SOW - 2. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

NEPROSKOČILA JSEM K NĚMU dolů dírou, protože přesně to očekával. Místo toho jsem do podlahy prorazila díru v jiném rohu místnosti. Ian uskočil, abych ho nesrazila a natáhl se po mě v tom okamžiku, kdy jsem byla ještě předkloněná z dopadu. Prohnula jsem se a ještě, když se rozmachoval, jsem mu uhnula, takže šel k zemi on a ne já. Poté jsem mu skočila na záda a sevřela ho nohama, abych se na něm udržela. Okamžitě se začal vzpínat. Sevřela jsem ho pevněji, až mu praskla žebra, ale to ho neoslabilo. Poté jsem ho začala vší silou bouchat do hlavy. Ta mu pod údery poskakovala sem tam, ale i přesto se vzpínal jako divoký kůň, takže jsme lítali po místnosti.

Značka démona zřejmě nebyla jediným zdrojem jeho neuvěřitelné síly, ale postarala se o to, že se hojil ještě rychleji, než bylo u upírů obvyklé, i když i oni se dokázali regenerovat dost rychle. Netrvalo dlouho, a držela jsem se na něm zuby nehty jen proto, aby mě nesetřásl. Poté začal létat sem a tam a házel se mnou proti stěnám, stropu a podlaze, a přitom se choval jako nezkrocený mustang.

Cítila jsem, jak se mi lámou kosti a poté, co sebou několikrát praštil o různé ostré hrany, začalo mi hučet v hlavě. Kohokoliv jiného bych už dávno zabila, ale Iana jsem potřebovala živého. A kooperativního. K tomu poslednímu by mi možná pomohlo, kdybych mu vtloukla do hlavy trochu rozumu o zem. Praštila jsem ho do hlavy ještě silněji, abych ho přinutila klesnout na zem a udržela ho tam. Stálo mě to hodně úsilí, takže jsem ho mlátila do hlavy dál a přitom tiskla jeho tělo do koberce. Nemohla jsem připustit, aby se znovu vznesl a mohl létat, jinak bych musela odhalit síly, o kterých by raději neměl vědět. Ale moment – co to bylo za zvuk?

Přestala jsem Iana mlátit a zaposlouchala se. Znělo to, jakoby… Ne. To přece nemohl!

„Ty se mi vysmíváš?“

To dělal a jeho smích zněl nyní hlasitěji, protože už nebyl tlumený zvuky našeho boje. Kromě toho jsem si všimla, že ten dlouhý, tvrdý předmět, který jsem cítila na noze, nebyla žádná skrytá zbraň. Mé pokusy rozmlátit mu lebku, ho nejen rozesmály, ale ony ho i vzrušily!

„To, že mi poskakuješ na zádech a všechno to postrkování mě pořádně nabudilo,“ pronesl Ian se smíchem. „Jestli to tak bude pokračovat, budu ti muset zaplatit jako ostatním děvkám. Ale jestli jsi vstřícná návrhům, přál bych si příště, abys dala do rány větší sílu, drahoušku…“

Dopřála jsem mu ránu, která by mu měla prohnat mou pěst skrz celé tělo. Ale na poslední chvíli se otočil a vzepjal. Všimla jsem si pasti příliš pozdě. Skončilo to tím, že má pěst jeho hlavu minula a mě to katapultovalo z jeho zad. Než jsem se mohla sebrat, skočil na mě. Během chvilky mě tiskl k zemi a já mezi žebry ucítila nezaměnitelné pálivé bodnutí stříbra. Zatraceně! Znovu se mu podařilo vytočit mě tak, že jsem nepřemýšlela. Kdybych se ho nedržela nohama, tak bych se sama nakopala, že jsem byla tak blbá.

„Ani hnout,“ pronesl Ian jakoby mimochodem. „Nechci tě zabít, ale pokud mě k tomu donutíš, udělám to.“

„Kdes vzal ten nůž?“ Nebyla jsem předtím tak rozptýlená, že bych ho zapomněla prohledat.

