TAN - 20. kapitola

 Překlad: Lucianna

Blížíme se pomalu k závěru, takže o dramatické situace tu nebude nouze. Kdo bude další obětí?

Kapitola 20 – Callie

Madeline není šťastná.

Je to vepsáno v její tváři.

Dívá se na Tannera a na mě pohledem, který říká, že brzy vybuchne. Nedivím se jí. Chci říct, bylo by mi taky dost nepohodlně, kdyby mi někdo prostě řekl, že můj přítel je zamilovaný do holky, u které bydlíme. Není to hezký pocit pro nikoho, a já nejsem tak chladná, abych si myslela, že by ohledně toho neměla mít žádné pocity.

Přesto, zlostně na mě kouká, jako by mi chtěla vydloubnout oči a to mi začíná brnkat na nervy. Já jí nic neudělala, ne úplně. Oni přišli do mého bytu, trvali na tom, že zůstanou, takže pokud je na někoho naštvaná, měla by být na Tannera za to, že ji dostal do téhle pozice. Ne já.

Udělala několik pohybů k němu, jako přehnané zdůraznění, abych si uvědomila, že jsou spolu, jako bych to už nevěděla, stačí doplnit protočení oči. Vylezla mu na klín, líbala se s ním a poslední hodinu na něm prakticky visí, což, podle toho jak to vypadá, mu moc nevyhovuje.

Vyštěkl na ni, aby zatraceně přestala a tak nyní sedí na pohovce a chová se, jako by se mi chystala vyškrábat oči, pokud bych se jen pohnula jejich směrem.

I přesto, mám skvělý večer, takže si může koukat jak chce.

Smáli jsme se, všichni. Vážně jsme seděli, pili a smáli se. Vyprávěli jsme si příhody, vzpomínali a smáli se až nás bolela břicha. Byl to ten nejhezčí pocit za hodně dlouhou dobu. Je to jako bychom tady všichni měli být, jako kdyby možná tohle byl způsob, jak najdeme svou svobodu.

Možná se přes tohle všichni dostaneme, prostě vyřešíme problémy a znovu budeme šťastní.

Také jsem opilá, takže to nejspíš není ten případ a já prostě jen fantazíruji o nemožném.

Je to jedno, zní to hezky.

Tatum a Jo přijdou z venku a jeden pohled na její zrůžovělé tváře a vím zatraceně dobře, co právě venku dělala. Otevřu překvapeně pusu, když se potká s mým pohledem a věnuje mi pohled, který říká, že jestli ceknu, nejspíš mě praští do tváře a přesto nedokážu smazat ten úsměv. Zahýbu na ni obočím a ona zavrtí se smíchem hlavou a jde do kuchyně pro další pití.

Postavím se a spěchám za ní.

V žádném případě se nedostane pryč, aniž by mi o tom řekla.

Ve chvíli, kdy jsem tam, zasyčím šeptem, „Ty jsi právě ošukala Tatuma, ty zvíře?“

Zasměje se a dá si prst na rty, „Pšššt.“

„Ach můj bože, ty jsi to udělala, na mé terase!!“

Přijde blíž a nakloní se, „Prostě jsem stála tam venku a on přišel ven a řekl mi, jak moc jsem mu chyběla a pak byla jeho ústa na mé…“

„Ne!“ řeknu a zavrtím hlavou. „Bože ne. Neříkej mi o svém orálním sexu, když já žádný neměla takových let. Bože, tak mi to chybí. Bylo to dobré? Bylo to dobré, že?“

Přikývne. „Ještě lepší bylo, když mě potom ošukal.“

„Páni,“ vyjeknu šťastně a ona do mě strčí, abych zmlkla. „Já tak žárlím.“

„Rozhodně stálo za to počkat, můj Bože, nemůžu na to přestat myslet.“

„Byla jeho hra s jazykem top?“ zeptám se a nadšeně přikyvuji.

