FWM - 30. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

„Haló?“

„Wille, tady Jules.“ Pročistím si hrdlo, změním jízdní pruh a zamířím ke svému domu.

„Ahoj, co se děje?“

„Potřebuju u tebe na chvíli zůstat.“

Ticho.

„Co se děje?“ Willův obvyklý veselý, rozverný hlas se ztišil a já vím, že je připravený nakopat někomu zadek.

„Právě mě vyhodili a přišla jsem přitom o přítele. Potřebuju se dostat pryč a srovnat si myšlenky. Můžu u tebe přespat?“

„Dám ti do volného pokoje čisté povlečení. Můžeš řídit?“

„Jo, myslím, že jsem pořád v šoku. Asi se zhroutím, až přijedu k tobě.“

„Taky připravím kapesníky. Mám tě rád, holka.“

„Já tebe taky.“

Zavěsím a zavolám Natálii. Potřebuju mít telefonáty za sebou, než začnou slzy. Protože jakmile začnou, nevím, jestli je dokážu zastavit.

„Jules?“ Ozve se Nat. „Proč nejsi v práci?“

„Vyhodili mě.“

„Kurva, někdo to zjistil.“

„Jo.“ Vjedu na příjezdovou cestu, vypnu motor, rychle vejdu do domu a jdu do ložnice.

„Zníš klidně.“

„Jsem nasraná jak sviňa, hlavně na Nata. Nenechal se vyhodit, a když jsem stála před ním a ostatními členy popravčí čety, ani mě nebránil.“ V pozadí slyším, jak Olivia povykuje. „Potřebuješ, abych přišla?“ Zeptá se Nat.

„Ne, já si balím. Potřebuju na chvíli vypadnout.“

„Pojď sem,“ nabídne Natalie, ale já vím, že ani to nepřipadá v úvahu.

„Díky, ale jdu k Willovi. Opravdu chci na chvíli vypadnout z kola ven a vymyslet, co budu dělat dál.“

„Dobře, ale kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš.“

„Díky, Nat.“ Cítím, jak mi začínají téct slzy, ale spolknu je a soustředím se na házení oblečení do svého největšího kufru. Beru si skoro všechno, protože nevím, jak dlouho budu pryč.

Házím toaletní potřeby do menšího kufru, když uslyším, jak se otevírají a bouchají domovní dveře a těžké kroky vybíhají po dvou nahoru po schodech. Najednou stojí Nate v mých dveřích, funí, vlasy rozpuštěné, jen v bílé košili na knoflíky a kalhotách. Prohlíží si moje otevřené kufry a pak mě přimhouří své zúžené šedé oči.

„Kam jdeš?“ zeptá se.

„Do toho ti nic není.“ Otočím se, abych se vrátila do koupelny, ale on se na mě vrhne a chytí mě za lokty.

„Promluvme si o tom, Julianne.“

Vytrhnu se z jeho sevření a obtočím si ruce kolem středu, tak rozzuřená, tak zraněná, tak zmatená.

„Nedotýkej se mě. Není o čem mluvit, Nate. Hodil jsi mě pod autobus.“

Znovu ke mně vykročí, ale já ustoupím a on si založí ruce na štíhlých bocích. „To se nestalo.“

„Seděl jsi v té místnosti a nechal jsi je, aby mě vyhodili, aniž bys řekl jediné slovo na mou obranu.“

„Nebyla jsi v té místnosti celé ráno, když jsem přesně tohle udělal. Nabídl jsem jim, že dám výpověď, když tě nechají zůstat.“

„Ale ty jsi nevyhrožoval, že skončíš, když mě vyhodí.“

Čelist se mu sevře a rukou si prohrábne vlasy.

„To jsem si nemyslela,“ zamumlám a odkráčím do koupelny, kde ze sprchy posbírám šampon, holicí strojek a sprchový gel a hodím je do kufru s kosmetickou taštičkou.

„Julianne, neprospěje nám, když budeme oba nezaměstnaní.“

„Na to seru! Nate, už když jsem poprvé vkročila do tvého bytu, věděla jsem, že se to může stát. Věděla jsem, do čeho jdu. A víš co? Vybrala jsem si tebe. VYBRALA JSEM SI TEBE!“ Šťouchnu ho prstem do hrudi a přecházím po pokoji. Jsem v jednom ohni. „Kdyby se mě ti lidé zeptali, řekla bych jim, že tě miluju, a kdyby se jim to nelíbilo, mohli by mi políbit prdel. Když se mě ptal na náš vztah, nelhala jsem. Ale ty jsi seděl metr ode mě a ani jsi neprojevil žádnou zatracenou emoci!“

