TAN - 18. kapitola

 Překlad: Lucianna

Další jízda nahoru a dolů ve vztahu Callie a Tannera, těšte se...

Kapitola 18 – Callie

Uff.

Nedokážu nazdobit cupcaky, i kdyby mi to mělo zachránit život. Nenaučila jsem se tyhle životní dovednosti a nemůžu za to ani vinit vězení, že to neumím – je to hlavně proto, že moje matka nebyla mateřský typ a nenaučila mě ani jednu zatracenou věc o pečení. Zvládla jsem tu pečící část, dost na to, abych s tím byla spokojená, ale když přijde na zdobení… Ne.

„Sakra!“ vyštěknu a hodím zdobící sáček přes kuchyň.

Byla jsem tady tři hodiny a pekla tuhle spoustu cupcaků a teď to vypadá, že je nikdy nedodělám, protože nedokážu ty zatracené věci ozdobit. Frustrace mi bublá v hrudi a vydám naštvaný zvuk, když se opřu o linku a vydechnu.

Dýchej. To zvládneš.

Ani nevím proč se snažím udělat pro Tannera něco hezkého, když od té doby co přijeli, se ke mně chová jen jako kretén. Každopádně to není úplně pro Tannera. Je to pro mě. Je to pro Celii. Je to na oslavu toho tak brzy skončeného života.

„Nejsi stvořená pro zdobení, co?“

Vzhlédnu a vidím Ethana, vejít do mého bytu. Jsem šokovaná, dá se říct. Čekala jsem celé dny, abych si s ním promluvila, ale vyhýbal se mi. Vidět ho tady, je trochu překvapivé.

„Co tady děláš?“ zeptám se a urovnám pár cupcaků.

„Je na mě řada být s tebou, zatímco ostatní shánějí informace. Hádám, že jsi tady se mou zaseknutá.“

Pohlédnu na něj, nic neřeknu a sehnu se, abych zvedla zdobící sáček. Znovu ho naplním krémem a chystám se ho dát na další cupcake, když Ethan řekne, „Ne, ne, ne. Stop. Zničíš je.“ Přijde, vezme mi sáček z ruky a vytlačí krém ven. Kouká na krém, nakrčí nos a řekne, „Co to je?“

„To je krém.“

„Ne, to není krém. To je blivajz, tak je to.“

Zafuním. „Je to podle receptu.“

„Nikdy neposlouchej recepty, lžou. Tady, dívej se.“

Pohnu se a on vyčistí mísu mého hrozného krému a začne znovu, mixuje a míchá, dokud nepředstaví ten zatraceně nejlepší krém, jaký jsem viděla. Pevný a krémový, je to dokonalost. K čertu s ním. Byla jsem poražena zatraceným chlapem. To není nic potěšujícího.

„Jak to, že umíš udělat krém?“ zeptám se ho, když sleduji jak plní sáček světle růžovým krémem a začne ho nanášet na cupcaky.

„Byl jsem v hodně domovech, naučil jsem se to. Ale Celia mě to naučila nejvíc. Pomáhal jsem jí každý rok s pečením. Hádám, že to je to, co tady děláš?“

„Jo,“ zamumlám. „Neodvádím nejlepší práci.“

„Počítá se myšlenka,“ řekne, přimhouří oči a pokračuje ve zdobení cupcaků.

„Chodíval jsi s ní a rozdával je?“ zeptám se ho.

„My všichni. Milovala to, ale vidět jak šťastné dělala ty rodiny bez domova, bylo to, co mě dostalo. Přinášela do jejich životů světlo, špetku radosti v jejich jinak mdlém světě. Měla takový vliv.“

„Kéž bych ji znala,“ řeknu tiše. „Kéž bych tohle dělala proto, že bych si pamatovala, jaká byla…“

„Nezáleží na tom, jestli jsi ji znala, nebo ne, děláš to pro ni a to je všechno, co se počítá. Co umřela, byly její narozeniny bolestné a pomíjené. Tím, že tohle děláš, to není ten případ. Je to něco jiného.“

Usměji se, protože to pro mě hodně znamená, opravdu.

Dívám se na Ethana a přeji si, abych mu mohla říct, jak moc mi chyběl, kolikrát jsem si přála, abych mu mohla zavolat a mluvit s ním, slyšet jeho hlas, říct mu o svých problémech, vyslechnout jeho problémy, mít zpátky to přátelství, které jsem opustila.

„Jak jsi se měl?“ dovolím si zeptat se, protože je tady a já neměla šanci s ním hovořit, od té doby, co byl tady a… já nevím. Potřebuji to.