„Ach. Ano. Ano. Ano, to byla.“

„Sakra?“ praštím do vzduchu. „Já tak žárlím, holka! Já chci taky nějaký jazyk na mé kundičce, jako, včera bylo pozdě.“

Odkašlání a já se otočím a vidím Tannera stát v kuchyni, s úšklebkem na tváři.

„Ach, bože,“ řeknu. „Řekni mi, že jsi nic z toho neslyšel.“

Jo se zahihňá. „Nechám vás tady.“

Spěchá pryč s drinkem a mě hoří tváře.

Dovolím si pohlédnout na Tannera a on se stále směje. „Co?“ řeknu a vyhodím ruce do vzduchu, „Tak holka řekne slovo, že jí chybí trocha jazyka, co je na tom špatného?“

Zasměje se, „Vůbec nic. Ačkoliv tvůj přítel by měl tohle prázdné místo zaplnit.“

Odfrknu si. „Není to můj přítel, volala jsem mu a řekla mu, že se už nemůžeme vídat, pro tvou informaci. A taky, jsme nikdy neměli sex.“

„Hmm,“ zamumlá, vezme lahev vodky a nalije si do sklenice. „Jeho škoda. Chutnáš úžasně.“

Padne mi brada, když se prostě otočí a odejde.

Ach můj bože.

Můj. Bože.

Ethan strčí dovnitř hlavu, podívá se na mou tvář a protočí oči. „Ani to nechci vědět. Pizza je tady, jdu ji přinést.“

„Hurá!“ zatleskám.

Zasměje se, otočí se a vyjde ven. Vezmu si pití a vejdu do obýváku, právě když to uslyším.

Ten nejhorší zvuk, jaký můžu kdy slyšet.

Zvuk, který mi bude navždy rezonovat v mysli.

Mučit mě po zbytek mých dní.

Dva výstřely, hlasité, řvoucí, které jakoby prošly přímo bytem.

Prudce otočím hlavu k otevřeným vchodovým dveřím, kam právě Ethan odešel převzít pizzu.

Otevřu pusu a jediná věc, která z nich vyjde, je jeho jméno. „Ethane!“

Ethan!

Ne.

Ach Bože. Ne.

*****

Nohy mě nemohou nést dost rychle, když vyrazím ke vchodovým dveřím. Paže se mi omotá kolem pasu a cukne se mnou dozadu, a Tanner mi zasyčí do ucha, „Ne. Může to být nebezpečné.“

„To je mi jedno,“ zařvu a cukám se v jeho náruči. „Ethan je tam venku. Tannere, pusť mě.“

„Ne,“ štěkne a pevně mě drží, zatímco Tatum spěchá ven dveřmi se zbraní v ruce.

Sleduji ho odejít a těch pár okamžiků, co je pryč, nemůžu dýchat, nemůžu myslet, nemůžu dělat nic, jen zírat na dveře a čekat, čekat, že uslyším ta slova, za která se modlím. Třeba to bylo jen při projetí. Možná to není Ethan a Tatum s ním projde dveřmi. Možná…

„Zavolejte 911!“ zařve Tatum a mé nohy mi vypoví službu.

Tanner mě podrží a já slyším Jo, jak vydá bolestný zvuk, když vytáčí 911.

„Pusť mě, Tannere, pusť mě.“

Pustí mě a já běžím jak nejrychleji mě nohy nesou ven vchodovými dveřmi a tam, kde je Tatum na kolenou, bez trička, které tiskne Ethanovi na hruď. Smykem dopadnu na kolenou, klopýtám dopředu a rukama přistanu vedle Ethana, který není při vědomí. Jeho tvář je bledá. A je tam tak moc krve.

Krev je všude.

„Ethane,“ zaskřehotám. „Ne. Ethane!“

„Ztrácí moc krve. Potřebujeme ručníky, nebo to nezvládne, než přijede záchranka.“

Rychle se vyškrábu na nohy a běžím dovnitř domu, nevšímajíc si nikoho, když se dostanu ke skříňkám a popadnu hromadu ručníků, letím zpátky a podám je Tatumovi. On je dá na Ethanovu hruď a řekne mi, „Tlač na to se mnou, co nejvíc můžeš.“

Přitisknu ruce na ně taky, pak se opřu o lokty a přidám tolik tlaku, co můžu, a slzy mi stékají po tvářích. Tanner chodí kolem, Madeline se neodvážila vyjít, vystrašená, a Jo je na kolenou na druhé straně od nás a po tvářích se jí kutálejí slzy.