„Jules…“

„Ne,“ přeruším ho a vykročím zpátky k němu. „Na tu práci teď kašlu. Najdu si jinou. Záleží mi na tom, že jsem tě dneska vůbec neznala. Muž, který mě v pátek večer bránil celou svou bytostí, tam nebyl. Muž, který se stará o to, aby mě v centru Seattlu nesrazila auta, a dává mi pocit bezpečí, tam kurva nebyl.“

„Zatraceně, Jules, co jsem měl říct?“

„No, já nevím, možná něco ve smyslu: „Na tango jsou potřeba dva?“ nebo „Jestli ji vyhodíš, končím taky?“ Hodím do tašky spodní prádlo a boty, ani se nezajímám o to, které přesně to jsou, a zapnu zip.

„Když se uklidníš, řeknu ti, co se stalo, než jsi přišla do té zatracené místnosti, Julianne.“

Zhluboka se nadechnu, svěsím hlavu a rukou si otřu čelo. Tolik ho miluju a cítím se jím zrazená. Vím, že teď nemůžu být v jeho blízkosti.

„Musím někde být.“ Stáhnu kufry z postele a zvednu držadla, abych je táhla za sebou.

„Kam jdeš?“ zeptá se znovu a zkříží ruce na prsou.

„Nedělej si s tím starosti, Nate. Prostě na mě zapomeň.“ Začnu kolem něj procházet, ale on se postaví přede mě a zablokuje mi cestu ke dveřím.

„Nezapomenu na tebe.“ Má divoké oči, tvář napjatou bolestí a pohled na něj bolí. Bolí mě úplně všechno. Zavřu oči a cítím, jak mi po tváři stéká slza. „Zlato, neplač.“

Nate se skloní a jemně mě políbí a já ho nechám, protože vím, že je to naše poslední. Obtočím mu ruce kolem krku a přitáhnu si ho k sobě, do toho polibku dám všechno. Vjedu mu rukama do vlasů a nakonec se od něj odtáhnu, konečky prstů mu sjedu po tváři a zapamatuju si na něm všechno.

„Ty a já jsme si nejspíš nikdy nebyli souzeni,“ zašeptám a zadívám se do jeho krásných šedých očí, „ale milovala jsem každou vteřinu, kterou jsem s tebou strávila.“

Vytrhnu se mu z náruče, když ztěžka polkne, a sevřu jeho dlaň ve své a položím mu do ruky stříbrné srdce, které mi dal na pláži. Popadnu tašky a vyjdu ze dveří, sejdu po schodech a vyjdu k autu.

„Julianne, počkej.“

„Jen zamkni, až budeš odcházet, Nate.“

„Zatraceně, počkej!“

Strčím tašky na zadní sedadlo auta, otevřu dveře u řidiče a najednou je Nate vedle mě. „Podívej se na mě.“

Zvednu k němu oči plné slz a polknu. Jeho pohled ulpívá na mé tváři, oči má smutné a začne něco říkat, ale zarazí se. Nakonec mě políbí na čelo a zašeptá: „Miluju tě.“

Neodpovídám, když usedám za volant a odjíždím.

***

Will otevře přední dveře, přitáhne si mě do náruče a pevně mě obejme. Všichni moji bratři jsou vysocí a svalnatí; koneckonců pocházíme ze stejného výjimečného genofondu. Will má tmavě blond vlasy a safírově modré oči a je jen o dva roky starší než já. Vždycky jsme si byli velmi blízcí.

Zhluboka se nadechnu a nechám ho, aby mě objal ve dveřích, tvář mám zabořenou do jeho měkkého trička Seahawks a zaplavuje mě obrovitost událostí dnešního odpoledne. Cítím, jak se mi derou na povrch slzy a poctivý záchvat vzteku, a tak ustoupím a zamumlám: „Ložnice.“

„Tudy,“ vede mě svým krásným domem v Seattlu, ale já místnostem, kterými mě vede, nevěnuji pozornost. Následuju ho nahoru a on otevře dveře. „Tohle je tvůj pokoj, holčičko, na tak dlouho, jak budeš potřebovat. Já jsem hned naproti, kdybys mě potřebovala.“

Přikývnu a vstoupím do krásného pokoje. Postel je čerstvě ustlaná. „Zapomněla jsem si vzít zavazadla.“

„Já je přinesu.“

„Myslím, že se rozbrečím, Wille.“

„Mám zůstat, nebo odejít?“

„Já nevím.“ Zavrtím hlavou a posadím se na kraj postele. Bože, kéž by se mi vrátil ten otupělý pocit. Bylo to mnohem lepší než tahle pronikavá bolest, která mnou projíždí.