„Z mého saka.“

„Lháři. Když jsem na tobě seděla, tak jsem tě prošacovala, jestli nemáš zbraň.“

„To že jsi udělala?“ Zacukalo mu v koutcích. „Myslel jsem, že hledáš něco zajímavějšího.“

Po mém pohrdavém pohledu jen pokrčil rameny a řekl: „Předtím jsi ten nůž necítila, protože ještě před pár okamžiky to byla jen malá stříbrná kulička.“

Vytřeštila jsem oči. „Ty přiznáváš před Strážkyní zákona, že jsi použil magii, abys z malé stříbrné kuličky zformoval nůž?“

„Že bych zapomněl, že za používání magie je u upírů trest smrti? A ten samý platí i za útok na Strážkyni zákona. Ó jé, provinil jsem se hned dvakrát! Prosím, buď ke mně milostivá!“

„Teď žadoníš?“ Tiše jsem si odfrkla. „Nedělej si starosti. Stejně tě za to, co jsi udělal, potrestám.“

Rozesmál se. „Mám nůž ve tvém srdci a ty mi vyhrožuješ? Nevím, jestli se ti mám za tvou zaslepenost vysmát nebo ti aplaudovat k tvému optimismu.“

„Kdybys místo toho poslouchal, dozvěděl by ses, jak můžeš zabránit tomu, aby se za dva roky zmocnil Dagon tvé duše.“

V jeho tváři se nic nezměnilo, ale najednou jsem měla pocit, jako bych hleděla na úplně jinou osobu. Tvrdou, nebezpečnou osobu, kterou jsem extrémně podcenila. Poté se Ian znovu bezstarostně usmál a zatlačil na stříbrný nůž.

Když mi probodl srdce, zasyčela jsem. Ian dělal, jako bych byla jen dítě, které si nakoplo palec. „Varoval jsem tě, abys mě neprovokovala. A teď mi řekni, co víš o mé dohodě s Dagonem.“

Jedna z mála možností, jak zabít upíra, bylo zakroutit v jeho srdci stříbrným nožem. Měla jsem pocit, jakoby do mě někdo nalil žhavou lávu. Ian čepel nezakroutil, ale většina mé fyzické síly mě opustila. Přesto jsem odpověděla pevným hlasem:

„Vím, že jsem tvou jedinou šancí, jak se z té dohody vykroutit. Když bude mrtvý, tak ti nemůže duši sebrat.“

„Kdybych dokázal Dagona zabít, udělal bych to už před desítkami let,“ vysmál se jí Ian.

„Já ho dokážu zabít,“ odvětila jsem, i když pravdou bylo, že k tomu vedla ještě dlouhá cesta.

Protočil oči. „Jsem nerad nezdvořilý – i když to vlastně není pravda, protože já miluji být nezdvořilý –, ale mám mnohem méně moci než Dagon a netrvalo mi ani pět minut, abych tě přemohl.“

„Ty jsi mě nepřemohl. Přestala jsem tě mlátit, když jsem si všimla, že se ti to líbí.“

„To byla nejpříjemnější část našeho společného času,“ přikývl. „Ale teď už mě to nudí, takže mě nech, abych to zjednodušil. Praštím tě do hlavy. Jestli se mě pokusíš zadržet, otočím tím nožem. Pokud budeš spolupracovat, budu pryč dřív, než se ti hlava zahojí a pak můžeš pokračovat v zastrašování mladých upírů, aby dodržovali ty směšné hranice, kterým říkáte zákony.“

Pokud mě praští do hlavy, tak mě neomráčí. To samé jsem měla v úmyslu s ním. Sevřel ruku v pěst. Ale než mohl udeřit, použila jsem schopnost, o které věděla pouze jediná další osoba na světě. Má moc se rozlila po sklepě. V Ianově tváři se objevil nevěřící výraz, ale poté jeho tvář, jeho pěst a všechno ostatní najednou zamrzlo. Dokonce i ta kvanta prachových části ve vzduchu se najednou zastavila, místo aby se líně vznášela kolem. Já byla jediná, koho se zastavení času ve sklepě nedotklo. To byla výhoda. Nevýhodou bylo, že moc zase proudila zpátky do mě a zasáhla mé tělo neviditelnými, bolestivými vlnami. Kromě toho – plus stříbro v mém srdci – jsem měla pocit, jakoby mi někdo pálil nervová zakončená svářecím hořákem. Dlouho jsem to držet nemohla, takže jsem ten čas musela využít co nejlépe. Protože se Ian nehýbal, vzala jsem ho za ruku a vytáhla nůž z mého srdce. Poté jsem ze sevření jeho prstů nůž uvolnila a zastrčila si ho do zadní kapsy kalhot. Nakonec jsem Iana od sebe odstrčila.

