TP - 9. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Warren

„NEMŮŽU ŘÍCT, ŽE BY MĚ TO překvapilo. Rozhodně máš svůj typ,“ řekl Tom následující ráno u snídaně. Podíval jsem se na něj od své ovesné kaše a on to pochopil jako znamení, aby pokračoval. „Elena byla bez peněz, když ses s ní poprvé setkal. Tahle je na tom nejspíš ještě hůř než ona.“

„Jsou to úplně rozdílné ženy,“ namítl jsem.

Tom po mně střelil pohledem. „Možná ano, ale nechtějí snad všechny ženy, které potkáš, to samé? I když to na začátku popírají?“

Na pocit pochybností jsem si za ta léta zvykl, zvlášť když jsem se stal známým. Byl to stejný rozhovor, jaký vedli naši trenéři, agenti a kamarádi pokaždé, když se v životě některého z nás objevila nová žena. Byla to zlatokopka, nebo ne? Vždycky se to stalo základem pro každého, koho jsme přivedli do klubu. Chtěla tam být pro mě, nebo pro někoho jiného? Tenhle boj jsem sváděl dobrých sedm let a nechtěl jsem na to začít znovu myslet. Zvlášť ne tady. Ne teď. Ne s Camilou.

„Camila o fotbale ani neví. Nechápe, kdo jsem a kolik vydělávám peněz,“ řekl jsem.

„Protože žije tady,“ řekl Tom s mrtvolným výrazem ve tváři. Přikývl jsem. „Myslíš, že nemá přístup k internetu? No tak, Ware. Prober se.“

Povzdechl jsem si a položil na stůl složený ubrousek. Ne že by mě tyhle věci nenapadly milionkrát. Samozřejmě že jsem byl paranoidní. Ne že bych k tomu neměl důvod. Několik posledních žen, se kterými jsem chodil, dokázalo, že mě k něčemu využívají, a bylo to něco, co jsem si tak nějak uvědomoval, když jsem s nimi byl. Elena to však posunula na jinou úroveň.

„Jsem tu jen na pár týdnů. Kolik se toho za tu dobu může změnit?“ Řekl jsem a usrkl si ze sklenice vody.

„Hodně,“ řekl Tom. „Zvlášť když už se chováš takhle. Na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsi kvůli nějaké ženě zašel tak daleko. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, stačí mi dva prsty. Kupovat auta pro Elenu a jejího bratra byla jedna věc, ale celá budova? To je moc i na tebe. Když to nevidíš…“

Na okamžik jsem zavřel oči a snažil se potlačit vztek, který se ve mně šířil. Když jsem je znovu otevřel, vydechl jsem a podíval se mu do očí. „Vím, že to nechápeš, a to je v pořádku. Neočekávám, že to pochopíš. My dva jsme to všechno prožívali příliš dlouho. Byli jsme tak privilegovaní, že ani nevidíme věci, které bereme ostatním…“

„Nic jim nebereme, sakra. Zlepšujeme jejich zasranou komunitu.“

„Tak to vidíme my, ale kdyby někdo přišel a najednou zboural tenhle honosný penthouse, ve kterém bydlíš…“

„Já bych se soudil.“

„Dobře, žaloval bys,“ řekl jsem. „Ti lidé ani nevědí, kdy, proč a jak se mají soudit. I kdyby to věděli, myslíš, že by měli peníze na poplatky za právníky? Proto jsem udělal tu věc s tou budovou. Jiný důvod nebyl.“

Tom se chvíli tvářil pochybovačně, než zavrtěl hlavou. „Kdo jsi?“

Měl samozřejmě pravdu. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy udělal něco hezkého pro člověka, natož pro skupinu lidí. Jistě, podepisoval jsem autogramy a pózoval na fotkách, ale to byl můj život. Ale že bych lidem skutečně vyšel vstříc?… Zasmál jsem se.

„Nemám ponětí, ale myslím, že se mi pro jednou v životě líbí, kým se stávám.“

„Z tebe rozhodně nebude další Javier Belmonte. To ti povím.“

Ušklíbl jsem se. „Díky bohu za to.“

Ve chvíli, kdy jsem se zvedla od stolu, jsem zavolal Camile. O pravidle tří dnů jsem uvažoval asi dvě vteřiny, než jsem si uvědomil, že na takové kraviny nemám čas. Měl jsem necelé tři týdny na to, abych tuhle ženu dostal do postele. V telefonu mě donutila slíbit, že na ni nebudu tlačit. Nech si ruce pro sebe, Warrene. Je to přátelské rande, řekla.

