SOW - 8. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

MENCHERES SE DLOUHO NEZDRŽEL. Když letěli nad Rumunskem, opustil nás. Mohl nechat piloty, aby nejdřív přistáli, ale místo toho použil svou moc a kolem dveří vytvořil neviditelnou vzduchovou bublinu, aby nevznikl nebezpečný přetlak v kabině, když dveře otevřel. Poté vyskočil ven, silou své moci za sebou zase dveře zavřel a odletěl pryč. Normálně Mencheres své schopnosti nevyužíval tak okatě. Jeho dramatický odchod bylo jen další varování. Bylo mi známo, že měl Iana rád, ale s tímto jsem nepočítala. Mencheres dal jasně najevo, jak je pro něj Ianův život důležitý, a že bych měla konat tak, jakoby byl pro mě důležitý úplně stejně. To byl problém. Když jsem Mencherese ujistila, že mám zájem na tom udržet Iana naživu, myslela jsem to tak, jak jsem řekla, ale tento zájem měl datum spotřeby. Jakmile se Ianovi podaří nalákat Dagona do pasti, bude mým hlavním zájmem zničit démona a ne udržet Iana naživu. Teď jsem musela Dagona zabít a zároveň se postarat, abychom to přežili oba – Ian i já. Ale jak?

„Díky Bohu. Konečně je pryč,“ pronesl Ian a vešel do mé poloviny letadla.

Uvažovala jsem nad tím, jestli ho mám ignorovat. Koneckonců jsem mu řekla, že chci být sama. Poté jsem se rozhodla zeptat se ho na to, o čem jsem poslední hodinu přemýšlela.

„Proč jsi Mencheresovi o Dagonovi nic neřekl?“

Stiskl rty do úzké linie, ale poté to přehrál lehkovážným úsměvem. „Protože by nám zkazil všechnu zábavu.“

„Jeho moc by mohla být velmi užitečná,“ konstatovala jsem.

„Myslíš, že by souhlasil s tím, že mě použiješ jako návnadu k přilákání démona?“ Ian protočil oči. „Naivita se k tobě nehodí.“

„To určitě ne,“ souhlasila jsem s ním a nasadila přísnější tón. „A proto se přestaň tvářit, jakoby Mencheres nesouhlasil s čímkoliv, kdyby věděl, že je v sázce tvá duše. Před dvěma hodinami jsem ještě to ještě nevěděla, ale teď je to jasné. Takže: Proč jsi mu neřekl o Dagonovi, i když by jeho pomoc zvýšila tvou šanci na přežití.“

„Nedlužím ti žádné vysvětlení,“ odsekl Ian a otočil se.

Chytla jsem ho dřív, než mi mohl uniknout chodbou. „Ale ano, dlužíš. Mencheres dal jasně najevo, že mě zabije, jestli zemřeš. Pokud přežiji a ty ne, budu muset bojovat o život s jedním ze svých nejstarších spojenců. Ráda bych aspoň věděla, proč?“

Ian zatnul zuby a jeho oči se rozzářily. Současně jsem ucítila, jak se mu pod mýma rukama napnuly svaly, jakoby se snažil potlačit něco, co v něm vřelo. Myslím, že kdybychom se nebyli několik tisíc stop nad zemí, zaútočil by na mě. Pokud bychom tu spolu bojovali, letadlo by se zřítilo a pak bychom měli ještě větší problémy.

„Mencheres mě zachránil,“ odpověděl nakonec.

Nepustila jsem ho. „Všichni upíři zachraňují lidi, které proměnili. To nemůže být všechno.“

Teď mi položil ruce na ramena. „Už jsi někdy zabloudila? Nemyslím tím, že jsi nevěděla, kde právě jsi. Myslím doopravdy zabloudit. Před stovkami let jsem utekl z jedné brutální trestanecké kolonie v New South Walesu do života nebezpečné australské divočiny. Umíral jsem žízní, byl jsem napůl slepý ze slunce a trpěl jsem velkými bolestmi, protože jsem se musel bránit před divokými zvířaty. Po nějaké době jsem už jen doufal, že mě zabije jedovatý had nebo cokoliv jiného, jen aby to bylo rychlé, a už jsem nemusel tak trpět. Ale to všechno nebylo to nejhorší.“ Jeho hlas zněl zastřeně.

