TAN - 16. kapitola

 Překlad: Lucianna

Ošklivá minulost nemilosrdně vystrkuje svou ošklivou hlavu. Jak se bude dál vyvíjet vztah Tannera a Callie? Najdou aspoň trochu porozumění? Nebo se budou dál utápět v nenávisti a výčitkách?

Kapitola 16 – Callie

Šmátrám po klíčích v parkovací garáži u své práce, ve snaze je najít v kabelce. Kdybych v ní neměla skoro všechny věci ze svého domu, nejspíš bych měla víc štěstí s nalezením svých klíčů. Omotám prsty kolem něčeho a vytáhnu to ven, a je to zatracený balónek? Jak se k čertu dostal do mé kabelky balónek?

Můj Bože.

Udělám si v hlavě poznámku, vyčistit kabelku, jakmile se dostanu dnes večer domů – což mi zajistí činnost, abych se mohla vyhýbat večer koukání na Tannera. Byla jsem šťastná za dnešní dvojitou směnu; udrželo mě to z jeho cesty a přineslo mi to nějaký čas na nadechnutí. Bylo to napjaté, dá se říct, a to byl jen jeden večer.

Konečně najdu klíče a chystám se je strčit do dveří, když se mi něco chladného přitiskne zezadu na krk a celé mé tělo díky tomu zmrzne. Zhluboka se ohromeně nadechnu a všechno v mé mysli se začne točit. Zvlášť, když se nějaký hlas nakloní ke mně a zašeptá mi do ucha. „Půjdeš se mnou.“

Ach Bože.

 Ne.

Tohle je zlé.

Rychle se bez rozmyslu otočím a pistole mi narazí do tváře, takže mě to pošle k zemi. Zalapám po dechu bolestí a snažím se zastavit točení hlavy. Škrábu se dozadu, zoufale toužíc po úniku.

„Zastřelím tě, jestli se ještě pohneš. Teď vstaň,“ řekne muž s tmavou mikinou na sobě a ukáže na mě zbraní.

Je součástí toho gangu. Prostě vím, že je.

Mám pocit, že mám lícní kost vejpůl a cítím, jak mi krev stéká po tváři, jak mě tvrdě zasáhl. Jestli mě dostane, nevrátím se zpátky. To vím zcela jistě.

S naštvaným zavrčením se vrhne dopředu, zamotá ruku do mých vlasů a vytáhne mě nahoru, jako bych nic nevážila. Pronikavě vykřiknu, když mi tentokrát přitiskne pistoli ke spánku. „Zařvi znova a rozstřelím ti mozek po celé zkurvené podlaze a bude po všem.“

Pod víčky mě pálí slzy a snažím se kopáním osvobodit, čímž si vysloužím jen další tvrdou ránu do tváře.

„Je tady dole někdo? Jsem ochranka, slyšel jsem křik?“

Ach, díky milosrdný Bože. Muž, který mě drží, mě rychle pustí, zamumlá kletbu, zmizí a nechá mě stát na roztřesených nohou.

„Haló?“ zavolá hlas znovu.

„Jsem tady,“ zachraptím.

Strážný z ochranky obejde auta a uvidí mě tam stát krvácející a jeho výraz opadne. Přispěchá a ptá se, „Slečno, jste v pořádku?“

„Já… Byl tady muž. Měl zbraň,“ zašeptám bez rozmýšlení.

„Zavolám policii. Jste ještě nějak víc zraněná? Vzal něco?“

„Myslím, že chtěl jen mou kabelku,“ zalžu.

„Zůstaňte tady, hned někoho seženu.“

Zavřu oči a opřu se o své auto, cítím se víc než jen trochu otřesená z toho, jak zatraceně blízko to bylo. Kdyby nepřišel ten strážný, nejspíš bych teď byla buď zastřelená, nebo vzadu mužova auta a jela jen Bůh ví kam.

Nemyslela jsem si, že tady Tannera potřebujeme, ale začínám to vidět tak, že udělali správný krok.

Jsme v nebezpečí.

Oni se nezastaví, dokud nedostanou co chtějí a to, co chtějí, je pomsta.

Strážný odejde pryč k telefonu a já udělám něco neuvěřitelně hloupého. Nasednu do auta a odjedu. Nevím, co si myslím, kromě toho, že nechci zapojit policii. Pokud do toho budou zataženi a ti muži to zjistí, mohu potenciálně všechno ještě mnohem víc zhoršit, a už jsem toho na jeden dost udělala dost.

Neohlédnu se zpátky, když opustím parkoviště, v hlavě mi buší, tvář mi krvácí a ruce se mi třesou.

