TP - 17. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Camila

„CHTĚLA BYCH SI vyžádat volno,“ řekl jsem Nancy poté, co jsme prošli několik případových studií.

„Aha?“ Sundala si brýle na čtení a podívala se na mě. „Kvůli tvému otci?“

„Ne. Pro mě.“

Obočí jí vystřelilo vzhůru. Usmála se. „No, to je skvělá zpráva.“

„Díky,“ řekla jsem a usmála se.

„Kolik dní budeš potřebovat? Když jsem se naposledy dívala, měla jsi našetřeno deset. Ty se převalují, víš.“

„Já vím,“ odmlčela jsem se, „ale čtyři by měly stačit.“

xxx

„BERU SI DNY dovolené,“ řekla jsem Vanesse u oběda. Její obočí se zvedlo, když se zabodla do svého salátu.

„Kvůli tátovi?“

Povzdechla jsem si. „Ne, ne kvůli tátovi. Pro mě.“

„Pro tebe?“ zeptala se zjevně překvapeně. „Na opravu bytu?“

„Ne… Warren mě chce vzít na pár dní domů.“

„Domů jako… Barcelonu?“ zeptala se a zamračila se.

„Bydlí v Manchesteru.“

Chvíli si mě prohlížela. „To myslíš vážně?“

„Jako infarkt.“

Vanessa upustila vidličku, oči vytřeštěné, jako by mi teprve teď uvěřila. „Nekecej.“

„Nekecám,“ řekla jsem a nedokázal potlačit pobavený úsměv.

„Věci se hýbou… rychle, co?“

Povzdechla jsem si. „Jsme přátelé.“

„Kamarádi, kteří spolu souloží a berou se na drahé dovolené?“

Odtrhla jsem pohled a podívala se z okna. To se mi na celé věci nelíbilo. Faktor peněz. Nevadilo mi platit za pitomé lístky na baseball a metro, protože jsem nebyla ta, která má na kontě něco k milionu dolarů. Byla jsem ráda, že jsem měla po zaplacení účtů sedm set dolarů. A i to bylo v opravdu dobrém měsíci. Řekla jsem Vanesse, jak mě to znejistilo, a ona se rozesmála.

„Podívej, říkám to jako kompliment. Prostě se bav. Jestli má peníze a chce je za tebe utratit, tak ať je utratí.“

To se jí snadno říká.

Po příchodu domů mě přivítala papírová obálka před dveřmi. Poté, co jsem ji zvedla, jsem vešla dovnitř, roztrhla ji, když jsem položila klíče na stolek u dveří a šla do kuchyně. Byl tam vzkaz napsaný na listu počítačového papíru písmem Times New Roman. Znala jsem ho, protože jsem to pitomé písmo používala celou vysokou.

Není tím, za koho ho máš.

Srdce mi vystřelilo až do krku, když jsem si ta slova přečetla a zatřásla obálkou, abych uvolnila přiložený USB disk. Sevřela jsem ho v ruce a přešla ke svému notebooku, zapnula ho a přitom si USB prohlédla. Bylo jen obyčejné, žádná značka, žádné logo společnosti. Kdo mi to sakra mohl poslat? Komu záleželo na tom, aby mě před někým varoval? Ne že bych věděla, kdo ten někdo je. Mohl to být můj otec, můj zesnulý dědeček… Po připojení k počítači jsem klikla na první soubor.

Pak jsem ztuhla.

Byl to Warren. Warren s baculatou a prsatou blondýnou. Přimhouřila jsem oči, přiblížila si obrázek a poznala v ní jeho bývalou snoubenku. Rolovala jsem dál, až jsem se dostala k obrázku, na kterém se líbá s jinou ženou. Pohled na ni ve mně zanechal nepříjemnou pachuť. Nechtěla jsem ho vidět, jak se líbá s jinou ženou. Jakmile jsem se přes to přenesla, všimla jsem si časového údaje a klikla na předchozí obrázek. Jen na jedné byl čas a datum a člověk nemusel být raketový vědec, aby jen podle Warrenovy trochu hubenější postavy poznal, že byly pořízeny, když byl mladší. Jediné fotografie, které vypadaly nověji, se stejným účesem a tělem, byly ty s jeho bývalou snoubenkou.

Sedla jsem si zpátky na futon a klikala dál. Nakonec jsem se dostala k fotografii, na které byl ne s jednou, ale se dvěma ženami – blondýnkou a brunetkou, které měly ruce mezi nohama. Všichni tři byli nahoře bez, ale ty dvě ženy měly na sobě sukně a on měl na sobě kalhoty a tvář nakloněnou k jedné z nich, jak ji líbal a objímal jedno z jejích ňader. Vysunula jsem USB disk z počítače, srdce mi bušilo.

Nebyla jsem idiot. Věděla jsem, že není svatý. Měla jsem televizi a sledovala reality show o jejich manželkách a jejich nevěrných skandálech. A byla jsem tu dost dlouho na to, abych slyšela šílené historky o sportovcích a některé mi tuhle sám vyprávěl. Jen jsem nechápala, proč by se někdo vydal cestou, aby mi to poslal. Vždyť jsem ani nebyla jeho přítelkyně. Vstala jsem a dala si dlouhou sprchu v naději, že se mi pročistí mysl. Jediné, co to udělalo, bylo, že mě to zmátlo a rozzuřilo. Od toho, proč mi to posílají, jako by mě to mělo zajímat, jsem přešla k tomu, že je tak nechutný; nemůžu uvěřit, že by to udělal během pětatřiceti minut.

