FSD - 21. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Nechápu, proč stále uvažuješ o takzvané nabídce bezectného žraloka!“ John vypadal, že by nejraději do něčeho praštil, nejlépe do Mistra Žraloka. „Je to zjevně past. Řekl by nebo udělal cokoli, jen aby tě udržel od trůnu!“

„Ale co když mluví pravdu?“ Vypálila zpátky a její vlastní pěsti se zatínaly frustrací. „Nechápu, proč nechceš ani pomyslet na možnost, že by nemusel lhát!“

Na Johnovo naléhání se uchýlili do malé hospůdky zvané Full Moon (U úplňku). Vysvětlil jim, že je to podnik určený pouze pro měniče, a bylo jasné, že ho považuje za nejbezpečnější místo v Brightonu. Zvenčí na ni stará, ošuntělá budova dojem neudělala, ale interiér se ukázal být překvapivě útulný, se starými dubovými trámy a pohodlnými židlemi.

Full Moon vlastnila Rose, krásná černoška středního věku, s níž se krátce setkala na Griffově svatbě. Když vešli do baru, Rose se na ně oba podívala, okamžitě vyhnala těch pár odpoledních zákazníků a otočila nápis na dveřích na ZAVŘENO. Pak zavolala ostatní hasiče z týmu Alfa.

Neridia byla tehdy za dodatečnou ochranu vděčná. Teď by se však bez publika obešla.

Dai a Chase se nepříjemně vrtěli a vyměňovali si znepokojivé pohledy. Hugh měl výraz člověka, který by byl raději po krk v tělesných tekutinách než tam, kde byl teď. Rose létala pohledem mezi Johnem a Neridií jako někdo, kdo vsadil hodně vysokou částku na výsledek tenisového zápasu a nelíbí se mu, jak to dopadne. Jen Ash vypadal stále stejně chladně a nevzrušeně jako vždycky.

Neridia se zhluboka nadechla a snažila se ovládnout své emoce. „Podívej,“ řekla Johnovi už klidněji. „Já vím, že se ti to nelíbí, ale příběh Mistra Žraloka opravdu zní věrohodně. Když jsem ho před čtyřmi lety zahlédla v domě svého otce? Táta přece říkal, že je to starý přítel, který se u nás nečekaně zastavil. Zdálo se, že má upřímnou radost, že ho zase vidí. Myslím, že byli opravdu přísežní bratři.“

John otevřel ústa, se zachmuřeným výrazem, ale Neridia mu nedala šanci vyslovit námitku. „A jestli Mistr Žralok mluví pravdu o tomhle,“ přemítala dál, „pak možná mluví pravdu i o všem ostatním.“

John udeřil pěstí do leštěného dubového baru, až půllitry poskočily a zařinčely. „A možná taky ne! Nemůžeš přece vážně uvažovat o tom, že zahodíš své rodné právo, že zahodíš všechno, čím jsi, jen kvůli slovům nějakého žraloka!“

„Neznáš je tak jako my, Neridie,“ řekl Chase. Tvářil se zachmuřeněji, než ho kdy viděla, jeho obvykle usměvavá ústa se stáhla do tvrdé linky. „Už jsme na žraločí měniče narazili. Jeden z nich se pokusil zabít mou družku. Jiný málem rozvrátil Griffovu rodinu. Nemůžeš jim věřit. Jsou to prolhaní, zlí bastardi, všichni do jednoho.“

„Jako že všichni červení draci jsou chamtiví pyromani?“ Dai zvedl jedno kaštanové obočí. „Pověst mého lidu není o nic lepší než pověst žraloků, Chasi. Jsem zajedno s Neridií. Musíme sem ze Skotska dostat Griffa. Jeho orlí oči nám budou schopné říct, jestli ten žralok lže.“

„Ne,“ řekl John s naprostou definitivností. „Nebudu rušit svého přísežného bratra.“

