovat víc – jí nebo jemu.“

„Počkej, ty ho znáš?“ Zeptala se Hanna.

Olízla jsem si přední zuby. „Ano, znám ho. Pamatuješ si toho chlapa, o kterém jsem ti řekla, že jsem s ním byla krátce zasnoubená?“

Hanna otevřela pusu. „Nekecej.“

Ashley zvedla obočí. „Počkej, támhle v té kavárně je Owen?“

Slyšela o mém bývalém, ale nikdy se s ním nesetkala.

Polkla jsem. „To je Owen.“ Mávla jsem bezradně rukou. „Tohle nedává smysl. Nenávidí ji. A ona nenávidí jeho, protože nikdy nepropadl jejímu kouzlu.“

„Možná to není rande, i když vypadají hodně přátelsky,“ řekla Hanna. „Myslela jsem, že je ženatý.“

„Nedávno se se svou ženou rozešel,“ řekla jsem jí. „Podali žádost o rozvod.“

Ashley na ně zírala a zavrtěla hlavou. „Pokud chodí s tou mrchou, dělá to z jediného důvodu – myslí si, že o něj stále stojíš a chce tě udeřit tam, kde to bolí.“

„Myslela jsem, že Heather se svobodnými kluky nerandí,“ řekla Hanna. „Vím, že papírově je stále ženatý, ale…“

„Chodila by s ním, kdyby si myslela, že existuje sebemenší šance, že to Viennu rozruší,“ řekla Ashley. „Bože, tak strašně chci tu děvku praštit.“

Hanna se na mě podívala. „Souhlasím s Ashley. Dělají to, aby tě naštvali. Funguje to?“

Povzdechla jsem si. „Není to dobrý pocit, vědět, že mi oba tak dychtivě touží ublížit. Zejména Owen. Kdysi byl pro mě důležitý.“

Přimhouřila jsem oči, když se Heather natáhla přes stůl a propletla své prsty s jeho. Owen se na ni usmál, i když to nebyl úplný úsměv.

Odvrátila jsem od nich pohled a znovu zaskřípala zuby. Nemyslela jsem si, že by někdy zašel tak daleko – chodil s někým, kdo se mnou celé roky zacházel, jako s hovnem – ve snaze mi ublížit.

Ashley mi položila ruku na rameno. „Aspoň o tom teď víš. Nemohou tě s tím v nevhodnou chvíli vyvézt z míry, což je pravděpodobně to, co chtěli udělat, jinak už by ti to Heather vyslepičila.“

Přikývla jsem. „Pojďme dál. Poslední věc, kterou chci dělat, je narazit na ně. Jen by mi zkazili náladu, což by oba viděli rádi.“

Ashley mi ovinula ruku kolem pasu a vedla mě dopředu. „Nestojí za to, zlato.“

„Ani za nic,“ odsekla Hanna.

 

Později toho dne jsem vstoupila do rozlehlé haly Danova domu, dlouze si povzdechla a cítila, jak mi poklesla ramena. Bože, byla jsem unavená. Unavená z lidí kolem mě, kteří se chovali, jako kreténi. Nechtěla jsem být naštvaná kvůli tomu malému úskoku Heather a Owena.

Nechtěla jsem plýtvat emocionální energií. Ale jak bych nemohla být naštvaná, že můj bývalý snoubenec – muž, kterému jsem kdysi věřila, že mi neublíží – se teď přinejmenším spiknul se ženou, o které věděl, že mě nenávidí stejně, jako já ji? Jak bych se mohla nezlobit, že se ta žena nesoustředí na to, aby žila svůj vlastní život, místo aby se pořád snažila zničit ten můj?

Snažila jsem se to celé vytěsnit z hlavy, když jsem procházela obchody v obchodním domě. Říkala jsem si, že těm blbcům nedám moc zkazit mi den. Ale, jistě, nefungovalo to.

I když jsem své přátele ujišťovala, že jsem v pořádku, žádná z nich mi na to neskočila. Přesto mě naštěstí nechali být – pravděpodobně si byli dobře vědomé toho, že mluvit o té věci víc by mě jen rozzlobilo.

Ani jednou v životě jsem se nevrátila z obchoďáku s prázdnýma rukama, ale nakupování mě dnes prostě nezajímalo. Neměla jsem náladu nic kupovat nebo se bavit s přáteli.

