TAN - 12. kapitola

Překlad: Lucianna

Jak pokračuje Callie se svým životem potom, co se rozhodla zmizet bez vysvětlení a odstřihnout se od minulosti? Je konečně šťastná, nebo se minulost chystá ji znovu dohnat? Bude muset kvůli minulosti navázat staré kontakty, a jak to dopadne?

SOUČASTNOST

O dva roky později…

 

Kapitola 12 – Callie

„Jsem tady, jsem tady!“ řeknu a proběhnu dveřmi neuvěřitelně úžasného tetovacího studia, kde Jo právě získala novou práci.

Chtěla se naučit tetovat už hodně dlouho, ale nebyla schopná nikde sehnat křeslo, nebo místo, ochotné pohlídat její věci. Vždycky byla neuvěřitelná umělkyně, dokonce i tehdy když jsme byly mladší, ale nikdy se svým talentem nic nedělala. Její manželství s Patrickem bylo vždycky na prvním místě, a udržovalo jí zaměstnanou.

„Bože, nemohla jsi přijít ještě později?“ zalapá po dechu, hodí si vlasy na stranu a pozoruje mě pichlavýma očima. „Můj první den u křesla, můj první klient a ty jdeš zatraceně pozdě?“

Věnuji jí velký úsměv, právě když se otevřou dveře a vejde muž, který tohle místo vlastní. Koukám na něj jako pokaždé, když sem přijde, což abych byla fér, bylo jen dvakrát, ale bože, má tu moc, zastavit vás v chůzi. On je… já nevím… děsivý. Krásný. Úžasný. A všechno nad tím.

Je aspoň šest stop vysoký a stavěný jako socha se silnými bicepsy a širokými rameny. Je pokrytý inkoustem, v excentrickém designu, běžícím až dolů k prstům. Bez pochyby i pod oblečením. Jeho kůže je olivová, ta zatraceně nejhezčí olivová, jakou jsem kdy viděla. Jeho zbytek ale, sakra, není hezký, je to zatracená dokonalost. Má tmavé vlasy, možná čokoládově hnědé, možná skoro blíž k černé, to je těžké říct.

 Jsou husté a jsou dlouhé, splývají mu po ramenou tím rozcuchaným, sexy, Vikingským způsobem. Má pořádné vousy, což jen přidává na jeho mužných, nebezpečných rysech. Rty má plné, oči jsou nejbledší a přitom nejostřeji zelené, jaké jsem kdy viděla, a po levé tváři mu běží jizva, není příliš výrazná, ale rozhodně mu přidává na vzhledu.

Perfektně by seděl do Hry o trůny, jenže by ho nejspíš rychle zabili, takže bych řekla, že je to velmi špatný nápad.

Je příliš sexy na to, aby byl zabitý.

Ta nejlepší část? Och, ta nejlepší část je… Je součástí motorkářského gangu. Jop. Motorkářský klub. Banda úžasných mužů, kteří všichni vypadají jako on, nebo aspoň to je to, co mi Jo řekla, a vlastní tenhle tetovací salon. Tenhle je ten hlavní. Když jsem to poprvé zjistila, vyděsila jsem se, dokud mi Jo neřekla, že je naprosto bezpečné tady pracovat a že obchodní záležitosti klubu nemají nic společného se salonem.

Líbí se jí tady.

Můžu vidět proč.

Alarick. To je jeho jméno.

To je jeho zatraceně perfektní jméno.

Alarick.

Pohlédnu na něj, když přijde k nám, zastaví se a zkříží své velké paže. Jo mi řekla, že je to Prezident klubu, nevím jméno, ale ach páni, představa že vede hromadu divoce nádherných mužů na motorkách? To je něco co bych ráda viděla, o tom nepochybuji. Alarick  toho moc nenamluví a je pěkně nabručený, ale je fér a to je to, co Jo zajímá.

Přemýšlím, jestli je jejich klub špatný. Zabíjejí lidi?

Bože. Jak vzrušující.

„Připravená?“ zeptá se jí tím burácivým hlasem, který projde přímo vaším tělem.

Zírám na jeho potetované paže s bicepsy odhalenými, a na způsob, jakým se jeho boky zužují pěkně dolů do těch neuvěřitelně dobře padnoucích černých džínsů. Zatracený Bože.