„Nevím, proč se tak staráš o to, abys mu nenarušil líbánky,“ řekl Hugh. Při těch slovech si ale raději udržoval mezi sebou a Johnem co největší odstup, i když Neridia si byla jistá, že to souvisí spíš se zdravotníkovou podivnou citlivostí na párové dvojice než s doutnajícím hněvem mořského draka. „Vždyť jsi ho volal k ohni o jeho skutečné svatební noci. Je trochu pozdě na to, abychom si dělali starosti s tím, že ho vyrušíme.“

„Hugh má pravdu,“ řekl Dai. Rudý dračí měnič si založil mohutné paže na prsou a bez jediného ucuknutí se setkal s Johnovým rozzlobeným pohledem. „Chci říct, že Griffovi nebude vadit, když přijde o půl dne z líbánek, aby ti pomohl. Chtěl by se zapojit. Nebude mít radost z toho, že jsi mu nezavolal.“

John tvrdošíjně zavrtěl hlavou. „Jak mi laskavě připomíná štítoborec Hugh, už jednou jsem narušil posvátný čas svého přísežného bratra s jeho novou družkou. Nebudu ho dál obtěžovat takovou maličkostí.“

„Tomu říkáš maličkost?“ Nevěřila vlastním uším. „Tady jde o naše životy, Johne! Musíme vědět, jestli Mistr Žralok mluví pravdu!“

„Nezáleží na tom, jestli mluví pravdu, nebo ne!“ Vykřikl a kolem jeho slov jako by housle nesouhlasně drásaly bolestné harmonické tóny. „I kdyby mluvil, nic se na tom nemění!“

„Jak to můžeš říct? Vždyť to mění všechno!“

Rose pevně vstoupila mezi ně dva a natáhla ruce jako rozhodčí při boxerském zápase. „Dobře, time out. Oba se zhluboka nadechněte a uklidněte se. Nezapomeňte, že jste druhové. Můžete to vyřešit, ale ne tím, že na sebe budete křičet.“

Neridia zrudla, když si uvědomila, jakou scénu způsobili. Podle ozvěny rozpaků, která se odrážela po poutu druhů, byl John stejně nešťastný, ačkoli to na jeho vlastním výrazu nebylo znát. Jeho tvář se ustálila do zdvořilé, neutrální masky.

„Upřímně se omlouvám, Vaše Veličenstvo.“ Jeho hlas byl opět přísně kontrolovaný. „Mluvil jsem z cesty, zapomněl jsem na své postavení. Prosím, odpusťte mi mou opovážlivost.“

Sevřela čelist a musela násilím spolknout nutkání znovu na něj začít křičet. „Žádné tituly. Jak říká Rose, jsme druhové. Prostě se mnou mluv jako se svou družkou. Nechápu, proč se ani nechceš dozvědět pravdu.“

John zavřel oči a sklonil hlavu. Dlouhou chvíli mlčel, jako by skládal složitou báseň.

„Neridie,“ řekl nakonec a jeho hluboké modré oči se setkaly s jejíma. „Řekněme, že Mistr Žralok má pravdu. Že není naším skutečným nepřítelem a že na nás v Atlantidě čeká ještě mocnější skrytý nepřítel. Co se stane potom?“

„No…“ Zaváhala a snažila se přijít na to, kam tím míří. „No, pak je zřejmé, že na Atlantidu nemůžeme jet.“

Mírně zavrtěl hlavou a v indigových vlasech se mu zaleskly zlaté přívěsky. „Mořský drak z bitvy neutíká. Nepříteli se postavíme rádi a těšíme se z radosti z dobře splněné výzvy.“

„To jsi ty, ne já. Nemám žádný kodex cti, kterým bych se musela řídit.“

„Možná nemáš žádný formální kodex, ale máš svou vlastní čest císařovny.“ Pevně se na ni díval. „Opravdu by ses spokojila s tím, kdybys dovolila strachu, aby tě porazil, ještě než poznáš svého nepřítele?“

