FSD - 15. kapitola

Překlad: Carolyn

Kor.: Evudar, Jířa

„Ale jak jsi věděl, že máš přijít?“ Neridia se Hugha zeptala, když jí prohlížel kotník.

„Za to můžeš poděkovat Daiovi.“ Bělovlasý zdravotník škubl palcem přes rameno na obrovského rudého draka, který se spolu s Johnem snažil uhasit zbývající požáry. „Nebo přesněji řečeno jeho nevrlému, přetaženému dítěti. Procházel se po hotelu a snažil se toho spratka uklidnit, když vtom uviděl, jak je každý mrak nasáván z oblohy tímhle směrem. Věděl, že to musí být Johnova práce.“

Dobře, že nás všechny hned vzbudil, uslyšela ve své mysli promluvit Griffův hlas se skotským přízvukem. Byl stále v podobě gryfa a držel jedno široké křídlo nad hlavami obou, aby je chránil před pokračujícím mrholením. Přišli jsme právě včas. Ať už byli ti zločinci kdokoli, stačili by i Johnovi na potíže.

„Myslím, že je John poznal,“ řekla Neridia. „Hádám, že musí pocházet ze stejného místa jako on.“

Ucukla, když se na ni Hugh i gryf zadívali. „Cože?“

„Ty ho slyšíš?“ Hugh se zarazil a znělo to překvapeně.

„Hm, ano. Slyším ho uvnitř hlavy, stejně jako slyším Johna. Proč, je to špatně?“

„Ne vůbec to není špatně,“ řekl Hugh a jeho ledově modré oči se zamyšleně zúžily. „Ale obvykle můžeme telepaticky komunikovat jen s jinými mýtickými měniči.“

Gryf zakroutil hlavou, peří se mu zvedlo se zjevným zájmem. Takže jsem měl pravdu. Tvůj otec byl ztracený císař mořských draků, že?

Sklonila hlavu. „To si myslí John. Ale ať už byl můj otec jakýkoli, já jsem jen člověk.“

Hugh a Griff si vyměnili pohledy. „Hmm,“ řekl zdravotník a neznělo to úplně přesvědčivě. „No, z lékařského hlediska nemohu posoudit, jaký druh jsi, ale vím, že sis ošklivě vymkla ten kotník. Nehýbej se.“

Položil jí ruku na kotník, kůže na kůži, až zalapala po dechu, když se z jeho doteku šířilo mravenčivé teplo.

„Jak to děláš?“ zeptala se udiveně, když se tupá bolest vytratila do prázdna.

„S velkou nepříjemností a nepohodlím,“ odpověděl Hugh skrz zaťaté zuby. Jeho výraz se ustálil v bolestné grimase, jako by mu její léčení nějak ubližovalo. „Proč musí všichni moji pacienti šukat jako králíci, než se zraní?“ zeptal se.

Tvář jí zalily rozpaky. „Jak jsi…?“

Hugh o sobě nerad mluví, řekl Griff telepaticky. Gryffův hákovitý zobák se rozevřel v nezaměnitelném úsměvu. Ale zdá se, že gratulace jsou na místě. Ty a John jste se spářili?

Neridia se zavrtěla a její ruměnec se prohloubil. „Ano.“

„Tolik k dnešní cudnosti,“ zamumlal Hugh, aniž by vzhlédl od jejího kotníku.

Gryf švihl zdravotníka volným křídlem. Nevšímej si ho. Je jen mrzutý. Všichni máme z tebe a Johna radost.

Jeho vřelý duševní tón vyjadřoval upřímnost. Odvrátila pohled a hrdlo se jí stáhlo. Měl ze svého přítele tak očividnou radost, že mu snad ani nemohla říct, že si není jistá, zda John jeho radost sdílí.

V jezeře jí to připadalo tak přirozené, tak správné. Ale v chladném světle hořícího domu na ni konečně naplno dolehl dopad jejího unáhleného rozhodnutí.

Jsem s ním spojena navždy, pomyslela si, když sledovala Johnovu vznosnou siluetu, osvětlenou chmurnými plameny. Ať se děje, co se děje. A on je z jiného světa…

Světa plného příšer.

Tváří v tvář ohnivým zabijákům se ani nezachvěl, ani nezaváhal. Sekal je s nacvičenou, nemilosrdnou efektivitou, jako by to byla práce na jeden den. Jako by něco takového bylo v jeho světě normální.

A on chce, abych se k němu v tom světě přidala. Navždy.

Objala si kolena, celá studená a otupělá. Jediné, co si v tu chvíli přála, bylo, aby se všechno vrátilo do normálu. Aby byla v bezpečí a jistotě ve svém vlastním domově, obklopená svými známými věcmi.

Ale to bylo něco, co už nikdy nemohla mít.