Slíbil jsem jí, že to nebudu zkoušet, a hodlal jsem udělat všechno pro to, abych svá slova dodržel, ale když otevřela dveře svého bytu s rozcuchanými vlasy a širokýma karamelovýma očima, všechny myšlenky na slušné chování šly stranou. Měla na sobě ty nejmenší džínové šortky, jaké jsem už dlouho neviděl, a dres Yankees s knoflíky. Nohy měla bosé, prsty na rukou ve stejném odstínu horké růžové. Pohled na tu barvu na ní se mnou něco dělal, a na těch zatracených nohách, které byly štíhlé a svalnaté a já si je dokázal představit jen kolem pasu? Kurva.

„Vypadáš… neuvěřitelně,“ řekl jsem a znovu se setkal s jejím pohledem.

„Ty taky,“ řekla a rozevřela dveře. „Pojď dál. Musím se obout.“

„To mi nevadí. Ty jsi to naplánovala.“

Usmál jsem se, když zavřel dveře a začala chodit kolem. Její byt byl malý. Minuta. Velikost mého zatraceného SUV. Ani jsem si nebyl jistý, kde mám stát. Měla malou kuchyňku, koupelnu, o které jsem si byla jistý, že se do ní nevejdu, a postel na podlaze. A nebyla to ani jedna z těch typů z IKEA. Byla to prostě matrace na zasraný podlaze. Před ní, na stěně, byla televize a starý malý futon a před ním stůl. Na to, že byl prostor tak malý, ho dobře využila. Připomínalo mi to byt, ve kterém jsem spal, když jsem chodil na internát. Na mém obličeji se asi muselo projevit překvapení, protože Camila to řešila, jakmile jsem se na ni znovu podívala.

„Není to moc, ale víc nepotřebuju,“ řekla, jako by mi dlužila nějaké vysvětlení.

„Je to krásné. Pasuje to k tobě,“ řekl jsem a doufal, že moje slova prozradí, co si myslím.

Pokrčila rameny, otočila se a otevřela dveře vedle koupelny. Byla to její šatna. Ježíši. Možná měl Tom pravdu a já mám opravdu typ, protože touha zvednout ji a odnést ji koupit nový byt byla nesnesitelná. Stál jsem u kuchyňské linky a sledoval, jak si třídí boty.

„Jsem oblečený pro tuhle příležitost?“ Zeptal jsem se.

Řekla mi, abych se oblékl neformálně, takže jsem si vzal džíny, černé tenisky a černé tričko. Zvedla hlavu a znovu se na mě podívala. Očima rychle sjela po mém těle, než přikývla a zčervenala. Zadržel jsem pobavený smích. Ještě nikdy v životě jsem necítil takovou vděčnost za to, že ženu očividně přitahuju. Možná se přece jen brzy zlomí.

„Jdeme na baseball a možná do kavárny,“ dodala, když si obula tmavé Conversky.

„Na baseball? Myslíš, že jsou ještě nějaká dobrá místa?“ Zeptal jsem se, vytáhl mobil a otevřel vyhledávač vstupenek.

Kdyby na internetu žádné nebyly, vždycky se můžu zeptat Toma, jestli jsou volná jeho klubová místa. Stejně je skoro nepoužíval. Nebo jsem mohl zavolat svému asistentovi, aby zavolal a pokusil se nějaké lístky sehnat.

„Co to děláš?“ zeptala se. Zmatek v jejím hlase přilákal mou pozornost. Jistě, mračila se.

„Hledám lístky.“

Camila se začala smát. „Warrene.“

„Co?“

„Už jsem si koupila lístky.“

„Cože? Jak to myslíš, že jsi koupila lístky?“

Zavrtěla hlavou a stále se usmívala, když vstala a šla ke mně. Vzala z kuchyňské linky tašku a přehodila si ji přes rameno. Pak se postavila přede mě, natáhla ruku a konečky prstů lehce zatlačila na vrásky, které mi na čele vytvořila moje zamračená tvář.

„Požádal jsi mě, abych ti ukázala New York, tak ti ho ukážu.“

Povzdechl jsem si, zavřel oči a vychutnával si její dotek. „To jsem nemyslel tak, že mi ukážeš New York. Chci za ty lístky zaplatit.“

„To je škoda. Už jsou zaplacené,“ řekla.