„Dojdu pro tvoje zavazadla, dám ti chvilku a pak se vrátím, ano?“ řeknu.

Přikývnu a slepě se podívám na bratra. Vypadá ustaraně a trochu naštvaně. „Zlobíš se na mě?“

„Ne, dítě, dělám si starosti. Nikdy jsem tě takhle neviděl.“

„Myslím, že jsem to ještě nikdy nezažil.“ Dotknu se prsty rtů a vzpomenu si, jak jsem před patnácti minutami políbila Nata na rozloučenou, a začnou mi téct slzy. Svěsím hlavu do dlaní a poddám se zdrcujícímu smutku. Začnu se kolébat sem a tam a tělem mi lomcují vzlyky. Ještě nikdy jsem takhle silně nebrečela. Nikdy jsem nebyla tak zničená.

Slyším svůj vlastní hlas, jak sténá a mumlá. Jsem v hajzlu a nedokážu to zastavit. Mé tělo převzalo kontrolu a vymítá bolest skrze slzy, soply a sliny.

Will se vrací do pokoje a za sebou táhne moje tašky. Z krabice u postele vytáhne kapesníky, podá mi svazek, abych si jimi vyčistila usmrkanou kaši na obličeji, a postaví se přede mě s rukama v bok. „Jsi schopná mluvit?“

Zavrtím hlavou, že ne.

„Chceš, abych ho zabil?“ zeptá se tichým hlasem.

Znovu zavrtím hlavou ne, pak se zamyslím a pokrčím rameny. Willovi se v koutku rtů zachvěje úsměv.

„Co potřebuješ, abych udělal, Jules?“ Bože, jak já toho chlapa miluju. Jsem tak ráda, že jsem sem přišla.

„Hlavně nikomu kromě rodiny neříkej, že jsem tady. Kdyby Nate zavolal, tak jsi mě neviděl.“

Zvedne obočí a zkříží ruce na hrudi. „Fakt to posral.“

„Jo, posral.“

„Jiná žena?“

„Ne.“ To ve mně vyvolá další slzy a znovu se zhroutím.

„Dobře, dnes večer o tom nebudeme mluvit.“

„Kazím ti snad nějaké plány?“ Ptám se skrz slzy.

„Ne, ale víš, že bych pro tebe změnil všechny plány, které mám, dítě.“

Jen přikývnu a on přešlapuje z bosé nohy na bosou a nakonec přejde na druhou stranu postele, vyleze na ni, posadí se k čelu postele a řekne: „Pojď sem.“

Přitáhne si mě na klín a já se schoulím do klubíčka a rozbrečím se. Dlouhé, hlasité a chaotické vzlyky. Will mi pořád podává kapesníčky, konejšivě mi masíruje záda a drží mě a nechává mě plakat.

„Není to fuj, když takhle držíš svou sestru?“ Ptám se.

„Ne, když jsi takhle nemocná.“ Odpoví a má pravdu.

Jsem nemocná.

Nemocná strachem, vztekem, smutkem, zradou a touhou.

***

„Probuď se, Jules.“

Někdo mě šťouchne do ramene a stiskne mi hlavu svěrákem. Snažím se otevřít oči, ale světlo je příliš jasné.

„Jdi pryč,“ zaskřehotám.

„Už je skoro poledne.“

Zasténám a otočím se na záda. Tělo mě bolí ze stresu a žalu. Oči mám oteklé od pláče a hlava mě bolí.

„Tady,“ Will mi podává sklenici vody a nějaké prášky. „Vezmi si je a jdi do sprchy.“

„Myslím, že zůstanu v posteli.“ Zamračím se a rozhlédnu se kolem. Pořád mám na sobě pracovní oblečení ze včerejška a nepamatuju si, že bych vlezla do postele. Pamatuju si jen, jak jsem dlouho do noci plakala, a Will mě držel.

„Ne, to neuděláš.“

„Udělám, co budu chtít,“ odpovím vzdorovitě.

„Přece se nebudeš celé dny zahrabávat do téhle postele, Jules. Jsi silnější.“

„Ne, nejsem,“ zašeptám, zatímco mi hlavou běží včerejší události. Už nepotřebuju brečet, ale jsem vyčerpaná.

„Ale jo, jsi. No tak, vstávej. Osprchuj se, dej do sebe něco k jídlu a pak se mnou můžeš jít do posilovny a něco tam vymlátit.“

Vymlátit z něčeho duši zní opravdu dobře. Vezmu si prášky, které mi podává, a opatrně vylezu z postele. „Za patnáct minut jsem dole.“