Musím přestat.

„Myslím, že jo, pokud se něco pokazí, je to jen Callie,“ zasměje se nervozně Jo a pak se na mě podívá s lítostivým úsměvem.

„Bude to fajn,“ řeknu jí. „Pojď, jdeme na to.“

Jo pohlédne na Alaricka a on jí jednoduše přikývne a posadí se, zkříží paže na hrudi a roztáhne nohy, když se opře v křesle, sledujíc nás.

„No, to vůbec není žádný tlak,“ zasměji si a pak pohlédnu na Alaricka, který mě bez výrazu sleduje.

Ach, páni.

Je intenzivní.

Přemýšlím, jestli ví jak konverzovat. Nejspíš ne. Možná všichni motorkáři jen bručí jeden na druhého.

Jako banda neandrtálců v kůži?

Posadím se do křesla a Jo si připravuje moje zápěstí na tetování, které navrhla. Očistí mi kůži a pak umístí inkoustový stencil, aby zanechal obrysy, které bude následovat. Poplácá to rukama, pak to sundá a pohlédne na to, než řekne, „Podívej se na to – pokud to takhle nechceš, můžeme změnit pozici.“

Podívám se dolů na linky na mé kůži a srdce mi poskočí. Dělá to pokaždé, když se podívám na květiny se jménem, zasazeným mezi ně. Jménem, které bude navždy mít moc nad mým životem víc, než jakékoliv jiné jméno. Celia.

Polknu a vzhlédnu zpátky k Jo, „Je to perfektní,“ řeknu hlasem, trochu napjatým emocemi.

„Jsi tedy připravená?“ usměje se na mě Jo s hřejivým pohledem.

„Jsem připravená.“

Připravuje si tetovací pistoli a pak se podívá na Alaricka, který jí pobídne krátkým přikývnutím. Zapne pistoli, zhluboka se nadechne a dá se do práce. První dotyk jehly na mé kůži mě přiměje zatnout zuby. Ostrá bolest je skoro jako říznutí nožem. Po pár okamžicích ale, se bolest stane skoro důvěrnou.

Legrační, jak tohle bolest dělá.

Stává se důvěrnou. Tak důvěrnou, že to už skoro nebolí.

Cítím to každý jeden den.

Každý den, kdy myslím na svůj život, který jsem opustila před dvěma lety. Když myslím na okamžik, kdy jsem vzala telefon, všechno co mě spojovalo s mým starým životem, a zahodila to.  Vymazala jsem Facebookový účet, všechny účty na sociálních sítích, změnila hesla, sehnala nové karty, nové číslo, všechno.

Začala jsem znovu.

Odjet z toho města, byla ta nejtěžší věc, jakou jsem asi kdy udělala. Vědomí, že opouštím Ethana, svého dlouholetého přítele, Tannera, muže, do kterého jsem se zamilovala a všechny vzpomínky na Celii a svůj život tam. Bylo to těžké. První týden nebo dva, jsme Jo a já sotva promluvily, jak jsme zpracovávaly to, co jsme udělaly.

Uvažovala jsem, jak dlouho tam lidem trvalo než zjistili, že jsme pryč.

Uvažovala jsem, kolikrát volali na můj telefon.

Uvažovala jsem, jak moc nás hledali.

Nebo nás prostě nechali jít? Zjistili, že i jejich životy budou snazší?

Každičký moment, kdy přemýšlím o Tannerovi Yatesovi, mě stále bolí srdce. Stále pulzuje proti mým žebrům, stále bolí slyšet jeho hlas a cítit jeho dotek. Chybí mi víc, než kdy přiznám. Dokonce i teď, po několika letech, je v mé mysli stále každý den. Randila jsem, vlastně, vídám se s někým právě nyní.

Ale Tanner má místo v mém srdci, které nedokážu uzavřít.

Bylo to těžké i pro Jo. Musela se vypořádat s Patrickem, s rodinou, s přáteli. Měla mnohem širší život, než jsem měla já, vzhledem k tomu, že jsem byla tak dlouho ve vězení. Podepsala papíry s Patrickem a ve chvíli, kdy byly podepsané, odjely jsme. Zajistila sbalení domu, aby přestěhovala své věci, a pak řekla své rodině, že bude nějakou dobu pryč.

Nepřerušila s nimi kontakt; předpokládám, že nemohla.