Otevřel jsem oči, když už jsem na sobě necítil její prsty, a sledoval, jak zvedá klíče a prochází kolem mě. Následoval jsem ji ven a počkal, až zamkne dveře.

„Vyhovuješ mi jen proto, že jsem na tom trval. To nejmenší, co můžu udělat, je zaplatit,“ řekl jsem, když jsme scházeli po schodech dolů. „Už jsi mi zaplatila za cestu vlakem minule.“

Pokrčila rameny. „Můžeš zaplatit za párek v rohlíku, který budu jíst na zápase.“

„A kafe v obchodě a cokoli dalšího, co se spotřebuje, zatímco budeš se mnou.“

Usmála se, když se ohlédla přes rameno, ale dál to nekomentovala. Přál jsem si, abych ten okamžik mohl nahrát pro Toma, jen abych mu ukázal, že je jiná než Elena, která nikdy nenabídla, že za něco zaplatí, když byla se mnou.

„Na zápase jsem nebyla od dětství,“ poznamenal jsem, když jsme vyšli ven.

„Dítě jako batole, nebo dítě jako puberťák?“

„Bylo mi asi tak deset.“

Naklonila hlavu, aby se na mě podívala. „S kým jsi chodil?“

„S tátou a bráchou. Jsem si docela jistý, že ani jeden z nich po tom dni už znovu nešel.“

„Špatná zkušenost?“

„Ani ne. Jen to není jejich parketa.“

„Nech mě hádat. Fotbal ano.“

Rty se mi zachvěly. „Fotbal rozhodně ano.“

„Fandí Giants nebo Jets?“ zeptala se.

Těžce jsem si povzdechl. „Ani jedno. Nemluvím o americkém fotbalu.“

Usmála se a podívala se na mě, oči jí zajiskřily a já si uvědomil, že si dělala legraci. Zavrtěl jsem hlavou, ale nedokázal jsem s úsměvem bojovat dost dlouho. Když jsem si uvědomil, že se blížíme k metru, které míří do Queensu, rozhlédl jsem se a rychle zahlédl Antoina. Vysvětlila jsem mu, co se děje, a požádal ho, aby řídil a sešel se s námi tam.

„Mám jen dva lístky,“ řekla, když odjížděl.

„To je v pořádku. Byl bych opravdu naštvaný, kdybys utratila další dolar,“ řekl jsem, usmál se a natáhl ruku, abych ji chytil za předloktí.

Při tom kontaktu nadskočila. Bylo to proti pravidlům? Rozhodl jsem se, že ne, a jestli ano, tak mi to bylo sakra jedno. Camila se dala znovu do chůze a já ji následoval.

„To jsou všichni vaši strážci v zámoří obrovští černoši?“ zeptala se.

„Proč by museli být obrovští?“

Pomalu a záměrně si mě prohlédla.

„Víš, že je to dneska už podruhé, co jsem tě přistihl, jak si mě prohlížíš. Měla by sis dávat pozor. Mohl bych si to špatně vyložit a myslet si, že tě přitahuje pohledný fotbalista s penězi, který investuje do nemovitostí Belmonte.“

Odtrhla svůj pohled od mého a podívala se na druhou stranu ulice. „Zaprvé, investovat do Belmonte a být Belmonte jsou dvě různé věci. Za druhé, co uděláme s Antoinem? Musí sedět s tebou?“

„Platím za naši jízdu,“ řekl jsem, když jsme došli k automatu a ona na něm začala ťukat.

„Já už kartu mám,“ řekla a usmála se, když se podívala na obrazovku. „Uvolni se, Warrene. Ať tě pro změnu někdo pohostí. Předpokládám, že je to něco, co se nestává často.“

Vytáhla kartu a zasunula ji dřív, než jsem stačil mrknout. Byl to mistrovský pohyb, a než jsem ji stačil zastavit, otočila se s úsměvem na tváři a vytáhla modrožlutou kartu metra. Můj pohled se upíral na její, když jsem se po ní natáhl a prsty se otřel o její, když jsem si ji pomalu bral. Cítil jsem, jak se mi v tu chvíli sevřely stěny hrdla, a věděl jsem, že navzdory slibu, že se jí nebudu dotýkat, přeci jen budu.