John přivolával z jezera velké proudy vody a směřoval je na její dům, aby uhasily požár. Rudý drak – Dai, tak mu říkal Hugh – rozdupával doutnající skvrny svýma obrovskýma nohama s drápy, a zjevně byl odolný vůči plamenům. Chase v podobě pegase létal v širokých, rozmáchlých kruzích nad ohněm a hlídal, zda se neobjeví další známky útoku. Poslední muž, kterého John krátce představil jako velitele ohně Ashe, podle všeho nedělal nic jiného, než že jen stál a vše pozoroval, ruce za zády.

Navzdory snaze hasičů bylo jasné, že její dům nelze zachránit. Z domku se stala zčernalá skořápka bez střechy. Jedna stěna se úplně zřítila, strhly ji Johnovy obrovské drápy, když ji spěchal zachránit.

Můj domov, moje věci… všechny otcovy obrazy. Všechno, co jsem měla. Je to pryč.

Johnova hlava sebou trhla jako pes, který slyší volání svého pána. Nechal ostatní hasiče, aby dohašovali zbytky požáru, a vydal se k ní.

„Ach, družko má, mé srdce, nezoufej prosím.“ Poklekl po jejím boku a vyhrnul si dračí hledí své přilby. Pod ním měl tvář posetou sazemi a potem. „Pořád máš domov, i když tam tvá noha ještě nikdy nevkročila. Pod mořem na tebe čeká tvůj palác s tisíci poklady, které snad nahradí každý, o nějž jsi přišla.“

Díky zvláštnímu poutu mezi nimi poznala, že si upřímně myslí, že ji to potěší. Najednou byla náhle, prudce rozzuřená.

„Já nechci palác ani poklady!“ řekla. Odtrhla rameno od jeho natažené ruky. „Možná vám drakům jde jen o zlato a drahokamy, ale mně ne. Otcovy obrazy, matčiny knihy a všechny věci z dětství, to byly moje poklady. Ty se nedají nahradit!“

Jeho obrněná ramena se nahrbila, jako by její slova byla ranami. „Omlouvám se, nechtěl jsem… odpusť mi, družko. Přísahám na svou čest, že se o tebe postarám.“

„Ano, protože to zatím vychází skutečně dobře,“ zavrčela. Vzdáleně si uvědomovala, že se chová nespravedlivě, ale hořící vztek v břiše byl lepší než to černé zoufalství. „Kdyby nebylo tebe, nepotřebovala bych, aby se o mě někdo staral! Kdybych tě nikdy nepotkala, pořád bych měla domov!“

Její nespravedlivé obvinění ho srazilo na obě kolena, a hlavu sklonil až k zemi. Vlna jeho studu, která k ní doputovala po partnerském poutu, ji přivedla zpět k rozumu. Možná nemyslela svá slova vážně, ale on jim věřil, každému slovu.

„Ach, Johne, ne.“ Otočila se, jak nejlépe to šlo, když ji Hugh stále držel za kotník, a natáhla ruku ke svému druhovi. „Ne, promiň, nic z toho jsem nemyslela vážně. Jsem jen rozrušená a vybíjím si to na tobě. Nic z toho není tvoje vina. Omlouvám se.“

„Ale je.“ Nezvedl hlavu. Jeho paže byla pod její rukou studená a tvrdá jako kámen, každý sval pevně zauzlený. „Našli tě kvůli mně.“

O čem to mluvíš, Johne?, zeptal se Griff telepaticky.

„Nevědomky jsem strhl závoj, který císařovnu bezpečně ukrýval před jejími nepřáteli.“ John dvěma prsty zašátral pod jednou ze svých zbrojí a vytáhl její perlový přívěsek. „Její otec císař, budiž mu moře lehké, jí ve své nekonečné moudrosti daroval tento mocný poklad. Zabraňuje tomu, aby jeho nositelka mohla býti nalezena magickými prostředky.“

Neridia, která už se natahovala, aby si přívěsek z jeho dlaně vzala zpět, se na něj překvapeně podívala. „To je to, co dělá?“

Přikývl, když si ho znovu připevnila na krk. „Rozluštil jsem jeho pravou podstatu pouhý okamžik před útokem. Musíš ho nosit, Vaše Veličenstvo. Je jasné, že tví nepřátelé na tebe číhali a neustále po tobě pátrali. Nesundávej si ho už ani na okamžik.“

„Jako zdravotník, který musí lidi po takovýchto událostech ošetřovat, tento plán z celého srdce podporuji.“ Hugh se posadil na paty a třásly se mu ruce, jako by měl svalovou horečku. „Prosím, snažte se, aby se to v budoucnu neopakovalo. Johne, ukaž mi ty popáleniny.“

„Moje banální zranění nestojí za…“

„Umírání kvůli nim,“ doplnil Hugh trpce. „I když bys jistě rád trpěl ohavnou fyzickou bolestí jako trest za své takzvané selhání, těžko v budoucnu vykoupíš svou čest, když ti ruka s mečem odpadne kvůli hnisu. Teď se nehýbej.“

„Nevíš, kdo by mohli být ti nepřátelé?“ zeptal se Griff, když se John neochotně podvolil Hughovým službám.