Nemyslel to jako výtku, to věděla, ale přesto ji to bodlo. „Johne, já nejsem jako ty. Neumím bojovat. Nemám magické schopnosti. Dokonce ani neumím mluvit tvým jazykem! Jak chceš, abych dokázala porazit kohokoli, natož nějakého tajemného nepřítele, který je dost mocný na to, aby mu prošla dřívější vražda?“

„To nevím,“ řekl tiše. „Ale vím, že tomuto nepříteli nebudeš čelit sama beze mne.“

Jeho síla a jistota zářily po poutu druhů. Jeho mocná duše bojovníka se vlila do její vlastní, jeho odvaha téměř spláchla její vlastní pochybnosti. Jeho naprostá důvěra v ni byla tak absolutní, že v ni téměř sama uvěřila.

Ano, zašeptal ten její zvláštní vnitřní hlas, divoký a radostný. Společně budeme bojovat. Společně získáme, co nám právem patří. Žádná síla v moři ani nad ním nás nezastaví, abychom si nárokovali svůj trůn.

Trhla sebou, vyplašená podivným pocitem, že k ní mluví někdo cizí s jejími vlastními myšlenkami. Stále si nebyla jistá, zda věří, že to opravdu mluví její vnitřní mořský drak, jak tvrdil John.

Nejspíš se mi to jen zdálo. Nebo jsou to možná opravdu Johnovy myšlenky a já je zachycuji po partnerském poutu. To zní pravděpodobněji.

Zdravý rozum se vrátil a přehlušil podivný šepot. Na co myslela? Byla jen člověk, a to příliš velký, neohrabaný a plachý. Sotva potřebovala tajemného nepřítele, který by jí zabránil v usednutí na trůn. Všichni mořští draci v celém oceánu by se nepochybně rozesmáli, kdyby se jen pokusila prohlásit, že je jejich císařovna.

„Ne,“ řekla a nenáviděla, že její hlas zní slabě a roztřeseně. „Nemůžu to udělat, Johne. Prostě nemůžu.“

„Můžeš a věřím, že uděláš. Jsi císařovna v očekávání. Musíš jet na Atlantidu. Musíš se ucházet o svůj trůn.“

„Nemůžu!“ Přitiskla si pěsti na čelo a měla pocit, že jí vlastní myšlenky tlačí na vnitřní stranu lebky síla jeho vůle, která tlačí na pouto družky. „Nechci Trůn! Nechci být císařovnou! Nechci být ani mořským drakem!“

John se zhoupl na patách, jako by mu dala facku. Jeho ústa se bezhlučně otevírala a zavírala jako ryba, která se dusí na vzduchu.

„Prosím, pro lásku boží, ať někdo něco zapálí,“ prosil Hugh s očima obrácenýma ke stropu.

Dai a Chase se také tvářili zoufale nesví. Zdálo se, že Rose se chystá znovu zasáhnout, ale Ash ji chytil za zápěstí a mírně zavrtěl hlavou.

„Myslím, že tohle je rozhovor, který by měli vést o samotě,“ řekl velitel ohně Rose. Jeho klidný pohled přelétl po otálející posádce. „A ne s publikem.“

Zbylí tři hasiči vypadali až vděční za velitelův návrh. Všichni se rozběhli ke dveřím, jako by v místnosti hořelo. Ash i přes barmančiny pokusy o protesty rázně vyprovodil ven i Rose.

Jakmile se za všemi zavřely dveře, Neridia se otočila na Johna. Její nahromaděné obavy a strach konečně prolomily její sebeovládání a slova se z ní valila jako voda vytékající z protržené přehrady.

