TP - 25. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Warren

TO RÁNO, KDY JSEM OPUSTIL Manchester, jsem měl v žaludku uzly. Nebyl jsem si jistý proč. Nikdy předtím jsem z letu nebyl nervózní. Možná to bylo tím, že tam Camila zůstala, i když slíbila, že nastoupí do letadla a setká se se mnou ve čtvrtek. Možná to bylo proto, že se zdraví mého otce zhoršovalo a já nevěděl, jak se vůči tomu cítím. Na jedné straně jsem s ním neměl vztah více jak deset let; na druhé straně, když jsem viděl Camilu vítat svého otce s otevřenou náručí, přinutilo mě to přehodnotit svou vlastní situaci. Možná jsem se měl více snažit.

Naštěstí jsem během letu spal. Když jsem přistál, zapnul jsem telefon a očekával, že uvidím zprávu od Camily – dal jsem jí číslo předtím, než jsem odešel – ale vše, co jsem měl, byly e-maily a upozornění na sociálních médiích, které jsem neměl chuť procházet. Zatímco jsem kráčel chodbou, která vedla do soukromých salonků, všiml jsem si svého agenta Sergia, který na mě čekal s pevným úsměvem na tváři, zatímco mluvil do telefonu. Telefon jsem odložil, jakmile jsem k němu došel a rychle ho objal, zatímco pokračoval v telefonování. Sergio se pro mě stal víc než jen agentem. On byl rodina. Strávili jsme spolu Vánoce v jeho rodinném domě. Byl jsem kmotrem jednoho z jeho dětí. Jeho žena se mnou zacházela jako se svým vlastním synem a všechno, co pro mě kdy udělali, bylo v mém nejlepším zájmu, takže jsem se ho nevyptával, když dotelefonoval a řekl mi, že klub v Barceloně má zájem za mě zaplatit a půjčit si mě od mého klubu na pět let.

„Co myslíš?“ zeptal se, když mě odvezl do jeho domu, kde jsem nechal jedno ze svých aut.

Povzdechl jsem si a opřel se o opěradlo. Co jsem si myslel? Ještě předtím, než získali skvělé fotbalisty, které měli, byla Barcelona ta, kde jsem chtěl hrát. To bylo předtím, než mě získala Chelsea a poté Manchester. Pokaždé jsem doufal v Barcelonu. Ve své smlouvě jsem měl doložku o neobchodování, což znamenalo, že jsem měl možnost přijmout nebo odmítnout jakoukoli nabídku, ale každé léto, když se otevřelo přestupové okno mezi 1. červencem a 31. srpnem, jsem zadržel dech v čekání, že Barcelona může něco nabídnout. To bylo předtím, než přišel Stephen k našemu týmu. Konečně jsme postavili něco, co vypadalo spíš jako rodina a taky jsme tak hráli.

„Myslel jsem, že to bude dobrá zpráva,“ řekl Sergio, když jsme vjeli na jeho příjezdovou cestu. „Na tohle jsi čekal. Jsou to skvělé peníze.“

„Ne všechno je o penězích.“

Sergio se na mě podíval s modrýma očima dokořán. „Cože? Jsem si jistý, že jsem se přeslechl. Řekl jsi zrovna, že ne všechno je o penězích?“

Vystoupil jsem z auta a přešel k zadní části jeho Ferrari, když otevřel kufr. Stále na mě zíral, když jsem vytáhl příruční tašku a položil ji na zem.

„Co je?“

„Nechceš zajít dovnitř a pozdravit Miriam? Myslím, že nám zbylo nějaké jídlo z dřívějška.“

Usmál jsem se a následoval ho s vědomím, že sakra dobře věděl, že to není důvod, proč chtěl, abych se držel kolem, ale nebyl jsem schopen odolat domácímu jídlu. Sergio nerad nechával rozhovory nedokončené. Dával přednost tomu, aby jeho klienti spali, pokud to potřebovali, tak dlouho, dokud neobdržel přesvědčivou odpověď, co budou dělat. Když jsme vešli, Miriam byla v kuchyni a odkládala nádobí.