„Děkuji,“ zašeptal jsem. Odkašlal jsem si a zopakoval svá slova.

Camila jen přikývla, rty měla mírně roztažené a oči stále upřené na ty moje, jako by byla v nějakém transu. Za námi přišla skupinka lidí, aby použila přístroj, a my jsme se přesunuli. Následoval jsem ji a napodoboval její pohyby, když zasouvala kartu do automatu a mačkala mříže, a když jsme se dostali na asfalt, chvíli jsem se rozhlížel. Hemžilo se to tu lidmi v tmavomodrých a královsky modrých košilích. Napravo na mě mávl kluk, kterého jsem poznal včera v parku. Prostě jsem mu kývl a Camila se začala rozhlížet, když si toho všimla. Nemohl jsem si pomoct, ale usmál jsem se. Opravdu mě pozorně sledovala. Ale skvěle se jí dařilo předstírat, že to nedělá.

Vlak dojel a oba jsme se k němu znovu otočili. Ze strachu, abych ji neztratil, jsem ji chytil za horní část paže, když vlna lidí vystupovala, a držel jsem se jí, když jsme nastupovali. Bylo tam několik volných míst a Camila neztrácela čas, aby si jedno z nich vzala. Sedl jsem si na to vedle ní. Bylo to malé místo, mnohem menší, než jsem čekal. Vzpomněl jsem si, jak jsme naposledy jeli vlakem a jak jsem musel čtyřicet minut stát s rukama nad hlavou. Tenhle prostor nebyl o nic lepší a zápach potu a moči se zdál být v tomhle vlaku ještě výraznější než minule.

„Měli jsme jet autem,“ řekl jsem si pod nosem. Usmála se a podívala se na mě.

„Co se děje, krasavče? Bojíš se trochu ušpinit?“

A právě tak, s těmi jemně vyslovenými, ale ohnivými slovy a leskem v jejích očích, se mi postavil pták. Posunul jsem se na sedadle, pravou rukou ji objal a přitáhl si ji k sobě, abych jí mohl zašeptat do ucha: „Ani nevíš, jak rád se ušpiním.“

Odtáhl jsem se, ale ruku jsem nechal přes opěradlo jejího sedadla a usmál se na její velký výdech. Posadila se na sedadle rovně a její oči se upřely na mé, jakmile se zdálo, že se vzpamatovala.

„Jsi hrozný v dodržování pravidel.“

„Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“

„Mluvíš jako každé jiné privilegované dítě z Upper East Side,“ řekla a protočila oči.

„Vypadám snad jako jeden z nich?“ Zeptal jsem se a usmál se, když její oči sjely po mém hrudníku, pažích a znovu se vrátily k mému obličeji.

„Ne, ale každý si může obléct kostým a předstírat, že je někým, kým není.“

Mé oči se zúžily na její. Bylo to něco, co jsem už unaveně slýchával, od méně privilegovaných spoluhráčů, když jsem byl mladší, od méně šťastných lidí obecně. Vždycky posuzovali mou hodnotu podle mých aut nebo hodinek. Nikdy to nebylo na základě toho, co jsem říkal nebo jak jsem se choval.

A já se rozhodně nechoval jako privilegované dítě z Upper East Side. Normálně jsem to ze sebe nechal spadnout. Prostě další věc, kterou lidé nesnášeli. Další věc, která mi byla ukradená. Proto jsem nechápal, proč mi vadí, že to Camila říká.

„To si myslíš? Že předstírám, že jsem něco, co nejsem?“

„Já nevím. Myslím, že ne, ale opravdu tě nedokážu pochopit.“ Posmívala se mi. „Což je od člověka, který se živí psychoanalýzou lidí, dost výmluvné.“

Vystoupili jsme na další zastávce a vydali se ulicí, cestou jsme míjeli pouliční obchody. Zdálo se, že každý v této čtvrti prodává nějaký druh příslušenství. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy takhle venku na stadionu. Jeden s davem. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem byl naposledy na zápase, kde jsem nebyl tím, komu fandili nebo bučeli. Byl to podivně vzrušující a osvobozující pocit kráčet s velkým davem směrem ke stadionu. Camila se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že jsem stále za ní. Natáhl jsem se po její ruce a propletl naše prsty. Cítil jsem její překvapení, jak ztuhla a stiskla mi prsty, ale nepustila je a nepřestala jít, což jsem považoval za dobré znamení.

