SOW - 10. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

VYKAŠLÁVALA JSEM VODU, co se mi dostala do plic a slyšela jsem, jak Ian dělá to samé. Výklenek za vodopádem byl dost velký pro nás oba, ale k mému překvapení jsem zjistila, že jeskyně za ním už neexistuje. Od té doby, co jsem tu byla naposledy, musela být zničena. Bylo dost možné, že místo, kam jsme chtěli, už také neexistovalo.

Všimla jsem si, že ještě stále svírám Ianovu ruku a pustila jsem ji. Okamžitě si začal třít paže a trup.

„Řekkk… ni, žžž… e, tammm, co chcemm… e, je tte… plo,“ drkotal zuby. Očividně už ho ta ledová bolest nevzrušovala.

„Mělo by být,“ řekla jsem a znovu jsem pocítila výčitky svědomí. Vyrazila jsem k nejzazšímu koutu výklenku. Dobře – ten velký, placatý kámen, který označoval vchod, se ještě stále nacházel na starém místě. Položila jsem obličej na nejhladší místo a dávala pozor, aby se kamene dotklo neviditelné znamení na mém čele. Během sekundy kámen zmizel a objevil se vchod.

„Tudy,“ řekla jsem.

Ian vyskočil a následoval mě skrz vytvořené dveře.

„Co by se stalo, kdyby tudy chtěl projít někdo bez toho znamení?“

„Pokud by ta osoba nevlastnila jiný přístupový kód, tak by se stěna opět objevila a praštila toho dotyčného do obličeje.“

Odfrkl si. „Efektivní.“

To bylo a díky tomu se z toho místa stala nejoblíbenější putyka pro všechny, co měli něco společného s magií. Přístup skrz vodopády byl sice nepohodlný, ale existovaly i jiné možnosti, jak se tam dostat. Kdybych si dala tu práci a udržovala kontakty se starými přáteli, tak bychom mohli najít jiné přístupy a sešplhat z útesů, aniž bychom museli absolvovat ledovou koupel.

Když jsme vstoupili do úzkého tunelu, sundala jsem si čepici, gumové boty a zbytek neoprénového obleku. Pod ním jsem měla na sobě obtažené sametové černé šaty, které okamžitě přitáhly Ianovu pozornost.

„Nejdříve se poohlédneme po Rufusovi,“ řekla jsem a protřepala si vlasy. „Je to můj starý přítel…“

Když tunel vyústil ve velký, otevřený prostor, zmlkla jsem. Když jsem tu byla naposledy, v prostoru se vznášely zářivé koule a osvětlovaly všechno překrásným stříbrným světlem. Místnost byla plná lidí, hudby, smíchu a magie. Nyní tu bylo ticho jako na opuštěném hřbitově. Pokračovala jsem dál a zbytky staré magie na mě ulpěly jako pavučina. To bylo všechno, co z místa, které jsem kdysi znala, zbylo. Všechno ostatní bylo pryč.

„To nechápu,“ zašeptala jsem.

Ian se rozhlédl, a poté se zhluboka nadechl. „Je to tu naprosto bez pachu. Tady už nebyl nikdo nejméně deset let. Jak dlouho, jsi říkala, že jsi tu byla naposledy?“

„Ne moc dlouho,“ začala jsem, ale poté jsem se zarazila. Och, myslím, že už to bylo přece jenom trochu déle.

„Před deseti lety? Dvaceti?“ Když jsem stále mlčela, upřel na mě pohled. „Déle?“

„Něco před devadesát let,“ odpověděla jsem a cítila se dost pošetile.

„Devadesát?“, zopakoval nevěřícně. „Tak proč jsi, pro všechno na světě, zvolila zrovna tohle místo?“

„To byl poslední magický klub, ve kterém jsem byla,“ přiznala jsem.

