TP - 21. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Camila

NA NÁDRAŽÍ PENN jsem čekala dvě hodiny na opravu vlaku. S každou další minutou se množil pocit, že se k mámě domů nedostanu. V zadní kapse džínů mi zazvonil telefon a já si povzdechla, když jsem pro něj sáhla.

„To je Camila?“ zeptal se mě tichý hlásek.

Zamračila jsem se a podívala se na displej, na kterém bylo napsáno Warrenovo jméno. „Ano. Kdo je to?“

„Cayden.“

Usmála jsem se. „Ahoj, kamaráde. Jak se máš?“

„Dobře. Můžeš dneska přijít? Mám zmrzlinu.“

„Ráda bych, ale nemůžu. Jsem na nádraží a vlak je rozbitý. Čekám, až ho přijde opravit nějaký superhrdina.“

„Jaký?“

Zavrtěla jsem hlavou, stále se usmívala a dívala se nahoru a dolů po nástupišti. „Nejsem si jistá.“

„Možná přijde Thor.“

„Ha. Jestli se objeví Thor, tak už nikdy neodejdu.“

„Proč ne?“

V jeho hlase byl zřetelný zmatek a já se rozhodla na to nereagovat. Vysvětlovat celou tu věc se zamilovaností do Thora mi nepřipadalo jako správná věc, když mluvím s malým klukem.

„Kde máš strýce?“

„Je tady. Přišel mě navštívit domů. Příště bys měla přijít i ty.“ Než zašeptal další slova, řekl: „Říká, že jsi hezčí než Wonder Woman.“

Usmála jsem se.

„Řekl jsem, že je nejkrásnější žena na světě, Caydene. Udělej to správně, jestli chceš předávat mé zprávy,“ řekl Warren do linky.

„Ahoj,“ zašeptala jsem.

„Chybíš mi,“ zašeptal zpátky.

„Ty mně taky.“

Proč byli, sakra, ti motýli tak neodbytní a proč trval na tom, že bude říkat věci, které je tam na začátku přivedly?

„Stihla jsi to k mámě?“ zeptal se.

Těžce jsem si povzdechla a opřela se o studenou zeď za sebou. „Ne, a jak to tak vypadá, možná budu muset počkat až do zítřka. Už dvě hodiny opravují tenhle vlak.“

„Kde jsi?“

„Já jen…“ Zavrtěla jsem hlavou a uvědomila si, že netuší, ve které stanici jsem. „Na Penn Station.“

„Přijedu pro tebe.“

„Cože? Ne. Jestli to zase zruší, prostě pojedu domů a zkusím to zítra znovu.“

„Zůstaň tam. Hned přijedu.“

„Warrene.“

„Camilo, zůstaň tam. Už jsem na cestě.“

Prosebně jsem souhlasila a vyšla ven, abych na něj počkala. Když přijelo SUV, rychle jsem k němu vykročila. Warren vystoupil ze strany řidiče a obešel auto, aby mi otevřel dveře.

„Co to…?“ Zamračila jsem se a přimhouřila oči, abych se podívala dovnitř kabiny. „Ty řídíš?“

„Antoine měl volno.“

Nastoupila jsem do auta a čekala, až udělá totéž. Když jsem si zapínala bezpečnostní pás, podívala jsem se na něj. „Umíš řídit?“

Střelil po mně pohledem. „Samozřejmě.“

„Hele, já neumím řídit. Jen se ptám.“

„Ty neumíš řídit?“

„Ne. Proč bych měla umět řídit? Všude jezdím vlakem.“

Když vyjížděl z místa, zavibroval mi v ruce telefon, a když jsem uviděla sestřino jméno, zvedla jsem ho.

„Jedeš taky?“ zeptala se.

Vysvětlila jsem jí celou situaci, kterou vysvětlila mojí mámě, která byla ve stejné místnosti jako ona, a když odpověděla, už se hlasovalo kolektivně: „Přiveď Warrena.“

„Vanesso,“ zasyčela jsem a ztišila hlas do šepotu, „tys jí o něm řekla?“

„Copak jsi mě právě neslyšela, jak opakuju každé tvé slovo? Přiveď ho a přestaň se chovat jako idiot.“

„Uvidím.“ Zavěsila jsem telefon a podívala se na něj. „Proč se usmíváš?“

„Chceš mě udržet v tajnosti,“ řekl a stále se usmíval, když se na mě podíval.

„Já… to není…“ Povzdechla jsem si. „Nevíš, jaká je moje máma. Je šílená.“

„Líbí se mi šílenost.“

„Tohle není ten druh šílenství, který máš rád.“

„Jak víš, jaký druh šílenství mám rád?“

Pokrčila jsem rameny. „Je odsuzující. Stačí, aby se na tebe podívala, a usoudí, že jsi v gangu.“

Zasmál se. „Kvůli mým tetováním?“

„A taky kvůli tomu, že máš super vymakaný tělo a piercingy, jo.“ Při vyslovení poslední části jsem jasně zrudla a pomyslela na to, jak mi pod prsty působí.

„Nevadí mi, když mě někdo soudí,“ řekl. „Věř mi, mám hroší kůži. Já chci jít. Chci být s sebou.“

„Slyšel jsi mě, když jsem ti říkal, jak je to daleko?“

„Tři hodiny.“

„Nemáš něco na práci? Tohle je víkendová záležitost.“

„Camilo,“ řekl a přivolal mě pohledem, když zastavil na další červené. „Přestaň zdržovat. Nikde bych nebyl radši než s tebou.“