„Tak je to lepší,“ zamumlala jsem, když se mi srdce pomalu zahojilo. Poté jsem se otočila k Ianovi a vstala jsem. Chtěla jsem, aby jako první uviděl mou tvář, až ho uvolním ze zamrznutí. Nebylo lehké vytáhnout z času jednu osobu, a neztratit přitom kontrolu nad zbytkem prostoru. Proto jsem začala pomalu a nejdřív uvolnila pouze jeho hlavu. Když pochopil, že se teď nachází v úplně jiné pozici než předtím, vykulil oči. Poté se pokusil pohnout. Když se mu to nepodařilo, přimhouřil oči. Rozhlédl se kolem a uviděl, že zbytek sklepu je stále zamrzlý v čase, znovu vytřeštil oči.

„To není možné,“ zašeptal. „Jsi plná překvapení.“

Kdyby věděl! „Jak jsem říkala, jsem tvá jediná šance, aby sis svou duši udržel. Dagon je schopný zastavit čas, ale já mám tu schopnost také. To znamená, že jeho moc na mě neplatí a já mohu svou moc použít k osvobození každého, kdo je uvězněn v síti jeho času.“

Nezmínila jsem, že Dagonova schopnost je mnohem rozvinutější než má. Dokázala jsem zastavit čas v malých prostorách a ne na dlouho. Dagon uměl zastavit čas i na několik dnů a slyšela jsem, že jednou to dokonce udělal i s celým městem. Ale to Ian nepotřeboval vědět. Chtěla jsem, aby si myslel, že mě potřebuje. Mohla jsem vidět, jak mu v hlavě pracují kolečka. Ale své pravé pocity na sobě nedával znát. Zůstávaly skryté za jeho polovičním úsměvem. Jediná reálná emoce, kterou jsem z něho dostala, byly jeho velké oči. A jeho erekce.

„Když osvobodím zbytek tvého těla, budeš pak poslouchat, nebo se znovu pokusíš se mnou bojovat?“, pokračovala jsem.

„Poslouchat,“ odpověděl s novým, šibalským úsměvem, jakoby mu ta představa přišla zábavná.

„Jak už jsem řekla, máme něco společného, Iane… jak se vůbec jmenuješ příjmením?“ Nepodařilo se mi to zjistit, a normálně mám o každé osobě, kterou lovím, všechny informace.

„Žádné formality. To je jen pro lidi, kteří se nechají ohromit tím, co je na povrchu, a to není náš případ.“

Měl pravdu, a to mě překvapilo. Nepředpokládala jsem, že bychom měli spolu společného i něco víc, než naši nenávist k Dagonovi.

„Takže, jak jsem říkala, ty chceš Dagonovu smrt, protože jinak ze z tvé dohody nedostaneš. Já chci Dagonovu smrt z důvodů, které s tebou nemají nic společného. Navrhuji temporální alianci, abychom dosáhli cíl nás obou, ale jedno chci zdůraznit: Budeš se držet mých rozkazů a pravidel. Souhlasíš?“

Šibalský úsměv ho neopustil ani na sekundu. „Než ti odpovím, tak mi řekni, jak jsi tuto neuvěřitelnou schopnost získala. Staletí jsem pátral po někom mezi námi, kdo by měl aspoň špetku této moci, ale nikoho jsem nenašel.“

Je lepší, když nevíš, jak to dělám, pomyslela si temně. A pokud bys na to někdy přišel, musela bych tě zabít.

„To není důležité. Důležité je: Mohu tak zabránit, aby Dagon zmrazil v čase nás oba, a to znamená, že ho dokážeme zabít. Jsme v tom tedy zajedno, nebo ne?“

„Samozřejmě,“ odvětil Ian, jakoby o tom nebyly nikdy pochybnosti.

Zněl, jakoby to myslel vážně, a hleděl na mě zářivě tyrkysovýma očima, ale všechny mé instinkty mi říkaly, že lže. Ale i kdybych ten pocit neměla, věděla bych to z toho všeho, co jsem se doteď o Ianovi dozvěděla. A to, že by nikdy nedal nikomu nad sebou tolik moci. Zaručeně měl v úmyslu mě při nejbližší příležitosti podvést. Ale i já jsem měla plány, o kterých jsem mu neřekla.