Jeho obočí se doslova dotklo vlasů. „Devadesát let? To snad není možné. Není divu, že jsi tak upjatá! Každý důchodce na tomto světě jde na party častěji než ty.“

Narovnala jsem se. „Ten sarkasmus se mi nelíbí…“

„A mně se nelíbí, když mi koule přimrznou k ptákovi,“ přerušil mě. „Ale když už jsme tady, a protože jsme k sobě upřímní: Máš něco mezi zuby.“

„Co?“ Nemohla jsem si vzpomenout, že bych jedla pevnou stravu.

„Přesně mezi předními zuby,“ řekl a vytáhl z tašky malé kosmetické zrcátko. Musel být mnohem marnivější, než jsem se domnívala, když s sebou táhl něco takového. Já si zabalila zbraně.

„Podívej se sama,“ řekl a odklopil zrcátko.

Nakoukla jsem – a tmavá jeskyně zmizela, protože se kolem dokola zvedla řada zrcadel. Snažila jsem se utéct, ale přibývala další a další a zablokovala mi cestu. Naštvaně jsem praštila do toho, co mi bylo nejblíž. Lesklá, zrcadlující se plocha, se ani nezachvěla. Místo toho se objevila další zrcadla, až se mi z nekonečných kopií mého já zamotala hlava.

„Zatraceně, Iane!“, vykřikla jsem a udeřila do dalšího zrcadla. A opět se nic nestalo, kromě toho, že mě zabolela ruka. Neviděla jsem ho, ale smích, který mi zněl v uších, byl zaručeně jeho.

„Neskutečné, že skočíš na něco takového jako „máš něco mezi zuby.“ Teda, malá Strážkyně, tento trik musí být starý jako ty.“

Už jsem se nesnažila zrcadla rozbít. Výsledkem bylo pouze to, že se zrcadla násobila a já byla dezorientovaná čím dál víc. „Působivé kouzlo,“ pronesla jsem tónem, který nevypovídal o zuřivosti, která ve mně bouřila. „Kde ses ho naučil?“

Další smích, tentokrát blíž než předtím. „Od jedné čarodějky, která mě a pár dalších upírů s ním spoutala. Ani jednomu z nás se nepodařilo vysvobodit, dokud kouzlo neztratilo svůj účinek. Když jsme ho později použili proti nekromantům, také se jim ho nepodařilo zlomit. Dokonce ani Mencheres o něm neslyšel. Proto jsem si myslel, že by mohl působit na tebe.“

Skutečně se mu podařilo ukázat mi kouzlo, které jsem ještě nikdy předtím neviděla. Kdybych nebyla tak naštvaná, tak bych to dokázala ocenit. „Ještě si negratuluj. Ještě jsem to nevzdala.“

Znělo to, jakoby si dělal pohodlí. „Můžeš se snažit, jak chceš, ale kouzlo přestane působit za tři hodiny. Pokud se ti do té doby nepodaří se z něj dostat, vyhrál jsem.“

Mohla bych získat víc času, kdybych použila svou schopnost ho zastavit, ale chtěla jsem ji použít pouze v nejnutnějším případě. Do té doby jsem mohla vyzkoušet pár dalších triků, které jsem měla na skladě. Na konci první hodiny jsem proklínala Iana ve všech jazycích, které jsem znala, i když jsem si dávala pozor na to, nadávat pouze ve své hlavě, protože když jsem klela, tak se tím královsky bavil. Když uběhla větší část druhé hodiny, můj vztek trochu polevil. Místo toho jsem s rostoucím obdivem zkoušela hranice toho kouzla. Do teď se mi nepodařilo ho překonat. I když jsem proti zrcadlům použila všechnu svou nadpřirozenou moc, nedokázala jsem je rozbít. Nakonec jsem přece jen zastavila čas a snažila se zrcadla obejít, zatímco všechno ostatní znehybnělo. Ale nefungovalo to. Údery do zrcadel je pouze znásobily. To samé nastalo, když jsem do nich bodla stříbrným nožem, který jsem měla ukrytý v botě. Jelikož byla zrcadla imunní vůči destrukci, pochopila jsem, že nemohou být reálná. Kdyby opravdu existovala, tak bych je musela dokázat aspoň naťuknout. Skutečnost, že se mi to nepodařilo, zřejmě znamenala, že se pouze domnívám, že jsem do nich bušila nebo bodala. Věděla jsem, že se ještě stále nacházím na tom samém místě, kde jsem stála, když jsem poprvé pohlédla do zrcadla, které Ian začaroval v past.