Několikrát mi v kapse zavibroval telefon, ale ignoroval jsem to, protože jsem nechtěl odtrhnout svou ruku od její. Když jsme došli na začátek fronty, spustila svou a prohrabala se kabelkou, aby vytáhla dva lístky. Vešli jsme dovnitř a já se na chvíli rozhlédl.

„Tohle je nový stadion,“ řekla.

„Já vím.“

„Nebyla jsem si jistá, jestli to víš. Díváš se na to, jako bys prožíval část historie nebo tak něco,“ řekla. Když jsem se na ni podíval, usmívala se na mě.

„Tak trochu ano.“ Naklonil jsem hlavu. „Nikdy předtím jsem na baseballové utkání rande nevzal.“

Chvíli mlčela a tváře se jí zbarvily, když odtrhla pohled od mého. Když se na mě znovu podívala, usmála se. „Všechno je jednou poprvé a technicky vzato jsem přivedla já tebe. Chceš hotdog?“

Uchechtl jsem se a nechal se jí vést. Vzali jsme si hotdogy, pivo a buráky a já na ni počkal před toaletami. Vytáhl jsem z kapsy telefon a zavolal zpátky Antoinovi, který mi oznámil, že můj asistent pro nás sehnal místa v lóži.

„Ta místa koupila ona,“ řekl jsem tichým hlasem. „Myslíš, že bude naštvaná, když je vyměním?“

Antoine chvíli mlčel. „Kdyby to byl kdokoli jiný, řekl bych, že bude nadšená, ale u téhle nevím.“

Uchechtl jsem se. „Díky. Jdi nahoru do boxu a já se podívám, co se dá dělat.“

Když Camila vyšla z toalety, následoval jsem ji k místu, kde jsme seděli. Cestou nahoru jsem zadržoval smích. Byl jsem tady, člověk vyhledávaný pro sponzoring mnoha renomovanými společnostmi, z nichž některé byly vyvěšeny na stěnách stadionu, a tahle žena mě vedla do sektoru nosebleed[1]. Posadili jsme se a dívali se na hřiště. Hráči se zdáli být tak daleko, že jsem se divil, jak nás lidé mohou vidět hrát až odsud. V baseballu se vědělo, kdo kde stojí. Ve fotbale jsme byli po celém hřišti.

„Chápu to tak, že jsi nikdy neseděl takhle vysoko,“ řekla Camila.

Zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem přemýšlel o lidech, kteří sedí tady nahoře a sledují mě, když jsem dole.“

„Necítíš se vděčný?“ Naše pohledy se setkaly, když jsem se na ni podíval, a ona pokračovala: „Vědět, že lidé sedí až tady nahoře jen proto, aby zahlédli, jak hraješ, a dýchají stejný vzduch jako ty, místo aby se dívali z pohodlí svého domova?“

Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel. Samozřejmě jsem byl vděčný za všechno, co jsem měl, ale nikdy jsem se nepozastavil nad lidmi jako Camila, kteří za těžce vydělané a nezbytné dolary kupují lístky do nosebleed, jen aby mohli sledovat hru svých oblíbených týmů. Nikdy jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Neodtrhla svůj pohled od mého a dívala se na mě tak pozorně, že jsem si byl jistý, že najde všechna temná tajemství, která jsem pohřbil.

„Chodíš hodně na zápasy?“ zeptal jsem se.

„Ani ne. Možná tak na jednu ročně. Mohou být trochu…“ Pokrčila rameny. „Přijdu, když můžu.“

Chtěla snad říct drahé? Ať už byly tyhle sedačky jakkoli mizerné, utratila za ně své peníze a já se rozhodl, že když jsou dost dobré pro ni, musí být dost dobré i pro mě. Vstali jsme při hymně a sledovali první nadhoz, smáli jsme se tomu, jak ten chlapík minul chytače na míle daleko.

„Myslíš, že dokážeš hodit z odpaliště na domácí mety?“

„To si piš, že jo,“ řekl jsem. „A kdybych to neuměl, tak by mě u toho nikdo nepřichytil.“

Camila se zasmála, tím svým opravdovým hrdelním smíchem, a zaklonila hlavu. Když jsme se znovu posadili, připadalo mi, že jsme si o něco blíž, než když jsme sem přišli.