Každopádně si změnila číslo, aby ji nemohl kontaktovat Tatum, aby také nebyla spojená s tímhle životem. Tím, který opustila, aby našla lepší.

Bylo to lepší?

Jistě, chci říct, obě jsme šťastné. Jo koupila úžasných pár apartmánů, jeden mi pronajala a sama žila v druhém. Zbytek pronajímala dalším lidem. Kalifornský život je hezký. Nebudu lhát. Pláže a svoboda, jakou jsem nikdy předtím necítila. To je něco jiného, rozhodně.

Dostala jsem práci v místní restauraci. Je velká, okázalá a s výhledem na vodu. Jsem tam už těch pár let a jsem součástí rodiny, abych tak řekla. Našla jsem si přátele a věci jsou… no… normální. Všechno kromě toho prázdného pocitu, který nosím všude sebou, jako díru, kterou jsem dost nezaplnila.

Ale jsme šťastné? Jo, jsme šťastné.

Tak šťastné, jak jen můžeme být.

Bylo to pro nás nejlepší rozhodnutí, o tom vůbec nepochybuji.

„Opři se o ni předloktím, neboj se opřít o zákazníka, abys zpevnila ruku,“ řekne Alarick a vytrhne mě tak z mých myšlenek.

Jo přikývne a pokračuje v práci, nakloní se víc přese mě, aby měla lepší úhel. Nevadí mi to, už teď vidím, že dělá skvělou práci. Linie se mi formují na zápěstí.

„Takže, Alaricku,“ řeknu, odvažujíc začít konverzaci s obrovským mužem, sedícím v křesle. „Jsi součástí klubu?“

Jo na vteřinu přestane, zvedne jehlu z mé kůže a věnuje mi varovný pohled, abych se přestala ptát na otázky. Do prdele? Nemám o tom vědět? Je to tajemství? Nemyslela jsem si, že bylo, chci říct, kluby nejsou úplně tajné společnosti, nebo teď jsou?

„Jo,“ odpoví Alarick a nevypadá naštvaný, ale ani nevypadá, že by si o tom chtěl povídat celý den.

„Máš to rád?“ zeptám se.

Jo mě kopne do nohy.

„Nebyl bych tam, kdyby ne,“ zamumlá.

„To je fér. Zabil jsi někdy někoho?“

„Callie!“ zalapá jo po dechu.

„Co?“ řeknu a pokrčím ramenem. „Jen se ptám na otázku.“

„Vždycky tolik mluví?“ zeptá se Alarick Jo.

„Většinou. Omlouvám se.“

Hups.

„Zabila jsi někdy někoho?“ zeptá se Alarick pevným, silným a opravdu mužným hlasem.

Hodil mou otázku zpátky na mě, bez pochyby jako formu sarkasmu, ale tak nějak neví, že jsem opravdu někoho zabila.

„Ano,“ odpovím upřímně, trochu méně veselým hlasem. „Tuhle dívku přímo tady.“

Kývnu dolů na moje zápěstí a Alarickovy oči cestují ke jménu, které právě Jo tetuje na mou kůži, aby tam zůstalo po zbytek mých dní.

„Udělala jsi to schválně?“ zeptá se Alarick.

„Ne,“ odpovím.

„Nehoda?“

Přikývnu.

„Zkurveně hrozný pocit,“ zamumlá.

Ach, takže někoho zabil.

To je všechno, co musí říct.

„No, když jsme se teď navzájem poznali,“ řekne Jo, „můžeš být ticho, abych se mohla soustředit.“

Usměji se.

To je moje holka.

Tady je.

Tady je moje Jo.

*****

Koukám na své vchodové dveře s přimhouřenýma očima. Jsem si jistá, že jsem dneska ráno zamykala, když jsem odcházela na tetování a pak do práce. Jo žije o pár apartmánů dál, ale odešla přede mnou, takže nemohla použít klíč, aby se dostala dovnitř. S přimhouřenýma očima opatrně zatlačím, abych je otevřela a nakouknu dovnitř, namáhajíc si mozek, abych si vzpomněla, jestli jsem zamkla, nebo ne.

Pospíchala jsem, možná jsem zapomněla.