„Tady jste,“ řekla obcházejíc pult, aby políbila svého manžela předtím, než mě pevně objala. „Chybělo mi nemít tě okolo. Jak bylo ve státech? Kolik žen se zlomeným srdcem jsi tentokrát nechal za sebou?“

Zasmál jsem se a ignoroval otázku. „Kde je Penelope?“

„Zrovna jsi ji minul,“ řekla Miriam. „Jsem si jistá, že bude smutná, až se dozví, že přišel její oblíbený strýc, zatímco byla venku.“

„Myslím, že se vídá s jedním z chlapců,“ zabručel Sergio. „Jen nevím, se kterým. Raději ať doufá, že to skončí dřív, než to zjistím.“

Oči se mi rozšířily. „Děláš si srandu.“

Zavrtěl hlavou; Miriam pokrčila rameny. Sergio a Miriam ubytovávali kluky, kteří navštěvovali jednu z místních internátních škol a nemohli si v létě dovolit jet domů. Letos v létě jsem žádné nepotkal, ale obvykle to byla dobrá skupina. Někteří z nich už začali hrát profesionální fotbal. Penelope o ně v minulosti nikdy neprojevovala zájem, takže jsem si nemyslel, že by v tom měl Sergio pravdu. Byli starší než ona, sice ne o moc, ale dost staří na to, aby věděli, že být s dcerou muže, který jim dal střechu nad hlavou a nakrmil je, není dobrý nápad.

„Jsem tak rád, že nemám dceru, o kterou bych se měl strachovat.“

„Při této rychlosti nebudeš mít nikdy děti, o které se budeš muset starat,“ řekla Miriam obracejíc oči v sloup.

Posadil jsem se na jednu z židlí a čekal, až mi podá jeden z hrnců, který ohřívala. Zatímco jsem jedl, znovu jsem si zkontroloval telefon. Stále nic.

„Očekáváš hovor?“ Podíval jsem se na Sergia.

„Ne proč?“

„Nepřestal ses dívat na telefon od té doby, co letadlo přistálo.“

„Pořád se dívám na svůj telefon.“

„Jak se má tvůj otec?“ Zeptala se Miriam, zatímco si mě Sergio podezíravě prohlížel.

A tak jsem jim vysvětlil, jak to šlo v New Yorku. Jak mě táta ignoroval pokaždé, když jsem ho navštívil v nemocnici. Jak Belmonte vyhodil lidi z bytového domu a jak jsem jim pomohl se na nějaký čas přemístit a doufal, že se to nikdy nestalo u žádné z budov, do kterých jsem tam investoval. V neposlední řadě jsem se z toho snažil vynechat Camilu. Nechtěl jsem jim o ní ani vyprávět, protože jsem nechtěl, aby si mysleli, že je jen dalším zářezem. Když přišla Elena, byla nazvána ženou, která zkrotila lva. Nic jsem nenamítal. Zkrotila mě mnoha způsoby, i když to bylo krátkodobé.

„Nedostal ses do žádných problémů, o kterých bych měl vědět,“ řekl Sergio, místo aby se zeptal.

„Jsem si jistý, že teď už bys o nich věděl.“

„Jen se ujišťuju.“

„Žádná žena, která by si tě nárokovala?“ Zeptala se Miriam s nadějným úsměvem.

Srdce mi tlouklo rychleji. Znovu jsem zkontroloval telefon. Nic. Když jsem vzhlédl, oba se na mě dívali se stejným tázavým výrazem v obličeji a zkříženýma rukama. Usmál jsem se, neschopný to skrýt.

„Žije v New Yorku.“

„Aha. Máme přiznání,“ řekla Miriam se smíchem.

„Ona není… není to jen další žena,“ řekl jsem. Vyměnili si pohled. „Přijede za pár dní na návštěvu.“

Sergio si povzdechl a krátce zavřel oči. „To není nejlepší načasování.“

Dlouho jsem se na něj díval. Předtím jsem o tom nepřemýšlel, ale teď mě zajímalo… „Náhodou nevíš nic o USB plných fotek, které jí byly zaslány, že?“

Sergio se zamračil. „Jaké fotky? Vyhrožující?“

Vydechl jsem a otřel si ruce o obličej. Už jsem si myslel, že jsem přišel na to, kdo jí poslal ty zatracené fotky. Mohl to být kdokoli, ale ve skutečnosti to byl někdo, kdo věděl, kde bydlí. Nechali je v její nové budově. Ne v jejím bytě, ale v její budově a na obálce bylo její jméno.

