TP - 23. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Camila

BYLA JSEM RÁDA, že jsme si to cestou k mámě vyříkali a mohli si pak povídat o lehčích věcech, ale když jsme dorazili do lesnaté oblasti kolem jejího domu a Warren začal ve tmě mžourat, jestli najde dům, světlé pocity zastínila nervozita.

„Je to tenhle,“ řekla jsem a ukázala na poslední dům v bloku.

„Je pěkný,“ poznamenal, když projel mezi stromy podél příjezdové cesty a zaparkoval před garáží pro dvě auta.

Mámin dům byl pěkný. Byla to jedna z věcí, které od Javiera přijala, když tátu zatkli a Javiera pustili na svobodu. Tou druhou byl měsíční šek na pokrytí výdajů. Přicházel každý měsíc i poté, co mu řekla, že si našla práci a už ho nepotřebuje, a zatímco mě odrazovala představa, že budu používat peníze, které mi soud posílal až do mých osmnáctých narozenin, máma je vítala. Já jsem to vnímala jako krvavé peníze, ona je považovala za právo. Když jsme vystoupili, Warren vzal obě naše tašky do rukou. Podívala jsem se na něj, abych si ho znovu prohlédla. Pořád měl na sobě džíny a černé tričko a ukazoval své vypracované paže a tetování, na které jsem se ráda dívala, ale máma by se mnou určitě měla řeči.

„Nevypadáš nervózně,“ řekla jsem.

„Měl bych být?“ zeptal se a zvedl obočí, když jsem zazvonila.

Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou. „Pamatuj si, že jestli se na tebe máma dívá divně, je to jen proto, že některým věcem nerozumí. Konkrétně tetování. Takže jestli na tebe bude zírat, tak prostě…“

V očích se mu pobaveně zablýsklo. „Mám je schovat?“

„Velmi vtipné.“

„Proto jsi tak nervózní? Kvůli mým tetováním?“

„Asi jo.“ Znovu jsem stiskla zvonek. „Proč nejsi nervózní?“

„Rodiče vždycky milují, když si mě ženy přivedou domů.“

„Vážně?“ Zeptala jsem se a podívala se na něj.

Hluboko uvnitř mě se rozhořela žárlivost, ale potlačila jsem ji. Nebyl můj a cokoli dělal přede mnou, nebyla moje věc. Viděla jsem dost z jeho minulosti, abych věděla, že má pěknou řádku ženských domů, které může navštívit, když bude chtít. Warren otočil své tělo čelem k mému a dlouho se na mě mlčky díval, než mu na jinak vážné tváři vykvetl úsměv.

„Myslím, že jsem nepotkal jediného rodiče, který by mě měl rád, ale jestli tě to uklidní, doufám, že ty tvoje ano.“

Natáhla jsem ruku, abych mu prohrábla jeho věčný pětihodinový stín, právě když se otevřely dveře. Okamžitě jsem ruku upustila a švihla hlavou tím směrem. Máma studovala Warrena a podle toho, jak se její oči rychle a zeširoka střihly na ty moje, jsem neměla čas zjistit, jestli s tím souhlasí, nebo ne, než se mi vrhla kolem krku a pevně mě objala.

„Konečně jsi tady,“ řekla, když mě pustila, a políbila mě na obě tváře. „Tolik jsme se báli, že to nezvládneš.“

„Jsem tu jen díky Warrenovi.“ Otočila jsem se k němu. „Warrene, tohle je moje máma Rosa.“

Naprosto nezvykle ho objala kolem ramen a také ho políbila na tvář. „Děkuju ti, že jsi Camilu vyzvedl a přivedl mi ji. Doufám, že tu zůstaneš celý víkend.“

Usmál se, když se od sebe vzdálili. „Nemusíš mi děkovat. Není nic, co bych dělal raději. Děkuji ti za pozvání.“

Zamračila se. „Odkud jsi?“

„Z New Yorku.“ Uchechtl se, když si položila pěst na bok a její zamračený výraz se prohloubil. „Teď žiju v Anglii a zdá se, že mi ten přízvuk zůstal, i když podle nich mluvím jako Yankee, a podle všech tady mluvím jako Brit.“

Máma se zasmála. „Ty rozhodně nezníš jako my.“

Chtěla jsem podotknout, že ona taky ne, ale neobtěžovala jsem se. Vanessa s Adamem se k nám připojili v kuchyni krátce po našem příchodu a ke konci večera, poté co máma trvala na tom, že si dáme chleba a horké kakao, už na sebe s Warrenem mluvili španělsky a vedli konverzaci, jako by se znali celý život, zatímco my se sestrou jsme po sobě vrhaly šokované pohledy. Omluvila jsem se od stolu a začala s Vanessinou pomocí uklízet, Adam se omluvil, protože byl vyčerpaný, a máma se podívala na Warrena.