Na fotografiích to nebylo to, co dělal. Jen v mé mysli Warren, kterého jsem znala, takový nebyl. Warren, kterého jsem znala, se nechlubil ženami, auty ani nemluvil o okázalých věcech. Warren, kterého jsem znala, byl trochu usmrkaný, ale ne natolik, aby si stěžoval, že sedí v levné sekci na zápase Yankees. Warren, kterého jsem znala, vzal svého synovce ve čtvrtek do kina na film o superhrdinech v den premiéry. Prostě nebyl takový, jakého jsem ho viděla na těch fotkách, a to mě přimělo všechno zpochybnit. Znala jsem vůbec skutečného Warrena? A věděli to oni?

Jak jsem o tom přemýšlela, začalo mi kručet v žaludku. Šla jsem do kuchyně, otevřela ledničku a našla jediné dvě věci, na které jsem zrovna neměla chuť: vajíčka a sýr. Zvedla jsem telefon, vytočila portorikánské bistro naproti přes ulici a objednala si jediné útěšné jídlo, které se mi podařilo rychle sehnat. Pak jsem zavolala Warrenovi, který telefon zvedl hned po druhém zazvonění, jeho hlas byl drásavý a hluboký.

„Chybíš mi.“

Ta slova způsobila, že se mi hluboko v nitru rozhořeli motýli. Zatlačila jsem je zpátky, uvěznila je a uložila do krabice. Teď jsem pro ty pocity neměla místo.

„Dostala jsem poštou balíček.“

„Aha?“ zeptal se. Prakticky jsem viděla vrásky jeho zamračeného obličeje a to, jak našpulil plné rty.

„USB disk s tvými fotkami a nějakými dívkami. Tedy, TMI fotkami.“

Chvíli mlčel. „Jdu k tobě.“

„Ne.“ Odmlčela jsem se, oči dokořán. Bylo to nejhlasitější slovo, které jsem kdy řekla mimo ložnici. „Právě jsem vylezla ze sprchy. Nech mě… dej mi pár minut. Nemohla jsem ti nezavolat.“

„Zníš rozrušeně,“ odmlčel se. „Ze mě nebo z toho, co jsi viděla?“

„Obojí.“

Někdo zaklepal na dveře a já se rychle otočila, ručník se mi uvolnil. Zaklela jsem si pod nosem, když jsem si ho upravovala přes prsa a otevřela dveře. Požádala jsem Warrena, aby vydržel, zatímco jsem mluvila s teenagerem, který mi donášel jídlo, a podepsala papír.

„Moc se omlouvám,“ řekla jsem klukovi, který měl oči dokořán jako talíře. Než jsem zavřela dveře a položila tašku na pult, neodpověděl.

„Otevřela jsi dveře zabalená v ručníku?“ zeptal se Warren.

Sevřela jsem ručník pevněji. „Říkala jsem ti, že jsem právě vylezla ze sprchy.“

„Jdu k tobě. Hned.“

„Já nechci, abys přišel.“

To vyvolalo další záchvat ticha. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl tiše a nejistě. „Ty mě nechceš vidět?“

„Teď ne.“

„Takže jsi na mě naštvaná,“ řekl. „Uvědomuješ si, že ať už jsi viděla cokoli, bylo to pořízeno předtím, než jsem tě poznal, že? Od té doby, co jsem tě poznal, jsem se na jinou ženu ani nepodíval, Camilo. Ani jednou. Přísahám na svůj život.“

Jeho slova s sebou přinesla hřejivý pocit, který se ve mně rozlil a utkvěl. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Neměla jsem důvod být na něj naštvaná, kromě toho, že jsem byla, a uvědomila jsem si, že jsem naštvaná, protože jsem mu věřila.

„Věřím ti,“ zašeptala jsem. „Věřím. A přísahám, že se na tebe nezlobím. Jen… dej mi trochu času, abych to strávila. Možná, že když si srovnám byt, srovnám si i hlavu.“

„Dobře.“

„Dobře.“

„Camilo?“ Ze způsobu, jakým vyslovil mé jméno, mi lehce přeběhl mráz po zádech.

Zavřela jsem oči a polkla vzpomínky na to, jak mi ho říkal do ucha, jak ho drmolil, když mě kousal do ušního lalůčku a šukal mě.

„Jo?“

„Prosím, ať to netrvá moc dlouho.“

Když jsem snědla večeři, cítila jsem se se vším klidnější. Vrátila jsem USB disk a papír do obálky, abych ho mohla předat Warrenovi, a pak jsem se vrhla do úkolu všechno uklidit. Oblečení, boty, hrnce a pánve. Odkládala jsem si prádlo, které jsem potřebovala vyprat, když mi Vanessa zavolala, aby mi připomněla, že zítra odpoledne má dorazit můj nábytek, takže jsem si v kalendáři vyhradila čas, abych byla doma dřív.

Celou noc jsem se převalovala a přemýšlela o tátovi a bratrovi, o dědečkovi, o Javieru Belmondovi a o tom, jak nejspíš nikdy nezaplatí za to, že mou rodinu přivedl do záhuby, ale jak kupodivu právě on přivedl Warrena do mého života. Uvědomila jsem si, že kromě všeho ostatního Warren Silva vlastně vůbec nebyl problém. A skutečnost, že jen vyslovení jeho jména mi rozbušilo srdce tak, jak to udělalo, to dokazovala – a také mě k smrti vyděsilo. Brzy odjede. Tak brzy. A co se stane potom? Stali bychom se kamarády na dopisování, psali si e-maily a naháněli se přes Skype, když nám to čas dovolí? Možná bych si měla vzít příklad ze své vlastní dlouhé knihy rad a prostě si to užít.