„Nejdřív sis myslel, že jezero odemkne mou podobu mořského draka,“ řekla a hlas se jí třásl silou emocí. „Pak sis byl jistý, že to udělá páření, a potom, že to bude pohled na moře… kdy ti dojdou nápady? Kdy si budeš muset přiznat, že jsem opravdu pouhý člověk?“

Přes pouto druhů stále ještě rezonoval hřmot jeho šoku. „Ty-ty si nepřeješ být mořským drakem? Chceš popřít své dědictví?“

Srdce jí pukalo při pohledu na bolest v jeho očích, ale už nemohla dál lhát. „Johne, nemůžu žít ve tvém světě. Ze všeho, co jsi mi řekl, vyplývá, že ani nechci. Je to příliš nebezpečné. Nejsem dost odvážná, nejsem dost silná.“

„Jsi, kdybys jen věřila…“

„Nejsem. Prosím tě, Johne. Přestaň na mě tlačit, abych byla někým, kým nejsem. Už to nezvládnu. Nemůžu si nechat takhle znovu a znovu ničit naděje. Musíme předpokládat, že se nikdy neproměním. Musíme dělat plány založené na realitě, ne na nereálných snech.“

Zmateně zavrtěl hlavou, jako by mluvila bláboly. „Ale pokud se neproměníš… nebudeš mít ani možnost přijít na Atlantidu. Rytíř-Velitel to zakázal.“

„Já vím. To znamená, že můžu udělat jediné. Utéct, jak navrhoval Mistr Žralok. Pokusit se na to všechno zapomenout. Dožít svůj život na souši.“ Dotkla se své perly. „Tak, jak to chtěl můj otec.“

„Ale vždyť jsi viděla moře.“ Hleděl na ni a pro jednou vypadal naprosto ztraceně a bezmocně. „Máš to v očích, v duši, v krvi. A přesto by ses k němu otočila zády? Opravdu?“

Ne!, vykřikl ten zvláštní vnitřní hlas v akordu srdcervoucí agónie. Neridia ho odstrčila.

„Ano,“ řekla pevně. „Moře je krásné, ale není to můj domov. Patřím na pevninu.“

Sklonil hlavu, jeho obrovská ramena poklesla jako pod drtivou tíhou.

„Možná jsi tedy skutečně člověk.“ Porážka zbavila jeho hlas veškeré hudby. „Žádný mořský drak by nesnesl navždy opustit oceán.“

Zatajila dech, když ji jeho význam zasáhl. „Ty se mnou tedy nepůjdeš.“

Nepodíval se na ni. „Víš, že nemůžu.“

Bláhově stále doufala, že půjde. Že teď, když jsou plně spárovaní, bude všechno jinak. Že by nesnesl pomyšlení na život bez ní, stejně jako ona nesnesla pomyšlení na život bez něj…

„Proč ne?“ dožadovala se a chytala se hněvu, aby se zachránila před pádem do jámy zoufalství. „Můj otec to udělal! Rozhodl se být se svou družkou!“

„Neopovažuj se mě obviňovat, že tě miluji méně, než tvůj otec miloval tvou matku!“ Trhl hlavou a v modrých očích mu plál stejný zármutek a vztek jako v jejím vlastním srdci. „To ty ses rozhodla opustit mě, ne já tebe!“

„Ale ne, neházej to všechno na mě.“ Nehodlala se rozbrečet. „Nemůžu se proměnit, nemůžu jít na Atlantidu, tedy nemám na výběr! Ale ty ano. Mohl by sis zvolit život se mnou, jako si můj otec vybral mou matku. Opustil moře, aby mohl být s ní. Proč nemůžeš ty?“

„Protože jsem vázán sliby, jakými on nebyl!“ John se rozkřičel a jeho hlas se zvedl, aby se vyrovnal jejímu. „Pokud nejsi císařovna, nemůžeš předcházet mé povinnosti k Perlovému trůnu! Nemohu si tě zvolit, aniž bych zcela zničil svou čest!“

„Pak tedy miluješ svou čest více než mě!“

V okamžiku, kdy ta slova opustila její rty, litovala, že je vyslovila – ale bylo už pozdě. A nemohla je odvolat. Nemohla ani říct, že je nemyslela vážně.