Pokud tomu tak bylo, neměla bych se soustředit na snahu je rozbít či jim uniknout. Vůbec bych si jich neměla všímat. Místo toho se musím soustředit na samu sebe. Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se několikrát nadechla a snažila se najít svůj střed.

Znělo to, jakoby Ian vstal. „Dýchání? Myslíš, že se odtam dokážeš vymeditovat?“

Ignorovala jsem jeho posměšný hlas a soustředila se na to důležité: Došlo mu, co dělám. Při všech předchozích pokusech neřekl ani slovo. To zesílilo mé podezření, že nic z toho nebylo opravdové. Ian nemohl odolat pokušení vysmívat se mým pokusům o rozbití zrcadel nemluvě o mých ostatních snahách. Dál jsem se soustředila na dýchání tak, že jsem Iana přestala slyšet, i když s mluvením nepřestal. Po několika minutách jsem si uvědomila něco, co uniklo mé pozornost od té doby, co tato zkouška započala. Byl to pocit chladného tvrdého kamene pode mnou. Musela jsem ležet na zemi, a sice s roztaženýma rukama a nohama, podle toho, jak mi chlad pronikal do končetin a trupu. Cítila jsem takový chlad, jako kdybych tam ležela po celou tu dobu. Och, to bylo ale vychytralé kouzlo! Kdyby to bylo možné, tak bych té osobě, co ho vytvořila, pogratulovala. Bylo to jako tekutý písek – čím víc jsem se snažila dostat se ven, tím hlouběji jsem se propadala. Toto kouzlo by mi mohlo pomoci dostat Dagona, aniž bychom za to s Ianem zaplatili životem.

A pokud jsem mohla dýchat, tak jsem se mohla i hýbat. Když jsem se mohla hýbat, tak jsem se mohla dostat i ke své stříbrné dýce, a tentokrát ve skutečnosti. Existovaly tři způsoby, jak zaklínadla ztratila svou moc, jedno, jak byla stará či mocná: když se vyčerpala, když byla rozbita nebo když začarovaná osoba zemřela.

Nejdřív jsem se potřebovala silněji soustředit. Ponořila jsem se do rytmu svého dýchání, jakoby neexistovalo nic jiného a nic už nehrálo žádnou roli. Když jsem se vznášela v dokonalém stavu mezi absolutním vnímáním sebe samé a naprostém zapomenutí, natáhla jsem se dolů a vytáhla z boty svou stříbrnou dýku.

„Potvoro.“

Ianovo mumlání rušilo mé soustředění, ale také bylo potvrzením, že se mi tentokrát skutečně podařilo dýku vytáhnout. Jeho reakci jsem důvěřovala víc než pocitu z doteku hladkého stříbra ve své ruce. Kromě toho kouzlo oklamalo mé smysly už předtím.

Potřebovala jsem ještě pár minut, než byla má vůle natolik silná, že jsem mohla dýkou i pohnout. Tentokrát jsem si ji přitiskla k hrudi – a okamžitě jsem ucítila neviditelnou moc, která mi ruku zadržela.