„Bydlí tu tvoji rodiče?“ Zeptal jsem se, když jsem rozžvýkal pár arašídů.

„Na severu,“ řekla.

Něco v tom, jak to řekla, mě přimělo dozvědět se víc. Posadil jsem se a položil jí ruku na koleno, aby se na mě podívala. Když to udělala, vypadala smutně.

„Má to něco společného s Belmondem?“ Zeptal jsem se, a když jsem viděl směs překvapení a smutku v jejích očích, skoro jsem si přál, abych se na to vůbec neptal.

„Nenávidím je,“ zašeptala.

„Nemusíme o nich mluvit, jestli je ti to nepříjemné,“ řekl jsem.

Bylo vidět, že o tom přemýšlí. Pohladil jsem ji palcem po boku stehna na znamení povzbuzení a ignoroval jemný dotek její kůže a myšlenku na to, jak jí rukama přejíždím po hedvábném těle. Posunula se tak, aby obě její kolena směřovala ke mně.

„Ještě jednou.“

„Ještě jednou,“ souhlasil jsem, sundal ruku z jejího kolena a chytil ji za bradu.

Navzdory hlasité atmosféře zápasu, kdy lidé fandili, bučeli a pokřikovali na lidi ze soupeřova týmu, jsem v tu chvíli viděl jen Camilu. Camilu a její krásné mandlové oči a našpulený spodní ret. Když polkla, sledoval jsem očima délku jejího tenkého krku. Odolal jsem nutkání udělat prstem stopu až k prvnímu knoflíku košile, kterou měla na sobě. Odkašlala si a odtáhla se ode mě, ale v tu chvíli už na tom nezáleželo, protože jsem věděl, že mě chce stejně silně jako já ji.

Chvíli jsme mlčeli, sledovali zápas, jedli popcorn a pili pivo. Zapnula se líbací kamera a my jsme sledovali, jak to lidé dělají. Pak začaly žádosti o ruku. Camila se přes ně usmívala.

„Myslíš, že je to roztomilé?“ Zeptal jsem se.

Její oči se stočily k mým. „Ano… a ne.“

„Ano i ne?“ Zeptal jsem se. Nemohl jsem se přestat usmívat. „Jak to?“

„Ano, je to roztomilé, ale ne, nikdy bych nechtěla, aby mě někdo takhle požádal o ruku.“

„Protože je to neosobní?“ Zeptal jsem se a hodil si do úst oříšek.

„Jo, a navíc je to trapné. Kamera tě přiblíží a ty musíš čekat na odpověď.“ Zavrtěla se. „Ne, děkuju.“

Zasmál jsem se. „Předpokládám, že když se ptají na tak veřejném místě, je to proto, že vědí, že odpověď bude ano.“

„Předpokládáš špatně,“ řekla s vytřeštěnýma očima. „Už jsem viděla ne.“

„V žádném případě.“ Se smíchem jsem zavrtěl hlavou. Její pohled klesl k mým ústům. Pořád jsem se usmíval, protože jsem nechtěl, aby odvrátila pohled, ale kurva, bylo těžké se k ní nesklonit a nepolíbit ji přímo tam.

Odkašlala si a odvrátila pohled. „Myslím to vážně. V minulé sezoně proti Marlins. Někoho požádal o ruku a ona odmítla.“

Rozhovor pokračoval ještě chvíli, až jsme se přestali bavit o šílených žádostech o ruku a začali se smát nehoráznostem, které říkali lidé kolem nás. S několika z nich jsme si povídali o zápase a o tom, že se nám stýská po Jeterovi, kterým byla Camila otravně posedlá. Teprve když jsme se zvedli ze sedadel a zamířili na toaletu na začátku sedmé minuty, všiml jsem si, že jsme se nepřesunuli na lepší místa.

„Chceš zůstat?“ zeptala se, když jsme se potkali uprostřed haly.

„Je to na tobě.“ Nonšalantně jsem pokrčil rameny, ale doufal jsem, že se rozhodne pro odchod.

„Myslím, že můžeme odejít.“

Tváře měla zarudlé od piva a úsměv jí nezmizel z tváře od páté směny.

„Tak pojďme. Chceš si teď vzít auto? Nebo vlakem?“ Zeptal jsem se.

„Můžeme jet autem. Vlak bude teď šílený,“ řekla.

Předal jsem zprávu Antoinovi, který mi řekl, kde se máme sejít, a vydali jsme se tím směrem.