Trvá mi celou cestu domů, než se uklidním. Během té doby si uvědomím, že bezpečnostní kamery nejspíš mají mojí značku a nejspíš zavolají a budou se ptát, proč jsem ujela, ale prostě řeknu, že jsem byla opravdu vyděšená a otřesená. Doufám, že se to nestane, ale nemyslela jsem jasně.

Když se dostanu k mému bytu, spěchám dovnitř, protože se prostě potřebuji nadechnout místa, kde se cítím bezpečně. Zavřu a zamknu dveře, zacvaknu pojistný zámek, který dala instalovat Jo a pak letím do kuchyně, naprosto si neuvědomujíc, že Tanner a Madeline jsou v mém bytě. Slzy mě pálí pod víčky, když dojdu do kuchyně, pustím kohoutek a vodou si opláchnu obličej, takže slzy konečně tečou spolu s mou krví do dřezu.

„Callie?“

Tannerův hlas mnou škubne, ale nevzhlédnu.

„Co se kurva stalo?“

Stále se na něj nepodívám. Nezaslouží si, aby mě viděl brečet, aby mě viděl zraněnou a slabou.

Ne.

„Krvácíš?“

Teď se pohne rychle, obejde linku a dojde ke mně a chytne mě za ramena, prudce mě zvedne nahoru, aby se na mě mohl podívat. Tvář mám bolavou a rána pálí, nejspíš od slz, které se do toho zamíchaly, takže slanost přidává na štípání.

„Jsem v pohodě,“ řeknu a vykroutím se z jeho sevření.

„Kdo to udělal?“

„Řekla jsem, že jsem v pohodě.“

„Callie, kdo to kurva udělal?“

„Nech mě být!“ zakřičím, ustoupím dozadu, ruce se mi třesou, slzy se kutálí po tvářích. „Prostě mě nech být, Tannere.“

Otočím se a spěchám do svého pokoje, cítíc se jako naprostý idiot. S vědomím, že se právě teď chovám jako dítě, ale mé emoce jsou v naprostém velení a já se snažím srovnat. Nedokážu myslet jasně, nedokážu se soustředit, prostě… nemůžu.

Proč se tohle děje?

Právě když šlo všechno tak dobře.

Poprvé v mém životě.

Samozřejmě jsem to měla vědět a nevěřit, že je všechno dobré.

Osud mě nenávidí.

To je naprosto jasné.

Kdy to skončí?

*****

Zaklepání na dveře mě přiměje zvednout hlavu, právě když se pootevřou dveře a Tanner vstoupí dovnitř s něčím v ruce, zabaleném v utěrce. „Hrášek,“ řekne a zvedne to. „Potřebuješ ztlumit otok.“

Nic neřeknu, prostě koukám dolů na své ruce z místa na své posteli, nohy skrčené, tvář bolavou a vlasy mokré ze sprchy, kterou jsem si dala ve snaze se očistit, abych nemusela jít zpátky tam a čelit jim. Jemu.

Vždycky jemu.

Tanner přejde ke mně a sedne si na konec postele, tak blízko ke mně, že musím stisknout rty k sobě, abych zastavila to malé zalapání po dechu, které mi unikne. Mé srdce zrychlí tep a celé mé tělo si ho je okamžitě vědomo. Tak to je vždycky, když je Tanner ve stejné místnosti s mnou. Jako by celé mé tělo po něm prahlo, i když jsem naštvaná.

Pomalu se natáhne, ohrne mi pramen vlhkých vlasů z tváře a strčí ho za ucho, pak se natáhne znovu a dá mi zabalený ledový pytlík na tvář. Cuknu sebou, protože to bolí jako čert. Opravdu ano. Hlava mi tepe z toho, jak jsem byla praštěná pistolí, hozena na zem a tažena za vlasy.

„Sehnal jsem něco proti bolesti, potřebuješ to?“

Přikývnu, stále zírajíc na své ruce.

„Co se stalo, Callie? Musím to vědět.“

Samozřejmě, že to je jediný důvod, proč je tady.

Samozřejmě, že je.

„Nasedala jsem do svého auta,“ řeknu tiše, „a někdo přišel zezadu, držel na mě zbraň…“

Hlas se mi třese a na okamžik se odmlčím, žmoulám si prsty a snažím se uklidnit.

„Řekl, že musím jít s ním. Snažila jsem se dostat pryč… praštil mě, táhl mě za vlasy… pak přišel strážný z ochranky. Kdyby mě neslyšel křičet, ten muž by mě unesl. Utekl a strážný šel zavolat policii, ale…“

Konečně se podívám na Tannera a on na mě kouká a pozorně poslouchá. Mé srdce se rozbuší jako o závod, jen ze setkání s těma neuvěřitelnýma hnědýma očima.

