RK - 66. kapitola

Překlad: Lenny
Kor.: Lucianna

SAWYER

Prstem mu sleduji obočí. "Kdy jsi věděl, že fotbal je to, co chceš ve svém životě dělat?"

Protože mám večer volno, trávíme línou neděli v jeho posteli.

A trucujeme nad tím, že se ani jednomu z nás ještě neozvali z Duke’s Heartu.

Ani se nad tím nezamyslí, než odpoví: „Ve chvíli, kdy mi Jace vložil do rukou míč.“

"Takže to byla láska na první pohled."

Zašklebí se. "Docela jo."

Sleduje malé kruhy nahoru a dolů po mé páteři. "Kdy jsi věděla, že být učitelkou je to, co chceš dělat ve svém životě?"

"Nevím," přiznávám.

Svraští obočí. "Ale myslel jsem -"

"Chci říct, že rozhodně chci být učitelkou," upřesním. "Jen si nejsem jistá, jestli chci být učitelkou přírodních věd."

"Jaký předmět bys raději učila?"

Nemá smysl mu to říkat, protože se to nestane.

"Na tom nezáleží. A nechci, aby ses mi smál."

"Nebudu se ti smát ... pokud mi neřekneš, že je to škola pro klauny."

To mě skutečně rozesměje. "Nemám tak velké nohy." Odvrátím pohled. "Kdyby bylo po mém, byla bych učitelkou hudby pro děti."

Na rozdíl od své matky bych je povzbuzovala, aby si šly za svými sny... bez ohledu na to, jak vypadají.

"Kdo říká, že nemůžeš?"

"Není to moc praktické, Cole. Stále více škol se zbavuje svých hudebních oddělení.“

Podepře se na lokti. "Ne všechny. Kromě toho můžeš vždycky učit soukromě."

Chvíli o tom přemýšlím, ale rozhodnu se, že je to ještě nepraktičtější. "Ne, prostě se budu držet plánu. "

Nadzvedne obočí. "Jakého plánu?"

"Stát se učitelkou přírodních věd. Vzít si hodného jižana, který se angažuje v církvi, a mít jedno dítě... protože víc než jedno tě přivede na mizinu. A to nemluvím o tom, že budeš tlustý.“

Za tuhle drobnost můžu poděkovat své matce.

"To zní jako nudný plán."

Převalím se a zadívám se do stropu. "Za to můžou moji rodiče. Už roky mi tenhle plán cpou do krku.“

"Nemusíš se jím řídit. Vždycky si můžeš vymyslet nový plán.“

Vyletí ze mě smích. "Asi jo... ale můj plán se od jejich moc neliší... až na to, že..." Ne, tohle mu rozhodně neřeknu. "To je jedno."

Cole, který nikdy nenechává věci jen tak, proplete své prsty s mými. "Víš, že mi to teď musíš říct, že?"

Povzdechnu si. Jo. Někdy je prostě jednodušší dát tvrdohlavému oslovi, co chce.

"Fajn. V mém ideálním životě bych byla učitelkou hudby." Podívám se na něj. "Vzala bych si někoho, kdo je do mě tak zamilovaný, že za nás bude vždycky bojovat... bez ohledu na to, jak těžké to bude." Protože nechci být jako moji rodiče. „A nechci jen jedno dítě... chci jich hodně."

V tu chvíli mu vystřelí obočí vzhůru. "Kolik?"

Ušklíbnu se, když pomyslím na odřená kolena, pusinky, pohádky na dobrou noc a na to, že budu každé z nich milovat tak, až mi srdce pukne.

"Nejméně čtyři…"

Vydechne. "Sakra. To je hodně." Zamračí se. "Ale když je jich tolik... člověk se musí cítit odstrčený a opomíjený. Zvlášť když nejsou zrovna tví oblíbenci.“

Nemůžu si pomoct, ale napadne mě, jestli se takhle cítil, když vyrůstal? Jako by Liam – a ostatní sourozenci - byli důležitější než on.

Nemůžu říct, že to nechápu, ale naštěstí pro mě mám jen jednu sestru, se kterou musím soupeřit.

Catherine je samozřejmě máminou oblíbenkyní, ale já vždycky věděla, že jsem tajně tátova. Nebo spíš... byla.

Ať tak či onak, pořád jsem měla to štěstí, že jsem se cítila milovaná aspoň jedním rodičem.

Něco mi říká, že Cole to nikdy necítil.

A bože, jak moc mě to štve... protože jeho matka porodila neuvěřitelnou lidskou bytost.

Je škoda, že nebyla naživu, aby toho byla svědkem.

Ale ani zdaleka ne taková ostuda jako to, že si ho nevážila takového, jaký je, když tu ještě byla.

Mírně se pohnu a palcem mu přejedu po lícní kosti. "Děti nejsou panenky ani filmy. Neměl bys dávat přednost jednomu před druhým. Každé z nich by dostalo stejný kus mého srdce a duše.“

Tak by to mělo být.

Zvedne si mou ruku k ústům a políbí mě na vnitřní stranu zápěstí. "Budeš úžasná máma, Sawyer." Pohled, který mi věnuje, se mi zařízne až do morku kostí. "Ne v dohledné době, ale... nakonec."

Srdce mi buší tak rychle, že mám pocit, jako bych právě uběhla maraton.

Nevím, jestli tím chce říct, že nás vidí spolu na dlouhou trať jako já ... nebo naznačit, že se to stane, až skončíme a oba se posuneme dál.

Nicméně ostrá bolest v mém srdci mi říká, že se přes Coltona Covingtona nikdy nepřenesu.

Nemám ho jen pod kůží... je ve mně pohřbený tak hluboko, že už nevím, kde končím já a začíná on.

Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by chodil kolem horké kaše, takže jdu rovnou k věci. "Chceš ten život... se mnou?"

Oči se mu zvětší tak, že se bojím, aby mu nevyskočily z hlavy. "Půjdu nám objednat nějaké jídlo." Seskočí z postele, jako by se popálil. "Máš chuť na něco konkrétního?"

Jo, aby se přestal chovat, jako bych se ho právě zeptala, jestli se chce stát sériovým vrahem a začít dnes večer naši první sérii vražd.

"Nemám hlad."

"Stejně ti něco přinesu." S telefonem v ruce se vydá ke dveřím. "Hned jsem zpátky."

Otevřu pusu, abych se ho zeptala, proč musí odcházet, aby si objednal jídlo... ale on už je pryč.