I tak mi srdce buší, když vstoupím do bytu a rozsvítím světlo. Na první pohled, všechno vypadá přesně tak, jak jsem to nechala. Přitisknu si kabelku k hrudi a zápěstí mě tupě bolí, jak jdu dál a nakukuji kolem. Obejdu roh do kuchyně a zastavím se uprostřed kroku, když vidím balíček na lince.

Možná od Jo?

Užívá si nechávat mi speciální věci, někdy mi přinese muffiny nebo dortíky, někdy mi udělá kafe, než se probudím a ona je na cestě do práce.

Vydechnu úlevou, uvažujíc co mi přinesla.

Přijdu, položím kabelku, zvednu balíček a otevřu ho. Strčím dovnitř ruku bez toho abych se podívala a prsty přejedou po něčem s téměř gumovou strukturou. Přimhouřím oči, zvednu to a vytáhnu ven. Ve chvíli, kdy zaměřím pohled na to, co mám v ruce, zakřičím a hodím to přes místnost.

Ne.

To nemůže být.

To není skutečné.

Srdce mi buší, když zírám na místo, kde to přistálo, ležící nyní na podlaze. Právě jsem se toho dotkla. Ach Bože, kdo by udělal něco takového? S třesoucíma se rukama, pohlédnu dolů na zprávu o které teď vím, že není od Jo, ale když není od ní, od koho k čertu je a jak k čertu vědí, kde žiju?

Zvednu zprávu a rozložím ji, a čtu řádky naškrábané nedbalým písmem.

Nemyslela sis si, že se můžeš schovat, že ne? Jsi toho součástí. Není místo, kde bych tě nenašel. Chase vypadá dobře bez prstu. Uvažuji, kdo bude další?

Ne.

Ne.

Tohle se neděje.

Srdce mi tluče prudce v hrudi, vzteklým tepem, který mi točí hlavou a celé mé tělo je mimo kontrolu.

Jak mě našli?

Proč mě chtějí?

Odstěhovala jsem se pryč. Všechno jsem opustila. Tanner je ten, koho chtějí, Tanner je ten, kdo způsobil problémy. Jo a Tatuma vzali jen jako způsob, jak ho přimět, aby přišel. Proč by vynakládali tolik snahy poslat mi něco tak strašného? Mají Chase? Je Tanner a Tatum v pořádku?

Zatraceně.

Ne.

Proč se to děje teď?

Byla jsem opravdu tak moc hloupá, že jsem věřila, že by po nás nešli? Chci říct, my všichni jsme je odstranili. Společnými silami. Ujistili jsme se, že dostanou to, o čem jsme věřili, že je stejně čeká, jenže ten plán nevyšel a jdou po nás.

Nevím, co dělat.

Nemám tušení, kam jít, nebo komu to říct.

Říct to Jo a zničit celý její svět?

Ignorovat to a modlit se, že to zmizí?

Zavolat Tannerovi?

Ne.

To nemůžu udělat.

Znám jediného člověka, kterému ale mohu zavolat.

Jediný člověk, který jak doufám, ke mně necítí tolik nenávisti, že mi řekne, co se děje.

Vytáhnu telefon a vytočím Ethanovo číslo. Nechala jsem si všechna čísla ze starého telefonu, ačkoliv jsem nikdy nikoho z nich nekontaktovala. Hádám, že část mě, někde hluboko uvnitř, jsem uvažovala, jestli někdy budu potřebovat s nimi znovu mluvit.

Ten čas asi přišel.

„Halo?“ ozve se známý hlas, hlas, který mi ty roky chyběl. Hlas, který mi byl tak důvěrně známý, když jsem byla ve vězení, k čertu, těšívala jsem se, na chvíle, až ho uslyším.

Ethan.

„Ethane?“ řeknu tichým a nervozním hlasem.

Na chvíli ztichne, na dlouhou, dlouhou chvíli. „Callie?“

„Jsem to já.“

Víc ticha.

„Děláš si srandu, že jo?“ zamumlá a mohu slyšet v jeho hlase vztek, který naplní linku.

Samozřejmě, že je naštvaný, proč by nebyl?

Odešla jsem bez rozloučení.

Byl to můj nejlepší přítel a já utekla.