„Utekla jsem,“ dokončím to a odvrátím pohled. „Nepřemýšlela jsem, prostě jsem se chtěla dostat odtamtud pryč. Byla jsem tak vyděšená, že když zavolá policii, ještě víc je to naštve. Vím, že jsem to podělala, ale já… nevím, mozek mi nepracoval.“

„To je v pořádku, teď s tím nic nemůžeš dělat. Řekl něco dalšího?“

Zavrtím hlavou.

Na chvíli zmlkne a pak se natáhne dolů po mém zápěstí, až sebou cuknu. Pomalu ho zvedne a otočí, odhalujíc tak mé nové tetování. Chvíli na něj kouká, zatímco pomalu přejede palcem po Celiině jménu.

„Zítra má narozeniny,“ zamumlá a jeho hlas je zastřený emocemi.

„Vážně?“ zašeptám.

„Jo. Má. Je těžké slavit, když nikdo nechápe, jak zatraceně těžké to je. Madeline tomu nerozumí, což není její chyba, ale někdy potřebuješ někoho, kdo to chápe.“

„Já to chápu,“ řeknu tichým hlasem.

„Jo,“ řekne a postaví se. „Jo, já vím. Není to škoda?“

S tím se otočí a odejde.

Zatraceně.

Jeden krok dopředu, tři zpátky.

Mezi mou a Tannerem není žádná střední cesta. Je toho mezi námi tolik, že je těžké to nechat plavat. Kéž bych mohla říct všechno, co k němu cítím, ale prostě nevím jak. Je na mě tak naštvaný, je tak ublížený a tak zklamaný. Už ani nevím, jak s ním komunikovat, aniž bych to všechno ještě nezhoršila.

Ale se zítřejšími Celiinými narozeninami vím, že potřebuje někoho, kdo rozumí. I když je to jen na okamžik.

Možná pro něj něco udělám, něco co hodně znamená. Jako přimět Jo, aby mu udělala tetování ode mě. Něco, co představuje jeho sestru, kterou ztratil, sestru, pro kterou je stále tak moc zraněný. Ona bude vždycky oblakem nad Tannerovou a mou hlavou, vždy se tam bude vznášet, nikdy úplně nezmizí. Příležitostně na nás jen prší. Příležitostně přináší slunce. Většinu času ale, přináší bouři.

Bouři, která nás navždy bude srážet k sobě a pak nás znovu odtrhávat od sebe.

Jsem zamilovaná do Tannera Yatese, není možné to už popírat. Snažím se. Zkouším to, ale pravda je, že pokaždé, když jsem s ním, všechno na co mohu myslet je, jak moc ho chci, dokonce i po té dlouhé době. Jsem naštvaná a jsem zraněná, ale to nezakryje bolest lásky v mém srdci, kterou tak zoufale chci předvést.

Nenávidí mě.

Má plné právo mě nenávidět.

Ale bolí to, opravdu to bolí.

Vydechnu a zvednu ledový pytlík, přiložím si ho na tvář a zavřu oči.

Myslím na Celii, jako to dělám často. Uvažuji, co by ráda dělala na své narozeniny. Měla nějaké zvláštní místo? Dělala její rodina něco hezkého? Měla ráda sladkosti nebo dort? Výzdobu? Hudbu? Nebo prostě dávala přednost hezké večeři s rodinou? Na všechny tyhle věci jsem se měla Tannera ptát před těmi roky, místo pronásledování Chase přes celou zem.

Měla jsem se soustředit na ni a radost, kterou přinášela do jeho života. Místo soustředění se na bolest, která obklopovala nás všechny, když odešla.

Když se teď ohlédnu zpátky, všechno vypadá tak neuvěřitelně zjevné, přesto v té době to bylo všechno, co jsem dokázala vidět. Svou svobodu. Co jsem chtěla. Co jsem potřebovala. Věci, po kterých by mi bylo líp. Nikdy jsem se nezastavila a nepřemýšlela o věcech, díky kterým by se cítil lépe on. Možná to je to, co dělá Madeline, možná to je to důvod, proč řekl, že ona je lepší ženou, než jsem já.

Léčí ty jeho části, které já stále otvírám.

Neměla jsem odejít bez vysvětlení. Nyní, dívajíc se zpátky, si uvědomuji, že to byla nejspíš ta nejsobečtější věc, jakou jsem kdy udělala, ale v té době jsem neviděla tak jasně, jako to vidím teď. Ztratila jsem tu nejlepší věc, která se mi kdy stala, kvůli strachu. Byla jsem vystrašená, že Celia bude navždy viset nad našimi hlavami a místo toho, abych objala tu její část v jeho životě, zahodila jsem to pryč.

Napravím to, i kdyby to bylo jen proto, abych to ukončila správně.

Nebude to snadné.

Nyní je s někým jiným.

Ale je to správná věc.

Aspoň to mu dlužím.