Stále na mě útočily otázky. Chodili spolu? Spikli se, aby mi způsobili potíže? Byli…

„Vienno?“

Zamrkala jsem, vzhlédla a uviděla Dana na odpočívadle. Jeho výraz byl prázdný, až mě zabrnělo v zátylku.

„Pojď sem,“ řekl klidným hlasem.

Nepohnula jsem se z místa, kde jsem stála. „Proč? Co se děje?“

„Je tu něco, co musíš vidět.“

Zamračila jsem se. „Co to znamená?“

Otočil se, zmizel z mého dohledu a odpověděl: „Jak jsem řekl, je tu něco, co musíš vidět.“

„Definuj ‚něco‘, zavolala jsem. Žádná odpověď. „Dane, co to je?“

Zase nic. Zaklela jsem, vyšla nahoru po schodech a křičela: „Sakra, Dane, prostě mi řekni, co se děje. Moje představivost mě tady zabíjí.“

Našla jsem ho stát ve své ložnici s nečitelným výrazem ve tváři. „Co je?“

„Následuj mě.“ Vešel do šatny.

Šla jsem za ním a zastavila se, až když se zastavil poblíž kolotoče s botami. „Co je to?“

Pohled mu krátce sklouzl k jedné z polic. „Koukni se.“

Podívala jsem se. A udělala jsem to dvakrát. Moje rty se otevřely a tělo ztuhlo. Musela jsem mít vidiny. Musela. Protože neexistovala možnost, jak by to tam…

„To je tvoje ‚něco modrého‘.“

Zamrkala jsem na Dana. „Moje co?“

„Řekla jsi plánovačům, že máš něco starého, nového a půjčeného, ale že potřebuješ něco modrého,“ připomněl mi Dan. „No, teď to máš. Po pravdě, jmenuje se Blue. Hádám, že ji předchozí majitel pojmenoval podle barvy její srsti. Nijak originální.“

„Její?“ Opakovala jsem a cítila, jak mi vyschlo v ústech. „Našel jsi ji?“

„V útulku pro kočky, ano. Její majitel zemřel. Nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral.“

Páni, sakra, drž se zpátky. „Ty… jsi šel do útulku pro kočky?“

Přikývl. „Šel jsem tam, když jsi odjela do obchodního domu. Nešel jsem tam hledat Ruskou modrou kočku. Ale když jsem ji uviděl, vzpomněl jsem si, co jsi řekla plánovačům, a usoudil, že je ta pravá.“

Polkla jsem. Pořídil mi kočku. Kočku. A teď jsem se cítila celá přidušená. Jediným činem udělal ze zatraceného dne ten nejlepší den vůbec. Oči mě pálily horkými slzami a začalo mě bolet v krku.

Otočila jsem se zpátky k nádherné kočce, která byla schoulená do klubíčka na mé poličce a vypadala ostražitě a v pozoru.

„No, tak chceš ji nebo ne?“ Pobídl mě netrpělivě.

Vykulila jsem oči. „Samozřejmě, že ji chci. Jen jsem v šoku. Chci říct, že nemáš zvířata rád.“

„Ale ty ano. A chtěla jsi kočku. Teď jednu máš.“ Přešel k polici a prohlížel si ji stejně, jako surikaty v zoo. „Není tak špatná. Jen trochu nejistá. To je pravděpodobně důvod, proč se schovává tady.“

Znovu jsem polkla a málem se udusila uzlem emocí, který mi ucpal hrdlo. Pevně jsem ho objala „Děkuji,“ zachroptěla jsem. „Opravdu, děkuji. Je to ten nejlepší dárek, který mi kdo kdy dal.“

Jeho paže mě obejmuly a jeho čelist se mi otřela o temeno mé hlavy. „Nemáš zač.“

Zavřela jsem oči. „Proč?“ Zeptala jsem se tváří v jeho hrudi. „Proč jsi to pro mě udělal?“

Stiskl mi zátylek. „Víš proč,“ řekl tichým hlasem.

Ano, věděla jsem. Pořídil mi kočku… protože to bylo vše, co mi mohl dát. Ostatní věci, které jsem od života chtěla – děti, skutečný manžel – nebyly věci, které by mi kdy chtěl nabídnout. I když mě z té myšlenky rozbolelo na hrudi, neztlumilo to mé štěstí z dárku, který mi dal.