„Měl jsem se dobře,“ řekne mi a stále pracuje na dortících. „Vezmi tyhle ozdoby a pokračuj za mnou.“

Vezmu květinové ozdoby, zvednu je a začnu je dávat na dokončené cupcaky. „Vídáš někoho?“

„Jo,“ odpoví, „vídám se s ní asi rok. Jmenuje se Raven.“

„Mám za tebe radost. Stále pracuješ ve věznici?“

Přikývne. „Myslím, že vždycky budu.“

„Jo, sedí ti to.“

Položím kytku na cupcake a koukám na ni, uvažujíc jestli bych měla do toho jít a omluvit se Ethanovi. Vím, že nejspíš začnu hádku a dneska je to poprvé, co se mnou mluví bez ledu v hlase. Nejsem si jistá, že chci riskovat, že to zničím.

Přesto si zaslouží slyšet, že je mi to líto, i když to způsobí chaos.

„Já vím, že jsi na mě naštvaný a právem, ale chci ti něco říct a ocením, když mě to necháš říct.“

Na chvíli se zastaví, ale neřekne mi, že nesmím mluvit, takže se chytím šance.

„Omlouvám se. Vím, že to pro tebe nic neznamená a nečekám, že to pochopíš, protože upřímně, nemyslím si, že bych to sama pochopila. Ale omlouvám se. Odešla jsem v době, kdy jsem měla v hlavě zmatek. Myslela jsem si, že dělám správnou věc, ale teď vím, že to tak nebylo. Myslela jsem jen na sebe a nevzala v úvahu, co to udělá s vámi všemi. Byla jsem prostě… ve špatném rozpoložení. Vím, že je těžké to pochopit, ale nikdy jsem ti nechtěla ublížit, Ethane. Jestli to aspoň něco znamená, tvoje přátelství pro mě znamenalo celý svět a stále to tak je.“

Na chvíli pokračuje ve zdobení cupcaků, jako by mě neslyšel a když konečně zastaví a ohlédne se na mě, opravdu drží můj pohled a já tam vidím pochopení, o kterém jsem si nemyslela, že znovu uvidím. „Chápu to, věř mi, že ano. Udělal jsem ti věci, které jsem dělat neměl a odpustila jsi mi. Kvůli tomu ti odpouštím, protože pro mě hodně znamenáš. Ale jestli jsem ublížený? Naštvaný? Stále ohledně toho citlivý? Jo. Budu potřebovat čas, abych se přes to dostal. Můžeš mi ho dát?“

Přikývnu a snažím se potlačit slzy úlevy, které se mám v očích, protože mi chyběl tak moc, tak zatraceně moc. „Jo,“ zašeptám. „Jo, samozřejmě.“

„Díky,“ řekne. „Teď si pospěš, jsi pozadu. Musíme je dodělat, než se vrátí Tanner.“

Nemůžu si pomoct, ale mám úsměv na tváři.

Možná to nakonec může fungovat.

Jen možná.

*****

Tanner zírá na všechny ty cupcaky, tvář naprosto bez výrazu. Na vteřinu, kraťoučkou vteřinu přemýšlím, jestli jsem udělala obrovskou chybu. Pak si uvědomím, že i kdyby se mu to nelíbilo, jeho chyba. Tohle dělám pro Celii, nedělám to pro něj. No, je to částečně lež, dělám to pro něj, ale hlavně to dělám pro Celii.

Zaslouží si být poctěna.

„Ty jsi udělala tohle všechno?“ zeptá se Tanner a očima prohlíží cupcaky.

„No, Ethan a já jsme to udělali. Myslela jsem si, že bychom mohli jít do místního útulku a udělat radost některým z těch rodin, přesně jako by to udělala Celia. Nevymyslela jsem lepší způsob, jak ji uctít.“

Tanner vypadá, jako by měl zešílet, ale ne ve špatném slova smyslu, v tom dobrém. Madeline kouká mezi námi, zmatená a podívá se na cupcaky a řekne, „Tohle je něco speciálního, nebo…?“

Tanner se na ni podívá. „Jsou to Celiiny narozeniny.“

„Já vím, ale proč ty cupcaky.“

Podívá se zpátky na mě. „Je to tradice.“

„Ach,“ zamumlá. „To všechny sníte?“

Bože. Nedělá zrovna teď chytrý dojem.