Protože to tak opravdu myslela.

Čekala, že vykřikne, ucukne nebo udělá… něco. Místo toho se jeho strana pouta mezi partnery prostě odmlčela. Kdyby nestál přímo před ní, ani by nepoznala, že je ve stejné místnosti. Jeho tvář byla naprosto bez výrazu.

Pak, se otočil, a aniž by se ohlédl, odešel.

***

Vrátil se po půlnoci, právě když ztratila naději, že se vůbec někdy vrátí.

V jeho nepřítomnosti vyplakala celý oceán slz a vzlykala Rose do ramene. Ta mateřská žena se ji nepokusila utěšit, ani jí neřekla, že to bude v pořádku. Jen ji držela a nechala ji plakat, její vlastní moudré oči byly nekonečně smutné.

Když se Neridia rozplakala, velitel ohně Ash – který mlčky pozoroval celý výlev jejího žalu – se konečně pohnul. Navzdory jeho zdánlivě lhostejnému výrazu měla náhlou, zvláštní jistotu, že chápe ještě lépe než Rose, čím ona prochází.

„Neridie,“ řekl velmi tiše. „Jestli si to přeješ, jestli je to pro tebe příliš bolestné, než abys to unesla… mohu zničit tvé pouto.“

Nechápavě na něj zírala. „To můžeš udělat?“

„Já jsem Fénix. Není nic, co bych nemohl spálit.“ Zaváhal a na okamžik se mu zaleskly oči. „Ale musíš si být naprosto jistá. Je to nevratné. A ztratila bys nejen samotné pouto, ale i všechny vzpomínky na svého druha. Ale možná je to lepší než truchlit nad tím, co nemůžeš mít.“

Slíbila, že o tom bude přemýšlet, i když její podivný vnitřní hlas volal: Ne, ne, ne! A přemýšlela o tom, i když Rose Ashovi tvrdě vynadala, že se odvážil navrhnout tak strašnou věc. Přemýšlela o tom i ve chvíli, kdy ji Rose zavedla do malé ložnice pro hosty a řekla jí, aby zavolala, kdyby něco potřebovala, cokoli.

Ale ona potřebovala jen jednu věc. Svého druha.

A pokud ho nemůže mít… možná bude nejlepší zapomenout.

Teď si pomalu uvědomila droboulinký záblesk dole v poutu druha. Drobný pocit jeho přítomnosti byl pouhou jiskřičkou světlušky v bezútěšné temnotě její duše, ale i to stačilo, aby zatajila dech a sotva se odvážila doufat.

Vstoupil do místnosti měkkým krokem a jemně za sebou zavřel dveře. Byl jen rýsujícím se obrysem ve tmě. Neviděla mu do tváře, a přes pouto druha nemohla získat ani náznak jeho myšlenek.

Ale byl tam.

„Johne?“ Posadila se na posteli a přehodila nohy přes okraj. „Co…?“

Jeho prst se dotkl jejích rtů a zastavil její napůl zformulovaná slova. Zachvěla se, i ten nepatrný kontakt jí rozproudil krev.

Sledoval tvar jejích rtů a tváře. Rukou jí sevřel tvář. Cítila na jeho dlani mozoly vytvořené léty držení meče. Drsná kůže jí připomněla, čím je – rytířem mořského draka, vázaným neporušitelnými sliby.

A přesto tu byl.

Vrátil se. Vrátil se ke mně. Vrátil se.

„Johne,“ vydechla.

Sklonil se, aby jí odpověděl, a jeho ústa zakryla její. Neodvažovala se říct nic dalšího, protože se bála, že si to rozmyslí. Jen zavřela oči a otevřela mu rty.

Ve tmě mohla předstírat, že je to jen muž. Ona mohla předstírat, že je pouhá žena.

Mohla předstírat, že to mezi nimi může být jednoduché.