„Ty bezcenné osoby, kterým jsme dnes večer čelili, jsou červi beze cti, kteří si říkají Bratrstvo zániku.“ John ukázal na nejbližší mrtvolu – které se usilovně snažila vyhnout pohledem – trhnutím hlavy. „Ale obávám se, že to nejsou naši skuteční nepřátelé. To jsou jen ničemníci a nájemní vrazi, kteří nabízejí své odporné služby každému, kdo jim může zaplatit. Mám důvod se domnívat, že byli v žoldu Mistra Žraloka.“

Neridii přeběhl mráz po zádech. „Ta velká ploutev v jezeře… to byl měnič žraloka?“

„Ano. Mistr Žralok, pán žraločích měničů. Je jejich zástupcem v Mořské radě. Před mnoha lety byl jejich svrchovaným králem, ale Císař – tvůj otec – si jej i jeho lid podrobil. Žraloci byli poslední z mořských měničů, kteří byli nuceni se podřídit autoritě Perlového trůnu, a nikdy nebyli ochotnými poddanými.“

Griff cvakl zobákem. To rozhodně zní jako někdo, kdo by rád udržel Perlový trůn neobsazený.

John zachmuřeně přikývl. „Císař laskavě udělil padlému mistru žralokovi čestné místo v Mořské radě, navzdory téměř jednomyslným námitkám ostatních zástupců měničů… ale žraločí hlad se ukojit nedá. Od císařova zmizení se Mistr Žralok vždy snažil urvat více moci z právoplatných drápů mořských draků.“

„No, abych byl spravedlivý,“ řekl Hugh a posunul se, aby položil ruce na další puchýř na Johnově boku. „Jste něco jako otravná banda arogantních bastardů. Nedovedu si představit, že by žralok, který býval sám králem, byl nadšený z vyhlídky, že se bude muset povinně klanět mořské dračí královské rodině.“

„Tenhle žraločí mistr…“ Neridia pomalu promluvila. „Nebyl by to náhodou vysoký muž se světlou pletí, chladnýma šedýma očima a vysokým čelem a hranatou čelistí?“

John překvapeně trhl hlavou. „Ty jsi ho viděla?“

„Probudila jsem se a zjistila, že mi vlezl oknem do ložnice. Utekla jsem pryč, ale bohužel přímo do pasti.“ Polkla, v ústech jí vyschlo. „Johne, je toho ale víc. To není poprvé, co jsem ho viděla. Pamatuješ, jak jsem říkala, že jsem viděla strašidelného chlápka v domě svého otce, těsně předtím, než zemřel?“

„Předtím, než jeho dům vyhořel. To nemůže být náhoda. Za oběma útoky musel stát Mistr Žralok.“ Johnovy prsty se sevřely. „Císaře – zavraždil…“

Zdálo se, že mu lidská slova selhávají. Propukl v chraplavou, syčivou píseň ve svém vlastním jazyce a šlachy na straně krku mu vystoupily silou vzteku.

„Hm.“ Hugh se od svého pacienta odklonil. „Nejsem si jistý, jestli to mám chtít přeložit.“

Pouto druhů jí dávalo velmi přesnou představu o tom, co přesně hodlal John s Mistrem Žralokem udělat, až se mu dostane do rukou. Malá, divoká část její duše opakovala jeho hněv a volala po pomstě za vraždu jejího otce… ale většinou cítila jen strach.

Mistr Žralok mi zabil tátu. Můj otec byl mořský drak a císař s neuvěřitelnou mocí, kterou měl na povel… a Mistr Žralok ho přesto dokázal zabít.

A teď jde po mně.

John přerušil svou tirádu uprostřed noty. „Přísahám na svou čest, že už tě nezklamu,“ řekl zuřivě a hruď se mu zvedla, aby popadl dech. „Budu tě chránit.“

My všichni tě ochráníme, dodal Griff a jeho peří se rozčeřilo. Žádný tuctový žralok se přes tým Alfa nedostane.

„Děkuji ti.“ John se na gryfa podíval bokem, nezvykle váhavě. „…Přísežný bratře.“

Griffovy divoké zlaté oči změkly. Sklonil hlavu, velký hákovitý zobák šťouchl Johna do ramene v tichém gestu náklonnosti a odpuštění.

Hugh si ostře odkašlal. „Jako člověk, který musí utírat krev, když se to všechno strašlivě zvrtne, se můžu zeptat, jestli skutečně existuje plán, jak velkého, hnusného, zavrženíhodného a zlého žraloka zastavit?“

„Ano,“ řekl John a Neridia si z klidné sebejistoty v jeho hlase oddechla. „Musíme dostat Její císařské Veličenstvo do bezpečí. Na jediné místo, kde bude v bezpečí před všemi útoky.“

„A kde to bude?“ Zeptala se.

„U vás doma, Vaše Veličenstvo. Musíme se vydat na Atlantidu.“