„Ne, vezmeme je do centra pro bezdomovce. Chceš jít?“

Zavrtí hlavou. „Ach, ne děkuji. Zůstanu tady. Ale bavte se.“

Nakrčím zděšeně nos, ale nic neřeknu. Podívám se na Tannera a řeknu, „Jsi připravený?“

Přikývne, přijde ke mně a překvapí mě, když mi položí ruku na rameno a jen lehce ho stiskne. „Děkuji ti, Callie.“

Bože.

To je ta nejlepší věc, jaká mohla kdy z téhle situace vyjít.

Srdce mi buší a přikývnu. „Nemáš zač.“

Shromáždíme cupcaky a Tanner a já najdeme nejbližší útulek a jedeme tam, jen on a já. Jízda je tichá a opravdu nevím, co bych měla říct, ale když přijedeme, mé srdce se raduje, když si uvědomím, že se chystám vylepšit někomu den.

Zvedneme všechny cupcaky a neseme je dovnitř. Jsme přivítáni starší dámou, která je velmi reprezentativní a upravená. Usměje se a zírá na všechny ty dortíky. „Co to tady máme?“ zeptá se s přimhouřenýma očima.

„Je to naše tradice,“ usměji se. „Udělali jsme je na narozeniny jedné speciální osoby a chceme se o ně podělit.“

Dáma na nás kouká a pak se usměje a řekne, „Samozřejmě, jak milé. Pojďte dál.“

V době kdy vejdeme do kuchyňské části, zářím. Jsou tam sporáky v řadě s velkými hrnci polévky. Paní Robertsová, jak se nám představila, nás umístí na konec, takže jakmile lidé dostanou své hlavní jídlo, mohou si vzít cupcake.

Je to tak neuvěřitelně uspokojující, zvlášť u rodin s dětmi, když vidí cupcaky a jejich malé oči se trochu rozsvítí. Je to všechno, opravdu je. Nikdy v životě jsem nezažila tolik radosti a já slibuji tehdy a tam, že tohle budu dělat každičký rok. Nejen pro Celii, ale pro sebe a ten uspokojující pocit, který s tím přichází.

Dokonce i Tanner se směje, úsměvem o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy znovu neuvidím.

Všechno tak díky tomu stojí za to.

Když nám dojdou cupcaky, paní Robertsová nám řádně poděkuje a my slibujeme, že se brzy vrátíme. Odejdeme a naložíme krabice do auta, než nasedneme. Vydechnu unavený povzdech a podívám se na Tannera. „To bylo neuvěřitelné. Vím, proč to Celia tolik milovala, nemyslím si, že bych zažila za celý život tolik radosti.“

Tanner přikývne. „Cítila se stejně. Milovala pomáhat lidem. Udělala z toho svou životní misi. Kdyby byla stále tady, myslím že by to touhle dobou už rozšířila a pracovala na těchto místech. Měla ráda to vědomí, že může něco vrátit světu.“

„Byla neuvěřitelný člověk,“ řeknu a on nastartuje auto a vyjede.

„To byla,“ zamumlá.

Spadneme do ticha a když si všimnu, že nejede směrem k mému bytu, řeknu, „Kam jedeme?“

„Uvidíš.“

Jedeme, až dojedeme k pláži. Je večer a tma, ale mohu slyšet vlny, narážet na břeh. Je to zvuk, který se mi nikdy neomrzí. Žít blízko oceánu je opravdu hezká zkušenost. Vždycky jsem chtěla žít blízko. Často sem chodím a procházím se po písku. Je to dobrý pocit, přímo skvělý.

Vystoupíme z auta a Tanner jde dolů po cestě, která vede k oceánu. Nedočkavě ho následuji a povzdechnu úlevou, když se mé prsty dotknou písku. Dojdeme na dlouhý úsek písku a já mohu konečně vidět Tannera ve světle měsíce. Najde místo a sedne si ve tmě. Já si sednu vedle něj.

„Celia milovala, když jsme jezdili na dovolenou na pláž. Byla to naše oblíbená věc. Když jsme tam byli, proklouzli jsme když táta s mámou usnuli a šli na písek, seděli jsme ve tmě a hodiny mluvili. Sdílela se mnou své sny, když seděla přesně takhle tady.“

Srdce se mi pro něj zlomí. Dokonce i nyní, i po těch všech letech, bolest v jeho hlase mi ukazuje, jak moc mu jeho sestra schází.

„Jaké měla sny?“ zeptám se.

„Chtěla být veterinářkou.“ Zasměje se, tiše. „Vždycky jsem jí říkal, že je blázen; nemohla by to dělat, protože byla příliš měkká. Viděla by umírat zvíře a nedokázala by se s tím vyrovnat. Brečela čtyři týdny, když nám umřel pes, prostě se z toho nemohla vzpamatovat. Měla tu duši, jednu z milionu.“

„Možná by to z ní dělalo tu nejlepší veterinářku,“ namítnu s úsměvem.