Přestože to dělat nemusel. Neměla jsem narozeniny. Nebyly Vánoce nebo tak něco. Ne, udělal pro mě tuhle naprosto sladkou věc… jen tak.

Nemusela jsem se ptát, proč si vybral kočku z útulku. Zvířata tam byla všechna ve stejné pozici, v jaké jsme byli kdysi my – neměl se o ně kdo starat a potřebovali nový domov.

Zamrkala jsem uslzenýma očima a zvedla hlavu. „Bude potřebovat jídlo.“

„Je v kuchyni spolu s kočičím stelivem a spoustou dalších věcí, které byly na seznamu.“

„Seznamu?“

Pokrčil rameny. „Nemám ponětí, co kočky potřebují. Musel jsem to vygooglit. Koupil jsem to všechno cestou domů.“

Srdce se mi rozpustilo. Usmála jsem se. „Kámo, později ti to vynahradím.“ Přešla jsem k polici a zašeptala kočce nesmysly a jemně ji poškabkala na temeni hlavy. Byla napjatá, ale nezasyčela ani po mně nesekla drápy. Hladila jsem ji a milovala jemný, hedvábný pocit jejího kožíšku. Čím víc jsem ji hladila a šeptala jí, tím víc se uvolňovala. Ale když jsem se ji pokusila zvednout, ucouvla.

Ramena mi poklesla. „Nechce vylézt.“

Dan si povzdechl. „Nemůže se tam schovávat. Je to hloupé.“ Bez námahy ji zvedl a přidržel si ji na hrudi – tento pohyb byla tak přirozený, že bych vsadila život na to, že si vygooglil i to, jak nosit a držet kočku.

Usmála jsem se nad tím, jak se uvelebila v jeho náruči. „Má tě ráda.“

„Prostě mě poznává, jako člověka, který ji dostal z klece,“ řekl trochu nevrle.

Sledovala jsem, jak se o něj otírala a označovala ho svým pachem. Zeširoka jsem se usmála. „Jo, no Blue není moje kočka.“

Zamračil se. „Co?“

„Lidé kočky nevlastní, Dane. Kočky vlastní nás. A tahle se rozhodla, že jsi její,“ pokrčila jsem rameny.

Střelil po mně pohledem a strčil ji mě. „Tady.“

S radostí jsem ji vzal a přitiskl ji k sobě. Dívala jsem se do jejích krásných zelených očí a přímo tam se zamilovala. „Ahoj. Máš hlad? Hmmm? Pojďme to zjistit.“

Dole jsem zjistila, že Dan ve skutečnosti koupil pro kočku vše potřebné. Většinu jejích věcí jsme postavili do málo používaného obývacího pokoje – její kočičí pelíšek, záchod, škrabadlo, misku na krmení a fontánku s vodou.

Blue nás celou dobu bedlivě sledovala z police. Přemlouvání nefungovalo, ale nepřekvapilo mě to, vzhledem k tomu, že to pro ni bylo úplně nové prostředí. Byla jsem ráda, že se nebála. Byla trochu nervózní a zdálo se, že se cítí bezpečněji, když je nahoře, ale myslela jsem si, že to bylo normální.

„Žena v útulku řekla, že ji nesmíme pouštět ven alespoň tři týdny. Říkala, že Blue se musí nejprve zabydlet ve svém novém prostředí,“ řekl mi Dan.

Otočila jsem se k němu a rozhodla se, že ji zatím nechám být. Sleze dolů, až bude připravená. „Má všechna potřebná očkování?“

Přikývl. „Nechal jsem všechny papíry na tvém pracovním stole, než jsem otevřel přepravku a pustil ji ven. Nečekal jsem, že se schová.“

„Jen je nervózní. Nové místo, noví lidé, nové vůně.“

Naklonil hlavu. „Také jsem nečekal, že se vrátíš z obchodu s prázdnýma rukama.“

Můj úsměv potemněl. „Neviděla jsem tam nic, co by se mi líbilo.“

„V hale jsi vypadala unaveně. Dokonce vyčerpaně.“ Přimhouřil oči, když mi jimi přelétl po tváři. „Stalo se něco?“

„Ne tak doslova.“

Vzal mou bradu mezi palec a ukazováček. „Řekni mi to.“

Povzdechla jsem si. „Viděla jsem v obchoďáku Heather, ona mě neviděla. Byla v kavárně s někým, kdo je dost možná její nový přítel.“ Ustoupila jsem o pár kroků a sesunula se na pohovku. „Také jsem tam viděla Owena.“