„Pojď. Ukážu ti tvůj pokoj, aby sis tam mohl uložit své a Camiliny věci,“ řekla máma španělsky.

Vanessa upustila lžíce, které umývala, což způsobilo hlasitý rachot, a já jsem se zastavila v chůzi a jen stěží jsem udržela hrnky v ruce. Všichni jsme se podívali směrem k mé sestře. Stála tam, voda jí stékala na ruce a ona měla ústa na zámek. Nejspíš to byl stejný výraz, jaký jsem měla ve tváři já.

„Vanesso! Dávej pozor, co děláš, než něco rozbiješ a zraníš se,“ pokárala ji máma, než odešla s Warrenem, který po nás přes rameno střelil pobaveným pohledem.

„Jsem v šoku,“ zašeptala moje sestra.

„Já taky.“ Roztřeseně jsem odložila hrnky. „Jakože fakt v šoku.“

„Možná je to test. Možná čeká, že Warren tu nabídku odmítne a řekne, že zůstane jinde, když nejste manželé.“

„Nejspíš.“

„Pamatuješ, jak to udělala Adamovi v Punta Cane?“

Na rodinné výlety jsme jezdili zřídka a ještě vzácnější bylo, když jsme navštívili DR a jeli do nějakého letoviska. Obvykle jsme skákali mezi domy rodinných příslušníků a nikdy jsme si nedělali starosti s pokoji nebo jídlem, kterých bylo dost. Když se Vanessa a Adam poprvé zasnoubili, rozhodli jsme se to oslavit cestou na DR a místo toho, abychom celou dobu bydleli u rodiny, jsme se ubytovali v jednom z hotelů, kterými se naši přátelé tak často chlubili. Zamluvili jsme si čtyři pokoje: jeden pro mě, jeden pro maminku a babičku, jeden pro mého bratra a jeden pro Vanessu a Adama, nebo jsme si to alespoň mysleli. Dokud se máma nezasmála a nepodívala se na nás, jako bychom se všichni zbláznili.

„Ne, jeden pokoj je pro tebe a tvou sestru, abyste se podělili. Adam může zůstat s Johnnym,“ upřesnila máma poté, co se té situaci docela zasmála. Zbytek cesty jsme samozřejmě strávili tím, že jsme se s Adamem uprostřed noci vytratili a vyměnili si pokoje, aby sestra mohla spát se svým snoubencem. I když to bylo otravné, bylo to lepší než alternativa, kdy bych s nimi sdílela pokoj.

Posmívala jsem se. „Jak bych mohla zapomenout?“

„Ani nevíš, jak to máš snadné. Johnny a já jsme si pro tuhle chvíli vydláždili cestu,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že vás nechává spát v jednom pokoji pod svou střechou.“

Nevěděla jsem, co po mně chce. Poděkovat jí za to, že byla první dcerou a pokusným králíkem? Neřekla jsem vůbec nic a místo toho jsem dál sbírala ze stolu. Máma se k nám přidala, když jsme končily.

„Líbí se mi,“ řekla.

Vanessa vykulila oči. „Ale Adam ne?“

„Já Adama miluju.“

„Je to proto, že Adam nemluví španělsky?“ zeptala se sestra, stále ještě naštvaná.

Máma zavrtěla hlavou a usmála se. „Už jsem ti to říkala. Adama miluju. Přestaň se chovat jako rozmazlený fracek a přenes se přes tu věc s Punta Cane. Teď je jiná doba.“

„To bylo tak před čtyřmi lety, mami.“

„Bueno, Vanesso. No se que decirte,“ odpověděla máma.

„Nevíš, co říct, protože není co říct.“

„Nemůžeš být prostě šťastná za svou sestru?“

„Jsem šťastná za svou sestru,“ řekla Vanessa a zvýšila hlas. „To, že jsem za ni šťastná, a to, že jsem naštvaná, že zjevně nepřijímáš mého manžela, se navzájem nevylučuje. Můžu být obojí, víš?“

„Mám teď větší starosti, Vanesso. Por favor. Tvůj bratr přijede zítra ráno a potřebuje pokoj na přespání. Nemám dost místa pro něj, tvého strýce, tvou tetu a přítele tvé sestry, takže se musí dělit o pokoj. Dospěj a smiř se s tím.“ Máma začala odcházet a zavrtěla hlavou. „A Adam ví, že ho mám ráda jako syna, tak mi tyhle kecy neříkej.“

Když odcházela, oba jsme mlčeli. Sestra uprostřed máminy tirády přestala utírat hrnek v ruce a já jen stála s vytřeštěnýma očima a sledovala, jak odchází a její velké boky se přehnaně pohupují v černých šatech, které měla na sobě. Když jsme se sestrou začaly mít křivky, tety vedly složité rozhovory o tom, která z nás bude mít nakonec postavu jako máma z matčiny strany: štíhlý pas, silné boky. Nebo po tátovi: dlouhé a štíhlé. Byly jsme směsicí obojího. Vanessa byla vyšší než já a já měla v bocích o něco víc místa než ona, ale ne o moc. Ačkoli jsme obě měly slušně velká prsa a zadek, ani jedna z nás neměla vyvinuté tak živé boky jako Gonzalez. Když máma zmizela v zadní části domu, obě jsme si povzdechly a postavily se proti sobě.