„Nejhorší bylo vědomí, že na mně prostě nikomu nezáleželo, že se nenajde nikdo, kdo by se mě snažil zachránit. Něco takového se nezapomíná. Možná tělesnou bolest a nekonečný strach ano, ale ne ten pocit zoufalství, že je člověk úplně sám a vědomí, že sám i zemře. Už ses někdy takto ztratila?“

Mysl mi zaplavily vzpomínky tak silné, že se mi stáhlo hrdlo a oči mě pálily, protože byly plné slz. Stálo mě to veškerou vůli, abych neplakala, protože v mém nitru začalo křičet něco, co tam bylo zahrabané už velmi dlouho.

Tenochu! Zachránil jsi mě a já tě nechala na holičkách, když jsi mě potřeboval nejvíce. Je mi to tak líto, můj milovaný stvořiteli. Je mi to tak líto, je mi to tak líto, je mi to tak líto…

Abych nad sebou neztratila kontrolu úplně, musela jsem od Iana odvrátit zrak. Nemohla jsem snést svou vlastní bolest odrážející se v Ianově pohledu. Bránil se odhalit své vlastní pocity, ale pokud tak učinil, vyrazily z něj v celé své žhavé intenzitě.

„Ano.“ Stálo mě to všechnu sílu, abych to vyslovila, protože jsem se bála, že se mi zlomí hlas. „Také jsem se tak ztratila.“ Dost často.

Okamžitě mě pustil a já udělala krok dozadu, abych se ovládla. „Pak víš, proč nemohu říct pravdu a ublížit tím Mencheresovi. Pokud mě Dagon zabije, bude Mencheres truchlit, ale pokud by věděl, že je ztracená i má duše…“ Zkřivil rty. „Moc nadějí na mou poskvrněnou, scvrklou duši jsem mu neposkytl, dokonce ani před mým obchodem s Dagonem, ale Mencheres ve mě vždy viděl jen to nejlepší, a to nemohu říct o nikom dalším na tomto světě.“

Tenoch ve mě také viděl vždy jen to nejlepší a nikdy mě nenechal ve štychu, dokonce ani tehdy, když se vzdal sám sebe. Kdybych ho mohla ušetřit třeba jen sekundy jeho bolesti, tak bych to udělala. S radostí. A proto jsem mohla dát jen jednu odpověď.

„Neřeknu Mencheresovi o tvém obchodu s Dagonem.“

„Nikdy?“, zdůraznil Ian a zvedl mi bradu, abych se mu podívala do očí.

Pohlédla jsem do jeho zářících, tyrkysově zbarvených očí a zopakovala svůj slib. „Nikdy.“

Poté se usmál. Bolest, kterou měl ještě před chvílí vepsanou ve tváři, byla jako smáznutá štětcem, jakoby nikdy nebyla. „Skvělé. Ale jestli tě mám poslouchat a já si nemyslím, že se to v nejbližší době změní, tak mi popiš svůj zaručeně nudný plán, jak chceš Dagona zabít.“

Zatlačila jsem v sobě bolest, vyvolanou naším rozhovorem, zpátky do cely, kde byla tak dlouho uvězněná.

„No dobře,“ prohlásila jsem stejně uvolněným hlasem jako on, i když jsme ho oba jen předstírali. „Měla jsem v úmyslu nechat tě pobíhat před zraky všech nebezpečných mágů, čarodějnic a démonských klanů, dokud by se to nedostalo až k uším Dagona.“

Ian se rozesmál a přitom zaklonil hlavu dozadu, takže jsem viděla, jak mu vibruje jeho široký, bledý krk. Když skončil a znovu mi pohlédl do očí, hrál mu na rtech ďábelský úsměv a v jeho očích zářilo víc nadšení, než co jsem kdy u něj viděla.

„Teď začínáš znít zajímavě.“