SOW - 6. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

ČEKALI JSME POBLÍŽ ZBOŘENÉHO bývalého kino centra v Klominu. Ian měl pravdu. Celé město vypadalo, jakoby bylo opuštěné u před desítky let. Naposledy jsem byla v této oblasti po Druhé světové válce. Poté z toho udělala sovětská armáda vojenskou základnu. Nyní jsem zaznamenávala tepání jen pár slabých srdcí, vycházející z trosek v okolí kina. Bezpochyby od bezdomovců, kteří se tam přechodně uchýlili. Pravděpodobně neměli žádné mobily. A i kdyby nějaké měli, asi se nebudou namáhat při tomto počasí vylézat ven. Byla příšerná zima. Auto jsme nechali stát několik mílí daleko a do Klomina jsme došli pěšky. Tímto způsobem jsme vzbudili mnohem méně pozornosti; ale nebyla jsem dostatečně teple oblečená, abych se zdržovala venku příliš dlouho. Kabát jsem měla spíš kvůli tomu, abych v něm schovala zbraně, než aby mě chránil proti zimě. Jako upírka jsem se nachladit nemohla, ale to mě nechránilo proti chladu.

Narazil do mě další ledový závan a přinesl vůni sněhu. Během pár hodin nás čekaly bílé Vánoce. Doufala jsem, že až začnou padat první vločky, budeme už hodně daleko.

Pohledem jsem zalétla k Ianovi. Vypadalo to, že mu chlad nevadí a jeho kabát byl stejně tenký jako ten můj. Na druhou stranu pocházel z Anglie a já z teplejšího klimatu Středního Východu. Bylo pár věcí, které přetrvaly věky. K tomu patřil i můj odpor k zimě.

Znovu jsem zkontrolovala svůj mobil. Patnáct minut do půlnoci.

„Doufám, že zrovna dnes nebude ten den, kdy Vlad nedodrží své slovo,“ zamumlala jsem spíš pro sebe než k Ianovi.

Vrhl na nebe bezstarostný pohled. „To neudělá.“ Poté se podíval na mě. „Prošel jsem několik možností, ale stále nemůžu zařadit tvůj přízvuk.“

„Můj přízvuk?“ Během těch let jsem se naučila mnoho řečí a předpokládala jsem, že jsem se zbavila všech zrádných stop mého rodného jazyka.

„Je velmi decentní,“ ujistil mne. „Ale tu a tam se objeví, tak jako když někdy řekneš slovo, které se nepoužívá od dob, kdy Amerika ušila svou první vlajku.“

„Upíři nemusí být moderní lidé, ale vždy bychom se měli snažit znít jako oni,“ řekla jsem a zopakovala tak Tenochovu nejčastější radu. Poté jsem se odmlčela. Proč jsem mu to řekla?

Přikývl. „To je pravda. Kdybychom neustále říkali Vám nebo Vás, tak by se lidé za námi otáčeli. Ale někteří staří upíři se modernizaci brání. Tak je lidé rozeznají rychleji než podle lesklých špičáků.“

Tenoch měl na to stejný názor. Proto můj předek trval na tom, abych se otevřela všemu novému – ať už to byla řeč, styl oblékání, způsob chování nebo technologický pokrok.

„Neodpověděla jsi mi na otázku,“ pokračoval Ian. V jeho pohledu jakoby se něco zablýsklo. „Odkud máš svůj přízvuk? Možná z antické Sumerské říše? Ještě nikdy jsem neslyšel mluvit někoho sumerštinou tak dobře, jako tebe.“

„Kdy jsi ji slyšel?“, zeptala jsem se ho, aby odklonila rozhovor jiným směrem. „Tento jazyk už je dávno mrtvý.“

Zvedl jedno obočí. „Ano, a většina sumerské kultury se během let ztratila. Proto nikdo autentický přízvuk nepozná, když ho uslyší. Sumersky mě naučil démon, se kterým jsem se přátelil. Jak ses ho naučila ty?“

Nedala jsem na sobě nic znát, i když jsem sebou vnitřně škubla. Jak se mohlo stát, že mě rozhovor o démonech a mé původní domovině zahnal do obranné pozice? Musela jsem změnit téma rozhovoru. A to rychle.

„Některá zaklínadla jsou v jejich originálním jazyce působivější. Když Strážkyně zákona bojuje proti různým formám magie, je dobré, když se tyto jazyky naučí. Proč by se jinak někdo učil jazyk, kterým už nikdo nemluví?“ Krátce a výsměšně jsem se zasmála. „Ale neudivuje mne, že tě to naučil démon. Démoni existují mnohem déle než lidé a upíři a oni často a rádi předvádějí svou arogantní nadřazenost vůči chodícím mrtvolám, za které většina démonů upíry považuje.“

Vypadal, jakoby o tom uvažoval. „To dává smysl.“ Poté se na mě povzbudivě ušklíbl. „Přesto něco skrýváš. Vsaď se, že přijdu na to, co to je.“

Hukot přibližujícího letadla mě ušetřil odpovědi, a to bylo dobře. Jinak by mu možná opět vyhrožovala, že ho zabiju. To by situaci jen zhoršilo. Smrtelné výhrůžky působily na Iana jako výzva, vtip – nebo afrodiziakum.

Na přistání potřebovalo letadlo celé prázdné parkoviště, než se konečně zastavilo. Poté vyčkávalo; přistávací světla byla vypnutá, aby nezářila široko daleko jako bóje. Rozběhli jsme se k letadlu a dorazili zrovna, když se otevřely dveře.

„Ahojky,“ prohlásil Ian a skočil do otevřených dveří. Ale poté se zarazil tak prudce, že jsem mu narazila do zad, když jsem ho následovala. Odstrčila jsem ho bokem, abych nezůstala napůl viset ze dveří. Když už mi neblokoval výhled, uviděla jsem, že se v letadle nacházely kromě dvou upířích pilotů i jiní lidé. V nádherné hlavní kajutě se na kožené sedačce rozvaloval třetí upír. Jeho dlouhé černé vlasy pasovaly k temné barvě jeho očí a pleť měl stejně hnědou jako já. Měla bych ho cítit dřív, než jsem ho uviděla, ale byl jedním z mála upírů na světě, kteří měli dost moci na to, aby dokázali svou auru skrýt tak, že působili jako obyčejný člověk.

Poté, co se mu podařilo nás překvapit, přestal Mencheres svou auru potlačovat a letadlem proběhla neviditelná šoková vlna. Když jeho aura došla až ke mě, měla jsem pocit, jakoby se do mě zapíchalo tisíce jehel. Současně vzduch jakoby ztěžkl. Jakoby se proměnil v oceán a my jsme klesali ke dni.

Musela jsem potlačit nutkání udělat krok vzad. Nechtěla jsem ukázat žádnou slabost, i když byl Mencheres jedním z mála, které jsem počítala mezi své přátele. Byla jsem dost stará na to, abych Mencherese pamatovala z dob, když ještě neměl své špičáky, nemluvě o pyramidě, která byla postavena na jeho počest.

„Zatraceně,“ zaklel Ian. „Co ty tu děláš?“

Ianův předek se na něj zašklebil. „Šťastné a Veselé, Iane.“ Poté Mencheres upřel své tmavé oči na mě. „Veritas,“ řekl a protáhl každou slabiku mého jména. „Jak si vůbec dovoluješ využívat jednoho z mých nejoblíbenějších stvoření?“