„Co máš, k čertu, v úmyslu?“

Ian zněl, jakoby mi ta slova vrčel přímo do ucha, ale když jsem otevřela oči, neviděla jsem nic než zrcadla. Nemohla jsem jeho ruku na své hrudi vidět a teď už jsem ji ani necítila, ale věděla jsem, že mě drží za zápěstí. Co jsem dělala? Ujistila jsem se, že dokážu udělat, co bylo nutné, abych to kouzlo ukončila. Mohlo nám být k užitku, pokud bychom nastražili na Dagona past, ale démon byl mnohem mocnější než já. Pokud se podařilo najít východisko mě, tak se to podaří i jemu. Trvalo mi to skoro tři hodiny a neodvážila jsem se doufat, že to Dagonovi bude trvat také tak dlouho. Nebyl prostě jen mocnější, byl také o eóny věků starší než já. Zřejmě byl tvůrcem i tohoto kouzla, protože všechna magie pocházela od démonů. Ale pokud kouzlo překonám před očima Iana, přijde na to, co jsem zač, a to nesmím dopustit, protože ho nechci zabít. K mému překvapení se bál toho, co Mencheres dokáže. Ale mé mínění nezměnila skutečnost, že se Ian podřizoval svému stvořiteli. Byla to jeho loajalita, se kterou čelil peklu čelem, a která ho přiměla vydávat ze sebe to nejhorší, než aby dopustil, aby osobu, kterou miloval, vystavil nebezpečí… To bylo vzácné. A rozhodně stálo za ochranu. Malý kopanec mému egu byl proti tomu malá cena.

Bylo lepší nechat Iana myslet si, že na ni seslal kouzlo, proti kterému se neubránila. Ať si klidně užívá svého triumfu. Kromě toho bylo pravděpodobně lepší, dát mu přednost, co se týkalo výběru míst, které navštívíme. Opravdu to bylo devadesát let, co si vyšla naposledy, aby se trochu pobavila? Jak trapné. A i když jsem měla předsudky vůči Ianovým metodám, stejně jsem musela počkat, dokud nebude z dohledu, než se z kouzla osvobodím. Ian si ani nevšimne, že jsem to udělala. Mé rozhodnutí bylo pevné; otevřela jsem oči a neviděla nic jiného než nekonečné odrazy své tváře v zrcadlech. „Vyhrál jsi.“

„Jak prosím?“, zeptal se Ian a zněl překvapeně.

„Vyhrál jsi,“ zopakovala jsem. „Nedokážu kouzlo zlomit a můj čas je skoro u konce, nebo ne?“

„Ještě pět minut.“ Stále to znělo tak, jakoby byl blízko mě. „Proč jen mám takový silný pocit, že jsi to nevzdala doopravdy? Nevím, co jsi měla před chvílí v úmyslu, ale byla jsi blízko tomu bodnout se sama do srdce, protože tvou ruku nepustím.“

Nemohla jsem říct, jestli jsem se opravdu usmála, nebo mě to kouzlo jen dovolilo si myslet, že jsem se usmála. „A ty jsi mě zachránil. Můj hrdina.“

„Polib mi,“ odpověděl okamžitě. „Děláš si ze mě srandu. Cítím to.“

Měl velmi dobrou intuici. Ta ho zřejmě udržovala při životě, když ho staletí pronásledoval jeden z nejmocnějších démonů podsvětí. Ale věděla jsem, co se za ta léta několikrát potvrdilo: muži vždy věřili, že mohou svým důvtipem nad ženou zvítězit, a to i když jim jejich tušení říkalo něco jiného.

„Kolika různými způsoby ti mám ještě říct, že jsi vyhrál?“, zeptala jsem se a naoko jsem se rozčílila. „No dobře, prostě uznávám, že jsi vyhrál; cítím se poražená; skládám zbraně; vyvěšuji bílou vlajku…“

„To stačí.“ Jeho tón hlasu se změnil. Na místo nedůvěry nastoupilo ocelové odhodlání. „Už jsem ti řekl, že hořím touhou se dozvědět, co přede mnou skrýváš. Ale nemyl se: Zjistím to a všechno ostatní…“ – ocelový podtón hlasu najednou zesametověl – „mi povíš dobrovolně, malá Strážkyně.“

Na vině muselo být to kouzlo, že jsem cítila, jakoby mi jeho slova tančila po nervových zakončeních. Ano, to musel být ten důvod, namlouvala jsem si. To kouzlo.

„Kdybych měla nějaké tajemství, které je tak velké, jak si myslíš,“ odvětila jsem, „tak bych ti ho nikdy neprozradila.“

Tiše se zasmál, smyslně a och, tak svůdně sebevědomě. „To je sázka, kterou prohraješ. Na to se můžeš spolehnout.“