„Nevadí,“ zamumlal jsem.

„Musíš udělat velké rozhodnutí, Ware. A s Elenou a Rickym stále kolem…“

Obvykle mě ta myšlenka chytila za srdce. Pálivý pocit, který přišel s představou, že se budu muset dívat, jak můj starý trenér a moje bývalá snoubenka spolu chodí na veřejnosti a líbají se, ale dnes jsem nic necítil. Místo toho jsem pokrčil rameny.

„Zaslouží si jeden druhého.“

Sergio zvedl obočí. „Nejdřív se nestaráš o peníze a teď tohle? Co ti to v tom New Yorku udělali?“

Miriam se zasmála. „Řekl, že mu na penězích nezáleží?“

Zabubnoval jsem prsty o kuchyňskou linku. „Je tak těžké tomu uvěřit?“

„Pokud to přichází od člověka, který vlastní tři auta, která stojí víc než můj dům, pak ano.“

Obrátil jsem oči v sloup. „Mám je už dlouho.“

„Vyměníš je pokaždé, kdykoli se ti naskytne šance,“ řekla Miriam, ale v jejích očích nebyl žádný rozsudek.

„Pokaždé, když jsi dal gól, jsi na hřišti vytáhl svou frustraci, protože jsi měl pocit, že nedostáváš zaplaceno tolik, kolik si zasloužíš,“ řekl Sergio a zvedl obočí.

„Byl jsem mladý a hloupý.“

„To bylo minulou sezónu.“

Opřel jsem si čelo o dlaň. „Bolí mě z tebe hlava.“

„Řekni mi upřímně, Warrene, za kolik peněz zůstaneš a za kolik bys odešel?“ Zeptal se Sergio vábící mou pozornost svým vážným tónem. „Potřebuji to vědět.“

Při zmínce o penězích vyšla Miriam z kuchyně a nechala nás samotné. Normálně jsem měl odpověď na tuto otázku. Byla to snadná otázka, netřeba rozmýšlet. Věděl jsem, kolik mí spoluhráči dostali za rok. Věděl jsem, s kým se více méně srovnávat. Ale nemohl jsem se soustředit. Byl jsem příliš zaneprázdněn přemýšlením, co by to znamenalo pro Camilu nadobro se sem přestěhovat, a vědomí, že nikdy nedostanu odpověď, kterou jsem chtěl, kdybych jí položil otázku, která mě trhla na kusy.

„Nevím, Sergi. To je moje nejupřímnější odpověď. Dej mi pár dní na rozhodnutí.“

„ZA dva dny tě čeká trénink na hřišti.“

„A já tam budu.“

„A tvoje holka z New Yorku?“

Střelil jsem po něm očima. „Neříkej jí tak.“

„Dokud se neprokáže opak, tak jí je,“ řekl.

Nenáviděl jsem, že byla zařazena do kategorie se všemi ostatními zářezy, které jsem nasbíral v různých městech. Neobtěžoval jsem se vysvětlováním. Věděl jsem, že Camila není jen další zářez, že to není moje holka z New Yorku. Tento termín byl něco, co mě v minulosti nikdy netrápilo. Šukal jsem s ženami v různých městech a poté, co jsem odešel, o tom nahlas mluvily. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale při představě o tom, jak média proměnila Camilu v jednu z mých městských dívek, to bylo něco jiného, protože ona byla jiná. Nedostal jsem ji do postele a odešel. Pracoval jsem pro ni a i poté, co jsem dostal to, co jsem původně chtěl, jsem se stále vracel pro další.

Nebyla to moje holka z New Yorku.

Ona mě změnila.

A poté, co jsem strávil víkend s její rodinou a viděl, jak moc se snažila obejmout svého otce poté, co byl tak dlouho pryč, po bolesti, kterou prožila v jeho nepřítomnosti, jsem to věděl. Nebyla ten typ ženy, kterou ošukáte a odejdete. Byla to ta žena, díky které jste chtěli zůstat a konfrontovat životní chaos. Jen jsem doufal, že až se sem dostane, dokáže obejmout můj život stejně tak, jako jsem já objal ten její.