„Vím, že jsi naštvaný, mám toho hodně co vysvětlovat, ale…“

„Vysvětlovat?“ zasměje se hořce. „Ach, myslíš jak jsi všechno nechala za sebou a zmizela? Tohle vysvětlení? Rozhodně, Callie, vysvětli to. Pak mi řekni, proč kurva voláš po kolika letech? Dvou?“

„Ethane, podívej,“ začnu a pak zavřu oči a vydechnu, „žádná slova nezmění to, že mě nenávidíš, chápu to. Udělala jsem to, co jsem si myslela, že je správné a je mi líto, jestli jsem ti ublížila. Já… nemohla jsem to dál snést. Nemohla jsem už dýchat. Bylo to tak těžké. Není to omluva, ale je to pravda. Potřebovala jsem čerstvý start, udělala jsem to, ale…“

„Ale teď tě taky našli, co?“

Cuknu sebou trochu. „Ty víš, proč volám?“

„Jasně že vím proč kurva voláš. Myslíš, že jsme se s tou sračkou tady nevypořádávali? Přemýšleli jsme jen, jak dlouho jim bude trvat, než tě vystopují, což nebylo vůbec dlouho, jak to tak vypadá.“

„My?“ zašeptám a srdce mi tluče do hrudi.

„Jo, my. Tanner, Tatum a já. Lidé, se kterými jste vy dvě vyjebaly, když jste utekly bez vysvětlení. Nechaly jste nás uklidit ten zkurvený bordel samotné a my to udělali. Až do teď.“

Tanner je stále tam. Tatum také. Srdce mi uhání.

„Omlouvám se, Ethane. Omlouvám.“

„Omluva pro mě teď kurva nic neznamená, Callie, co chceš?“

Zavřu pevně oči s vědomím, že si to zasloužím, ale stále si stojím za svým rozhodnutím odejít, protože v té době, to upřímně bylo to, co jsem si myslela, že jsem musela udělat. Tanner a jeho rodina si procházeli už dost věcmi i bez našeho komplikovaného vztahu, který se objevil a zničil všechno.

„Přišel mi prst a zpráva. Myslím… že je to Chaseův prst.“

Ethan ztichne a pak zasyčí, „Kurva.“

„Jinak bych tě neobtěžovala, ale já… nevím co dělat.“

„Jsem si jistý, že neobtěžovala,“ zamumlá si pod vousy a pak řekne. „Dej mi pár hodin, abych vymyslel co dělat. V případě, že by tě to zajímalo, Chase si prošel peklem a zpět, od té doby, co jsi odešla. Aspoň jsi mohla stát vedle něj, když se postavil tomu, co udělal, místo abys utekla potom, co jsi trvala na tom, abychom šli a přivedli ho. Zasloužil si aspoň tohle. Nebylo to pro něj snadné.“

Srdce se mi zkroutí. Když jsem odešla, nevzala jsem v úvahu Chase, a cítím se kvůli tomu sobecká. Tak zkurveně sobecká. Ethan má pravdu, šla jsem a našla ho, přivedla ho zpátky, aby přiznal co udělal a pak utekla. Věci pro něj tam nebyly snadné, protože ho lidé budou vinit a to nemohlo být snadné.

„Nikdy jsem nechtěla nikomu způsobit bolest. Jestli to nějak pomůže, opravdu jsem si myslela, že jsem všem dělala laskavost. Všechno jsem tak moc komplikovala. Kdybys viděl paní Yatesovou plakat ten večer, ty věci co řekla, bylo to vážně srdcervoucí. Mé setrvání tam to nijak neulehčovalo.“

„A myslíš, že odchod ano? Teď je to jedno, všichni jsme se zkurveně pohnuli dál. Zlomila jsi Tannera, zkurveně jsi ho rozsekala na kusy. Našel někoho lepšího, někoho, kdo oceňuje to, kým je. Stejně tak já. Budu ho kontaktovat, abych viděl co s tím dělat a než mi řekneš že ne, nemáš do toho co mluvit. Chase se pohřešuje dva dny, snažili jsme se ho dostat zpátky, ale vypadá to, že nás chtějí všechny, místo jen jednoho. Zavolám zpátky.“

Otevřu pusu, abych něco řekla, ale on mi zavěsí.

Ethan.

Můj přítel.

Muž, který mě provedl nejhorším obdobím mého života.

Zavěsil mi.

A já si to zasloužila.

Zkurveně jsem si to zasloužila.

Co jsem to udělala?