„Dobře,“ řekla jsem a uvolnila sílu, která mě pálila zevnitř. Najednou opět proudil vzduch z klimatizace, prachové části poletovaly prostorem a tíživá bolest mě opustila.

Ian vstal a protáhl se, aby si uvolnil klouby. Pohyb skoro zakryl to, jak se zhluboka nadechl, ale já si toho všimla, protože bych od něj nečekala nic jiného.

Skryla jsem svůj úsměv. Ne, necítíš síru nebo něco podobného, co by ukazovalo na přítomnosti jiného démona. Jsem to opravdu já, kdo umí zastavit čas podobně jako Dagon.

Když se opět obrátil ke mně, vrátil se mu jeho obvyklý arogantní úsměv. „Takže teď máme dohodu. S čím chceš začít?“

„Jako první pryč odsud,“ odpověděla jsem okamžitě.

Ian natáhl obě ruce, stáhl si sako a obnažil své nahé tělo. „V pořádku, ale většina lidí dává přednost tomu, když mám na veřejnosti kalhoty.“

Všimla jsem si, že mě to táhne podívat se dolů a rychle jsem mu pohlédla do tváře. Šklebil se, což bylo stejné, jakoby řekl: Ha! Musela ses podívat!

Na tom, podívat se na nahého muže, nic nebylo. Ale udělat to a pak přistiženě odvrátit zrak? Co to se mnou bylo? Možná za to mohly zvláštní podmínky. S Ianovou značkou bych mohla dostat Dagona – a po tom jsem toužila už několik tisíc let. Teď jsem se tomu cíli přiblížila o pořádný kus, a já měla pocity, které jsem si už dlouho nepřipustila. Ale musela jsem je dostat pod kontrolu za každou cenu. Proto jsem si založila ruce na prsou a přejela Iana pohledem od hlavy k patám. Poté jsem mu pohlédla do očí, abych mu dala najevo, že tentokrát to na mě nemělo žádný vliv.

„Každopádně se obleč, ale až poté, co se osprchuješ. Nemusím ti připomínat, jak jsi cítit.“

„Po dvou tuctech děvek?“, navrhl.

„Přesně tak, takže použij mýdlo.“

Zamrkal na mě. „Hledáš záminku, aby ses na mě mohla koukat? Jednoduše se zeptej, třeba ti to dovolím.“

Právě jsem chtěla Ianovi odpovědět, že bych raději sledovala barvu, jak osychá. Ale pak jsem se vzpamatovala. Chytré. Byla jsem krůček od toho připustit, aby se Ian sprchoval daleko ode mě, což by mu poskytlo úžasnou příležitost utéct nebo proti mně použít další magii.

„Vlastně bych se koukla ráda,“ prohlásila jsem a zvedla obočí. „Nebo chceš tvrdit, že jsi najednou ostýchavý?“

Zúžil oči. Po zádech mi přeběhl mráz. Během všech těch let jsem se tak cítila jen v přítomnosti osob, které byly opravdu nebezpečné. Čistě teoreticky by to Ian neměl být, ale v tomto okamžiku jsem poznala, že bych neměla být v jeho přítomnosti nikdy neopatrná. Protože, pokud budu, tak možná nebudu žít dost dlouho, abych toho mohla litovat.

Poté se Ian usmál tak šarmantně a uvolněně, že jsem skoro uvěřila, že jsem si jeho skrytou nebezpečnost pouze představovala. Ale jen skoro.

„Ostýchavost je ctnost, a ty jsi určitě slyšela, že já žádnou ctností netrpím.“

S těmito slovy se přede mnou uklonil způsobem, který vypadal opravdu elegantně, i když měl na sobě pouze cirkusové sako. I když jsme se oba chovali, jakoby se jednalo o opravdovou dohodu, jakoby nešlo jen o to, kdo dokáže toho druhého využít pro svůj cíl rychleji, věděla jsem to. Ale momentálně jsem zdání udržovala. A protože jsem se snažila, aby to vypadalo, jako bych chtěla Iana sledovat při sprchování… řekla jsem: „Až po tobě,“ a následovala ho po schodišti nahoru.