Rukama jí pohladil obličej, prsty se jí zamotaly do vlasů. Jeho jazyk vklouzl hluboko do jejího nitra, jako by si chtěl nárokovat každý centimetr jejího těla, celou její duši.

Jeho ruce se přesunuly dolů, klouzaly po jejím krku, ramenou, bocích. Našel lem trička, které měla na sobě, a přerušil polibek jen na tak dlouho, aby jí ho zvedl nad hlavu. Zachvěla se při přílivu chladného vzduchu na holou kůži. Přitáhl si ji blíž a znovu se zmocnil jejích úst, jeho tělo bylo horké na jejím.

Přes partnerské pouto pocítila jeho zoufalý hlad. Už byla vlhká, ale jeho silná touha po ní ještě zvýšila její vlastní potřebu. Šmátrala po knoflíčcích jeho košile. Látka byla mírně vlhká a lepila se mu na ramena, když mu ji strhávala.

Přejela mu rukama po hladkých, tvrdých plochách hrudi a pod dlaněmi se mu napjaly bradavky. Stále ho znala jen na dotek a jako napůl viditelnou postavu v noci. Toužila se na něj konečně pořádně podívat, ale neodvažovala se sáhnout po nočním světle. Nechtěla, aby ji viděl.

Vyměnil svou čest za ni. Pohled na její až příliš lidskou podobu by ho mohl přimět, aby si uvědomil, jak špatný obchod to byl.

Místo toho se od jeho polibku odtáhla a sklonila hlavu. Vydal neartikulovaný zvuk protestu, ale to zavrčení se změnilo v tiché zaúpění, když mu jazykem přejela po klíční kosti. Na jeho kůži cítila sůl moře a hlubší, divočejší vůni, která mu byla vlastní.

Pomalu ho zkoumala ústy a vychutnávala si každou tvrdou linii jeho svalů. Jeho prsty jí lehce přejížděly po zádech a na oplátku ji zkoumaly s jemností, která popírala jeho sílu. Hladil ji, jako by byla nějaký křehký, a neocenitelný poklad.

„Neridie,“ zašeptal jí do vlasů a v hlase mu zpívala touha. „Má družko. Má družko.“

V očích se jí zaleskly slzy, že je tak opečovávaná. I když se celé její tělo proměnilo v tekutou rozkoš, v hrdle jí uvízla hořkosladká bolest. Vybíral si ji… ale ona věděla, co ho to bude stát.

To nemůžu. Nemůžu mu to dovolit.

V jejím objetí se napjal, jako by vycítil její náhlé zaváhání. Jeho obrovské ruce se sevřely na jejích ramenou. Zalapala po dechu, když ji hodil zpátky na postel. Šustění látky a pak už na ní ležel a přikrýval její tělo svým.

Předtím, ve vodě, si ani pořádně neuvědomovala, jak je ve skutečnosti mohutný. Jeho pevná váha se k ní vyzývavě tiskla. Připadala si úžasně malá a křehká, naprosto ovládaná jeho silou.

Jeho penis jí klouzal po měkkém břiše, tvrdý a kluzký jeho touhou. Jeho dotek spaloval poslední zbytky jejího sebeovládání. Nezáleželo na tom, co to bude stát – nebo kdo za to zaplatí – potřebovala ho.

Vykřikla, když do ní vklouzl, a pevně mu objala nohy kolem boků. Pohyboval se v ní stejně mocně jako mořská bouře a unášel ji na vlnách extáze. Byl nad ní a v ní, tělem i myslí. Zcela se ztratila, dobrovolně se v něm rozplynula, i když se do ní vyprázdnil.

Potom leželi ve spleti končetin jako dřevo vyplavené na pláž. Zabořila tvář do jeho ramene, vdechovala jeho vůni a snažila se ujistit, že je opravdu tady. I když se jeho těžké, zpocené tělo tisklo k jejímu, nemohla se zbavit pocitu, že je to jen sen; že se každou chvíli probudí a on bude pryč.