Podíval jsem se na Camilu. „Nechci, aby tahle noc skončila.“

„Měla bych jít domů,“ řekla s lítostivým úsměvem.

„Měla bys jít domů se mnou.“

„Vzpomínám si, že podmínkou bylo, že se mě nebudeš snažit sbalit.“

„A já si nevzpomínám, že bych s tím souhlasil.“

„Já si vzpomínám, že jsi souhlasil přesně s touhle podmínkou.“ Usmála se.

Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě, když jsme sestupovali dolů a odcházeli. Šli jsme mlčky, moje ruka stále objímala její, její tělo se tisklo k mému.

„Opravdu chceš jít domů?“ Zeptal jsem se, když nasedla na zadní sedadlo a já ji následoval.

„Ne,“ řekla a podívala se na mě. „Ale měla bych.“

Zmítal jsem se mezi tím, co chci, a tím, co bych měl udělat, a její sexy holé nohy mi v tom nepomáhaly, ale nakonec jsem, Antoinovi řekl, ať jede k ní domů. Zůstali jsme v autě před jejím domem několik vteřin, než vystoupila z auta.

„Děkuji, že jsi dnes večer přišel,“ řekla a hledala v kabelce klíče.

„Děkuji, že jsi mě vzala na zápas.“

„Děkuji za odvoz domů.“

Než zavřela dveře, ještě jednou jsme se na sebe usmáli. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl, co jí mám říct, ale ve chvíli, kdy se otočila a začala odemykat dveře do budovy, jsem vyletěl z auta a rozběhl se k ní. Když jsem k ní doběhl, Camila se otočila.

„Promiň,“ řekl jsem a vysloužil si od ní zmatený pohled, když jsem ji chytil za krk a přitáhl si její tvář k sobě.

Camila zalapala po dechu, když mé rty narazily na její, ruce jí vylétly na mou hruď, ale neodstrčila mě. Chytila mě v pěst za tričko a přitáhla si mě blíž, jako by mezi námi zbyl příliš velký prostor. Naše jazyky se setkaly v bláznivém tanci, při kterém mi v mžiku ztvrdl pták. Hlasitě jsem zasténal, když na něj přitiskla pánev. Přerušil jsem polibek a opřel se čelem o její čelo, oba jsme ztěžka dýchali. Žárovka, která nás osvětlovala, náhle zajiskřila a upoutala naši pozornost právě ve chvíli, kdy praskla a zhasla.

„Vidíš, co děláme?“ Ukázal jsem na ni. Zasmála se. „Já vím, že jsem řekl, že na tebe nebudu naléhat, ale musel jsem tě políbit.“

„Jsem ráda, že jsi to udělal,“ zašeptala. Mírně jsem se odtáhl.

„Znamená to, že se mnou půjdeš na opravdové rande? Takové, kde tě budu moct balit, držet tě za ruku a říkat ti, jak zatraceně krásně vypadáš?“

Zčervenala a na okamžik odvrátila pohled, ale když se její pohled setkal s mým, přikývla.

„Zítra večer?“

Zasmála se. „Nevím, jestli zítra můžu.“

„Tak v neděli.“

„V neděli to jde,“ řekla. „Zítra ráno si jdu prohlédnout byty, a pokud všechno půjde dobře, měla bych se v neděli stěhovat. Ne že by to mělo nějaký vliv na nedělní rande. Viděl jsi můj byt.“

Uchopil jsem její tvář a sklonil se, abych ji ještě jednou políbil. „Kdybys potřebovala pomoc, dej mi vědět.“

„Dám.“

Naposledy jsem se sklonil a znovu ji políbil, pomalu a důkladně, na rozdíl od prvního polibku bez spěchu. Když jsem se odtáhl, měla stále zavřené oči, rty stále roztažené a já jsem netoužil po ničem jiném, než ji provést těmi dveřmi, odvést ji nahoru a v tom jejím bytě z krabice od bot ji zpustošit.

Místo toho jsem odešel, vrátil se k autu a odjel domů, kde jsem si dal dlouhou studenou sprchu a snažil se nepřehrávat si, jak se její rty dotýkaly mých, protože jestli jsem kvůli tomu ztrácel spánek, nedokázal jsem si představit, co by se mnou udělalo, kdybych v ní měl ptáka.

---

[1] krvácení z nosu