„Jo, možná. Měla by obrovský dům, protože by musela všechny ty zbloudilce přivést domů. Kašli na přítele, měla by moc práce s adopcí zvířat.“

Zasměji se. „Nedivím se jí; přinášejí tolik radosti.“

„Jo,“ řekne a jeho hlas klesne. „Byla tak šťastná, tak zatraceně šťastná, než potkala Chase. Zničil pro ni všechno.“

Vydechnu, chápu co říká, ale vím taky, že Celia byla mladá dívka a nakonec, by si někoho našla. Ten někdo prostě náhodou byl špatný člověk. „Chase není zlý člověk, jen udělal špatná rozhodnutí. A s tím rozhodnutím žije.“

„To by měl,“ zamumlá Tanner.

„To je důvod, proč nespěcháš s jeho nalezením? Říkala jsem si, že když je pryč, všechno bude víc urgentní, ale nevypadá to tak.“

„Chci ho dostat zpátky kvůli Tatumovi, ale jestli je mi líto, že trpí kvůli tomu, co způsobil? Ne. Není. Celia na něj spoléhala, že ji ochrání a on to neudělal. Zklamal ji způsobem, jakým by muž nikdy neměl zklamat.“

Ztichnu, protože co na tohle říct? Chápu co říká, opravdu ano. Chase měl Celii chránit, a když nemohl, neměl s ní být. Zvlášť když byl v nebezpečí.

„Je mi to líto,“ řeknu upřímně. „Všechno, Tannere. Jen chci, abys to věděl.“

„Já vím že ano,“ zamumlá napjatým hlasem. „Vím, že jsi se topila a byla vystrašená a myslela si, že nikdy nepřijde čas, kde bychom mohli být šťastní. Vím to.“

„Chtěla jsem s tebou být šťastná,“ zašeptám a hlas mám napjatý tak, že sotva funguje. „Opravdu, skutečně chtěla.“

„Jo,“ řekne, „já taky.“

„Jsi šťastný s Madeline?“ zeptám se a srdce mi buší očekáváním jeho odpovědi.

Nic neřekne a já uvažuji, jestli přemýšlí o své odpovědi, nebo prostě odpovědět nechce. Chystám se ho pobídnout, když řekne tím nejtišším hlasem, jaký jsem ho kdy slyšela použít, „Ne.“

Mám pocit, jako by mi mělo srdce vyskočit z hrudi, hlava se mi točí a ruce třesou. Ne. On řekl ne.

Ach Bože.

On řekl ne.

Nevím co říct. Opravdu nevím.

Natáhne ve tmě ruku a najde mou, a pak se všechno děje tak lehce. Otočím se k němu, jeho ruce mě chytnou kolem pasu a pak mě vytáhne na svůj klín, mé rty narazí do jeho, prsty se mi zamotají do jeho vlasů, všechno na celém světě se na krásnou vteřinu zastaví.

Je to pocit, po kterém jsem toužila, víc než jsem si uvědomovala.

Rukama mi sklouzne pod tričko, hladce přejíždí po mé kůži a náš polibek se prohloubí, tvrdne pode mnou a všechno je prostě… tak neuvěřitelně správné. Chyběl mi tak moc, víc než kdy bude vědět.

Odtáhne se, přeruší polibek a zachraptí, „Nemůžu. Kurva. Nemůžu, Callie. Nejsem podvodník.“

Jeho slova jsou jako facka do tváře, rána která mě zasáhne hluboko a pálí mě až v samotném středu. „Ach,“ řeknu a slezu z jeho klínu.

Samozřejmě, že není ten typ muže, který spí s jinou ženou, když je ve vztahu, ani bych nechtěla, aby byl. Respektuji, že je tím dobrý typem, ale to nevymaže tu bolest ze světa. Nepomůže to, abych se právě teď cítila méně hloupě. Sklopím hlavu, ačkoliv to nemůže vidět, a chvíli sedíme v tichu.

„Ona je dobrý člověk,“ řekne. „Je pro mě dobrá. Ty jsi…“

„Já nejsem,“ zašeptám. „Já vím.“

„Kurva, nemyslel jsem si, že mi to tak ztížíš, ale je to tak.“

„Omlouvám se, to jsem neměla v úmyslu.“

„Měli bychom jít.“

Slyším ho se postavit a tak se také zvednu. Vydechnu a následuji ho zpátky k autu.

Kdy se něco povede?

Vůbec něco?