Jeho drsné prsty jí jemně prohrábly vlasy. Cítila tlukot jeho srdce. Ačkoli její vlastní se zpomalovalo, jeho bylo stále rychlé. Navzdory vyčerpanému uvolnění jeho svalů prozrazovalo pouto druhů jeho napětí.

„Nemohu se od tebe odloučit,“ zašeptal jí do ucha. „Prosím. Zůstaň se mnou.“

Ztuhla pod ním a její vlastní spokojenost praskla jako mýdlová bublina. „Myslela jsem… myslela jsem, že to znamená, že ses rozhodl zůstat se mnou.“

„Nemůžu,“ řekl a jeho hlas byl sotva slyšitelný.

„Tak co to bylo?“ Rozzlobeně do něj strčila a snažila se ho odstrčit, ale on se ani nepohnul. „Porušil jsi svou čest jen proto, aby ses rozloučil?“

Ve tmě spíš cítila, než viděla, jak zavrtěl hlavou. „Neporušil jsem svou čest. Mluvil jsem se svým rytířským velitelem. Zprostil mě slibu cudnosti.“

„Cože? Proč?“

„Řekl jsem mu, že nám hrozí, že tě úplně ztratíme. Řekl jsem mu o tvých obavách a o tom, jak se na nich Mistr Žralok přiživil. Řekl jsem mu… Prosil jsem ho, aby mi dal poslední šanci tě přesvědčit, abys nezahazovala své nezměrné dědictví. Požádal jsem ho o svolení ukázat ti, co jsi obětovala.“

Zaplavila ji změť emocí. Rozhořčení nad tím, jak ji neúmyslně oklamal, úleva, že nemusel obětovat svou čest, nával čiré rozmrzelosti nad jeho arogancí, radost, že za ni stále bojuje, hrůza, že by ho ještě mohla ztratit…

Nakonec se rozhodla pro rozmrzelost. „Páni, ty máš o sobě opravdu vysoké mínění, že?“

„Tak jsem to nemyslel.“ John sledoval tvar jejího obličeje, jako by se snažil konečky prstů přečíst její výraz. „Alespoň ne jen tohle. Já vím, že nejsem pro tebe dostatečný důvod, aby ses rozhodla. Ale nejenže mě zprostil mého slibu. Dal mi také svolení ukázat ti pravý důvod, proč se nemůžeš k moři obrátit zády. I když se nedokážeš proměnit, dovolí ti vstoupit do Atlantidy.“

Zavřela oči a věděla, že by měla uhnout jeho jemnému doteku, ale nedokázala se k tomu přimět. „Johne…“

„Prosím,“ vydechl a pod jeho slovy se staccatem melodií proplétalo zoufalství. „Prosím, pojď. Dovol mi ukázat ti tvůj pravý domov. Přísahám na svou čest, že tě ochráním před jakýmkoli nepřítelem, když půjdeš. Prosím. Pojď na Atlantidu.“

Chtěla říct ne. Ale kdyby to udělala… nevěděla, co by jí řekl. Co by udělal.

Nemohu se od tebe odloučit, řekl.

Ale on byl mořský drak. Teď už věděla, že by se postavil jakékoli výzvě, jakékoli bolesti, kdyby to vyžadovala jeho čest.

Ani ona nesnesla, aby se od něj odloučila. A ona nebyla mořský drak.

„Ano,“ zašeptala. „Půjdu s tebou.“

„Ach, můj příteli, mé srdce, má císařovno. Přísahám ti, že toho nebudeš litovat.“ Jeho paže se kolem ní sevřely a přitáhly ji k sobě. „Pochopíš to, až uvidíš Atlantidu. A ať se stane cokoli, budeme spolu, takhle, každou noc a každý den. Všechno bude v pořádku, dokud budeme spolu.“

Neridia se schoulila do objetí svého druha a naslouchala jeho tichým slovům úlevy a ujištění, obklopená jeho silou a láskou. Ale ještě nikdy se necítila tak sama.