„Ethane,“ brečím. „Prosím, vzbuď se. Jsi v pořádku. Probuď se.“

Nehýbá se. Jsem příliš vystrašená, abych kontrolovala jestli vůbec dýchá. Tatum udělá tu těžkou práci a přitiskne prsty na Ethanův krk, kontrolujíc pulz. Zadržím dech, vyděšená tím, co řekne dál, vyděšená slovy, která nechci nikdy v životě slyšet.

„Má pulz, slabý, ale je tam.“

Ach.

Díky Bohu.

Dál tlačím na hrudník, i když mi krev nyní prosakuje na ruce. Slzy mi dál tečou po tvářích a není nic, čím bych je mohla zastavit. Ani jediná věc. Ani bych nechtěla, aby přestaly i kdyby mohly. Slyším blížit se sirény a pak blikající světla zatočí k našemu bytovému komplexu.

O minutu později jsem požádána, abych ustoupila, když dva záchranáři kontrolují scénu. Zkontrolují zranění a pak naloží Ethana na lehátko a řeknou nám do které nemocnice s ním rychle pojedou.

„Můžu jet?“ prosím.

„Umyj se, drahoušku a pak přijeď,“ řekne záchranářka a já se podívám dolů na své oblečení a vidím všude na sobě krev.

Ach bože.

Jsem pokrytá Ethanovou krví.

„Já pojedu,“ řekne Jo a následuje je do sanitky.

Během minuty jsou pryč.

Otočím se a strnule jdu do bytu a do sprchy, mysl mrtvou. Nefunguje. Naprosto zmrzlá. Zírám na sebe v koupelnovém zrcadle, pokrytá krví a modlím se. Modlím se aby kdokoliv poslouchá, kdokoliv je tam nahoře, zajistil, aby můj přítel žil, abys se ujistil, že bude v pořádku.

Po tvářích mi dál tečou slzy; chci křičet, ale můj hlas je zlomený. Nepracuje. Prázdný. Nemůžu ani přimět ruce, aby fungovaly a sundaly mi oblečení, abych se dostala do sprchy, umyla se a mohla jet do nemocnice. Takhle vypadá šok? To je to, co zažívám právě teď?

Nevím.

Dveře za mnou se otevřou a Tanner vstoupí dovnitř, pohledem se setkáme v zrcadle. Zavře dveře a přejde ke mně, beze slova, a opatrně mi zvedne paže do vzduchu. Dovolím mu převzít kontrolu, držím je nahoře, když mi sundává krví nasáklé tričko a přetahuje mi ho přes hlavu.

Nehýbu se, když mi stáhne kraťasy a nechá mě stát v kalhotkách a podprsence. Podívám se na něj s očima plnýma slz a zašeptám, „Proč Ethan?“

„Bude to v pořádku.“

To nemůže vědět, ale. Nemůže.

Nikdo to neví.

Zapne sprchu a pak vezme mou bradu do dlaní a přinutí mě se na něj podívat. „Jsi silná, Callie. Dostaneš se do téhle sprchy a pak tě vezmu do nemocnice, protože tě potřebuje. Slyšíš mě? Potřebuje tě.“

Přikývnu a on mi otře slzy z tváří.

„Mám tě,“ zašeptá a přejede mi po spodním rtu. „Mám tě.“

Znovu přikývnu a škytnu vzlykem.

„Vlez do té sprchy, budu připravený, až vyjdeš ven.“

Pustí mě a vyjde ze dveří, ale já zavolám jeho jméno dřív, než odejde. Otočí se a podívá se na mě přes rameno.

„Zastav to,“ prosím. „Je čas to ukončit.“

Přikývne.

On to skončí.

Vím, že ano.