„Jdu si lehnout,“ řekla jsem. „Chystáš se vstát dřív na snídani s Johnnym?“

Pokrčila rameny. „A ty?“

„Nevím. Asi bychom měli, ne?“

„Asi jo.“

Než jsem došla do svého pokoje, Warren se už úplně zabydlel. Ležel bez trička pod plyšovou bílou peřinou s telefonem v ruce. Položil ho a podíval se na mě, na rtech se mu pomalu rozlil úsměv.

„Chtěl jsem ti vybalit věci, ale nebyl jsem si jistý, jestli chceš, abych ti šmejdil ve spodním prádle.“

Podívala jsem se na tašky, které jsme si přinesli. „Ty jsi vybalil?“

„Tvoje máma mi dala jasně najevo, že bych se měl cítit jako doma a vybalit si. Dokonce otevřela prázdné šuplíky a nabídla se, že mi pomůže.“

Oči se mi rozšířily. „To neudělala.“

„Pomohla,“ řekl Warren a tvářil se naprosto pobaveně. Hříšně, přívětivě a pobaveně.

„Vanessa měla záchvat, protože sdílíme jeden pokoj.“

Zamračil se. „Co jí na tom záleží?“

„Dlouhý příběh, ale moji rodiče jsou ze staré školy a s takovými věcmi nejsou v pohodě.“

„Je ti dvacet,“ řekl, jako bych to potřebovala připomenout.

„Jak jsem řekla, stará škola.“

Warren si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. „Já to chápu. Moje babička je na tom stejně. Když jsem u ní bydlel, nesměl jsem mít v pokoji holky.“

„Dokážu si představit, že to Warrenovi zhatilo spoustu plánů dospívajícího playboye.“

Zasmál se. „Ani ne. Vplížil jsem se s nimi dovnitř, když šla spát.“

„Jasně že jo,“ usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

Uklidila jsem si věci a vzala si pyžamo s sebou do koupelny. Vstoupila jsem do sprchy s plným úmyslem smýt ze sebe celodenní starosti, ale jakmile jsem zavřela oči pod proudem vody, rozplakala jsem se při pomyšlení na to, že zítra uvidím tátu. Než jsem vylezla ze sprchy, vypadala jsem místo toho, abych Warrenovi připadala sexy, jako horká kaše s opuchlýma červenýma očima. Aspoň že moje rty vypadaly jemně. Povzdechla jsem si při pohledu na svůj odraz, zatímco jsem si čistila zuby a zhasínala světla poté, co jsem po sobě uklidila. Snažila jsem se skrýt svůj obličej tím, že jsem zhasla lampu na své straně postele a nedívala se přímo na Warrena, ale cítila jsem jeho oči na své tváři a věděla jsem, že se mi to nedaří.

„Pojď sem,“ řekl.

Drásavý tón jeho hlasu znemožňoval, abych ho ignoroval. Vlezla jsem si do postele, nespěchala jsem a přitáhla si peřinu, aby mě přikryla, když jsem se vedle něj uvelebila. Jeho ruka mě objala kolem ramen, přitáhl si mě k sobě a přitiskl mi rty na temeno hlavy, než se odtáhl, aby se na mě podíval. Na tváři se mu vytvořila malá vráska, když mě chvíli hledal očima, než si mě znovu přitáhl k sobě.

„Mám tě, zlato.“

Jeho hlas byl tak jemný, tak starostlivý, tak odlišný od každého jiného, kdy byl u mého ucha, že jsem se málem znovu rozplakala. Místo toho jsem si přitiskla tvář na jeho hruď a vdechovala ho, vychutnávala si jeho vůni a pocit, že se mě nic nemůže dotknout, dokud jsem pod ochranou jeho silné náruče. Brzy mě přepadla myšlenka na jeho odchod a i při ní jsem musela zamrkat slzy. Dlouho jsme mlčeli, když jsme tam leželi.

„Tvoje máma říkala, ať se nedějí žádné legrace,“ zašeptal a jeho dech mě polechtal na uchu. „Tak se o mě dneska v noci zkus neotírat.“

Usmála jsem se. „Nejsi jediný, kdo si zvykl vkrádat se lidem do ložnice, víš?“

Uhnul, aby mi dobře viděl do tváře, a zvedl obočí, rty mu cukaly. „Je to tak?“

Přikývla jsem.

„No, v tom případě se snaž ztišit hlas,“ řekl a zabořil ruku do přední části mých chlapeckých šortek, když narazil svými rty na mé.