Danovu ztuhla tvář. „Co ten hajzl říkal?“

„Nic. Taky mě neviděl. Byl to ten chlap, co seděl v kavárně naproti Heather.“

Dan stáhl obočí. „Říkala jsi, že ji nenávidí.“

„To ano. A také k němu chová vřelé, nejasné city, protože nikdy nepodlehl jejím svodům. Ale předtím opravdu vypadali spokojeně.“

„Hmm.“

„Nevím, jestli spolu chodí nebo něco plánují, nebo obojí. Ať je to jakkoli, štve mě to, protože čím jsem je tak naštvala, když jsem jen žila tak, jak jsem si zvolila? Ničím. Takže ano, měla jsem vážně špatnou náladu. Pak jsem sem přišla, viděla tebe a Blue a všechno to zmizelo. Takže děkuji.“ Vnímala jsem jeho nevyzpytatelný výraz a sklonila hlavu. „Na co myslíš?“

Posadil se vedle mě na pohovku a otočil se ke mně. „Myslím, že chci jim oběma ublížit, protože to dělají ve víře, že ti ublíží. Ale když to udělám, budou věřit, že uspěli. Nechci, aby ani jeden z nich zažil takové uspokojení.“

„Já taky ne, a proto jsem je v obchoďáku nekonfrontovala. I když mi to zničilo nákupní výlet, jsem ráda, že jsem je viděla. Jak podotkla Ashley, teď mě tím nemůžou šokovat.“ Zamrkala jsem, když Blue vyskočila na opěradlo pohovky. Ani jsem si neuvědomila, že slezla z police. Cítila jsem, jak se usmívám, když se hlavou otírala ze strany o Danův krk a zanechávala na něm svoji vůni. „Opravdu tě má ráda.“

Vypadal nezaujatě a řekl: „Jen proto, že jsem ji dostal z klece.“

„Ach, síla uctívání hrdiny.“

Pomalu jsem se natáhla, pohladila ji a usmála se, když se neodtáhla. „Vždycky jsem chtěla kočku.“

„Nepožádala jsi Melindu a Wyatta, aby ti jednu pořídili?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Může to znít melodramaticky, ale nevěřila jsem, že by jí Heather neublížila. Často mi ničila, rozbíjela nebo kradla věci. Možná by nezašla tak daleko, aby ublížila živému tvorovi, ale nechtěla jsem to riskovat.“

„Z tvé strany to pravděpodobně bylo dobré rozhodnutí.“

„Měl jsi někdy nějaké domácí mazlíčky?“

„Dědeček měl psa. Baseta. Bylo to to nejlínější stvoření, jaké si dokážeš představit.“

Překvapeně jsem ztichla. Nikdy předtím o své širší rodině nemluvil. „Vídal ses se svým dědečkem během dětství hodně?“ Zeptala jsem se a napůl očekávala, že tu otázku zazdí.

„Ne, nebyl v domě vítaný. Barron ho nenáviděl, protože měl pocit, že Hugh byl ten ‚oblíbený‘.“ Dan zavrtěl hlavou. „Barron se vlastně celou dobu na dědečkově pohřbu usmíval. Byl jsem jen dítě, ale pamatuji si to dobře.“

„A co tvoje babička z otcovy strany?“

„Zemřela dřív, než jsem se narodil.“

„Tvoji prarodiče z matčiny strany?“

„Moje matka neměla se svou rodinou nic společného. Asi před pěti lety mě kontaktovali s tím, že se chtějí ‚spojit‘ se svými vnoučaty. Řekl jsem jim, aby šli do prdele. Stejně tak Kent a Travis. Protože jsme od Hugha věděli, že naši matku v patnácti vyhodili, když ji donutili jít na potrat.“

Cítila jsem, jak se mi zachvěl horní ret. „Rodina by pro člověka měla být záchrannou sítí.“

„Ale ty i já víme, že to tak vždycky nefunguje.

Blue vyskočila Danovi na klín a strčila mu hlavou do ruky.

„Žárlila bych, že tě má radši, než mě, kdyby to celé nebylo tak rozkošné,“ řekla jsem.

Vrhl na mě pohrdavý pohled a položil mi kočku na klín. „Už máš hlad?“

„Vlastně ano.“

„Spokojíš se se smaženými nudlemi?“

„Jo, s tím se smířím.“